Pražské kino Ponrepo připravilo ve svém červnovém programu kolekci filmů Andreje Tarkovského, doplněnou o snímky jeho kolegů, na nichž se Tarkovskij podílel jako scénárista nebo se v nich dokonce objevil jako herec.
Série uvedených filmů obsahuje téměř kompletní Tarkovského filmografii, kromě italské Nostalgie. Její neuvedení je ale dle mého názoru dostatečně kompenzováno zařazením Oběti, která bývá uváděna velice sporadicky a určitě by si zasloužila obnovenou premiéru tak, jako se to stalo v posledních letech u několika jiných Tarkovského filmů (Solaris, Stalker). Vedle toho je potřeba zmínit uvedení absolventského filmu Válec a housle a filmů, které Tarkovskij svým dílem pomohl spoluvytvořit - Taškent - město chleba a Je mi dvacet let.
Následující program i s ukázkami Tarkovského textů je převzat z programové brožury kina Ponrepo, kterou Nostaghia.cz poskytli autoři přehlídky. Citáty byly převzaty z připravované publikace Krása je symbolem pravdy (přeložili M. Fryš a J. Blažejovský), připravovaná v nakladatelství Dauphin. Všechny projekce se konají v promítací síni Národního filmového archivu Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1. Uvedené filmy jsou v českých verzích s titulky. Kompletní program kina Ponrepo naleznete také na internetové adrese www.volny.cz/mjos/ponrepo.

Pondělí 3. 6. 2002, 19:30 hod. VÁLEC A HOUSLE (SSSR 1961, 42 min.) rež.: A. Tarkovskij + ŽIL ZPÍVAJÍCI DROZD (SSSR 1971, 75 min.) rež.: O. Ioseliani Válec a housle líčí zážitky a dojmy sedmiletého žáka hudební školy během jednoho všedního dne. S kameramanem Vadimem Jusovem vytvořil Tarkovskij už během studií na VGIKu adaptaci Hemingwayových Zabíječů, pak absolventský film Válec a housle a své první tři dlouhé filmy. Rozešli se teprve po Solaris, když Jusov odmítl stát za kamerou Zrcadla, jehož scénář byl na jeho vkus příliš autobiografický - později svého rozhodnutí litoval. Od svého absolventského filmu až do Solaris spolupracuje Tarkovskij také s týmž komponistou, Vjačeslavem Ovčinnikovem. (md) Žil zpívající drozd je lyrická tragikomedie o mladém členovi jednoho divadelního orchestru, jehož celá neuspořádaná existence se musí vejít mezi hodinářsky přesně načasované údery do tympánů, tak dlouho, dokud ho čas sám nezastaví. Druhý dlouhý film gruzínského mistra, nyní už dvacet let činného ve Francii. Kritik Leonid Kozlov vzpomíná na rozhovor, který vedl v roce 1972 s Andrejem Tarkovským o filmu Žil zpívající drozd: "Je to dobrý film", pravil Tarkovskij a okamžitě dodal: "...i když ovšem je trošičku moc... moc..." V půli věty umlkl a zavřel oči. Po chvíli intenzivního přemýšlení se kousl do nehtů a rozhodně uzavřel: "Ne! Ne! Je to moc dobrý film!" (md) Pátek 14. 6. 2002, 17:00 hod. IVANOVO DĚTSTVÍ (SSSR 1962, 90 min.) rež.: A. Tarkovskij "Nálepka poetického filmu, která se mu zpočátku dala, nevyhovovala Tarkovskému především proto, že tento směr v sobě nesl jevy, které nejenže se lišily od jeho vlastní tvůrčí metody, ale byly mu hluboce cizí v uměleckém smyslu. Vždyť Tarkovskij se vždycky štítil symboliky a pečlivě ze scénářů a již natočeného materiálu odstraňoval úseky, které se mu zdály příliš výrazné. (...) A přesně tak se ve svých článcích jízlivě vysmíval výrazným mizanscénám, k nimž se zvlášť uchylovali jiní režiséři, rozhořčoval se kvůli náročné obraznosti, která panovala v jejich filmech. (...) Tarkovskij, například, z principu nemohl souhlasit s tím, že Ivanovy sny symbolizovaly jeho překrásné dětství. (...) Minulost, která se mu vracela ve snech, byla pro Ivana něčím mnohem reálnějším, a co je hlavní, pravdivějším, než veškerá ta hrůzná realita, která každou hodinu násilně vnikala do jeho vědomí, ale i podvědomí. A přece Tarkovského hrdina, paralyzovaný, nebyl deformován, byl jen vyšinut ze své lidské osy nedětským pocitem sžíravé nenávisti, plačtivou žízní po pomstě. Proto ani Tarkovského hrdina, ani umělecká atmosféra filmu nedávaly důvod - zvláště v nejlepších, klíčových momentech - k známému dešifrování symbolů. Černý strom u řeky není spekulativní obraz, jehož posláním by bylo shrnout finále, ale především emocionální vyústění filmu, který do sebe vtáhl složitost autorského vztahu ke svému hrdinovi, v němž se proplétá hrůza a něha, hořkost a nekonečná bolest." - Olga Surkovová Pondělí 17. 