Andrej Tarkovskij - české stránky

Tarkovskij hovoří o svém filmu

[Andrej Tarkovskij]

Několik myšlenek Andreje Tarkovského, které vznikly po dokončení a sestřihu Andreje Rubleva, získala v českém překladu Nostalghia.cz na volných listech vytržených z neznámého sborníku (s. 112-114). Podle nich nelze určit ani překladatele, ani název sborníku. Pokud můžete upřesnit bibliografické údaje k původnímu textu i k českému překladu, zašlete je prosím webmasterovi na email nostalghia@nostalghia.cz

Vše, co jsem natočil, vše, co mám v úmyslu natočit, je vždy spjato s lidmi, kteří musí něco překonat, kteří musí zvítězit ve jménu toho optimismu, na němž tak lpím a o kterém neustále hovořím. Jinak řečeno, moje téma je takové: člověk, posedlý myšlenkou, hledá vášnivě odpověď na otázku, jde ve svém hledání do krajnosti, jen aby pochopil skutečnost. A dosáhne toho díky svým pokusům, díky svým individuálním zkušenostem.

Podívejte se například na sekvenci letícího člověka, kterou film začíná. Pro nás to byl symbol tvůrčí odvahy v tom smyslu, že tvorba vyžaduje schopnost, rovnocennou samé existenci člověka. To, že chtěl létat dříve, než to bylo uskutečnitelné, nebo že se pokouší odlít zvon, aniž se to kdy předtím učil, nebo malovat ikonu dříve nevídaným způsobem - všechny tyto činy vyžadují, aby se člověk za cenu tvorby rozpustil ve svém díle, aby se mu zcela vydal. To je smysl prologu: aby mohl létat, musel člověk obětovat svůj život.

U Engelse najdeme pozoruhodnou myšlenku: úroveň uměleckého díla jest o tolik vyšší, o kolik je idea, kterou toto dílo vyjadřuje, hlouběji utajena. To je cesta, kterou jsme zvolili. Snažili jsme se ponořit naši ideu do ovzduší doby, do různosti charakterů a do konfliktů mezi různými postavami. A to je možná důvod, proč přesná historie se u nás rozptýlila do ovzduší doby, aniž přešla do druhého plánu. Je to bezpochyby neobvyklý přístup k historické látce, a to je důvod, proč se mluví o historické nepřesnosti. Domnívám se, že tady je původ nedorozumění.

Základní kritika mého filmu - nejčastěji vyslovovaná těmi z mých přátel, kteří film neakceptují - je ta, že jsme jej chtěli natočit podle Engelsovy formule, o které jsem mluvil, tj. ukrýt, položit vůdčí myšlenku zcela do pozadí a do prvního plánu, na první místo dát okolí, ovzduší skutků. A věřím, že právě odtud pochází rozhořčení jistých lidí, nepochopení z nepřítomnosti rétorickýcb frází, soudů, nezbytných ve všech historických filmech.

Které pasáže byly vystřiženy v mém filmu? Předně, nikdo nikdy v mém filmu nestříhal, já sám jsem provedl některé střihy. První verze trvala 3 hodiny 20 minut, druhá 3 hodiny 15 minut. Poslední jsem zkrátil já sám na 3 hodiny 6 minut. A prohlašuji a zdůrazňuji tento bod - podle mého mínění je tato poslední verze nejlepší, nejzdařilejší, "skutečně dobrá". Ostatně stříhal jsem jenom kvůli délce, tyto střihy se netýkají ani syžetu ani důrazu, který jsme chtěli filmu dát, ani významných replik; divák střihy vůbec nezpozoruje. Krátce: vypustili jsme mrtvá místa, již od začátku špatně vypočtená. Zkrátili jsme některé scény násilí, ale tak, aby vyvolaly psychologický šok místo trapného dojmu, který by odporoval našim záměrům. A všichni mí přátelé a spolupracovníci, kteří mi v dlouhých diskuzích radili, abych tyto střihy provedl, měli skutečně pravdu. Potřeboval jsem čas, abych to poznal, představoval jsem si, že se vykonává nátlak na mou individualitu tvůrce. Ale pak jsem poznal, že to, co zůstalo z filmu, bylo více než dostatečné, aby splnilo funkci, kterou jsem svému dílu přisoudil. A nelituji, že jsem uvedl film do nynější délky, do nynějšího stavu.

