| |
|
Marina Tarkovskaja
Oskolki zerkala
Vagrius
Moskva 2006
412 s.
ISBN 5-9697-0150-5
|
| |
|
Kniha Mariny Tarkovské, sestry Andreje Tarkovského, "Oskolki zerkala", vyšla v Rusku poprvé
v roce 1999. Poté se dočkala vydání i v zahraničí a počátkem letošního roku vyšla v Rusku
podruhé, v doplněném vydání moskevského nakladatelství Vagrius. Už při prvním otevření
čtenář pozná, že jde o titul mimořádný, informačně hutný a zajímavý.
Knihu by šlo nejlépe charakterizovat jako kroniku, v níž se
autorka s mimořádnou péčí a hloubkou věnuje historii celé své rodiny, osudům jejích členů
i vzdálených příbuzných. Její vyprávění začíná už v 19. století, u předků, kteří obdrželi
carský patent potvrzující šlechtická privilegia a pokračuje do nejpodrobněji líčeného období
života jejich rodičů, bratra Andreje i osudů její vlastní rodiny. Těžiště je položeno na
vylíčení osudů otce Arsenije a bratra Andreje. Text je často proložen citacemi z dopisů,
deníků či básněmi, které se nějak váží k líčeným událostem.
Autorka se v textu podrobně zaobírá dětstvím, které prožila cele se svým bratrem, hodně se
věnuje osobnosti matky, která musela být, alespoň podle toho, co vše byla nucena pro děti
udělat, mimořádná žena. Zajímavou pasáží v této části jsou vzpomínky na postavy, které se
objevují ve filmu Zrcadlo, na jejich skutečné osudy i na chvíle, které byly předlohou
ke scénám ve filmu (např. na obě spolupracovnice matky v tiskárně a jejich životní osudy).
Líčení Andrejova mládí, jeho studia na orientálním institutu, příchod na VGIK - to vše je
nahlíženo z doposud neznámého úhlu pohledu. Marina Tarkovskaja např. neváhá líčit snahy rodičů,
zejména otce Arsenije, využít všech známostí k tomu, aby se Andrej na VGIK dostal. Jak se
zdá, nakonec to nebylo nic platné a Andrej si musel pomoci sám. Čtenář se také více dozví
o Andrejových peripetiích s rozvodem a druhým manželstvím, na druhé straně se v knize poměrně
málo věnuje Tarkovského odjezdu do Itálie a následné emigraci, což je ovšem pochopitelné, protože
Marina zůstala v Sovětském svazu a do zahraničí se dostala až na bratrův pohřeb. Jedna věc
je ale v této souvislosti v knize mimořádná: dopis otce Arsenije, v němž píše Andrejovi do
Itálie prosbu, ať se vrátí. V Čechách byla doposud publikována pouze Andrejova odpověď
(Zrcadlo č. 2, 1989 nebo kniha Krása je symbolem pravdy), zatímco text otcova dopisu, na který
evidentně Andrej reagoval, znám nebyl. Abych tedy tuto malinkatou mezírku zaplnil a abych
z této zajímavé knihy ukázal čtenářům i něco "hmatatelnějšího" než jen povídání o ní,
předkládám otcův dopis ze září roku 1983 na těchto stránkách poprvé v
českém překladu...
Autorka své vyprávění vede jakž takž chronologicky, ale se spoustou tematických odboček
a zastavení. Často je její styl velmi emotivní, nicméně nikdy nesklouzne k sugestivnímu
ovlivňování čtenáře. Pokud líčí již letité vzpomínky a své tehdejší reakce na události,
neváhá v některých případech svůj dřívější názor a pohled poopravit či úplně revidovat.
I přesto ale z řádků jasně vysvítá její osobní zaujetí pro rodinnou historii a v případě
Andreje i upřímná láska k bratrovi. Nejvíce to je patrné v líčení několika dnů, které musela
doslova vytrpět v Paříži před a po Andrejově pohřbu. Silný rozpor mezi chováním vdovy Larisy
Tarkovské a Mariiným viděním celé události je více než zřejmý.
Velmi zajímavou částí knihy jsou přiložené fotografie a reprodukce různých dokumentů, kterých
je v knize několik desítek a až na pár známých "kousků" jde v naprosté většině o doposud
nepublikované fotografie všeho druhu. Od galerie předků ze zašlých portrétů z 19. století až
po nejnovější obrázky, reprodukce obrazů, kreseb, dopisů a jiných dokumentů. Zaujme celá řada
krásných momentek z pobytu rodiny na venkově, několik neznámých Andrejových portrétů z mládí
(např. Andrej jako mladík s frajerskou cigaretou v koutku úst nebo unikátní foto ze sibiřské
expedice) či skupinové fotografie s příbuznými a známými, mnohdy věhlasnými osobnostmi ruského
kulturního života.
V závěru jsou pak přiloženy přílohy: rodopis rodiny Tarkovských, některé nepublikované básně
Arsenije Tarkovského, nekrology předků z dobového tisku, přepis patentu o udělení šlechtického
titulu z roku 1803 a velmi podrobné chronologické údaje ze života Alexandra Karloviče
Tarkovského (1862-1924, dědeček Andreje T.), Arsenije Alexandroviče Tarkovského (1907-1989,
otec Andreje T.) a samotného Andreje Arseňjeviče Tarkovského (1932-1986).
Střípky zrcadla sice trošku odvracejí pozornost od díla Andreje Tarkovského, soustřeďují se
na rodinné prostředí, ale v mnohém ukazují, do jaké míry bylo Tarkovského dílo s rodinou
spjato. Je to vzpomínání citlivé, krásné a důstojné, psané místy až dojímavým jazykem.
|