6. 2002, 19:30 hod. ANDREJ RUBLEV (SSSR 1966, 173 min.) rež.: A. Tarkovskij Andrej Tarkovskij: "Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět. A o tom vlastně je můj Rublev. Je o hledání harmonie a smyslu života a o tom, jak se toto hledání odráží ve vztazích mezi lidmi, mezi uměním a životem a mezi současností a dějinami. (...) Toužím říci, že člověk nesmí vnucovat své zkušenosti ostatním lidem, že nesmí člověka nutit řídit se radami odjinud, on je totiž povinen využívat výhradně vlastní zkušenost, aby pochopil, co je život. Tím způsobem vlastně postupoval Rublev, mnich, který se vyučil malování ikon v Trojickém klášteře a o jehož růst se staral Sergej z Radoněže. Rublev ale nasměroval svůj život úplně jinak, než jak to chtěl jeho učitel, jenomže nakonec došel k tomu, že správné je to, co mu vštěpoval Sergej. Stalo se to téměř na sklonku jeho života." Alexander Lipkov: "Představte si, že se na Rubleva budou diváci dívat, řekněme, v roce 2200. Jaký bude mít podle vás divák k filmu vztah?" Tarkovskij: "V roce 1966 jsme se snažili udělat film co možná nejvěrnější historii, co možná nejpřesnější i co se týká kostýmů a celkového ovzduší doby, snad jen s výjimkou dialogů. Ve kterém roce, říkáte, se na to budou dívat? 2200? Doufám, že v té době budou žít schopní a vzdělaní lidé, kteří budou vědět, že mají před sebou umělecké dílo a nebudou mu předhazovat výtky, které slyšíme dnes." Úterý 18. 6. 2002, 17:00 hod. TAŠKENT - MĚSTO CHLEBA (SSSR 1968, 95 min.) rež.: Šuchrat Abbasov scénář: A. Michalkov-Končalovskij - A. Tarkovskij Na filmové škole VGIK, ve třídě vedené slavným Michailem Rommem (mj. Kulička, Obyčejný fašismus), kde studoval v letech 1956-61, uzavřel Andrej Tarkovskij přátelství s Andrejem Michalkovem-Končalovským. Společně napsali scénáře k Tarkovského filmům Válec a housle a Andrej Rublev, k filmu První učitel (tento Končalovského režijní debut jsme v Ponrepu uvedli letos v lednu) a k filmu Taškent - město chleba. Přepis románu Aleksandra Neverova se odehrává v roce 1921, v době občanské války a následného hladomoru. Po otcově smrti se chlapec Míša, nejstarší z jeho synů, vydává do Taškentu pro obilí, aby mohl zasít a zachránit tak rodinu před smrtí. Režie byla tentokrát svěřena začínajícímu uzbeckému tvůrci Šuchratu Abbasovovi. (md) Středa 19. 6. 2002, 19:30 hod. SOLARIS (SSSR 1972, 158 min.) rež.: A. Tarkovskij "Je hodně takových lidí, dokonce velmi inteligentních, kteří znají výborně literaturu, poezii, hudbu, ale film do umění nezahrnují. Anebo si myslí, že se film ještě nenarodil nebo ho necítí, nevidí v lese stromy - v tom smyslu, že nejsou ve stavu rozlišit film pravdivý a komerční. A Stanislaw Lem očividně film za umění nepovažoval. Vlastně proto si myslel, že jsme povinni se ve scénáři řídit jeho románem, jednoduše ho ilustrovat. Což jsem nemohl udělat. Existuje takový typ režisérů, kteří jdou ve stopách spisovatele, vědomě ilustrují jeho dílo. Je to pouhé zrcadlení, cosi ve srovnání s literaturou druhořadého. Je velice divné připisovat Lemovi takové očekávání, ale jeho vztah k filmovému umění ho stavěl do pozice člověka, který očekává takový výsledek, tedy ilustraci, ačkoliv to možná vůbec nechtěl. Napsali jsme tedy variantu scénáře, který se mi hodně líbil. Tam se téměř všechno odehrávalo na Zemi, odehrála se polovina děje, to znamená ta prehistorie s Hari, proč vlastně vůbec vznikla tam, na Solaris. Připomínalo to Zločin a trest a samozřejmě vůbec nebylo v souladu s Lemovým úmyslem, protože mě zajímaly vnitřní problémy, abych tak řekl duchovní, zatímco jeho zajímala srážka člověka s Kosmosem, s Neznámým. To mě vůbec nezajímá. Román mě zajímal jenom proto, že jsem se poprvé setkal s dílem, o němž bych mohl říci: to je pokání, historie pokání." - Andrej Tarkovskij Pondělí 24. 6. 