Literární scénář filmu Andrej Rublev
Andrej Tarkovskij - Andrej Michalkov-Končalovskij
Český překlad literárního scénáře filmu Andrej Rublev vyšel ve Světové literatuře v roce 1965. Málokdo si možná uvědomuje, že publikace textu, jenž byl základem tehdy ještě nedokončeného filmu, který byl navíc po dalších pět let zapovězen veřejnému uvedení, je v zahraničním časopisu poněkud unikátní. Navíc i cesta k tomuto edičnímu počinu byla docela zajímavá.
Překladatel Jiří Pittermann pro stránky Nostalghia.cz vzpomíná, jak měl možnost v 60. letech několikrát cestovat jako novinář do Moskvy. V řadě jeho osobních známostí a kontaktů vynikal také M. S. Romm, skrze něhož se osobně poznal také s Andrejem Tarkovským. Ten mu při jednom setkání svěřil strojopisný text literárního scénáře právě natáčeného Rubleva s osobní prosbou, zda-li by bylo možné text urychleně přeložit a publikovat v českém tisku. Jak je vidno, Andrej Tarkovskij měl už rok před dokončením svého filmu obavy o jeho osud a publikace jakéhokoli textu za hranicemi SSSR byla jednou z možností, jak úřadům zamezit v zametení filmu "pod koberec". Překlad této krátké strojopisné verze vyšel v časopise Film a doba, 1964, č. 11, s. 570-578 a jiná část v týdeníku Kulturní tvorba (1964, č. 52, s. 6–7). Jednalo se ale jen o fragmenty rozsáhlejšího scénáře.
Úplný text vyšel později v ruském časopisu Iskusstvo kino a stal se základem nového překladu. Ten vyšel v již zmíněné Světové literatuře. Ve své době mělo toto vydání pro tvůrce filmu velký význam. Jak vzpomíná překladatel Jiří Pittermann, když se v 90. letech krátce setkal s Andrejem Michalkovem-Končalovským, tento si i po tak dlouhé době ještě vzpoměl na barvu obálky 2. čísla Světové literatury roku 1965...
Nostalghia.cz přebírá kompletní text ze Světové literatury, tedy včetně dobového redakčního úvodu. K nim je ale možné si zobrazit i naskenované stránky časopisu Film a doba z roku 1964 s dříve publikovaným fragmentem scénáře a stránky Kulturní tvorby (1964) s druhým fragmentem, který je pozoruhodný tím, že jeho text je obsáhlejší než ten, který je později zařazen ve Světové literatuře. Připojené ukázky ikon Andreje Rubleva, Feofana Greka a neznámých mistrů jsou redakčním vkladem stránek Nostalghia.cz. Překlad je zde publikován s laskavým souhlasem překladatele, pana Jiřího Pittermanna.


Andrej Rublev: Spasitel, 1409 Není u nás běžným zvykem publikovat scénáře a filmové povídky předem: předmětem pozornosti se stávají zpravidla až po dokončení filmu, neboť teprve hotový výsledek bývá považován za prověrku i jejich kvality. Je ovšem také málo scénářů, jejichž zveřejnění bylo v poslední době očekáváno ještě předtím, než byl natočen jediný metr, s takovým zájmem jako Tarkovského a Končalovského Rublev.
Vstup Andreje Tarkovského do kinematografie, k němuž - ponecháme-li stranou krátkometrážní práce školní - došlo před třemi lety Ivanovým dětstvím, byl natolik imponující, že nemohl nepodnítit pozornost k dalším tvůrčím plánům autora ihned, jakmile se o nich dověděla širší veřejnost. Jakou cestu zvolí režisér, dnes o málo víc než třicetiletý, aby dosáhl nesnadného cíle, který si předsevzal - překlenout totiž půl tisíciletí lidských dějin a promluvit skrze osud středověkého malíře ikon, rámovaný životem Rusi v letech tatarských nájezdů a bratrovražedné nejednotnosti, "o člověku a jeho osudu vůbec"?
Už první stránky scénáře rozptylují obavy, že půjde o dílo úzce historicky či biograficky pojaté. Vnější přístup k materiálu je přístupem našeho současníka, použité i předpokládané prostředky jsou prostředky moderního filmu a především moderního myšlení, samy děje, postavy a myšlenky, aniž kde dochází k násilné aktualizaci, cítíme dnešně.
Scénář je prací dvou autorů. Tím druhým je mladý moskevský literát a kritik, starší syn básníka Sergeje Michalkova. Řeknu-li, že už zde, v literární podobě budoucího filmu se víc než zřetelně projevují všechny podstatné rysy Tarkovského poetiky a stylistiky, jak jsme je poznali v Ivanově dětství (včetně onoho ideálně harmonického prolnutí pocitu současného světa a národní tradice), není to v žádném případě pokus o vymezeni podílu jednoho autora na úkor druhého, ale upozornění na kontinuitu uměleckého vývoje režiséra.
A konečně: scénář má nepochybnou literární hodnotu, dovolující mu samostatnou existenci i jako prozaickému dílu. Jeho literární propracovanost má však jedno jediné poslání: má připravit co nejpevnější a nejplodnější půdu realizaci, je výrazem už předem detailně propracované myšlenkové i formální koncepce filmu. Rublev je i jinak ryze filmovým dílem. Pozorný čtenář postřehne onu mozaiku přesně ohraničených hutných plošek, z nichž se scénář skládá a které se stanou později jednotlivými záběry, řazenými ve sledu, stanoveném principy typicky filmové montáže, a všimne si například určitého barevného zjednodušení směrem k černobílé škále (pouze vlastní závěr filmu má být natočen v barvách) nebo stručnosti, menší konkrétnosti a snad i zdánlivé jednotvárnosti třebas při uvozování dialogů, kde se počítá s prostorem pro dalšího spolutvůrce - pro herce, jehož by příliš detailní charakteristika a zbytečná podrobnost mohly předem omezit v hledání vlastního přístupu a výrazu.

J. P.


PRVNÍ ČÁST

Jezdec proti jezdci, v těsném boji muže proti muži blýskají zakřivené šavle, knížecí korouhve se sklánějí pod tíhou trsů tatarských střel. Plátěné košile ztemnělé krví, vyholené hlavy prostřílené šípy, rudé štíty rozbité sekerami, na zemi kůň s rozervaným břichem, zmítající se na hřbetě. Prach, nářek, smrt.
A když Rusové začnou povolovat pod náporem nepřátelské jízdy, vyráží z lesa čerstvý Bobrokův záložní pluk a řítí se po bitevním poli, skoro jako by se ani země nedotýkal, doléhá na Tatary, tísní je a teď - teď už je žene po pláni, rudé korouhve letí nad bílými jezdci a nepřátelé, diví strachem, kácejí se i s koňmi v mračnech prachu.
Kulikovo pole, poseté mrtvými těly, až je z toho člověku úzko, noří se do noční tmy.
Svítá. Podél břehu se snáší mlha.
Mlčenlivá step, pokrytá mrtvými, se rozeznívá dusotem kopyt. Ruský voják z knížecí družiny s námahou otevírá oči.
Po pláni jede mlhou Tatar na vrané klisně. Rus se s vypětím posledních sil zvedá, šmátrá kolem sebe v lepkavé studené krvi, ale zatmí se mu v očích a padá tváří k zemi.
Kůň pod Tatarem se vzpíná, trhá sebou do strany, žene se stepí a ozvěna divokého, nerovnoměrného a skákavého běhu se nese nad nehybným Donem. Z Tatarových prsou trčí šíp. Už dlouho je zabit, kůň ho mrtvého vynesl ze včerejší seče, ale teprve teď padá k zemi, shozen prudkým tryskem vrané klisny, která uhání vstříc slunci.


