Stalker
[dialogová listina filmu]
Překlad dialogové listiny filmu Stalker pochází z ruského originálního textu, publikovaného na internetu. Na rozdíl od ruského textu, který obsahuje i popis jednání postav a charakteristiku prostředí, byly do češtiny přeloženy pouze dialogy. Jejich četba proto předpokládá určitou znalost filmu. Pro snadnější orientaci jsem v textu oddělil čarou jednotlivé filmové sekvence (byt, bar, nádraží, cesta do Zóny, suchý tunel ap.) Na Nostalghia.cz text publikuji se souhlasem překladatele MP, který mi jej nezištně nabídl ke zveřejnění. Díky.

jdi na 2. díl

STALKER - 1. díl


"Co to bylo? Meteorit?
Návštěva obyvatel kosmických dálav?
Tak či tak, naše malá země
spatřila zrod zázraku - Zóny
Ihned jsme tam poslali vojska
Nevrátily se.
Potom jsme obklopili Zónu policejními hlídkami...
Snad to bylo dobře. I když, nevím..."

Z rozhovoru s držitelem Nobelovy ceny, profesorem Wallacem.



Žena:
Proč jsi mi vzal hodinky? Ptám se tě, kam jdeš? Dal jsi mi své slovo a já jsem ti uvěřila. Dobrá, nemyslíš na sebe, ale co my? Pomyslel jsi na naše dítě? Stěží si na tebe stačila zvyknout, a ty už zase začínáš! Udělal jsi ze mne stařenu. Zničil jsi mi život.

Stalker:
Tiše, vzbudíš Martyšku.

Žena:
Nemohu na tebe čekat celý život. Umřu! Chtěl jsi začít pracovat! Slíbili ti normální lidskou práci!

Stalker:
Brzo se vrátím.

Žena:
Vrátíš se do vězení! Tentokrát ti dají deset let, ne pět! A za deset let nebudeš mít ani Zónu, ani nic jiného! A já mezitím umřu.

Stalker:
Ach Bože, pro mě je vězení všude! Nech mě jít!

Žena:
Ne!

Stalker:
Řekl jsem nech mě!

Žena:
Tak si běž! A kéž bys tam shnil! Buď proklet den, kdy jsem tě potkala, mizero! Sám Bůh tě proklel, když ti dal takové dítě! A mě taky, kvůli tobě, ty hlupáku!




Spisovatel:
Má drahá, náš svět je beznadějně nudný. Díky tomu nemůže existovat žádná telepatie, žádné zjevení nebo létající talíře, nic takového. Svět se řídí železnými zákony, a je nesnesitelně nudný. Bohužel, tyto zákony se nikdy nedají porušit. Nikdo neví, jak je porušit. Nedoufejte proto ani v UFO, to by bylo příliš zajímavé.

Dáma:
A co Bermudský trojúhelník? Nemůžete přece popřít, že...

Spisovatel:
Mohu. Bermudský trojúhelník neexistuje. Existuje pouze trojúhelník ABC, který se rovná trojúhelníku s přímkami a, b, c. Cítíte tu nudu obsaženou v takovém tvrzení? Ve středověku byl zajímavý život. Každý dům měl své duchy, a každá církev měla svého Boha. Lidé byli mladí! Dneska je každý čtvrtý stařec. Je to tak nudné, můj andílku.

Dáma:
Řekl jste ale, že Zóna je produktem nadřazené civilizace...

Spisovatel:
Také musí být nudná, všechny ty zákony, trojúhelníky, žádní duchové, a samozřejmě žádný Bůh. Protože jestli je Bůh také trojúhelníkem, potom už nevím, co si mám myslet. Á, ten jde k nám. Výborně! Promiňte, milá přítelkyně. Ech, tato dáma laskavě souhlasila, že půjde s námi do Zóny. Je to odvážná žena. Jmenuje se... Promiňte, ehm, vy se jmenujete...

Dáma:
Tak vy jste opravdu stalker?

Stalker:
Okamžik... všechno vám vysvětlím. Jeďte...

Dáma:
Kretén!

Stalker:
To jste pořád opilý?

Spisovatel:
Já? Co tím myslíte? Napil jsem se, tak, jak to dělá polovina národa. Ta druhá polovina je opilá. Včetně žen a dětí. A já jsem se prostě napil.




