Poslední část "reportáže", přibližující cestu po některých ruských lokalitách spojených s životem a dílem Andreje Tarkovského, se tématu dotýká už jen velmi málo. Vlastně by ani tolik nevadilo, kdyby dosavadní tři díly nazvané Moskevská zastavení, V krajinách Andreje Rubleva a Šťastná země dětství za Zrcadlem zůstaly bez tohoto dodatku. Na začátku celého psaní jsem ale chtěl popsat vše, co jsme na naší měsíc trvající cestě v souvislosti s Tarkovským poznali a tak se nemůžu (ani nechci) vyhnout ani drobným paběrkům ze závěrečného týdne, v němž jsme vyrazili na severozápad, do Petrohradu (Sankt-Petěrburg) a okolí. Fotografie jdou kliknutím zvětšit.

1. část - Moskevská zastavení

2. část - V krajinách Andreje Rubleva

3. část - Šťastná země dětství za Zrcadlem

Petrohrad s Tarkovským přímo spojený není. Ne že by zde nikdy nepobýval, ale k jeho tvorbě ani životu myslím nemá přímý a zásadní vztah. Nejintenzivnějším spojením s Petrohradem, které mě prvoplánově napadá, je dlouhá a upřímná Tarkovského korespondence s režisérem Grigorijem Kozincevem, jenž v Petrohradu žil a ve zdejších filmových studiích natočil řadu svých filmů. Přesto je cesta do těchto končin Ruska samozřejmě zajímavá. S Andrejem Tarkovským souvisela asi nejvíce naše celodenní výprava do Novgorodu, který leží několik hodin cesty autobusem na jih. Abychom vše stihli, museli jsme vstávat velmi brzo, někdy kolem čtvrté hodiny ranní. Ještě setmělými ulicemi jsme se přibližovali k autobusovému nádraží, cestou jsme potkali jen několik osamělých chodců, jinak bylo město skoro prázdné a jediné co signalizovalo městský ruch byly kropící vozy, čistící systematicky ulice. Zato na autobusovém nádraží u pokladen už stály dvě slušné fronty, což bývá v Rusku předzvěst komplikací. Kupodivu ale rychle a bez problémů postupovaly a ani lístky na první autobus do Novgorodu nebyl problém získat, takže krátce na to jsme vyrazili na tříhodinovou jízdu v nijak přeplněném autobuse, z níž jsme ovšem většinu času prospali. Novgorod, vnější část mohutného opevnění zdejšího Kremlu Větší část Novgorodu tvoří spíš nezajímavá zástavba. V minulosti byl totiž několikrát hodně poničen a za 2. světové války ho Němci jako jeden ze symbolů ruské státnosti záměrně téměř úplně destruovali. Pro ruskou minulost má město význam především jako místo prvního celistvého státního útvaru na dnešním ruském území, který zde existoval od konce 9. století. Zdejší "městská republika", která úspěšně čelila kyjevskému státu, byla později vladimirskými a moskevskými knížaty vyvrácena a postupné přesunutí moci do centrální části Ruska zlomilo Novgorodu definitivně vaz, protože přestal být nejen politickým, ale po založení Petrohradu i obchodním centrem. I přes velkou míru zničení města za války je v Novgorodu co vidět. Především je to zdejší Kreml, původní opevněné mocenské centrum na levém břehu řeky Volchov, obkroužené mohutným věncem hradeb s impozantními věžemi a příkopy. V opevněném areálu jsou především klasicistní domy a stavby, ale mnohé v sobě nesou artefakty starší zástavby. Nejimpozantnější pak je chrám sv. Sofie z přelomu 11. a 12. století, uvnitř vymalovaný sice novějšími, ale i tak velmi působivými freskami. Novgorod, vnitřní část opevnění zdejšího Kremlu. I zde možná natáčel Andrej Tarkovskij epizodu Nájezd. Do Novgorodu nás ale vedla také informace, že se zde natáčela