Potulný zpěvák. Léto roku 1400

Anděl, neznámý autor, Novgorod Jasné jitro. Do vrat Trojického kláštera, dokořán otevřených, vjíždějí pomalu dva vozy naložené dubovými sudy. Zpěněným koním je těžko: sedají a ze strany na stranu kroutí krky, aby si ulevili.
Po cestě, která vede z kláštera dolů do luk, jdou tři muži: třicetiletý Kiril, čtyřicátník Daniil Čornyj a třiadvacetiletý Andrej. Všichni tři jsou v obnošených a od slunce vybledlých všedních mnišských kutnách.
Zpoza ohrady vybíhá klášterní fortnýř, těká kolem dokola vylekanýma očima a celý udýchaný za nimi volá:
"Představený povídá, abyste se vrátili! Prosí vás! Kdo prý bude v Trojici malovat svaté obrazy! Zapřísahá vás!"
"Dobrá, dobrá!" odpovídá Kiril, aniž se zastaví. "Jdi si po svém! Tvoje věc to není!"
"Ještě budete litovat!" křičí v návalu zloby fortnýř. "U nohou se budete představenému plazit, jenomže potom vám už neodpustí!"
"No dobrá, dobrá, to se ještě uvidí...!" podrážděné odpovídá Kiril.
"Nech ho být, Kirile, a pojď," pobízí ho Daniil.
Dřevěná ohrada a zvonice Trojice jsou stále menší a menší a pahorek, na kterém leží klášter, zdá se čím dál tím vyšší.
Je parno. Mniši, zmoženi vedrem a v předtuše bouře, jdou mlčky nepokosenými šťavnatými lukami.
"A kde budeme nocovat?" ptá se líně Kiril.
"Nevím," odpovídá unaveně, na půl úst Daniil, "však uvidíme."
"Za chvíli začne pršet," povídá tiše Andrej.
"Co ti to tam rachotí?" ptá se Daniil Kirila a hlavou ukazuje na jeho nabitý vak.
"Vzal jsem si ikony."
"Jaké ikony?"
"Svoje," usmívá se Kiril, "všechny, co jsem tu namaloval, si nesu s sebou!"
"Neděláme dobře..." vzdychá Andrej.
"Co?" ptá se Kiril.
"Že opouštíme Trojici..."
"A co, máme se snad dát na kupčení, anebo půjčovat rolníkům peníze na úrok, jako to dělá náš představený? Co říkáš? Už brzy začnou kupčit a směňovat své zrezivělé ruble i v kostele... Handlíři."
"V Moskvě to bude lepší," říká Daniil.
"To jsi celý ty, Andreji," vyčítá Kiril, "jednou tak a podruhé onak... Jako dubnové počasí."
"Rozhodovali jsme se přece společně," uzavírá rozhovor Daniil.
Jdou předbouřkovým pološerem kolem kupek sena, postavených podél okraje lesa.
"Je mi to jenom líto," usmívá se trpce Andrej a s pohledem obráceným vzhůru natahuje ruku vstříc prvním váhavým kapkám deště. "Tak přece skráplo! Nevím proč, ale mám pocit, že se sem už nikdy nevrátím."
"Já ho chápu," souhlasí Daniil, "tak třebas tahle bříza. Skoro každý den chodí člověk kolem a ani si jí nevšimne, ale teď, když ví, že ji víckrát neuvidí, uvědomí si, co to tu vlastně stojí za krásu."
"Jak by ne," říká Andrej. "Deset let, to je nějaká doba!"
"Devět," opravuje ho Kiril.
"Ty devět, ale já deset."
"Ne, ne. Já sedm a ty devět."
Andrej němě pohybuje rty a zádumčivě přemýšlí o letech strávených v Trojici.
"V Moskvě je i bez nás malířů jako much. Co myslíš, Daniile?" obrací se Kiril s otázkou k nejstaršímu.
"Ale nic, nějakou prácičku si najdem. A i kdyby tam oni nepotřebovali nás, nám to může být jen ku prospěchu. Jak povídám, jenom takový Řek Theofan stačí, abys měl celý život o čem přemýšlet."
"To všechno je jistě pravda," usmívá se Andrej, "člověku je jenom tak nějak smutno... Jako by mu bylo čehosi líto, či co..."
Hřmí, obloha potemněla a liják bubnuje poutníkům do zad. Vykasávají si promoklé podolky kuten a dávají se do běhu směrem k vesničce, mlhavě se rýsující za hustou clonou deště.
U krajní chalupy je přístavek s pevně udusanou hliněnou podlahou a stěnou, ověšenou postroji, kosami a hráběmi.
U stěny, přímo na seně a na zahnojené lavici sedí několik mužiků. Na zemi stojí vědro s domácí medovinou a naběračkou. Mužici se hlasitě smějí a povykují: po stodole poskakuje mrňavý človíček s velkou hlavou, zprudka tluče do bubínku s rolničkami a pronikavým hlasem zpívá píseň o bojarovi, kterému oholili vousy, a o tom, jak je mu líto nešťastného bojara, který se začal podobat ženské a kterému nezbylo nic jiného než schovávat se ze studu po bůhvíjakých děrách.
Tempo zpěvu se stupňuje, slova zprvu přecházejí v brebentění, ale později už docela ztrácejí smysl a znějí jako zaříkávání; mužici se však mohou smíchy popukat, protože zpěvák tak směšně vypíná břicho a dělá tak komické obličeje, že smysl písně je jasný i beze slov. Tanec se stále zrychluje, zpěvák krouží bubínkem, tluče jím tu o kolena, tu zase o čelo a rozeznívá ho v dlouhém zesilujícím se víření. Poskakuje po stodole, mužici jsou smíchy celí bez sebe, nabílené stěny, na kterých jsou rozvěšeny chomouty, uzdy a srpy, okno, jímž probleskují proudy deště, tři mniši ve dveřích a nakonec zpěvák ve vlající košili, vyluzující bez ustání tolik zvuků a plodící takové veselí - všechno se to slévá ve ztřeštěný a veselý kolotoč. Teď skáče zpěvák po kolenou k jednomu mužikovi, odtud na lavici, z lavice, když udělal ve vzduchu přemet, padá na podlahu, bere chomáč sena, připevňuje si ho na hlavu a plazí se, čímž za všeobecného chechotu představuje břichatého bojara umírajícího hanbou, náhle přestává povykovat, přechází v hysterický šepot, křečovitě bubnuje, pak hvízdne, vyskakuje, za homérského smíchu už nepříčetných diváků si stahuje kalhoty a ukazuje všem svou hubenou bílou zadnici. To je vyvrcholení. Nakonec udělá zpěvák stojku, třepe přitom nohama a zoufale kvičí jako čuník. Najednou však sebou trhne a padá na zem. Vylekaně se dívá na mnichy, kteří stojí u vchodu, ztěžka oddechuje a u dlouhého nosu mu visí kapičky potu.
Všichni se obracejí ke dveřím a zmlkají.
Jeden z mužiků, podle všeho hospodář, vstává ze svého místa.
"Co byste chtěli?" ptá se po chvilce.
"Přečkat někde... kvůli bouřce," odpovídá Daniil.
Hospodář si mlčky vybírá z vousů drobky a zachmuřeným pohledem klouže se zpěváka na ztichlé mužiky a potom zas na mnichy, kteří stojí u dveří, za zády husté šňůrky kapek padajících se střechy.
"Nepřekáželi bychom... Vy se klidně bavte..."
Hospodář se usmívá a potom osmělen nabízí:
"Nenapijete se s námi trošku? Podívejte se, jak promokli."
"Nepijeme," odpovídá zdvořile Kiril. "Děkujeme."
Venku bez ustání lije, déšť vytváří na kalných loužích bubliny, které pomalu plují, hnány větrem.
Zpěvák otevírá kopnutím dveře, vychází na dvůr, přetahuje si košili přes hlavu a nastavuje dešti rozpálenou tvář.
Andrej se dlouze dívá na jeho kostnatá chlapecká záda a netrpělivě čeká, až se otočí.
Konečně si zpěvák košili zase obléká a přichází na zápraží. Když vstoupí do stodoly, je ho stěží poznat: jako by o deset let zestárnul, choulí se a dívá se kolem sebe lhostejně a unaveně. Andrej se s ním střetne pohledem a má pocit, že zpěvák je v myšlenkách kdesi hrozně daleko a že je velice sám na tomto širém světě.
"Svatá pravda... Popy seslal bůh a zpěváky ďábel," mumlá Kiril, vstává a vychází ze stodoly.