Spisovatel:
K čertu, to je ale...

Stalker:
Pijte, pijte, ještě je brzo.

Spisovatel:
Co takhle skleničku na cestu? Co vy na to?

Stalker:
Dejte to pryč.

Spisovatel:
Á jasně, suchý zákon. Alkoholismus - bič národů. No co, budu pít pivo.

Profesor:
On jde s námi?

Stalker:
To nic, on vystřízliví. On tam také potřebuje jít.

Spisovatel:
A vy jste opravdu profesor?

Profesor:
Jestli vám to nevadí...

Spisovatel:
Potom dovolte, abych se představil. Jmenuji se...

Stalker:
Jmenujete se Spisovatel.

Profesor:
Dobrá. A jak se jmenuji já?

Stalker:
Vy? Profesor.

Spisovatel:
Chápu. Já jsem spisovatel, takže mně všichni z nějakého důvodu říkají Spisovatel.

Profesor:
A o čem píšete?

Spisovatel:
O čtenářích.

Profesor:
To je jasné, o čem jiném také psát.

Spisovatel:
Člověk by vůbec neměl o ničem psát. A vy jste co? Chemik?

Profesor:
Spíše fyzik.

Spisovatel:
To musí být také nudné. Hledání pravdy. Ona se skrývá a vy ji hledáte. Kopete na jednom místě - heuréka! Jádro se skládá z protonů. Kopete na jiném místě - skvělé! Trojúhelník ABC, se rovná trojúhelníku s přímkami a, b, c. U mě je to jiné. Já vykopávám tu samou pravdu, ale velmi často se stává, že místo pravdy vykopu hromadu... nechci říct čeho. Vy se máte! Představte si, že v nějakém muzeu vystavují antický pohár. Kdysi do něho házeli odpadky, ale teď se z něj stal objekt všeobecného obdivu pro jeho prostou kresbu a jedinečný tvar. Všichni dělají "óch" a "ách"! A pak se náhle zjistí, že vůbec není antický, že ho archeologům podstrčil nějaký vtipálek jen tak pro legraci. Obdiv kupodivu ztichne. Znalci!

Profesor:
To pořád přemýšlíte o takových věcech?

Spisovatel:
Bože chraň! Já vůbec moc nepřemýšlím. Nedělá mi to dobře.

Profesor:
Je nemožné psát a pořád myslet na úspěch nebo prohru.

Spisovatel:
Natürlich! Ale pokud mě na druhou stranu nebudou za sto let číst, proč bych k čertu vůbec měl psát? Řekněte mi, Profesore, proč jste se sem vydal? K čemu potřebujete Zónu?

Profesor:
No, já jsem v jistém smyslu vědec. A k čemu ji potřebujete vy? Jste populární. Ženy se na vás věší v celých houfech.

Spisovatel:
Inspirace, Profesore. Ztratil jsem inspiraci. Jdu si ji vyprosit.

Profesor:
Tak vám došel dech?

Spisovatel:
Co? Ano, řekl bych, v jistém smyslu.

Profesor:
Slyšíte? Náš vlak.

Stalker:
Střechu z auta jste sejmul?

Profesor:
Ano, sejmul.

Stalker:
Lutere, jestli se nevrátím, zajdi k ženě.




Spisovatel:
K čertu, zapomněl jsem si koupit cigarety.

Profesor:
Nevracejte se.

Spisovatel:
Proč?

Profesor:
To nejde.

Spisovatel:
To jste všichni takoví?

Profesor:
Jací?

Spisovatel:
Věříte takovým nesmyslům. Měl bych toho nechat, když je tak černý den. A vy jste opravdu vědec?

Stalker:
K zemi! Nehýbejte se! Běžte se podívat, jestli tam někdo není. Pohněte, proboha!

Spisovatel:
Nikdo tam není.

Stalker:
Běžte k druhému východu. Jak jste se to díval, Spisovateli? Nezapomněl jste na kanystr?

Profesor:
Tady, je plný.

