Níže publikovaný text se v o něco kratší verzi objevil již před několika lety mezi komentáři k filmu Zrcadlo na na csfd.cz. Svým pojetím ovšem podle mne přesahuje parametry komentáře a jeho obsah je navíc v mnohém originálním a neotřelým pohledem na toto intimní Tarkovského dílo. Proto jsem se s autorem, který na webu používá identitu "lupuscanis", spojil a domluvil publikaci jeho textu na stránkách o Andreji Tarkovském, pro které jej doplnil a o něco rozšířil. Na rozdíl od většiny komentářů v podobných internetových projektech je tento z rodu těch, které mohou inspirovat a neměly by být tedy tak rychle zapomenuty.

---

Pro Barboru Pláče? Ne. Pláč je dar úlevy. Muži nic o ní nevědí. A jejich pýchu stíhá věčný trest. Všichni nesete znamení jeho krve. z filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová Tarkovského filmy a obrazy v nich cosi intenzivně oživuje. Zrcadlo je film-setkání, živelné setkání s neznámou kráskou, která se nechá políbit – a zmizí v mlžném oparu. Je to setkání překvapivé, blízké, nedopovězené a cosi k němu táhne zpět. Něžná cizinka připraví o klidný spánek, Zrcadlo nepřestává rozechvívat, rezonovat a provokovat: k zastavení, k usebrání, ke stočení pohledu. I. Zrcadlo je osobní, intimní film. Není divu, že každé další zhlédnutí v sobě reflektuje cestu, kterou jsme v mezičase prošli. Alespoň u mne to tak funguje. Obrazy ze Zrcadla se tak organicky prolínají s obrazy v mé hlavě, oddělit je od sebe chirurgickým skalpelem, vedlo by k vivisekci neživého. Pokusím se tedy raději vyvolat konkrétní živé momenty, obrazy ze Zrcadla, které se mi vepsaly do paměti. Čas: Andrejovo dětství. Místo: venkovský dům. Matka s dětmi, zatímco by ráda viděla navrátivšího se otce, vidí po cestě přicházet doktora. Po krátkém rozhovoru o věcech nevšedních, snad předznamenávajích věci příští, doktor odchází, když se na půli cesty cosi stane... Možná ten pocit znáte, i když se to stává zřídka. ... jako bychom ztráceli vládu nad věcmi. Cosi neznámého se nás zmocňuje. Staví se nám do cesty, brání v dalších zamýšlených krocích, a přiměje nás udělat něco, o čem ani nevíme, proč to děláme. Páchá to na nás ohleduplné násilí. Šeptá nám to beze slov: Ohlédni se. Proč? Cosi jsme opomněli. – Velkorysá intervence MILOSTI? – Cosi na hraně rozlišitelnosti mi nepovšimnuto mohlo proklouznout skrze prsty. Okamžik, který před malou chvílí pominul, mohl být obdařen možností, kterou jsem přehlédl. Mohl se v něm odrážet stín jiného paralelního života ze světa za zrcadlem. Nebo možná jen ukazuje pomyslným prstem tam, kam ještě nedohlédnu, k jinému okamžiku, který ke mně přijde, a teprve ten vrhne světlo na to, co jsem před malou chvílí prožil. Kdo ví? Zvláštní rozostřená ‘vzpomínka‘ na cosi, co se nikdy nestalo, zůstane zahalena příkrovem tajemného. Čas jako by se tu ohýbal, napínal k neudržení, pukal, praskal a poukazoval za "horizont události" (M. Antonioni). Jak k takovému čeření a rozptýlení času dochází? Co je to, co se nás tak záhadně zmocňuje v Tarkovského Zrcadle? Není to žádná věc, nemá to tvář, kterou by se to k nám obracelo. Objímá nás to, ale my to obejmout nemůžeme. Pevně nás to zajme svým klínem. Má to hloubku, sílu a naléhavost. Je to ŽIVEL. Nenadálý, nečekaný, prudký poryv, co přišel ze vzdáleného odnikud, a co se stejně spěšně v tom samém nikde ztrácí. Tamtéž. Čas neskutečný. Noc. Opakovaný, byť diskrétnější, poryv větru o několik minut stopáže později. Předzvěst