Znenadání se ozve úder do stěny a čísi zběsilý křik. Andrej běží první ke dveřím, otevírá je a všem se nabízí pohled na dva mužské, kteří se rvou v lijáku. Jeden z nich, ten, který má krk omotaný kusem špinavého plátna, se s námahou zvedá zřejmě po ráně do obličeje, a druhý, statný ryšavý mladík, vylamuje vzteky celý bez sebe plaňku z plotu a řičí:
"Já ti ukážu, ty potvoro smolenská, já ti ukážu roznášet klepy!"
"Stejně jste ale, vy Moskvani, ženským leda pro smích!" dráždí ho Smolenčan a vytrhuje sekeru ze špalku.
"A že moje byla někde v křoví?!"
"Ta tvoje první ze všech!"
"Á á á!" řve rozdivočený ryšavec a rozpřahuje se těžkou plaňkou.
Andrej přiskočí jako střela ke rváčům.
"Co to, chlapi, děláte?! Vjel do vás ďábel, či co?"
Zpěvák se pověsil na plaňku a nedovoluje mužikovi, který zuřivostí sotva popadá dech, aby se znovu rozpřáhl.
"Pustíš mě?! Jsi hluchý? Povídám!"
Andrej je zapřený do prsou obrovitého Smolenčana, snaží se nepustit ho blíž k protivníkovi, ale v blátě se mu rozjíždějí nohy a Smolenčan, který se sveřepě rozhání sekerou, přibližuje se pomalu ke svému nepříteli. Mužici pobíhají od jednoho ke druhému. To si už Smolenčan uvědomuje, že mu nedovolí, aby splatil utrženou ránu, a mrští tedy po tom, kdo ho tak pokořil, alespoň sekerou, která udeří Andreje topůrkem do kolena. Zpěvák bere ryšavce za ruce a táhne ho do stodoly.
"Tak nech toho! Podívej se, jak leje... Jenom pěkně pojď! Cožpak za to ženská stojí? Všecky jsou stejné, ty naše ženské, bratříčku..."
Smolenčan se chce okamžitě pustit za zrzavým, ale Andrej ho stačí chytit za konec hadru omotaného kolem krku. Ozve se praskot trhající se látky, všichni se otáčejí a překvapeni zmlkají: pod kusem plátna se na Smolenčanově krku černá těsně zaříznutá železná obruč, od níž se táhne kovový řetěz.
"Tááák!" křičí s jízlivou radostí ryšavec, přiskakuje ke Smolenčanovi, který v rozpacích doslova strnul, a bere ho za konec řetězu. "Utekl! Je to uprchlý trestanec! Tak se podívejme, co jsi ty zač?!"
Smolenčan se mu marně snaží vytrhnout.
"Do klády s tebou! Chlapi!" huláká ryšavec jako u vytržení. "Uprchlý trestanec! Já si to s ním chci vyřídit čestně, jak se sluší, a on je to uprchlý zločinec. Podívejme se na to. Ale, ale! To po něm určitě jdou! Zloděj mizerná!" Trhá za řetěz a chlapíkovi se bezmocně klátí hlava, jako by byl opilý. Vtom sebere uprchlík poslední síly, strašlivou silou odhazuje ryšavého do bláta, roztáčí nad hlavou řetěz a chraplavým hlasem volá:
"Tak! Kdo si troufne, kdo z vás je tak statečný?!"
"Že by ses nebál vzít na sebe ještě takový hřích..." brumlá hospodář a rozhlíží se kolem.
"Chyťte ho, chlapi! Všichni najednou!" ne a ne se uklidnit ryšavec, který se sbírá z louže. "Tak co stojíte?"
Ale mužici, jak je vidět, nemají chuť plést se do rvačky.
"Počkej!" přerušuje ho rozvážným hlasem zpěvák. "Proč bychom ho měli chytat?"
"Proč, proč - předáme ho družinikům... Jako bys byl na hlavu padlý..."
"Dobře... Ale jak potom dokážeš, že se neschovával u nás ve vesnici?" šeptá ryšavému do ucha hospodář. "Chytráku!"
"Právě," podporuje ho polohlasně zpěvák, obraceje se k mužikům, "a pak čeká řetěz nás! Odkud jsi utekl?" ptá se uprchlíka.
"No, kdo si troufne první..." vrčí Smolenčan a svírá v rukou řetěz.
"Co ses na nás tak rozehnal, co?!" volá na něho plešatý mužik, a když uprchlík, jak se zdá, pochopí, že na něj nikdo nehodlá útočit, pokračuje: "Po dobrém se, chlapče, seber a jdi odtud, dokud jsi celý." Potom tázavě pohlédne na mužiky: "No ne?"
"Pravda..." ozývá se čísi bas, "to tak, ještě nějaké lapálie."
"No, a teď ať si jde, kam se mu chce!" uzavírá radostně zpěvák.
"Ale pamatuj si: ty neznáš nás a my jsme tě také ani okem nezahlédli," zachmuřeně varuje hospodář.
Mužici se vracejí pod střechu a cestou uklidňují ryšavého: "Už na to nemysli! Utekl snad tobě? Spíš si dávej pozor, aby ses nedostal do neštěstí a sám jednou nemusel utíkat... A konec... Pojďme se raději něčeho napít."
Ve stodole je ticho a klid. Jedni chrápou v koutě na seně, zmoženi silnou medovinou, jiní se rozvalují na lavici a líně klábosí. Andrej sedí u stěny na zemi, tře si potlučenou nohu a dívá se oknem na šedivé proudy deště, skrze něž je nezřetelně vidět vjezd do vesnice a Kirila, stojícího v blátě uprostřed cesty mezi dvěma jezdci. O čem spolu hovoří, není pro déšť slyšet.
Zpěvák opatrně brnká na struny guslí, na každou několikrát, a utahuje kolíky. Zní jedna struna, druhá, třetí... Rozladěně a monotónně.
"Lidé dobří!" ozve se znenadání chraplavý hlas.
Všichni se otáčejí. Ve dveřích stojí uprchlý Smolenčan. Zablácený, promočený od deště a s řetězem visícím až na zem vypadá žalostně a bezmocně.
"Sundejte mi to," prosí a bloudí od jednoho mužika k druhému pohledem plným beznaděje. "Pro Krista Ježíše, sundejte mi to... Nejsem žádný zloděj..."
Všichni mlčí. Ryšavý chce něco říct, ale uprchlík před ním padá na kolena:
"Už jsem to nemohl vydržet a utekl jsem... Nejsem zloděj... Pro dluhy mě uvrhli do nevolnictví... byl bych ztracený... nadosmrti mě zavřou... Nejsem zloděj. Byl jsem svobodný... Rozbijte mi ten obojek, bratři..."
Ryšavý chlapík natahuje ruku, rozpačitě se ohlíží po mužicích a neobratnými mozolnými prsty ohmatává nýtování na obruči.
Náhle se hlučně rozlétnou dveře a na prahu se objevuje několik družiniků. Vpředu vysoký a ramenatý rusý krasavec. Uprchlík taktak že stačí vyskočit z kleku, plácnout sebou vedle zrzavého na lavici a dlaněmi obejmout krk. Nastává ticho, že by se krve nedořezal. Zpěvák sedí na podlaze a dívá se na příchozí nechápavýma a vážnýma očima. Hospodář je tak rozčilený, že se dokonce ani nezvedne, aby vyšel vstříc lidem knížete, a zůstává bez hnutí sedět na lavici. Krasavec si k sobě lehkým pokynutím přivolává zpěváka. Ten vstává se země, pomalu jde ke dveřím a s tázavým úsměvem pohlíží na své úhlavní nepřátele. Družinik k němu o krok popojde, uchopí zpěváka jednou rukou za límec a druhou za kalhoty, lehce ho zvedne nad hlavu a mrští jím na stěnu.
Zpěvákovo tělo udeří s chraptivým stenem o bílou omítku, padá na zem a zůstává ležet tváří ke stěně. Seshora se na něho s rachotem sypou vidle, dřevěné hrábě a těžké kolo od vozu. Dva ho berou za nohy a vlečou ven. Dlouhán se výmluvně zadívá na hospodáře, zvedne se země gusle a vychází za svými lidmi.
Všichni sedí se sklopenýma očima a zaraženě mlčí. Tiše zaskřípou dveře a na prahu se objevuje Kiril. Chvíli se dívá na ztichlé mužiky a pak usedá na prahu.
"Kde jsi byl?" ptá se ho po chvíli Andrej.
"Venku."
"Neměli bychom jít?" vraští čelo Daniil.
Všichni tři mlčky vstávají a vycházejí na cestu, která se proměnila v široký a kalný potok.

