| |
|
Strasti po Solonicynu
(Utrpení podle Solonicyna)
Rusko 2006, 45'
Režie: Natálie Gugujevová
čb/br., 1.63:1
rusky
| |
| |
|
|
Televizní dokument o Anatoliji Solonicynovi natočila Natálie Gugujevová v roce 2006. Jedná
se o portrét, přibližující osobnost a hereckou dráhu tohoto populárního herce, bytostně
spjatého s tvorbou Andreje Tarkovského. Ukázky z filmů v nichž Solonicyn hrál se střídají
s dobovými fotografiemi, ukázkami z rodinných filmů, z dobových dokumentů (mj. unikátní
ukázky z Tarkovského adaptace Hamleta se Solonicynem a Těrechovovou), s rozhovory s pamětníky
(vystupuje zde Nikolaj Burljajev, představitel dětských rolí z Ivanova dětství a
Andreje Rubleva, Solonicynova dcera Larisa, režiséři Nikita Michalkov, Gleb
Panfilov, Arsenij Sagalčik, Vadim Abrašitov a herečka Natálije Bondarčuková).
Solonicyn je tímto filmem představen jako mimořádná herecká osobnost, jako člověk, který
své postavy doslova žil, často jejich charakterové vlastnosti přejímal i do svého civilního
života. Pro závěrečnou fázi role Andreje Rubleva například tři měsíce úplně mlčel,
aby jeho hlas při natáčení scény, v níž Rublev konečně promluví, opravdu zněl jako hlas
člověka, který dlouho mlčel a zapoměl artikulovat (Tarkovskij původně chtěl právě z těchto
důvodů tuto pasáž nadabovat jiným hercem, aby změna hlasu byla výrazná).
Současně je Solonicyn představen jako komplikovaná osobnost, plná vnitřních nejistot a
rozporů, ale i jako člověk s nesmírně citlivou duší v níž se odrážely všechny osobní i
dobové peripetie. Jeho první víceméně romantické manželství zkrachovalo, druhé vydrželo
mnohem déle. Těžké existenční podmínky, kdy je nucen pracovat v odloučení od rodiny ve
vzdálených divadlech, bez bytu a vyhlídek na pravidelné angažmá v některém z velkých měst,
kde by mohl bydlet společně s rodinou. Nastává postupné uzavíráni se do sebe a psychická
labilita mizí jen na jevišti nebo před kamerou. Tam je schopen existovat, žít. Velmi citlivý
a pozoný otec (dcera Larisa vzpomíná, že úplně stejně, jako si filmový Andrej Rublev
hraje v jedné scéně s malou kněžnou, se choval její otec k ní), geniální herec, jehož od dlouhých období
bez zaměstnání zachraňoval jen úzký okruh režisérů. Z nich byl pochopitelně nejvíce propojen
s Andrejem Tarkovským; jejich vztah byl podle vzpomínek podoben vřelému vztahu otce (Andreje)
se synem (Tolja, Toljenka). Krásné vzpomínky na "božího člověka" přednáší ale i Nikita
Michalkov, v jehož filmu Svůj mezi cizími, cizí mezi svými (1974) sehrál Solonicyn
postavu Sarycheva, která je údajně lidsky Solonicynovi nejvíce podobná.
Vedle líčení těžké herecké pouti a životních peripetií se divák dozví i humorné historky,
např. o nepodařeném konkursu na roli Lenina, o němž prý Solonicyn vždy říkal, že je mu
nejvíce podobný. Protože se ale všechny role Lenina musely schvalovat na ÚV KSSS v Moskvě,
připravil režisér Sagalčik kolekci fotografií s namaskovaným Solonicynem a jel s nimi do
Moskvy (viz fotogalerie).
Činovník příslušného oddělení se podivil:
"Máte pravdu, opravdu skutečný Lenin!
Co to je za herce?"
"To je Anatolij Solonicyn."
"Solonicyn? Kdo to je? Kde hrál?"
"Hrál Andreje Rubleva."
"Rubleva? Hm, tak to nepůjde..."
Solonicynovo uzavření vyvrcholilo rozvodem po 15-ti letém manželství. V té době hraje
v divadle Hamleta v Tarkovského režii. Ohlašuje, že jde o jeho poslední divadelní
roli, že na divadle už po této inscenaci nemá co nabídnout. V roce 1980 hraje Dostojevského
v Zarchiho filmu Dvacet šest dní ze života Dostojevského. Je mu 46 let, stejně jako
Dostojevskému ve filmu a prožívá podobně tragické období - opuštěný, topící se v dluzích.
Žení se potřetí, ale vzápětí je u něj diagnostikován nevyléčitelný nádor. Přesto hraje
v několika dalších filmech. V roce 1982 už je s ním na natáčení filmu Vlak zastavil
(1982) trvale lékař. Přímo z natáčení jej odvážejí do nemocnice. Poslední setkání s Andrejem
Tarkovským, odjíždějícím do Itálie. Shledání je smutné. Plánovaná Nostalgie byla
psaná speciálně pro Solonicyna, oběma je ale jasné, že z toho sejde. Tarkovskij při odchodu
pronáší: "Nevadí, budou další..." Solonicyn se dívá z nemocničního okna a pláče, protože asi
tuší, že se již nikdy neuvidí. To bylo v lednu 1982. V únoru Tarkovskij odletěl do Itálie,
Anatolij Solonicyn zemřel 11. června 1982.
fotogalerie
|