Spisovatel:
Všechno, co jsem vám předtím říkal... nebyla pravda. Plival jsem na inspiraci. A potom, jak mám vědět, jak nazvat to, co chci? Jak mám vědět, že ve skutečnosti nechci to, co chci? Nebo že ve skutečnosti nechci to, co nechci? Jsou to takové prchavé věci: Jakmile je pojmenujeme, jejich význam mizí, taje, rozpouští se jako medúza na slunci. Viděl jste to někdy? Mé vědomí chce, aby na celém světě zvítězilo vegetariánství. A mé podvědomí touží po kousku šťavnatého masa. Co vlastně chci?

Profesor:
Světovládu.

Stalker:
Tiše!

Profesor:
... v menší míře. K čemu mají v Zóně lokomotivu?

Stalker:
Obsluhuje stanici. Dál nepojede. Oni tam chodí neradi.

První hlas:
Na místa! Jste všichni na svých místech?

Druhý hlas:
Přijely stráže. Řekněte jim, ať vypnou televizi.

Stalker:
Rychle! Běžte se podívat, jestli na kolejích stojí drezína.

Spisovatel:
Jaká drezína?

Stalker:
Běžte!

Profesor:
Vraťte se, já sám.

Stalker:
Kanystr! Podejte mi jej!

Spisovatel:
Zahoďte ten ruksak, jenom překáží.

Profesor:
Vy si zase jdete nalehko jako na procházku.

Stalker:
Jestli vás zasáhnou, nekřičte a nehýbejte se. Když vás uvidí, zabijí vás. Až všechno ztichne, vraťte se ke stanici. Vyzvednou vás ráno.

Spisovatel:
A oni nás nedohoní?

Stalker:
Ale kdepak... oni se jí bojí jako ohně.

Spisovatel:
Koho?




Stalker:
Tak jsme tady... jsme doma.

Profesor:
Takové ticho.

Stalker:
Toto je nejtišší místo na světě. Sami to potom uvidíte. Tady je tak krásně. Nikdo tu není.

Spisovatel:
A co my?

Stalker:
No, tři lidé toho za jeden den nemohou moc poničit.

Spisovatel:
Proč by nemohli? Mohou!

Stalker:
To je divné. Nějak nejsou cítit květiny. Já... Cítíte něco?

Spisovatel:
Cítím pach bahna.

Stalker:
Ne, to je z řeky. Tady je řeka... Tady nedaleko byl záhon květin, ale Dikobraz jej zadupal do země. Vůně však zůstala. Mnoho let...

Profesor:
Proč to udělal?

Stalker:
Nevím. Také jsem se ho ptal a on řekl: "To pochopíš později." Myslím, že prostě začal Zónu... nenávidět.

Spisovatel:
A Dikobraz, to je co, příjmení?

Stalker:
Kdepak. Přezdívka, jako u vás. Roky vodil lidi do Zóny a nikdo mu v tom nemohl zabránit. Byl to můj učitel. Otevřel mi oči. Tehdy mu říkali Učitel, a ne Dikobraz. Potom se mu něco stalo, něco se v něm zlomilo. Podle mě byl prostě potrestán. Pomozte mi. Přivažte tyto proužky k matkám. A já... se projdu. Potřebuji tady... Nevzdalujte se odtud... příliš.

Spisovatel:
Kam to jde?

Profesor:
Možná, že jenom chce být sám.

Spisovatel:
Proč? I ve třech je tady jaksi nevlídno.

Profesor:
Přivítání se Zónou. Je to stalker.

Spisovatel:
A co to znamená?

Profesor:
Víte... stalker je v jistém smyslu poslání.

Spisovatel:
Představoval jsem si ho jinak.

Profesor:
Jak?

Spisovatel:
No, jako třeba Koženou Punčochu nebo Čingančguka...

Profesor:
Jeho minulost je ještě hroznější. Několikrát byl ve vězení, potom se zranil tady. Jeho dcera je mutant, "Oběť Zóny", říkají lidé. Říká se, že nemá nohy.

Spisovatel:
A co ten Dikobraz? Co to znamená, "byl potrestán?" To je nějaká slovní hříčka?

Profesor:
Jednoho překrásného dne se odtud Dikobraz vrátil a rychle zbohatnul. Nemyslitelně zbohatnul.

Spisovatel:
A tomu vy říkáte potrestání?