Mniši jdou ztěžka po pustém poli, napitém vodou. Daleko vpředu je vidět kalným závojem deště osaměle čnějící strom. Mniši k němu zamíří a po chvíli se zastavují pod dubem s lesknoucími se tuhými listy. Kolem kmene stromu je skoro sucho.
"Všechny hříchy mají na svědomí," pokračuje v rozhovoru Kiril, "všechny hříchy mají na svědomí ženské. Už v Písmu přece stojí: Eva upadla v pokušení a svedla Adama... A myslí jenom na jedno, jenom na jedno myslí."
"Kdože myslí jenom na jedno?" ptá se Daniil. "Chceš li takhle mluvit, pak nech ženské raději na pokoji."
Kiril se kysele usmívá a dívá se na Andreje:
"A kdo tedy za všecko může?"
"Rádi mluvíte o tom, co neznáte. Ženské..."
"My?" podivuje se Kiril.
Daniil pokračuje:
"Je to asi tak patnáct let, co jsem šel přes Moskvu. Zdržel jsem se tam. Dával jsem do pořádku staré ikony. A hrál jsem si s tím do podzimu. Od dubna. Tak si to spočítejte. Už jsem se chystal odejít. A v tom - tatarský nájezd... Obklíčili město ze všech stran a utábořili se. Stojí tak týden, druhý... Kníže s rodinou odjel do Kostromy, prý vojsko sbírat. No, a tak se Moskvané rozhodli, že si své město uhájí sami.
Lidé i vojenská družina se rozestavili podél celých hradeb, všichni čekají, co bude, nespí, padají únavou, ale Tataři pořád nic. Ženy, děti a starci proseděli dvanáct dní v kostele, nevyšli na krok. Všichni se modlili k bohu. Potom začal hlad a hned se objevily všelijaké nemoci: první den se člověk rozstonal, druhý den mu naskočily po těle černé skvrny a třetí den umřel. A teprve tehdy se ozvali Tataři a žádali výkupné - pět tisíc rublů v penězích a dva obozy ženských vlasů. Dva obozy! Prý - když se vykoupíte, odejdeme, když ne, naříkejte sami na sebe.
A potom, pamatuju se na to, jako by to bylo dnes, kousek za městem nastoupily ženy a dívky do dlouhé řady a procházely mezi dvěma špalky. U každého špalku Tatar se šavlí, třetí stojí u brusu a brousí šavle. Tataři na koních obklíčili celou pláň a za nimi stojí naši chlapi, nemocní, slabí, dívají se a s nimi se dívám i já. Ženy a dívky jdou a ani slzu neuroní - jako by byly z kamene. A tváří v tvář celému světu strhávají šátky a potupou platí za muže a Moskvu. Strhávají šátky, sklánějí se ke špalku, Tatar jednou rukou přidrží cop a druhou šavlí - šmik! A hází to na obrovskou hromadu. Na to všechno se musí dívat muži, otcové, synové. A nic nemohou dělat. Stojím, dívám se, a najednou jako by se mi nedostávalo vzduchu, otáčím se a právě tehdy jsem uviděl jeho. Stojí tam a vytřeštěnýma očima se dívá na zneuctěné ženy... Vzpomínáš si, Andreji?"
"Na co?" ptá se Andrej a zamyšleně se dívá skrze déšť.
"Vzpomínáš si na Dívčí pole?"
"Ne..."
"A ty jsi měl ženu?" ptá se Kiril.
"Měl," odpovídá Daniil. "Umřela a já jsem šel pět let nato do kláštera."
"Měl jsi ji rád?"
"Nevím... ne, asi ne..."
Lije bez ustání, déšť bubnuje do listí a v bublinkách poskakuje po loužích. Andrej vzdychá, rozhlíží se a zničeho nic povídá:
"Zpěváka zabili pro nic za nic..."


