Andrej Tarkovskij - české stránky

Tarkovského skanzeny proti vykořeněnosti a beznaději

[Jan Foll]

Text recenze Jana Folla na Tarkovského film Nostalgie, publikovaný v lednu 1998 v Mladé frontě Dnes, byl Nostalghia.cz poskytnut jejím autorem a je tedy možné, že v novinové podobě byl redakčně upraven (tištěnou verzi zatím Nostalghia.cz nemá k dispozici).

Tarkovského film Nostalgie, který do našich kin vstupuje v rámci nové kolekce Projektu 100, bývá interpretován jako zpověď ruského intelektuála frustrovaného emigrací. Jeden z nejsugestivnějších filmařů našeho století jako by v něm skutečně předznamenal vlastní budoucnost: po dokončení Nostalgie (1983) - natočené během jeho tříletého pobytu v Itálii - se s tehdejším sovětským režimem definitivně rozešel a požádal o azyl. Ve Švédsku pak realizoval své poslední podobenství Oběť (1986), rovněž prodchnuté exulantskou skepsí. V témže roce v Paříži předčasně zemřel.

Podivínským hrdinou Nostalgie je spisovatel Andrej Gorčakov (charismatický Oleg Jankovskij), který v Itálii pátrá po osudu svého předchůdce - ruského hudebního skladatele, kdysi zmítaného stejnými pocity vykořeněnosti. Víc než dávno mrtvý hudebník však Gorčakova zaujme jeho živé alter-ego - vyšinutý poustevník (v podání bergmanovského herce Erlanda Josephsona), který v obavě před koncem světa držel svou rodinu léta v domácím vězení. Hloubavý literát se snaží porozumět Domenicově bláznovství, zrcadlícímu jeho vlastní stesky a traumata. Pomatený mesiáš nakonec vykřičí svou hořkost na římském náměstí a sám sebe upálí, zatímco Andrej splní jeho přání a pronese hořící svíčku přes vypuštěný termální bazén. Tarkovského podobenství tak demonstruje dvě alternativy souboje s beznadějí: jednu okázale sebevražednou, druhou pokornou a zdánlivě nicotnou.

Vyprávění končí fantaskní scénou, v níž se mezi zdmi zchátralé toskánské katedrály objeví hrdinův vzdálený domov. O podobných zázračných "skanzenech" snil tvůrce odedávna: ve finále jeho sci-fi Solaris (1972) se podobný ostrůvek vynořil z oceánu mimozemské planety, v alegorii Stalker (1979) se tři poutníci dotrmáceli nebezpečnou zónou ke komnatě nejtajnějších přání. V Tarkovského labyrintech se k takovým zábleskům naděje dospívá po nesamozřejmých cestách, roubených pohřebišti kultur a odmítáním iluzí.

Ohniskem Nostalgie jsou starobylé toskánské lázně - mokvající "oáza" léčivé zahálky. V téže lokalitě se vyskytuje také poutní místo se sochou Madony - symbolem okázalých křesťanských rituálů. Moderní "madoně" se podobá i tlumočnice Eugenie (Dominiziana Giordanová), z níž se však vyklube teatrální hysterka. Tarkovského předposlední film lze chápat jako úvahu o bezútěšnosti všech zmíněných "pokušení". Podle jednoho z dialogů (i režisérova osobního vysvětlení) vypráví Nostalgie také o nepřeložitelnosti umění: podobně jako se převodem do jiného jazyka zplošťují verše, také duchovní tradice jsou nepřenosné na cizí teritorium...

Tarkovskij své skeptické vize protkal imaginativními "krajinami", do nichž se uchylovali i jeho hrdinové: také v Nostalgii zvetšelé interiéry často zkrápí očistný déšť, zatápí je voda, prorůstá jimi divoká příroda a ozařuje je tajuplné světlo schopné podivuhodných proměn. Z všedního hotelového pokoje se tak stává fantaskní zásvětí, kam je přičarována Andrejova manželka. Domenicovým útočištěm je magické "vetešnictví" s lahvemi a demižony, kde neplatí matematické zákonitosti ("1 plus 1 = 1," stojí v nápisu na stěně). Tarkovského meditace o hledání víry kontrastují s běžnými akčními dramaty i standardními psychologickými sondami: pouze autor jeho formátu však dokázal diváka hypnotizovat sáhodlouhými bezdějovými záběry a blouděním svých pochybovačných poutníků. Poselství Nostalgie není pro každého: podobá se řezavému zvuku cirkulárky, který prostupuje celým filmem, i chvějivému plamenu svíčky, s nímž hrdina doputuje k pomíjivému prozření.

(poslední update: 4. dubna 2004)