část epizody Nájezd z filmu Andrej Rublev. Konkrétně mělo jít o bojové scény za hradbami a pak o slavný a fenomenální záběr s pomalu letícími labutěmi. Při příchodu k novgorodskému Kremlu uvítají návštěvníka mohutné příkopy a věže, které se opravdu podobají tomu co je vidět ve filmu. Zdejší opevňovací "architektura" má poněkud odlišný vzhled od té v centrálním Rusku, je více účelová a postrádá zdobné prvky. Je zde již cítit kulturní vliv Pobaltí, kolonizovaného německými obchodníky. I vnitřní část hradeb se zdá podobná tomu co je vidět ve filmu a s troškou fantazie, pokud si přimyslíme dodělané dřevěné ochozy apod., by mohlo opravdu jít o místo natáčení výše zmíněných scén. Nejsme si tím ale tak úplně jisti. Celý areál je velmi tichý, potkáváme jen jednu skupinku turistů, pár místních lidí a několik archeologů, kteří kopou u hradeb nějaké základy. Část prostoru u chrámu zabírá malý sad, v něm je opřené o strom jízdní kolo, hromádka shrabaného listí, o kousek dál jsou uloženy bývalé zvony, které vysely na dnes již nestojící zvonici. U vchodu do Kremlu sedí v budce policista, jakási žena se nás pokradmu ptá, zda-li si ji nechceme najmout jako průvodkyni po celém areálu, který působí opuštěně. Obcházíme vnější věnec hradeb, je to procházka minimálně na hodinu. Hradby jsou na některých místech nově opravené (s ohledem na historický význam byl po válce poničený areál opravený velmi rychle, údajně se o opravy živě zajímal Stalin osobně). Směrem k řece žádné příkopy nejsou a tak hledáme místo kde vznikl záběr s labutěmi na opačné straně, směrem k novému městu. Novgorodské hradby ale tvoří téměř pravidelný ovál a nikde nenacházíme onu vysutou baštu s velkým otvorem u země v hradebním příkopu, viditelnou v záběru za davem lidí nad nímž se labutě snášejí k zemi. Novgorod žádné vysuté bašty nemá, jsou zde jen klasické hradební věže ve víceméně pravidelných rozestupech. Jejich architektura i mohutné příkopy jsou velmi podobné těm ve filmu, ale ona vysutá bašta tu není. Toto zjištění v nás ovšem nahlodalo přesvědčení, zda-li se zde z bojových scén vůbec něco točilo. Novgorod, chrám Proměnění Páně Pominu-li asi desítku starobylých chrámů a klášterů v nejbližším okolí města, je v Novgorodu ještě jedna "rublevovská" památka, byť je z tohoto pohledu spíše druhotného charakteru. Od Kremlu vede lávka pro pěší přes širokou a impozantní řeku Volchov. Na druhém břehu, v prostorách dnešního parku, stávalo druhé středověké centrum města, dnes nazývané Jaroslavský dvůr. Zachovaly se z něj zbytky tržiště a nedaleko pak několik malých kostelíků z 12.-16. století, postavených těsně vedle sebe a v různých stylech. Každý kostelík nechal v minulosti vybudovat jiný kupecký cech, který jej i užíval. Celý komplex tak působí rozmanitě a i přes svou značnou zchátralost vcelku půvabně. To ale stále není cíl naší cesty do této části města. Pokračujeme skrze novější zástavbu až k malému, ale velmi zajímavému klášteru téměř na konci města. Je zdobený četnými reliéfy a venkovními freskami a působí opuštěně. Ještě asi o 100 metrů dále, uprostřed travnatého prostranství, stojí bílý a velmi zvláštní chrám Proměnění Páně z roku 1374. Je nepodobný čemukoliv, co jsme z církevní architektury v Rusku zatím viděli. Má jen jednu věžičku (což signalizuje starý původ, na rozdíl od novějších vícevěžových staveb) a celý vysoký kubus stavby