Řek Theofan. Zima roku 1401

Theofan Grek: Proměna Páně.Konec 14. st. Střechy, samé střechy, zasypané sněhem, temné trámové stěny, nekonečné dřevěné ploty, za nimiž se občas ozývá chraplavý psí štěkot. Spleť úzkých ulic a uliček. Moskevské předměstí. Zima. Sněží...
Na rozcestí přicházejí Andrej, Kiril a Daniil.
"Čert aby se v tom vyznal, je toho tu spousta nového... jako bych tu nikdy nebyl," bručí Daniil a rozhlíží se.
"Mohla bys nám povědět, jak se dostaneme k Vozněsenskému chrámu?" ptá se Andrej mladé ženy, která se lopotí u studny se zledovatělým okovem.
"Můžete jít tudy," a žena ukazuje tím směrem, kterým právě odešli dva mužici s velkou deskou, "nebo i tudy."
Mniši se znovu noří do labyrintu zasněžených uliček, z obou stran sevřených temnými ploty.
"A mluví on rusky?" ptá se pojednou Kiril.
Nikdo mu neodpovídá.
"Mluví Theofan rusky?"
"Určitě bude mluvit," odpovídá Daniil, "už dvacet let žije na Rusi. Jak by nemluvil..."
Andrej a Kiril jdou ulicí tak rychle, že jim Daniil sotva stačí.
"A jaký je ten... Řek?" ptá se Andrej.
"Povídá se ledacos," odpovídá Daniil a snaží se dohnat své druhy, "ale čemu můžeš věřit, dokud se sám nepřesvědčíš? Ne, ne, chlapci, takhle pospíchat nesmíte, já tak rychle nemohu..."
"Říká se, že je malý, a nos - takovýhle! Hrbatý a zlostný prý až hrůza," povídá Kiril.
"Je zima..." poznamenává Andrej a poplácává se dlaní po tvářích. "Rty mám jako dřevěné..."
"Nepochopím, jak může pracovat, když má kolem sebe takovou spoustu lidí?" podivuje se Andrej.
"Čeho by se bál?" směje se Daniil. "Není přece zloděj. Tak co!"
Všichni jsou v náladě horečného vzrušení.
"To je jedno, já bych nenamaloval nic, mít kolem sebe lidi," povídá Kiril.
"Nu, ovšem," souhlasí Daniil, "a také nejsme zloději..."
"A co když nás tam nepustí?" říká s úsměvem Andrej.
"Proč by nepustili?" zarazí se Daniil. "Pouštějí prý tam lidi, on maluje a lidi se dívají. Maluje prý rychle. Rovnou načisto. V Novgorodě přišla jedna babka ráno, zrovna mu přinesli desku. A navečer měl ikonu skoro hotovou. Všichni už odešli a jenom ona tam zůstala. Stála, stála, dívala se a umřela."
"Z čeho?" diví se Kiril.
"Z čeho - strachem..."
"Strachem z čeho?"
"Jen tak, dostala strach a umřela."
"Jdi, prosím tě!" říká Andrej, který neví, zda má věřit nebo ne.
"A tady je chrám," zastavuje se uprostřed ulice Kiril. "Vidíte, to je on!"
Procházejí chrámovou předsíní a na prahu zůstávají stát. V kostele není ani živé duše.
"Kde je?" ptá se tiše Daniil. Nikdo mu neodpovídá. Daniil se rozhlíží, ale kostelník, který je provázel, jako by se mezitím do země propadl. Ponuré světlo, pronikající štěrbinami oken podobných střílnám, lehce ozařuje zdi. Nejasně se rýsuje klenba a temné kouty plaší příchozí.
"Kde je ale Theofan?" opakuje Daniil.
"Nikdo tu není..." říká tiše Kiril.
"Zdá se, že ne," přisvědčuje Andrej, který to nemůže pochopit.
"Buďte zticha!" sykne Daniil na své druhy.
Hlasy se tlumeně odrážejí od temných stěn.
"Jak je to tu prostorné!" říká Andrej a pak, když si dodal odvahy, překračuje práh. Pomalu, přivykaje tmě, dochází po znějících dlaždicích doprostřed a jeho postava v příšeří kostela působí jako přízrak.
"Panečku... Zdobit tak někdy takový kostel... Co říkáš, Andreji?" povídá Daniil a bázlivě se dívá za ním.
"Hrozně veliký," připojuje se Kiril.
Kdesi ve tmě se o dlaždici s plesknutím rozstříkne kapka, která se utrhla odněkud seshora. Mladý mnich, jenž se jim u vchodu do chrámu pověsil na paty, kroutí v údivu hlavou a vytrvale následuje trojici.
Andrej stojí a s obočím zvednutým údivem si prohlíží obrovskou ikonu, opřenou o stěnu.
Ozve se zaskřípění, ve zdi se otevírají nízká dvířka a od země to zavane chladem. Mladý mnich se křižuje a poplašeně zahlíží do koutů ponořených do tmy.
"Jenom trochu tma je tu, že, Daniile?" říká Kiril, zaposlouchaný do ticha.
"A k čemu světlo? Takhle je to právě akorát. Co to tam máš, Andreji?"
Andrej neodpovídá.
"Andreji!"
"Pojďte sem..." přivolává je šeptem Andrej.
"Co je?" neslyší ho Daniil.
"Sem pojďte," opakuje rozčileně, ale stále ještě tiše Andrej.
"Co ti je?" ztrácí trpělivost Kiril.
"Pojďte sem!" teď už k jejich překvapení Andrej křičí.
Podle hlasu poznávají, že se něco stalo, všichni k němu běží a v údivu zůstávají stát před Theofanovou ikonou.
Za zády mnichů se ozvaly něčí lehké, rychlé kroky. Mladý mnich se otáčí. Nikdo. Jenom se mu zdá, že se kdosi nehlučně mihl kolem nízkých dvířek a ukryl se ve tmě za sloupem. Mladý mnich se chvatně křižuje a začíná drmolit: "Panno Maria, matko boží..."
Andrej se dívá na ikonu soustředěně a téměř hněvivě. Z desky na něho shlíží přísná tvář vševědoucího Spasitele, který pozbyl víry v lidi.
Modli se a třes se, člověče, v hříších tonoucí a odsouzený k záhubě... To že maloval obyčejný smrtelník?! Ve snaze pochopit, kam až sahají možnosti lidského ducha, strhuje Andrej silou představivosti vrstvu za vrstvou a odstín za odstínem husté tahy štětce, inspirované fantazií Theofanova génia, a proniká až k bělavému podkladu pod malbou, aby mohl sledovat, jak se rodil ten velkolepý a hrůzu vzbuzující obraz od samého svého počátku. Andrej usiluje postihnout skrytou logiku obrazivosti, která stála u vzniku díla, ze všech sil si vnucuje představu prvních jistých a odvážných kontur, nejspodnějších vrstev barvy, temných a neproniknutelných, a teď už rázný dotek štětce vykrajuje přísné a zarmoucené rty, průzračně světlý odstín se rozpouští v hlubokém stínu a náhle se na tvář ještě bez výrazu začínají jako šrámy křečovitě a chvatně pokládat ostré bílé záblesky. Na nos, na čelo, na lícní kosti a na oči, které ožívají a oduševňují se. Jsou to záblesky ohně! Je to odlesk požáru! Jsou to oslepující šlehy blesků! Vzrušený a kárající pohled proniká až do duše a nic, nic na světě v nešťastném údělu člověka neodpouští. Bože, jaká to je tvář!
Uprostřed prázdných zdí zní modlitba vyděšeného chlapce, Andrejova tvář je pokryta potem a na řasách se mu chvějí slzy.
V hloubi chrámu se objevuje vetchý černovlasý stařeček, usmívá se a po špičkách se krade podle zdi. Pár kroků od mnichů se zastavuje, naslouchá modlitbě mladičkého mnicha, pak nabere z plných plic dechu a zničehonic zakřičí:
"A á á á á!!!"
Malíři ikon se vyděšeně otáčejí. Před nimi stojí Řek Theofan - hubený, rozcuchaný, s orlím nosem a jedním jediným zubem.
"Malíři ikon tedy?" ptá se a smíchem se může popukat. "Slyšel jsem," dodává a náhle zvážní. "Přišli jste se podívat?"
"Ano," odpovídá Daniil a nechápavě si prohlíží Theofana.
"Jen se podívejte. Teď to natřeme fermeží."
Přistupuje k ikoně, dívá se na ni, majetnicky mhouří oči a opatrně sbírá smítko, které se uchytilo na jejím lesklém povrchu.
Mniši hledí na ikonu. Theofan je úkosem pozoruje. Andrej Řeka pozorně sleduje.
"Co se díváš na mě, tam se máš dívat," říká Theofan Andrejovi.
"Prý maluješ rychle?"
"Maluju. A co má být? Jinak nemohu. Zajídá se mi to potom. Jednou jsem se s ikonou piplal celý týden. A pak jsem ji nechal být, měl jsem toho dost."
"To jsi ji zahodil?" ptá se Kiril.
"Vůbec mám všeho až po krk!" stěžuje si Theofan a doprovází svá slova gestem. "Brzy umřu," dodává se zakašláním...
"A co jsi udělal s tou nedomalovanou ikonou? Zahodil?" ptá se znovu Kiril.
"Proč bych ji zahazoval?" vzdychá Theofan. "Kvašené zelí jsem s ní zatížil."

