| |
|
Vzpomínky na Andreje Tarkovského
ČR 2007, 53'
Režie: George Agathonikiadis
Dramaturgie: Ondřej Šrámek
bar., 1.77:1
česky
| |
| |
|
|
První dokument o Andreji Tarkovském české provenience vznikl v režii George Agathonikiadise,
absolventa pražské FAMU, z jehož filmografie se v našich kinech objevil česko-řecký snímek
Podzimní návrat (2001).
Dokument je jakýmsi pokusem o kompletní přiblížení Tarkovského osobnosti, života a díla. Snad
právě proto v něm našly místo záležitosti osobní a rodinné, profesní i teoretické. Základní
kostrou dokumentu jsou vzpomínky několika osob, které s Tarkovským pojila osobní či
profesionální pouta. Na kameru zde tak vypovídají herci Margarita Těrechovová a Nikolaj
Burljajev, spolužačka z moskevského VGIKu Marie Bejku, Tarkovského první syn Arsenij,
švédská producentka Oběti Anna Lena Wibomová a z archivního záznamu i Sergej Paradžanov
(zemřel v roce 1990). Vlastně ještě jedna vzpomínková výpověď je do filmu zakomponována -
ve čtené formě jsou to vzpomínky herečky a režisérky Irmy Raušové, první Tarkovského manželky,
která přibližuje své seznámení s Tarkovským, společný život i náhlý rozchod, vztah k Tarkovského
matce i období, kdy žila sama s malým Arsenijem. Tyto výpovědi jsou pak proloženy faktografickými
vsuvkami překladatele a vydavatele knihy Krása je symbolem pravdy Miloše Fryše o
Tarkovského filmech a filmově-teoreticky laděným monologem Galiny Kopaněvy. Jakousi obrazovou
a zvukovou interpunkcí pak jsou nově dotočené záběry, inspirované duchem Tarkovského filmů
(detaily proudící vody s různými předměty, listí, větve stromů) doprovozené citáty z jeho
deníku či jiných textů.
Režisér Agathonikiadis připravoval dokument několik let. První zmínka o něm se v tisku
objevila už v roce 2003, kdy tvůrce ohlašoval svůj záměr pozvat do Čech Tarkovského syna,
jenž by ve filmu účinkoval jako alter ego svého otce. Jak vidno, ze záměru nakonec sešlo
(nakonec byly tyto záběry dotočeny s použitím herce) a delší doba odmlky možná naznačuje i
nějaké producentské problémy. Odrazem letitých příprav jsou možná i samotné vzpomínky,
natáčené v naprosté většině (vyjma vzpomínek Marie Bejku) na klasický film, který je ve
srovnání s digitální technologií, na níž byl natočen zbytek filmu, zřetelně vybledlý a v
horší kvalitě. I dramaturgicky se mi zdá, že je výsledek spíš torzem nějakého velkorysejšího
záměru. Především snaha dostat do filmu vše základní - stručný popis obsahů jednotlivých
Tarkovského filmů, jejich interpretaci, Tarkovského osobní i profesionální kariéru, odraz
jeho osobnosti v duších a myslích jeho kolegů, vzpomínky blízkých... - to vše je velké
množství informací, které by detailněji rozpracované vydaly spíš na několik celovečerních
dokumentů a v ani ne hodinovém filmu působí poněkud nesourodě. Omezit šly myslím minimálně
faktické informace, které jsou Tarkovského publiku všeobecně známé, vystříhnout se měly i
vyslovené omyly a nepřesnosti (např. informace, že v roce 2006, přesně po padesáti letech,
byl objeven ztracený školní film Zabijáci, který byl ale objeven už v 90. letech a
v roce 2003 jej na DVD vydal Criterion).
Přesto si myslím, že je dokument cenný. Snad úplně poprvé totiž přinesl výpověď Mariky
Bejku, o níž se donedávna vědělo jen to, že studovala s Tarkovským a spolurežírovala
Zabijáky. Jak je ale vidno, její osud je spojen s rodinou Tarkovských mnohem těsněji
a kontakty zůstaly až do 80. let. Obdobně cenný je krátký výstup Arsenije Tarkovského,
staršího syna, který je v dokumentech i v textových publikacích spíše opomíjen. Stejně tak
si teď nevybavuji žádnou výpověď Margarity Těrechovové na kameru a nakonec asi málokdo zná
i vzpomínky Irmy Raušové na život s Tarkovským i na období jejího života po rozvodu. Ve
filmu z nich sice zazní jen několik úryvků, i ty ale stačí na dokreslení této jistě
mimořádné osobnosti.
fotogalerie
|