Jako režisér počítám vždy s účinkem šoku na diváka - pryč od vytáček, váhání, od dlouhého vysvětlování, jímž se komentují hrůzy války; krátká naturalistická sekvence stačí uvést diváka do traumatického stavu, a potom bude věřit všemu, co mu ukážete. Soudím, že film je realistickým uměním a nemusí mít strach před přimým vlivem na diváka.

Ostatně se mi zdá, že "intelektuální" film - nevím, jak to přesněji vyjádřit, jsem absolutně proti tomuto druhu definice, ale pojďme dále - zdá se mi, že takový film předkládá problémy, na které autor okamžitě odpovidá tím, že polemizuje se svými postavami. Jinak řečeno: divák hledí na plátno a předpokládá se, že bude přemýšlet. Domnívám se, že jde-li o umělecké dílo, divák se má dívat a vnímat. Protože, když divák začne během promítání přemýšlet, film se rozrušuje. Proto si divák může začít klást otázky teprve po skončení intenzivního vnímání. Jinak řečeno, nová etapa práce na filmu - etapa reflexivní, etapa rozjímání - by měla pro diváka začít po opuštění sálu. Po mém soudu má být film emocionální, a ne racionální.

Chtěl bych říci, že mám-li být stůj co stůj s někým srovnáván, mělo by to být srovnání s Dovženkem. Byl prvním filmovým umělcem, pro kterého problém atmosféry byl mimořádně důležitý a miloval vášnivě svoji zem. Sdílím jeho lásku ke své zemi a i v tom jsem mu velmi blízký. Své filmy tvořil tak, jako tvořil sady, zahrady, které sám osazoval vlastníma rukama a sám je i zaléval... Jeho láska k zemi a k lidem způsobila, že jeho postavy rostou rovnou ze země, jako by z ní organicky pocházely, tak jsou ucelené... Rád bych se mu v tom podobal. Jestliže v tom neuspěji, bude mne to velmi mrzet.

Užití barvy na konci černobílého filmu nám dovolilo vytvořit souvislost, vzájemných vztahů mezi dvěma rozdílnými pojmy. Celkem vzato, tedy je to, co jsme chtěli říci: černobílý film je realističtější, poněvadž podle mne barevné filmy nedosáhly ještě stadia realismu, připomínají stále ještě barevnou fotografii a v každém případě jsou poznamenány exotismem. Fyziologicky, v životě si člověk zvlášť neuvědomuje význam barev, a pokud není malířem, nehledá vědomě vztahy mezi barvami.

Na čem nám záleželo, bylo vyprávění o životě. Pro mne se život v kinematografii projevuje černobílými obrazy. Vztah mezi barevným závěrem a černobílým filmem byl pro nás vyjádřením mezi Rublevovým uměním a jeho životem. Zhruba řečeno to shrnuji takto: na jedné straně každodenní realistický, rozumový život, na druhé straně umělecké vyjádření tohoto života.

Film končí záběrem koní v dešti. Chtěl jsem se vrátit k symbolům života, poněvadž pro mne kůň symbolizuje život. Je to podvědomá, čistě subjektivni koncepce, ale když vidím koně, mám dojem, že vidím před sebou sám život, protože kůň je zároveň velmi krásný, důvěrně známý a příznačný, typický pro ruský život. Mimochodem, v našem filmu uvidíte mnoho koní. Například ve scéně s balónem je to kůň, který se zdá být zdrcen smrtí letícího člověka. Jiný kůň zahyne při plenění Vladimiru a symbolizuje tak všechnu hrůzu násilí. V celé délce filmu je kůň - obrazně řečeno - svědkem a obrazem života. A tím, že jsme snímali v posledních záběrech koně, chtěli jsme zdůraznit, že zdroj všeho Rublevova umění byl sám život.

[Na Nostalghia.cz publikováno 13. srpna 2002]

(poslední update: 4. dubna 2004)