Zvěstování, neznámý autor, 12. st. Stmívá se. Borovicový les, jakoby z kovu ulitý. Na lesní mýtině se hemží dřevorubci - mniši z Andronikova kláštera a poddaní mužici. Ozývají se tupé údery seker a večerním přísvitem se snáší jinovatka.
Andrej s Kirilem kácejí na kraji lesa borovici. Smolnaté třísky odletují do sněhu. Kiril se náhle napřimuje a s pohledem upřeným do jednoho bodu si ohmatává břicho.
"Cosi mě tu bolí... To je břicho, ne?"
"Něco jsi asi snědl," odpovídá Andrej.
"Tebe nebolí?" šklebí se Kiril bolestí.
"Poseď chvíli," navrhuje mu Andrej, "možná že to přejde."
"Ale - čert to vem!"
A Kiril se znovu dává do práce.
"To nic, to přejde," utěšuje ho Andrej.
Chvíli mlčky pracují.
"Jestli začneš mít bolesti i ty," říká Kiril, "znamená to, že máme oba otravu, že jsme snědli nějaké svinstvo."
"To bude asi z těch ryb, které ti včera přivezl ten tvůj stařík..."
Kiril pohlédne nepřívětivě na Andreje a trpce se usměje.
"Dívám se tak na vás a nic nechápu. Jací jste bezcitní. Krutí... Ačkoliv je možné, že to tak má být, nevím..."
Andrej však neposlouchá, srdce mu svírá divný pocit, že se blíží cosi dávno očekávaného, cosi, co zneklidňuje a zároveň vzbuzuje naději. Vzpomíná...
Andrej, tehdy ještě chlapec, skáče do studeného průzračného jezera, doutnající kůly sklouzly šikmo dolů, dotkly se přízračného dna a osvětlily vlnicí se vodní rostliny; matně se zatřpytily zlaté šupiny vystrašeného karasa, který prchá; pomalu a zřetelně se vynořila ze dna čistá písčitá mělčina, světélkující sluncem, vodou a stíny; dlouhá osamocená stopa dvouchlopňové lastury náhle přeťala jinou, úplně stejnou, a pokračovala dál, tam, kde se mělčina téměř stýká se sluncem rozzářenou hladinou jezera, vlnící se jako roztavené sklo, tam, kam plave Andrej, oči pod vodou otevřené a ruce natažené, tam kde ji dostihl, opatrně vyňal z písku a pozvedl k očím, aby uviděl, jak schová něžné bezbranné tělo mezi svými nehezkými a křečovitě sevřenými chlopněmi.
Potom vzpomíná, jak stáli tehdy pod dubem a pršelo, jak šly plání v dlouhé řadě ženy, vlastně ještě dívky, se rty opuchlými od srdceryvného pláče a marných slz, a pak ty starší, s tvrdým nenávistným pohledem, jak šly pomalu, slavnostně, spojeny mlčením a očekáváním potupy, jak jedna po druhé snímaly šátky, jak se bez pocitu hanby a vzdorně dívaly před sebe a jak jedna za druhou přicházely tam, kde seděl ve stínu vozů dobyvatel a na dřevěném špalku utínal ženám copy.
A pak si vzpomněl, jak se hnal s kopce dolů na sáňkách, s očima slzícíma od větru a záblesků třpytivého sněhu, a jak se celý svah hemžil postavičkami chlapců a děvčátek; temné stromy mu letěly vstříc a za nimi se táhla pod zimní pokrývkou bílá řeka s cestou, protínající napříč její oslepující povrch, a s černými dírami vysekanými v ledu, u kterých ženské v pokleku máchaly prádlo; a pak valná hromada dětí pod kopcem, když zabrzdil a zasypal ho jiskřící sněžný prach; a ještě huňatý pes, který mu se štěkotem hned skákal na prsa a hned se zase snažil olíznout rozpálenou, rozesmátou tvář děvčátka, jemuž se podařilo vyhrabat se z té valné hromady, kterou kluci schválně nastražili na skřípavém sněhu uprostřed řeky.
A znovu se mu v paměti vybavuje širá pláň, kolem mužici, stěží tlumící slepou lítost, bezmocní a ponížení, stáli a dívali se na své ženy jdoucí kyprým, hlubokým a za celý den prohřátým prachem, copy žen a dívek se pohupovaly do taktu kroků, jako hádci poskakovaly na obě strany podél spuštěných rukou, křečovitě svírajících čisté šátky vláčené po cestě, a u vozu, zády k nim, seděl cizácký vetřelec se zpocenou vyholenou hlavou, který mechanickými rozmachy už umdlévající ruky sekal šavlí blýskající se ve slunci.
A znovu je pod vodou: vylekaný stříbrný potěr, jakoby doslova spojený jednou jedinou nitkou, unikl do šera, mlhavá studená hladina jezera vzdorovala a nadnášela ho, vlasy mu lezly do očí a pak se zase vznášely nad hlavou; pokryt drobnými, jako rtuť lesklými bublinkami pohupoval se kluzký, temně rudý stvol leknínu, který Andrej zvedl k obličeji, a chvíli si prohlížel na dotek hladký, matně žlutý kvítek, zářící pod vodou sluneční aureolou, který poté, co se ho Andrej rozhodl pustit, vyplul pomalu na hladinu; a pak skrz vodu uviděl, jak se kalné slunce houpá, odrazil se rukama od poddajné vody a počal se k němu přibližovat, ve strachu, že se mu začne nedostávat vzduchu, že se zalkne, že mu to roztrhne plíce; v tu chvíli se voda zavlnila, rozvířila, protože se břehu do ní spadl člověk, jehož oděv začal rychle temnět a jehož šikmé oči byly dokořán otevřené, v proudu se rozpínal oblak krve, kterým Andrej s křečovitě se chvějícími rty musel proplout, než zalapal po hltu životodárného, teplého a bahnem vonícího vzduchu. Tatar byl zabit šípem.
... Jakoby odněkud zdaleka slyší Andrej hrozivý praskot dřeva.
"Pusť, teď už ho porazím sám!" je slyšet Kirilův hlas. "Jdi dál, ustup stranou!" křičí Kiril. "Dávej pozor! Co je to s tebou, Andreji, zbláznil ses?!!"
S úděsným třeskotem se kácí věkovitá borovice, temné chvojí letí, dopadá a zvedá mrak sněhového prachu. Andrej, kterého Kiril v posledním okamžiku vytáhl zpod padajícího stromu, stojí a zamyšleně se dívá do země.
"No tak, Andreji!" dívá se na něho překvapen Kiril.
Sněhový oblak se pomalu snáší na zem. Andrej se mlčky otáčí, jde podél kmene poraženého stromu a boří se přitom do hlubokého sněhu.
"Co je to s tebou, Andreji...? Andreji!" volá za ním Kiril.
"Mohu víc než on..."
"Víc než kdo?"
"Víc než Řek, Theofan."
"Nerouhej se Bohu, Andreji. Je to hřích. Posedla tě pýcha..."
"Hospodine," vydechne Andrej a zakrývá si tvář rukama.
Kiril se za ním zachmuřeně dívá. Andrej se usmívá a jde stále dál a dál po zasněžené zemi...