Profesor:
O týden později se oběsil.

Spisovatel:
Proč?

Profesor:
Tiše!

Spisovatel:
A tohle je zase co?

Profesor:
Asi před dvaceti lety tady zřejmě dopadl meteorit. Zničil obydlí. Lidé ten meteorit hledali, ale samozřejmě nic nenašli.

Spisovatel:
Proč samozřejmě?

Profesor:
Potom se tady začali ztrácet lidé. Chodili sem a už se nevraceli. No a nakonec přišli k závěru, že... ten meteorit, nebyl tak docela meteoritem. Napřed... obklopili to místo ostnatým drátem, aby odradili zvědavce. Z toho pak vznikla pověst, že v Zóně je místo... kde se lidem plní přání. Zónu samozřejmě začali hlídat jako oko v hlavě. Kdo ví, jaké přání může někdo mít?

Spisovatel:
Co to bylo, když ne meteorit?

Profesor:
Už jsem vám řekl, to se neví.

Spisovatel:
A co si o tom myslíte vy?

Profesor:
Nic. Nebo všechno. Poselství lidstvu, jak říká jeden můj kolega. Nebo dar. Pěkný dáreček.

Spisovatel:
Proč nám ho dávali?

Stalker:
Abychom byli šťastní. Květiny zase rostou, ale z nějakého důvodu nevoní. Promiňte, že jsem vás tady nechal samotné, ale stejně ještě bylo brzo.

Spisovatel:
Slyšeli jste to?

Profesor:
Možná, že tady někdo žije?

Stalker:
Kdo?

Profesor:
Vy sám jste mi přece říkal o těch turistech, kteří tady byli, když vznikla Zóna.

Stalker:
V Zóně nikdo není a ani být nemůže. Tak, je čas vyrazit.

Spisovatel:
A jak se vrátíme?

Stalker:
Odtud se nevrací.

Spisovatel:
Co tím myslíte?

Stalker:
Půjdeme tak, jak jsme se domluvili. Já budu pokaždé určovat směr. Odchýlit se z tohoto směru je nebezpečné. Prvním orientačním bodem je tamten sloup. Jděte první, Profesore. Teď vy. Snažte se jít v jeho stopách.




Spisovatel:
Ach Bože! A kde jsou... Oni tady takhle zůstali? Lidé?

Stalker:
Kdo ví, neznám je. Pamatuji si jenom, jak u nás na stanici nakládali svoje vybavení, aby mohli jet sem. To jsem byl ještě chlapec. Tehdy si všichni mysleli, že nás chce někdo napadnout. Chytráci. Běžte první, Profesore. Teď vy, Spisovateli. Tam je vaše komnata. To je náš cíl.

Spisovatel:
Proč jste chtěl tolik peněz? Vždyť je to na dosah ruky.

Stalker:
Ano, ale taková ruka by musela být hodně dlouhá. Takovou ruku nemáme. Nechte toho! To se nesmí! Nedotýkejte se toho! Řekl jsem, abyste se toho nedotýkal!

Spisovatel:
Zbláznil jste se? Co je s vámi?

Stalker:
Už jsem vám řekl, že tohle není místo na procházky. K Zóně je potřeba se chovat s úctou. Jinak trestá.

Spisovatel:
"Trestá!" Ještě jednou si něco takového zkuste a... to nemáte jazyk?

Stalker:
Já jsem vás přece prosil...

Profesor:
Máme jít tudy?

Stalker:
Ano. Nahoru, dovnitř a potom doleva. Tudy ale nepůjdeme. Vezmeme to oklikou.

Spisovatel:
A to jako proč?

Stalker:
Tudy se nechodí. Přímá cesta nebývá v Zóně... nejkratší. Čím je tady nějaká cesta delší, tím je méně riskantní.

Spisovatel:
A když půjdeme rovně, to bude jistá smrt?

Profesor:
Už jsem vám řekl, že to je nebezpečné.

Spisovatel:
A oklikou není?

Stalker:
Je. Ale tudy se nechodí.

Spisovatel:
Co je mi po tom, kudy se nechodí? Co když se mi povede...

Profesor:
Poslyšte, vy...

Spisovatel:
Pořád chodit dokola! A tady je to přímo před nosem. Tady riziko, tam riziko. K čertu!