je zakončen na každé straně klasickými trojúhelníkovitými štíty. Ve vnějších stěnách se nejčastěji opakuje motiv kříže vepsaného do kruhu, rovněž nikde jinde neviděný. I bez naší "tarkologické" motivace tedy stojí toto místo za návštěvu. Nás sem ale prvotně zavedlo zjištění, že v tomto kostelíku se jako v jediné stavbě v Rusku dochovaly autentické malby Feofana Greka, Rublevova učitele. Z jeho díla je známo jen velmi málo věcí, umístěných navíc téměř výhradně v galeriích. Pouze v případě tohoto novgorodského kostelíku se dochovaly fragmenty fresek přímo v místě, kde je Feofan Grek v roce 1378 vytvořil. Jeho práci tehdy financoval novgorodský bojar Vasilij Danilovič a společná sbírka kupců z Eliášovy ulice, která ke chrámu vede. Máme ovšem smůlu. Vzhledem ke špatné (rozuměj "žádné") informovanosti v průvodcích přijíždíme zrovna v den, kdy je kostelík oficiálně zavřený. Snažím se doptat několika lidí v okolí, zda-li by se nešlo někde zajistit možnost otevření, ale ani s tím nemáme štěstí. Petrohrad, Ermitáž - Rembrandt, Návrat ztraceného syna (1669) Během následného pětidenního pobytu v Petrohradu, kdy jsme bydleli téměř v samotném centru a mohli si tak město "osahat" poměrně detailně, jsme navštívili nejen vše podstatné z toho, co Petrohrad zahraničnímu návštěvníkovi nabízí, ale stihli jsme poznat i zapadlejší části města, spojené především s literární historií, například s životem a tvorbou tvorbou F. M. Dostojevského, J. Brodského, A. Achmatovové ad. Přímo s Tarkovským už toho ale moc nesouviselo. I když jedna věc vlastně ano. Na úplný závěr této několikadílné reportáže, možná symbolicky, nám vyšla návštěva Ermitáže a tím i zastavení u jednoho z nejznámějších obrazů této galerie, Návratu ztraceného syna od Rembrandta. Slavný obraz si sem chodí prohlížet mraky lidí, japonské výpravy se u něj fotografují jako na běžícím pásu s čímž ostře kontrastuje netečně do podlahy hledící paní, která zde hlídá, aby turisté nechodili k obrazům příliš blízko. Ztvárnění archetypálního starozákonního motivu dokončil Rembrandt po třech letech práce až v roce svého úmrtí (1669) a dnes je považován za duchovní závěr jeho tvorby. Ctiteli Tarkovského tvorby se před ním samozřejmě ihned vybaví závěr Solaris a mě osobně i slova z geniálního textu Ivana Škapy Rozum, zabývajícího se sice Stalkerem, nicméně zmiňujícího právě filmové finále Solaris: Tímto záběrem je dokončena formulace horoucí myšlenky, že člověk - i budoucí člověk oddělený od nás propastmi času a prostoru, ztracený v hlubinách vesmíru, se zkušenostmi a zážitky, poznatky, jež si dnes vůbec nedokážeme představit, po setkání s věcmi (bytostmi?) tak vzdálenými všemu dosavadnímu lidskému chápání, za všech okolností - zůstane člověkem, jeho podstata se nezmění. Ten záběr je kompozičně i barevně přímou citací Rembrandtova Návratu ztraceného syna, který visí v Ermitáži - obrazu, jenž je stejně silně vpojen do celku ruské kultury jako patří do úhrnu kultury obecně evropské. Měsíční cesta po Rusku skončila. Nenapadá mě nic vhodného na závěr a tak si jej ve slovní podobě dovolím vypustit. Místo něj zařazuji jednu fotografii, kterou jsem pořídil při náhodné cestě lesem u malé říčky nedaleko Abramceva, severovýchodně od Moskvy. Víc mě na závěr nenapadá... 1. část - Moskevská zastavení 2. část - V krajinách Andreje Rubleva 3. část - Šťastná země dětství za Zrcadlem