Lov. Léto roku 1403

Andrej Rublev: Apoštol Pavel, 1407 Po opuštěné lesní cestě jde dvojice: Andrej a jeho žák Foma, asi tak patnáctiletý vyčouhlý chlapec.
Je časné letní jitro. Nad vysokou trávou se zvedá pára: země se zahřívá po nočním dešti a vypařuje se v slunečním teple. Andrej jde napřed, Foma, se znuděným pohledem zabodnutým do země, se courá za ním a rukou si přejíždí tvář poštípanou od včel.
"Pamatuj si, co ti teď řeknu: chceš se učit - uč se, když nechceš - syp co nejrychleji odtud a..." Andrej neví, jak dál, a odmlčuje se. "Já jsem musel Daniilovi tři roky prát štětce, než mi svěřil ikonu, a to ne obnovit, ale jenom omýt!"
"A ty mi nevěříš?"
"Jak bych ti mohl věřit, když na každém kroku lžeš?! Jak jsi přišel včera! Kutnu celou lepkavou! No, kde jsi byl včera?"
"Na pasece," odpovídá až vyzývavě Foma.
"A neříkal jsi, že ses včera koupal? Jenom se podívej, jak vypadáš!" Andrej se zastavuje nad velkou louží. "No, podívej se, jak vypadáš," ohýbá Andrej Fomu, drže ho za zátylek, "dej si na to obklad a zatři si to zemí, nebo budeš opuchlý jako tlouštík..."
"Teď už je asi pozdě," bručí Foma a pokleká k louži na jedno koleno, "teď už to nepomůže..."
"Někdy se už bojím, že je to u tebe nemoc..."
"Jaká nemoc?" leká se Foma.
"Nenapravitelná prolhanost."
"Všichni lžou." Foma bere ze dna kousek bahna a přikládá si ho k opuchlé tváři. "Převorovi za zády nadáváte kde se dá a potom mu olizujete ruku... Bratr Nikolaj se opil do němoty a pak říkal, že je nemocný... A dokonce i ty..."
"Co já?" vyletí Andrej.
"Ale nic..."
Pod stromem, ve stínu křoví, pokrytého nevzhlednými květy, stojí Kiril. Odírá kůru s mladého kmene ořechu a naslouchá rozhovoru učitele s žákem.
"Tak proč ses zarazil?" popichuje ho podrážděně Andrej.
"Vždyť ani ty sám nemluvíš vždycky pravdu!" vybuchne Foma. "Když už nemáš někoho rád, máš mu to říct do očí, ale ty ani za nic neřekneš, že jsem hlupák, nebo co si vlastně o mně myslíš!"
"Koho že nemám rád?" diví se Andrej. "Cožpak jsi už zhloupl docela? Vůbec nic nechápeš..."
Foma si s mnohoznačným a uraženým výrazem rozmazává mokrou hlínu po tvářích.
"S tebou je to těžké... jednou mluvíš tak a podruhé onak. Sám jsi přece povídal otci Daniilovi: Tenhle má oči jako ostříž, barvu má rád. A..."
"Však tehdy jsi byl také úplně jiný člověk! Snažil ses, nelhal jsi."
"To je jedno, stejně mám ale ze všech nejlepší oči!"
"Cože?!" rozčiluje se Andrej a zastavuje se uprostřed cesty. "No dobře! Jestli se teď zmýlíš, budeš tři roky prát štětce! Rozuměl jsi?"
"No..." nepříliš přesvědčivě odpovídá Foma a už začíná litovat, že se chvástal.
"Co je to?" ptá se Andrej a ukazuje na jívu u cesty, od níž vlají ve větru lehké šlahouny.
"Co by to bylo... Jíva..." Pak se Foma zarazí... "No a svlačec..."
Andrej se pohrdavě usmívá:
"Svlačec... Jakýpak tohle je svlačec? To je přece chmel, ty budižkničemu!"
"Tak chmel..."
"Tak chmel! Ne, tak chmel, ale chmel!"
"Co křičíš?!" brání se dotčeně Foma, "Sám sis vybral a teď křičíš!"
"Tři roky bys za to měl prát štětce, chlapče! Jsi ty ale zabedněnec, hrůza pomyslet! Jak to, že nepoznáš chmel... Je úplně zvláštní. Nepodrobuje se žádným zákonům. Vidíš, tady ten šlahoun vystrčil vpravo a tady tím se chtěl rozmáchnout, ale neměl dost místa a tak ho spustil dolů - a i to je krásné." Andrej vysvětluje, pomáhá si přitom rukama a stále víc je zaujat svým výkladem. "Pro ten opilý chmel neplatí žádné zákony: všechny stromy, tráva, květiny rostou vzhůru, ale on, představ si, vyšplhal se nahoru, a protože dál neměl kam, začal růst dolů. A je to pěkné. Ať si usmyslí co chce, pořád vypadá hezky..." Náhle Andrej přestane, jako když utne, a dostane zuřivý výraz: Foma stojí zády k němu, neposlouchá a demonstrativně se dívá jinam.
"Tak víš co," povídá Andrej tiše, "ty už jsi tak moudrý, že tě dál učit nebudu."
"Však proč bys mě učil," popichuje Foma, "když budu stejně jenom prát štětce." Fomy se to všechno tak dotklo, že se mu chvěje hlas.
"Dost! Já už dál nemohu! Nemohu! Jdi za žáka ke Kirilovi, a ty mi, Bože, odpusť!" Andrej se zlostně odvrací a jde do lesa, snaže se potlačit rozčilení.
"Taky že půjdu! Jenom si nemysli..." bručí chlapec.
Lesem se nese zvučný monotónní zpěv sedmihláska. Foma si očima plnýma slz pozorně prohlíží zlořečenou jívu. Pohledem sleduje vrtošivě se pnoucí chmel, který šplhá vzhůru, splétá se, rozvětvuje a na všechny strany rozhazuje kadeřavé úponky a světle zelené šištice s tenkými suchými šupinkami, spojující se v lehké šustící hrozny.
Foma vzdychá, ohlíží se a zdálky slyší Andrejův hlas:
"Fomo o o!"
Chlapec neodpovídá.
"Tak pojď sem, ty mučedníku!"
Mezi stromy se objevuje Andrej.
"Nepůjdu," vrčí Foma.
"A proč?"
"Tak," bručí Foma a courá se vstříc svému učiteli.
Po písku se lehce nese konipas, mává křídly, na nichž se zachycuje chmýří z pampelišek, pak lapí vodoměrku, která nestačila utéct, a hbitě se ztrácí v houští.
Když Andrej s Fomou zmizí za zákrutem cesty, vyjde z křoví Kiril. S úšklebkem přistupuje k louži. Sklání se nad ní, vidí na jejím povrchu svůj temný odraz, pak se chvíli zastaví u jívy, kolem níž se pne chmel, a spěchá dál. Když dojde k zákrutu, opatrně vyhlédne zpoza stromu a teprve potom, až se přesvědčí, že cesta před ním je volná, vychází ze svého úkrytu.
Obrací se a běží nazdařbůh zpátky, rozhrnuje ohebné větve ořeší a potom se náhle zastavuje, když už málem vběhl na planinu pokrytou kapradím, která se najednou objevila před ním.
Andrej s Fomou stojí uprostřed planiny a o čemsi hovoří. Andrej ukazuje něco v pokleku Fomovi. Foma si sedá vedle něho a dívá se na zem. Pak si náhle k velkému Kirilovu údivu oba lehají do kapradí a plazí se kamsi stranou.
Hustý kapradinový porost obklopuje Andreje a Fomu ze všech stran jako obrovský les. Hladké, lesklé stvoly, kouřný soumrak, sluneční světlo pomalu dohasíná a v pramíncích stéká po plochých listech kapradí, tak hustých, že zakrývají oblohu.
Mezi prořídlým kapradím se leskne vodní hladina. Oba se doplazí až k samému břehu lesního jezera.
"Tak co, šel by ses ode mne učit k někomu jinému?" ptá se polohlasně Andrej.
"Jenom kdybys mě vyhnal..."
"Tak dobře, dobře," usmívá se Andrej. Náhle zvážní: "Podívej, co to tu je?" opatrně rozhrnuje kapradí.
Párek labutí. Ona se upravuje, růžovým zobákem přebírá pírko za pírkem a vyškubává a odhazuje do vody ta, která jsou slabá. On se na ni sebevědomě dívá, měkkými pohyby se odráží a krouží kolem ní, hlavu drží vysoko a zpříma, přetéká pocitem vlastní důstojnosti.
Útlá větev jívy s úzkými lístky se sklání, dotýká se hladiny, doslova jako by pila, a při každém doteku se na vodě dělají kola.
Kiril natahuje krk a se stejným výrazem jako předtím vychází doprostřed paseky, tam, kde před chvílí stáli Andrej s Fomou, a pozorně si prohlíží zem u svých nohou. Nenalézá však, jak se zdá, to, co hledá.
Potom se ohlédne jako zloděj, skloní se až k zemi a zadívá se do kapradinového houští. Nenachází však zase nic.
Přiveden z míry si potom Kiril váhavě kleká, rozhrnuje kapradí, lehá si na zem, začíná se plazit a rozpačitě se kolem sebe rozhlíží.
Labutě kloužou po jezeru a u víru, kde voda dostává tajemný tmavý odstín, zazáří oslepující bělostí. Dotknou se navzájem, znehybní a se skloněnou šíjí zahlížejí do temné hlubiny víru - a nikdo se nikdy nedozví, nač teď vzpomínají, co cítí...
Větev jívy se sklání, jako by pila, a tmavá kola se rozbíhají po světélkující hladině na všechny strany.
Andrej a Foma leží se zatajeným dechem v kapradí těsně u vody.
Napříč nehybným jezerem, kolem strnuvších, nehybných párů, pluje pomalu labuť. Je čímsi zneklidněna. Možná samotou, možná těmi nekonečnými a jednotvárnými poklonami jívy vodě nebo tajemnými koly, která se od ní rozběhnou při každém doteku.
"Co to s ní je?" šeptá Foma.
"Královna," vydechne Andrej.
Labuť natahuje šíji, rozhlíží se kolem, potom se obrací a měkce pluje zpátky. Stále pomaleji a pomaleji, až se nakonec zastavuje úplně.
Spatřila zemi z výšky, v níž letěla se svým hejnem, skrz roztrhaná mračna a ve stínu oblaků, běžících po žlutých a zelených polích, spatřila temné husté lesy a světlé řídké lesy s tmavými skvrnami spálenišť a jako nebe jasnými kolečky toužebně očekávaných jezer...
Královna zakrouží tělem a ponořuje hlavu pod vodu.
Andrej upírá pohled na párek labutí, který stojí bez hnutí, jako začarovaný skoro až u břehu. Vítr je, bezbranné a ztracené, zanáší do šelestící ostřice.
Větev jívy se znovu dotkne hladiny, znovu se dělají kola; královna náhle prudce popolétne stranou a vydá naléhavý a zoufalý výkřik. Hejno se rychle shromažďuje kolem ní, labutě se s křikem otáčejí proti větru a jedna za druhou vzlétají, hlasitě pleskajíce křídly o vodu.
Aniž dosud chápou, co se stalo, Andrej a Foma vyskakují, mávají rukama a cosi za nimi vzrušeně volají.
A teď začíná ta hrůza.
Královna letící v čele hejna se náhle převrací ve vzduchu, v křeči mává jedním křídlem, ztrácí peří, padá dolů a láme přitom svým těžkým tělem větve stromů stojících při břehu.
Její smrt znamená záhubu hejna. Labutě krouží ve zmatku nad jezerem, mávají křídly a postrašeně poletují sem a tam.
Udýchaní psi štěkají, ženou se po břehu a skáčou přes kalné louže a povalené stromy. Praskají větve, cválají jezdci a ve větru jako sníh poletuje lehké peří. Jeden za druhým padají s křikem bílí ptáci a se zpřeráženými křídly sebou bijí v kapradí.
Opojnost a náruživost lovu. Výkřiky, štěkot, hvízdání...
Jezdci, rozpálení zabíjením, vjíždějí v plném trysku do jezera, zpěnění koně uvízli v kluzkém bahně a lovci pomalu zvedají napřažené luky a dobíjejí poslední labutě, které zděšeně poletují nad vodou.
Nad jezerem s rozčeřenými, zkalenými zátočinami a ušlapaným rákosím nese vítr bílý prach. Znovu nastává ticho.
Na zdusaném kapradí paseky se na koberci povalují lovci. Stranou jsou přivázáni ke keřům koně, kteří zvoní postroji. Mladý lovec si otírá rukávem zpocenou tvář, bere od sluhy misku, pije a rozlévá přitom kolem sebe vodu.
"Je nejvyšší čas, kníže, nemůžeme se tady zdržovat," říká mu s obavou starší bojar a rozhlíží se kolem.
Na kraj lesa přicházejí jeden za druhým lidé knížete, vlečou zabité labutě a házejí je na hromadu. Psi s vyplazenými jazyky prudce a hlasitě oddechují a snaží se nehledět na kořist.
"Je to chlapík, ten Griška, přece je vyslídil!" říká vesele kníže a odhazuje misku do trávy. "Griško!"
Přichází poďobaný Griška, usmívá se, má roztrhanou košili.
"Tam uvízla jedna na stromě, skoč tam a sundej ji dolů," přikazuje mu kníže a dívá se nahoru.
Griška okamžitě zvážní, zouvá střevíce a leze na strom.
"Pojeďme, kníže, nezdržujme se tu," naléhá bojar. "Víš přece, že tu nejsi ve svém panství."
"Ale nestraš!" mávne rukou kníže. "Alespoň koním dopřej trochu odpočinku. Stejně nás nikdo neviděl!"
"Dozví-li se to tvůj bratr, nikdy nám neodpustí! Pobije nás, jak je bůh nade mnou, pobije nás," mumlá bojar.
"Náš starší bratr má co dělat, aby vylezl na ženskou!" směje se kníže. "Je moc těžký, aby se vůbec zvedl! A ve svém panství se čerta vyzná..."
"Aby bůh dal..." broukne kdosi z těch, co jsou na koberci.
Sotva to dopoví, ozve se z lesa přibližující se dusot kopyt, všichni vyskakují a na planinu se přiřítí jezdec, který prudce zastavuje koně a volá:
"Asi čtyřicet lidí se přeplavilo přes řeku! Zdá se, že je to veliký kníže s loveckou družinou!"
"Kde?" bledne kníže.
"Přijíždějí k lesu!"
"A kde jsi byl předtím?! K smrti ho utluču, čubčího syna, čert aby tě vzal," řve kníže a skáče do sedla. "Váňo, Griško, Miťko! Posbírejte všechno! Griško, všechno posbírat!"
Za několik okamžiků není na planině ani živáčka. V hloubi lesa utichá dusot kopyt.
Nad planinou se vznáší v slunečních paprscích bílé peříčko.
A tu z lesa pomalu vyjíždí lovecká družina velikého knížete. Jezdci se zdrceně rozhlížejí kolem dokola. V čele, obklopen bohatě oblečenými lovci, jede sám kníže. Jsou si s mladším bratrem podobni jako dvě kapky vody - jen vous má veliký kníže tmavší a nos, přeražený u kořene, se mu vychyluje trošku na stranu.
Veliký kníže zastavuje koně, přejíždí si bradku, rozhlíží se po zdupané, kapradím zarostlé planině, plné labutího peří, a s hněvivým zadostiučiněním pak říká:
"Tak je to tady.. Nu což, je dobře..."
A pak družina velikého knížete krokem opouští planinu.
Chladný vítr zašelestí ve vrcholcích stromů a zavane planinou, na kterou seshora padá zmrzačená labuť, ta, kterou už Griška nestačil ve spěchu sundat se stromu. Ještě žije, cuká přelámanými křídly a lehce se chvěje...
Země, kterou bylo vidět mezi roztrhanými mračny, se stále víc vzdalovala, oblaka houstla a stále řidčeji probleskovala náhodnými průzory rodná jezera, až nakonec země navždycky zmizela za svítivou clonou bílých oblaků.


