| |
|
Donatella Baglivo
s Andrejem Tarkovským v čase natáčení NOSTALGIE.
|
| |
|
21. a 22. ledna 2011 představovala v ukrajinském Lvově italská režisérka Donatella Baglivo filmy svého
studia Ciak 2000. Jako autorka tří dokumentů o Andreji Tarkovském, natočených během přípravy a natáčení
NOSTALGIE, byla místními novináři pochopitelně dotazována i na Andreje Tarkovského, v tomto případě i
poněkud pikantně tlačena k ukrajinským tématům z Tarkovského života. Celý rozhovor vyšel na ukrajinském
portálu zaxid.net pod názvem Pokud
býval umělec vzdálený politice - dnes už není. Níže přináším překlad části rozhovoru týkající se
Andreje Tarkovského. Podotýkám, že překlad z ukrajinštiny jsem prováděl sám, jen za pomoci netového
překladatelského nástroje. Přesnost překladu tomu tedy může odpovídat.
[...]
Čím je dnes autorský film, v době dominance komerčních filmů?
Režie autorských děl je dnes otázkou přežití. Nicméně, vždy jsem v rozhovorech s novináři a studenty
z celého světa dávala jako příklad tvorbu Andreje Tarkovského [...] Je to jen uspokojení, které
při režii autorských filmů nakonec zůstává. Mnoho let mám takový sen o filmu o Alexanderu Dovženkovi,
ale také chci jako režisér dělat některé komerční projekty. Proč? Odpověď je jednoduchá - a není to
legrace! Myslím, že publikum by mělo mít možnost komerční i autorské filmy srovnávat a pochopit rozdíl
mezi nimi. Kompromisem je, když komerční režisér investuje zisk z natáčení do autorského díla. Jak ale
praxe ukazuje, v historii zůstávají jen skuteční tvůrci. Pravda je, že moderní publikum chce sledovat
hlavně komerční filmy. Současní diváci se primárně zajímají jen o kvalitní filmy, dobře srozumitelné,
esteticky ucelené, odborně smontované.
Má podle Vašeho názoru umělec vyjadřovat své politické a sociální postavení, nebo se naopak od
politiky distancovat?
Dnes to jinak nejde. Pokud nenajdete společnou řeč s politiky, nemůžete realizovat své kreativní
projekty. Nicméně, práce na politické téma, pokud mám být upřímná, by neměla být zaujatá, divák by
neměl být tlačen k přijetí některých nápadů a sloganů. Není třeba potlačovat jeho vlastní politickou
pozici. Tuto chybu dělá hodně umělců, tvůrců, TV producentů, novinářů [smích]. Nemyslím si, že umělec
by měl být politice vzdálen. Může se ale vyjadřovat prostřednictvím umění a krásy, filmem, který
osloví i ty, kteří politické diskuse nejsou schopni.
Pamatujete si své první setkání s Andrejem Tarkovským? Jak k němu došlo?
Moje první setkání s Andrejem Tarkovským bylo v zahradě vedle kina RAI (Radiotelevisione Italiana).
Byla jsem pozvaná do kina. Šlo ale jen o typický komerční film, jaké nemám ráda. Odešla jsem ze sálu
a šla do zahrady čekat na svého kolegu, který zůstal na projekci. V zahradě byl muž, který chodil
nervózně sem a tam, měl na sobě zelené kalhoty a bundu vojenského střihu. Vždy když se na mě podíval,
přivedlo mě to do rozpaků. Když projekce skončila, přišel můj kolega a řekl: "A teď ti představím
svého přítele". Tím přítelem byl právě ten muž. Snažil se mluvit italsky, ale s jeho přízvukem jsem si
brzy uvědomila, že to je Rus. Tak začalo mé dlouhé přátelství s Andrejem Tarkovským.
Jaké scény z NOSTALGIE Andreje Tarkovského jsou pro vás zvláště památné?
Všechny jsou v mé paměti. Nemůžu říct, že některé více. Film je životní drama Andreje, nuceného žít
daleko od své vlasti. Každý záběr, každá věc odrážela jeho stav mysli. Celý film je pevně semknutá
poezie.
Chcete říct něco k ukrajinským kořenům Andreje Tarkovského?
Myslím, že byste se divili, co mi Andrej často říkal o svých ukrajinských kořenech. Plánovali jsme
spolu jednou dokonce jízdu autem z Říma do Moskvy přes kraj jeho předků - Ukrajinu. Hlavní myšlenkou
bylo, že film natočený během cesty bude vyprávět o slavných spisovatelích tohoto regionu, mezi nimiž
měl být i jeho otec, básník Arsenij Tarkovskij. Pocházel ze starého ukrajinsko-polského šlechtického
rodu Tarkovských, který se usídlil na jihu Ukrajiny, na Volyni.
Co říkal Andrej Tarkovskij o svém oblíbeném režisérovi Alexanderu Dovženkovi?
O Alexanderu Dovženkovi Andrej říkal, že jeho filmy, včetně ZEMĚ, definovaly budoucnost světové
kinematografie, takže budou vždy aktuální. Nicméně se obával, že časem bude Dovženko zapomenut. Andrej
mi několikrát řekl: "Co bude z mladší generace? Měli by vidět Dovženkovy filmy! Nikomu se kromě
Dovženka nepodařilo reprodukovat takovou krásu v černé a bílé.” V této době jsem měla ateliér v
blízkosti RAI. Jednoho dne jsme se šli najíst do baru a Andrej měl moc rád procházky v blízkém parku.
Uprostřed toho parku jsou ruiny staré vily, které, mimochodem, zůstaly až do dneška. Šli jsme na
zříceninu a znovu začali mluvit o umění a Dovženkovi. Andrej navrhl: "Na tomto místě by bylo dobré
udělat filmovou školu, kde byste mohli ukázat studentům autorské filmy z mé vlasti." V jeho hlase
byl cítit skrytý vztek [...] A doplnil otázku: "Proč nemůžete učit naše umění, číst naše básníky,
učit naši kulturu?". Často jsme na to místo chodili, a on stále snil, že zde jednoho dne otevře
vlastní filmovou školu. [...]
|