extaticky krásné scény koupele vlasů, završené radikálním vpádem dalšího živlu. Scéna má povahu psychedelického snu-vzpomínky. Minulost, přítomnost, budoucnost i snění se tu navzájem prostupují, pronásledují, stáčejí se do víru, smršťují se do jediného okamžiku: radostného setkání, v němž samotném je vepsána jeho vzácnost, pomíjivost, konečnost. Voda. Nejprve krotká, ovládaná, jako součást rituálu – setkání matky a otce, muže a ženy, kde ONA vyzařuje nespoutanou smyslnost, závratnou ženskost. Slastný úsměv na její tváři – a prsty zajíždějící do mokrých vlasů... (Odkrývaná proměna mise-en-scene). Do vlasů jí padají urvané kusy omítky. Nevnímané... Tarkovskij je filmový demiurg živlů, živelno používá a ovládá, uvádí jej do zběsilého a krásného tance. Voda zbavená okovů služebnosti nese zkázu. Ohlašuje oddělení toho, co se v živlu vášně spojilo. V pokoji letmo zahlédneme jiný živel, hořící plamen na plotně kamen – teplo domova. Voda. V Zrcadle živel klíčový. Živel žen, emocí, uplývajícího času a oživované vzpomínky. Vždyť co je zrcadlo jiného než zklidněná a zhutnělá voda? Živel uvnitř obydlí – oblíbený a opakovaný topos Tarkovského. Vpouští-li Tarkovskij ničivé živelno do domu v Zrcadle, není to pouhý obyčejný znak jiné skutečnosti (jako v Solaris), nebo vzácnosti okamžiku (Stalker) – živel tu na symbolické rovině zasahuje vztah mezi MUŽEM a ŽENOU na tom nejcitlivějším místě, v samotném jeho srdci. Neboť právě obydlí je to, co muže a ženu před všemocnými živly „tam venku“ bytostně ukrývá a chrání, co jim dovoluje vzájemně se nacházet... (Více viz inspirativní úvahy o živelnosti, prožívání slasti a "žití z..." Emanuela Lévinase v knize Totalita a nekonečno. Za zmínku v této souvislosti stojí uvést, že Lévinas sám charakterizuje živel jako cosi, k čemu si ponejprv zjednáváme adekvátní přístup tak, že se v něm koupeme! Vidíme, že Tarkovského intuitivní zacházení se živly je přesvědčivé právě proto, že je velmi vytříbené, není artistní, mohli bychom říci, že vychází z vycítěné fysis živlu.) II. Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale nikdy ne docela. Může nás to mást i inspirovat. Jako diváci jsme Tarkovským doslova vedeni k tomu, že neustále zaměňujeme. Třeba ženy. Milenku, bývalou ženu, matku a také ženy, dcery a matky jiných mužů. Řada s jen zdánlivým koncem. Ale proč? Ženy jako obraz ženy jediné, jíž se snad všechny podobají a jež narozdíl od nich nepodléhá vlivu času, neboť byla z našeho smrtelného řádu vysvobozena Leonardem - Ginévry? A co jestli jsou tyto souvislosti hlubší? Měly by být. Vždyť tohle se v Zrcadle ani zdaleka netýká jenom žen (1). Tarkovskij se tu, a můžeme se důvodně domnívat, že záměrně, pohybuje na hraně, která odděluje řád od propasti chaosu, pohybuje se na hraně rozlišitelného. Vystavuje tak Zrcadlo riziku nesrozumitelnosti. Proč? Vnějšková podobnost mezi postavami dost možná poukazuje na zasutější významovou vrstvu. Postavy filmu jsou protkány ještě jinou podobností, vpravdě fatální: všechny jsou v sevření osudů, jako by v sobě tajemně odrážely osudy těch druhých – těch, které znají, těch, o kterých nevědí, ba dokonce i těch, o kterých vědět nemohou. Tato provázanost, která daleko přesahuje souvislosti rodinné, je pak zdrojem dvojího typu sil. Otevírá: díky ní je možné se vracet, vzpomínat, mít půdu/zemi pod nohama, mít svou vlast, mít kořeny v běžném (lze-li to tak říci) smyslu slova. Ale také omezuje: kvůli ní není možné