Stalker:
Poslechněte, vy k tomu přistupujete příliš lehkomyslně.

Spisovatel:
Už mám po krk všech těch matiček s fáborkama! Vy si dělejte co chcete, já půjdu.

Profesor:
On je prostě nepoučitelný.

Spisovatel:
Vy sám jste...

Stalker:
Smím? Zvedá se vítr... Cítíte to? Tráva...

Spisovatel:
No co, tím lépe.

Profesor:
Co tím myslíte?

Stalker:
Počkejte!

Spisovatel:
Necháte mě ale na pokoji!

Stalker:
Dobře. Profesor je můj svědek, já jsem vás tam neposlal. Jdete tam z vlastní vůle.

Spisovatel:
Z vlastní vůle. Co ještě?

Stalker:
Nic. Jděte. A kéž by dal Bůh, aby se vám nic nestalo. Poslyšte! Jestli něco zpozorujete, nebo i jenom pocítíte, ihned se vraťte, jinak...

Spisovatel:
Jenom mi naházejte do zátylku železné tyčky!

Hlas:
Stůjte! Nehýbejte se!

Stalker:
Proč jste...?

Profesor:
Proč jsem co?

Stalker:
Proč jste ho zastavil?

Profesor:
Myslel jsem, že to vy...

Spisovatel:
Co se děje? Proč jste mě zastavili?

Stalker:
Já jsem vás nezastavil.

Spisovatel:
A kdo tedy? Vy? Čerti vědí...

Profesor:
No, jste chlapík, občane Shakespeare. Jít rovně je hrozné, jít zpátky ostudné. Sám jste si poručil cizím hlasem. Ze strachu jste vystřízlivěl.

Spisovatel:
Co?

Stalker:
Nechte toho!

Spisovatel:
Proč jste mi vylil láhev?

Stalker:
Říkám vám, nechte toho! Zóna je velice složitý systém... pastí, řekněme, a všechny jsou smrtelné. Nevím, co se zde děje v nepřítomnosti člověka, ale jak sem někdo vkročí, všechno se dá do pohybu. Staré pasti mizí a nové vznikají. Bezpečná místa jsou najednou neprůchodná. Cesta je chvíli lehká a snadná a hned se zase beznadějně zhorší. To je Zóna. Možná to vypadá, jako by byla rozmarná. Ale v každém okamžiku je taková, jakou jsme ji udělali my, naším vnitřním stavem. Dříve se stávalo, že lidé se museli v půlce cesty vrátit zpět. Někteří dokonce zahynuli na samém prahu komnaty. Ale všechno, co se tady děje, nezáleží na Zóně, ale na nás!

Spisovatel:
Takže hodné propouští, kdežto zlým trhá hlavy?

Stalker:
Ne. Nevím. Nejsem si jist. Připadá mi, že propouští ty... kteří ztratili veškerou naději. Ne špatné nebo dobré, ale nešťastné. Ale i ten nejnešťastnější člověk tady zahyne během chvilky, když se nedovede ovládat! Vy jste měl štěstí. Vás varovala a nemusela vás varovat!

Profesor:
Poslyšte, já tady na vás počkám, dokud nepůjdete zpátky. Plní štěstí.

Stalker:
To je nemožné.

Profesor:
Mám sebou chleby, termosku...

Stalker:
Za prvé, beze mne tady nevydržíte ani hodinu.

Profesor:
A za druhé?

Stalker:
Za druhé se tady nevrací stejnou cestou, jakou se jde sem.

Profesor:
Přesto bych dal přednost...

Stalker:
V takovém případě se ihned vrátíme. Vaše peníze vám vrátím. Samozřejmě bez určité částky řekněme za to, že jste mě obtěžovali.

Spisovatel:
Vystřízlivěl jste, co, Profesore?

Profesor:
No dobře. Hoďte tu vaši matku.

Konec 1. dílu

2. díl




[Na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem překladatele 25. února 2002]
(poslední update: 4. dubna 2004)    
TOPlist
© 2001-2016 Nostalghia.cz
Petr Gajdošík  © 2001–2016
nostalghia(zavinac)nostalghia.cz


Prezentace na síti Facebook a G+