2002, 17:00 hod. ZRCADLO (SSSR 1972, 158 min.) rež.: A. Tarkovskij + krátký film Johann Sebastian Bach, fantasia g moll (1965, rež. J. Švankmajer, 9 min.) "Udělal jsem film, ve kterém nebyla ani jedna epizoda vytvořena nebo vymyšlena proto, aby vzbudila zájem diváka, připoutala jeho pozornost, cokoliv mu vysvětlovala - byly to skutečné vzpomínky spojené s naší rodinou, s mojí biografií, s mým životem. Uvádím to jako velmi důležitý fakt ve smyslu morálním, duchovním, protože jestliže člověk vyjadřuje v uměleckém díle svoje skutečné pocity, nemohou být nesrozumitelné pro ostatní. Střih montáže nemůže určit rytmus, v nejlepším případě tady montáž není víc než stylistický náznak. Nejen to: ve filmu neplyne čas díky slepkám, ale proti nim. Právě čas zapečetěný v záběru diktuje reřisérovi tu či onu metodu střihu. Proto se spolu nesestříhávají záběry, v nichž je zachycen principiálně různý charakter proudění času. Správně, gramotně sestříhat film, nalézt ideální variantu montáže, to znamená nenarušovat spojení jednotlivých scén, protože ty už se jakoby spojují samy se sebou. Uvnitř nich žije zákon, který je třeba vycítit a v souladu s ním sestříhat nebo odstřihnout ty či ony záběry. Zrcadlo se stříhalo s ohromnými potížemi: existovalo asi dvacet variant montáže filmu. Chvílemi se zdálo, že se film už vůbec nesestříhá, a to by znamenalo, že jsme při natáčení udělali neodpustitelnou chybu. A najednou, jednoho krásného dne, když jsme objevili možnost udělat ještě jednu, poslední troufalou změnu v pořadí, film vznikl. Materiál ožil, části filmu začaly fungovat ve vzájemných vazbách, spojené jediným krevním oběhem, film se nám rodil před očima během projekce této poslední varianty montáže. Ještě dlouho jsem nemohl věřit, že se stal zázrak, že se film nakonec spojil. A když se to díky Bohu stalo, když se film postavil na nohy, jak velikou úlevu jsme pocítili." - Andrej Tarkovskij Úterý 25. 6. 2002, 19:30 hod. JE MI DVACET LET (SSSR 1964, 163 min.) rež.: Marlen Chucijev A. Tarkovskij - epizodní herecká účast Tarkovskij byl určitě největší, ale zdaleka ne jediný velký talent z generace režisérů debutujících kolem roku 1960. Tato generace vstupovala do kinematografie v tzv. "éře tání" a těžila z možností svobodnějšího vyjadřování, méně svázaného diktátem "socialistického realismu", který nicméně oficiálně nadále zůstával závazný. Film Je mi dvacet let je jedním z uměleckých manifestů "éry tání". Jeho hrdiny, ruské vrstevníky Jamese Deana či Vladimíra Pucholta, doprovázíme při jejich hledání místa ve společnosti. A co by to bylo za manifest ruského filmu šedesátých let, kdyby se tu mladý režisér Ivanova dětství alespoň na okamžik sám neobjevil? V jedné scéně odehrávající se na večírku se doporučuje pozorný pohled do tváří hostů... (md) Středa 26. 6. 2002, 19:30 hod. STALKER (SSSR 1979, 152 min.) rež.: A. Tarkovskij "Je třeba říci, že ve skutečnosti vůbec není důležité, kam člověk došel, ale je důležitější, že se vůbec na cestu vydal. Protože cesta je nekonečná. Proto je zcela nepodstatné, zda stojíš na počátku cesty, nebo na jejím konci. Například ve Stalkerovi pro mne možná nakonec není důležitý samotný Stalker, ale Spisovatel, který se vydal do zóny jako cynik, pragmatik, a vůbec poprvé stojí před otázkou, jestli je člověk špatný nebo dobrý. A když Stalker říká, že veškeré jeho úsilí bylo marné, že nikdo nic nepochopil, že ho nikdo nepotřebuje, mýlí se, protože Spisovatel pochopil všechno. Ve Stalkerovi jsem se snažil přenést těžiště z problémů vnějších na problémy vnitřní, na věci spojené s věrností člověka sobě samému, s věrností svému duchovnímu ideálu. Zajímal mě problém víry..." - Andrej Tarkovskij Pátek 28. 6. 2002, 19:30 hod. OBĚŤ (Švédsko - Francie 1986, 138 min.) rež.: A. Tarkovskij + krátký film Leonardo da Vinci (rež. Enrico Fulchignoni, 24 min.) Na počátku byl obraz malíře italské renesance, pak první obrazy filmu, až k poslední větě: "Na počátku bylo slovo. Proč, tati?" Ke kterému otci se obrací synova otázka? Čím budí strach Leonardo da Vinci, narozený ve stejném znamení (o jedenáct dnů později) jako filmař, který prohlásil: "Celá kinematografie se skrývá v jednom jediném záběru do té míry, že jakmile spatříme jeden jediný záběr, můžeme, podle mého, s jistotou prohlásit, jak dalece talentovaný člověk ho natočil." Ten záběr, tato kinematografie, je věnována synovi. Nám... s nadějí a důvěrou.