| |
|
Moskevská elegie
(Moscow Elegy)
Facets Video (2006)
DVD
Region 0
SSSR 1987-1988, 86'
Režie: Alexandr Sokurov
NTSC, čb, 1.33:1
rusky (DD 1.0), anglické, francouzské, španělské a italské tit.
Bonusy: DVD-ROM s poznámkou, biografií a filmografií Alexandra Sokurova
| |
| |
|
|
Historicky první DVD s filmem Moskevská elegie (doposud kolovala po internetu pouze
mizerná kopie v divx) vydala americká společnost Facets Video v licenci společnosti Ideale
Audience, která na těchto nosičích přináší postupně celou kolekci Sokurovových filmů. Kvalita
přepisu je i přes místy průměrný obraz výborná. Tento zdánlivý rozpor má jednoduché vysvětlení.
V doprovodném textu se uvádí, že film byl restaurován z původního negativu a originálního
magnetického zvukového pásu. Samotný výchozí materiál (dobové obrazové záznamy apod.) byl
ale v době natáčení nekvalitní. Sokurov měl tehdy k dispozici pouze jeho omezené množství
a to ve velmi špatné kvalitě (např. ukázky z Tempo di viaggio jsou z nějaké pracovní,
velmi poškrábané kopie; televizní záznamy zahraničních televizí vypadají jako x-té kopie
VHS apod.) a to se na výsledné podobě filmu odrazilo. Pasáže dotáčené samotným Sokurovem
jsou obrazově o několik řádů lepší a tak místy špatná kvalita obrazu jde spíš na vrub podmínek
a možností jaké Sokurov měl. Občas patrné řádkování v obrazu (viz
fotogalerie) je patrně
důsledkem konverze z obrazové normy PAL do NTSC. Ruský zvuk v DD 2.0 je také dobrý, zřetelné
jsou v něm různé efekty a echa, dodané záměrně Sokurovem. Přepínatelné titulky ve
čtyřech volitelných jazycích lze rovněž vypnout úplně. Film je rozdělen do 19 kapitol.
Bonusově nabízí DVD-ROM text ve formátu PDF se Sokurovovou vzpomínkou, filmografií a biografií.
Dokumentární esej Alexandra Sokurova Moskevská elegie vznikla v letech 1987-1988 jako autorova
osobní pocta Andreji Tarkovskému. Sokurov, někdy (mylně) označovaný jako Tarkovského
následovník (fakta jsou tato: Sokurov pouze navštěvoval některé Tarkovského přednášky v
režijních kurzech, Tarkovskij shledával jeho první filmy výjimečnými - což při jeho značné
kritičnosti bylo do jisté míry vyznamenání, ale Sokurov odmítá být uváděn jako Tarkovského
nástupce), v Moskevské elegii pokračuje ve formátu osobní výpovědi
na dané téma, ve svých filmech používané hodně často - do obrazu promlouvá svůj osobní
komentář, mající daleko k pouhému popisnému líčení zobrazovaného. Obvykle je plný úvah a
různých myšlenek, někdy připomíná rozhovor se sebou samým, jindy má podobu zvukových
"poznámek" pro pozdější potřebu (asi jako když si tu a tam poznamenáme na papírek nějakou
důležitou informaci). Zkrátka při vší "dokumentárnosti" jsou tyto filmy do značné míry
také o Sokurovovi samotném.
Na Moskevskou elegii měl Sokurov velmi málo času a finančních prostředků. Film vznikal
mimo veškeré produkční plány studia, částečně s neoficiálně získanými materiály (inu Rusko),
po moskevském, asi dvoutýdenním natáčení, byl dokončen v Petrohradě. Premiéra se odehrála
ve výročí Tarkovského narozenin, 4. dubna 1988 v moskevském Domě Kino.
