|
|
Narodil se 23. února 1944 v kazachstánském Džezkazganu, v aristokratické rodině bývalého
vojenského důstojníka Semenovského pluku, odsouzeného k nuceným pracem (na nichž zemřel).
Později se rodina přestěhovala do Saratova. Už jako malý chlapec účinkoval spolu se svým
starším bratrem v divadlech v Saratově a v Minsku. V roce 1965 dokončil studium herectví
na saratovském institutu I. A. Slonova a začal se objevovat v menších rolích v místním
divadle. Jeho filmovým debutem byla postava Heinricha Schwarzkopfa ve filmu Vladimíra
Basova Štít a meč (Ščit i meč, 1968). Velice brzy si jej všiml Mark Zacharov, režisér
moskevského divadla Lenkom (Leninského komsomolu) a pozval ho do svého souboru. V divadle
Lenkom už Jankovskij zůstal a dodnes jde o jeho mateřskou scénu.
V roce 1974 ho Andrej Tarkovskij obsadil do role otce ve filmu Zrcadlo. Poté
spolupracoval s řadou dalších sovětských režisérů (Ilja Averbach, Roman Balajan, Vladimír
Basov) a zařadil se mezi nejpopulárnější ruské herce současnosti, mj. také díky účinkování
v televizních snímcích (Obyčejný zázrak, Onen baron Prášil, Dům, který postavil Swift).
K práci s Andrejem Tarkovským se vrátil v roce 1983, když byl přizván k natáčení Nostalgie,
kde ztvárnil hlavní roli spisovatele Andreje Gorčakova. Podle vzpomínky O. Jankovského
uvažoval Tarkovskij o jeho obsazení i do plánované filmové verze Hamleta.
Od 90. let účinkuje i v zahraničních filmech. Během své herecké dráhy byl oceněn řadou domácích
ocenění za divadelní a filmové role. Zemřel po dlouhé nemoci 20. května 2009 v Moskvě.
|
Ceny:
| | 1992 - Niké: Cena za hlavní mužskou roli (Carův zabiják,
rež. Karen Šachnazarov)
| |
|