začít odvíjet nit života od začátku, na čistý stůl tu vždy dopadá stín minulosti druhých lidí, vždy je tu temné předurčení k opakování tak trochu sysifovského snažení těch přede mnou, kolem mne i po mně: snahy spojit to, co jen velmi těžko drží pohromadě, co se vzájemně přitahuje i od sebe odvrací, co se spojit nedá, nebo dá, ale – jak se zdá – jen na pomíjivou chvíli. Láska a svár. Tarkovskij se v Zrcadle dotýká něčeho podstatného: živelného tkaniva a sil, jež nás bytostně provazují. Tarkovského zrcadla, nejen v Zrcadle, však bývají zašlá a klamná, s viditelnými stopami uplývajícího času. Vtahují nás hlouběji, k podzimnímu tlejícímu listí (viz záběr na zanedbanou, neživou studnu, zadušenou neúprosným plynutím času, s věcmi, které se zde navrátily k živlům a proměnily v odpadky, avšak nabyly těžko pojmenovatelné krásy – motiv nejdůsledněji rozvíjený ve Stalkerovi), ke kořenům, k bílým kostem předků. Táhnou nás dovnitř, stáčejí náš pohled: pomalu začínáme chápat doposud skryté souvislosti... Ale tahle cesta dolů, cesta popela, nám cosi nabízí, má pro nás odměnu. Ze dna nás vyvede zpět na světlo. Ale nemylme se, to teprve díky pobytu tam dole, v té temnotě mezi kořeny, vidíme tohle světlo v tak jasných barvách. V Tarkovského Zrcadle (v dalších filmech) je přece jen jedno zvláštní, úplně jiné místo. Místo, které je čisté, bílé jako mléko, symbol blažené a světlé nevinnosti, nevědomosti, sounáležitosti. To místo je bílé a čisté, byť v něm po stolech pobíhají černá koťata. Je to krajina dětství. Není snad ona ten pravý důvod, proč – navzdory tomu, že každý náš milostí darovaný šťastný okamžik nutně skončí (viz scéna rituální koupele vlasů ) – není snad tahle krajina ten pravý důvod, proč chytnout jako plamen a zahořet, proč se znovu pouštět do zdánlivě sysifovských, k nezdaru odsouzených, podniků? Proč se pokoušet spojit, co se spojit nedá? Třeba muže a ženu? Tarkovskij to vše vetknul do jediného výmluvného záběru ženy, která si z obětí muže sedá a s vědoucím úsměvem a s povzdechem reaguje na jeho otázku, zda-li by si přála holčičku, nebo chlapečka – jako by už dopředu věděla, jak ten věčný příběh pokračuje... Když posléze do tónů Bachovy hudby tak nepředvídatelně zazní chlapcův výkřik, aspoň na malou chvíli mám zvláštní pocit, jako by úplně všechno bylo na svém místě... Pocit, který trvá opravdu jen chvíli... Do té doby, než pocítíme, že krásná cizinka i Zrcadlo, si svá tajemství ponechaly. Tak jako muži svoje slzy.... autor: lupuscanis Poznámky: (1) Nakažlivým podobnostem v Zrcadle podléhají pochopitelně nejenom ženy, ale i časové roviny (v textu jsme mohli pouze naznačit, jak z nich Tarkovskij tvoří doslova labyrint, jak je provazuje, znejasňuje, činí nerozpoznatelnými, ale přece srozumitelnými – není to snad pro to, že právě tyhle záhyby, skutečné i vysněné návraty a míjení se jsou pravdivým tvarem času?), ale i místa (nezřídka v jediném záběru 'bez varování' přecházíme z interiéru venkovského sídla do bytu v městském domě - z formálního hlediska tvoří Tarkovskij tyto záběry namísto obvyklého střihu, vystavěním (mizan)scény tak, že se její okraje noří do tmy, či rozetnou v zrcadle, a kamera skrze ně ‘vykouzlí’ vedlejší místnost, odraz v jiném zrcadle, či místo ‘někde jinde‘). Zdá se však, že ženy o sobě a pro sebe – ženy spolu-tvarující životy mužů – a možnost/nemožnost vzájemného porozumění mezi ženským a mužským prvkem, to zůstává v Zrcadle tématem výsostným.