Moskevská elegie přibližuje Tarkovského pomocí kaleidoskopu ukázek z některých jeho
filmů a mnoha dokumentárních materiálů. Z filmů jsou zastoupeny pouze Tempo di viaggio,
Nostalgie a Zrcadlo. Z Oběti jsou zde jen dokumentární záběry z natáčení
- použity byly pasáže ze švédského dokumentu Bygga bilder a Markerův materiál k až
později sestříhanému filmu Putování Andreje Arsenjeviče (2000) -
ostatní tvorba je pominuta úplně. Absence jiných ukázek je ale, zdá se, záměrná, nevyvolaná
nepřístupností filmových kopií. Sokurov portrétuje Tarkovského především jako mimořádného
umělce, jehož osobní martýrium je i martýriem Ruska. Proto Zrcadlo s obrazy matky,
proto Nostalgie a scény se svíčkou v bazénu nebo rozhovor o nemožnosti pochopit
Puškina skrze cizí jazyk. Proto Tarkovského úvahy o umění z Tempo di viaggio či z
dokumentárního záznamu. Proto natáčí v Tarkovského rodišti, v interiéru opuštěného moskevského
domu na Ščipce, v prázdném činžákovém bytě po němž chodí osamocený pes, v opuštěném Tarkovského
domě v Mjasném. Sokurov vidí ve filmu Tarkovského především jako Rusa spjatého s rodnou zemí a
tomu podřizuje i výběr materiálů. Nikde žádné jiné výpovědi svědků a pamětníků. Jen smutná
řeč obrazů s citlivě vybranou melancholickou hudbou a autorovým komentářem. Všechny tyto artefakty navzájem
prolíná a kombinuje v sugestivní výpověď, mající i díky jeho komentáři velmi osobní nádech.
Ten film je plný nostalgie a stesku. Natáčení apokalyptické scény z Oběti je vystřídáno
záběrem zasněžených domů Zavražje, Tarkovského rodiště. Promlouvá
Sokurov. Obrazy ze zamlženého Zavražje, záběry ze Zrcadla, rodinné fotografie, matka,
otec, bratr a sestra. V Moskvě umírá Brežněv, Tarkovskij ve stejné době v Itálii pracuje na
Nostalgii. Do přímého kontrastu se tak dostává pohoda a meditativní nálada Tarkovského
rozhovoru s Toninem Guerrou z filmu Tempo di viaggio natáčeného v Itálii a v přibližně
stejné době vzniklé dokumentární záběry z bombastického Brežněvova pohřbu v Moskvě (listopad
1982). Natáčení Oběti, stavba kulis, práce s herci. Umírá Andropov, smuteční průvody
v moskevských ulicích. Dům na Ščipce chátrá, Tarkovskij leží v nemocnici a dokončuje svůj
poslední film z postele. Zpravodajství francouzské televize 5. ledna 1987: zemřel Tarkovskij.
Záběry z pohřbu, Mstislav Rostropovič hraje na rozloučenou, několik mužů snáší rakev ze schodů, v
početném přihlížejícím davu kamera našla hlavu Roberta Bressona, loučení rodiny. Opuštěný
dům v Mjasném, zabedněná okna, uvnitř ale vše jako kdyby se obyvatelé měli každou chvíli
vrátit, v krbu hoří oheň. Venku vane vítr, zataženo, sněží. Prázdné domy a byty Sokurov
konfrontuje s dokumentárními fotografiemi stejných míst z doby, kdy je Tarkovskij obýval,
kdy byla plná života a velkých plánů. Dává tak nahlédnout do minulosti po níž zbylo prázdno.
Není nikoho, kdo by přisedl k hořícímu krbu, není nikoho, kdo by se shlížel v zrcadle na
zdi.
Ve filmu se objeví také několik unikátních filmových záběrů či fotografií. Je zde zařazena
např. podstatná část večírkové scény z Chucijevova filmu Je mi dvacet let (1964),
kde se Tarkovskij objevil v herecké roli cynického hosta. Divák má možnost zde vidět i
dobové záběry z pohřbu Brežněva či Andropova, stavbu kulis pro Oběť, slyšet je Tarkovského
osobní recitace otcových veršů, použity jsou i málo (nebo vůbec) známé fotografie z rodinného
archivu, zpravodajství francouzské televize z Tarkovského pohřbu, vzácný záznam Tarkovského
výpovědi na kameru o roli a odpovědnosti umělce (jiná část z téže výpovědi je na počátku
dokumentu z natáčení Rubleva v bonusech českého DVD) aj. Některé sekvence filmu
přibližuje samostatná fotogalerie.
Moskevská elegie je smutný film. Možná příliš subjektivně a záměrně laděný do pochmurných
tónů. Může ale být film, vůbec první portrét světově uznávaného tvůrce natočený v jeho vlasti
AŽ PO JEHO SMRTI, jiný?
fotogalerie
|