Pozvání do Kremlu. Zima roku 1405

Theofan Grek: Panna Marie, konec 14. st. A znovu je zima. U matného okna, zaplněného nejrůznějšími krámy, sedí Kiril a na kolenou drží desku natřenou bílou podkladovou barvou. V protějším rohu vybílené cely modře čadí nad kádí s vodou právě dohořelá louč.
Oči má Kiril rudé a zanícené. Dívá se do okna pokrytého námrazou, která ubírá dni na světle a usilovně o čemsi přemýšlí. Hlavou se mu honí útržky vzpomínek, které ho naplňují rozčilením.
...Spatřil, jak Andrej stojí po kolena zabořený ve sněhu uprostřed vysokých kmenů; věkovitá borovice se s téměř neslyšným praskotem naklonila a pomalu, jako ve snu, se řítila dolů na Rubleva, lámající se větve zvedaly mračna sněžného prachu a Kiril v němém očekávání sledoval, jak pak vítr, unášeje mrazivý oblak, odkryl Rubleva, který tu stál otočen k němu zády, celý a bez úhony...
Za dveřmi se náhle ozývá hluk, bouchání dveří.
Kiril se křižuje, odkládá stranou nezapočatou ikonu, ztěžka vstává, narovnává se a jde ke dveřím. Obléká se, z kouta bere košík s mokrým prádlem a neslyšně vychází do chodby.
Dole pod klášterem jsou vysekané díry v ledu.
U každé z nich je několik lidí. Kiril, s košíkem a vahadlem, vstupuje na led, přichází ke svým druhům a pokládá na sníh rohož.
"Podívejme se, Kiril přišel," povídá Andrej.
"A co ikona, už jsi hotov?" ptá se Daniil.
"Snad ano."
"Namaloval jsi ikonu?" zajímá se živě kudrnatý mnich od vedlejší díry.
"Ukážeš nám ji?" ptá se Daniil.
"Jestli vás to zajímá?" šklebí se Kiril.
Andrej pokládá na led vyždímané spodky, schovává ruce v podpaždí a kroutí hlavou:
"A mně to nějak nejde, bůhví, co v tom vězí..."
"K smrti nenávidím tohle praní!" prohlašuje dlouhý mnich a narovnává tělo, skloněné nad otvorem v ledu.
"Vidíš, a v klášteře u Sávy Ochránce prý mají tu práci ve velké úctě," popichuje ho kudrnatý.
"To je známá věc," přidává se tlustý mnich s ženskou tváří, "tam se drží přísných zákonů... a i o sebe v bázni boží dbají."
"To jistě!" pitvoří se dlouhán. "Převor vždycky sebere nevolné ženské a ty ženské jim," chraptí a dělá výmluvný pohyb rukama, "to prádlo pěkně vyperou!"
Ozve se svorný chechtot. Jenom Kiril mlčí a soustředěně máchá ztěžklou košili v ledové vodě.
"Taky jsem slyšel, že v Haliči jenom stěna dělí mužský klášter od ženského," nechává se slyšet kdosi od vedlejší díry.
"No a...?" ptá se nedočkavě dlouhán.
"Jeden mnich se tam prodlabal skrz stěnu!"
"Čím?"
Znovu chechtot. Kudrnatý dokonce skučí nadšením a válí se po ledu. Kiril to nevydrží, spouští na kolena ruce zčervenalé od studené vody a přerývaným hlasem říká:
"Hospodine! Jak to jenom všechno můžeš poslouchat?!"
Všichni zmlkají a jen Serafim, mnich s ženskou tváří, do ticha ustrašeně drmolí:
"Dost, už dost... však se tak moc nestalo... no tak..."
U sousedního otvoru v ledu máčí líně košili Foma. Proti němu klečí na kolenou Petr, mladý novic, a dívá se do vody, od které stoupá pára.
"Přimrznou ti kolena. Spíš snad?" obrací se k němu Foma. "Máchej!"
"Proč?" ptá se s úsměvem Petr.
"Dělej, abys neprostydl. Nebo se nachladíš," pokračuje roztržitě a bez souvislosti Foma, protože se zahleděl na protější břeh. Po cestičce tam sestupuje dolů k řece mladé děvče s prázdnými vědry. Foma vyloví z díry kousek ledu a pokládá si ho na dlaň.
"Jakou má barvu takový kousek ledu?"
"Průzračnou."
"Ty jsi taky průzračný."
"Tak tedy zelenavou."
"Ty jsi taky zelenavý..."
Děvče, pohupujíc plnými vědry, mizí za závějemi sněhu. Foma vkládá kousek ledu do úst.
"A dost, jsem u konce se silami! Úplně mě to zchromilo! Podívejte se!" dlouhý mnich vstává namáhavě z pokleku, cení zuby, všem ukazuje ruce zkroucené křečí a s mokrou košilí pod paždím jde podél otvorů v ledu. "Jestlipak jsem to měl zapotřebí, kvůli nějakým spodkům! To raději prosedím čtyřicet dní ve špíně v jeskyni!" vykřikuje. "Neboť stojí psáno: nestarejte se, do čeho své tělo obléci. Není snad duše víc než potrava a tělo víc než oděv? A proč se starat o oděv? Podívejte se, jak rostou na poli lilie: neklopotí se a nestarají!"
Kiril, když kolem něho prochází dlouhán, mávající prádlem a lamentující, uchopí náhle jeho košili za rukáv, potahuje ji k sobě a zajíkavě, spěšně drmolí:
"Dej to sem, já ti to vymáchám, dej to sem! Povídám ti, dej to sem!"
Mniši nechávají všeho být a jako u vyjevení sledují Kirila.
"Tak dej to sem, no!" křičí s pohrůžkou a nenávistí v hlase Kiril. Když konečně vyrve košili z dlouhánových rukou, běží k díře a začíná máchat, stříkaje kolem sebe a máčeje si v ledové vodě rukávy kutny.
"Co se to s tebou stalo?" šeptá v údivu Andrej.
"Je jim třeba dát za vyučenou, slyšíš, za vyučenou, jinak je po všem veta..." stejně tiše mumlá zajíkavě Kiril.
Podél řeky se žene po liduprázdné cestě jezdec. Tupé údery kopyt se stále víc přibližují a za chvíli už zpěněný kůň klouže po ledu a zpod kopyt mu vějířovitě odletují chomáče sněhu. Družinik si s pobaveným výrazem prohlíží mnichy, kteří doslova zkameněli u svých děr, a rukou si přejíždí po vousu a knírech obalených jíním.
"Chci vidět Andreje Rubleva, mám pro něho poručení!" oznamuje místo pozdravu.
Andrej se zvedá z pokleku a z dálky volá:
"Já jsem Rublev!"
Jezdec seskakuje na led, popojde několik kroků k Andrejovi a bez valného nadšení se mu po pás ukloní:
"Veliký kníže ti přikazuje, abys přišel do Moskvy."
Hlas má chraptivý, zastydlý od větru.
"Cože...?" bledne Andrej.
"Přikazuje, abys spolu s Řekem Theofanem zdobil chrám Svatého zvěstování Panny Marie."
"Pověz knížeti, že mu děkuji," odpovídá po chvilce Andrej, "pověz, že... nu... vyřiď, že přijdu..."
Posel se znovu klaní a s výrazem, v němž není ani zvláštní laskavost, ale ani výsměch, vyhoupne se do sedla.
Obrací koně a pobízí ho do klusu.
Stále tlumeněji zní bubnování kopyt po zasněženém ledu...

Spasitel, neznámý autor, 15. st. Kiril hledá ve své cele sekeru, a když ji nakonec najde v hromadě hoblin v koutě, vezme zpod lůžka několik svých starých ikon. Jednu z nich uchopí a začne ji štípat sekerou na malé destičky, které zvonivě odletují, padají na podlahu a odskakují jako třísky na zátop v peci. Potom bere Kiril druhou ikonu, kterou stejně jako první klidně štípe na podlaze, pak třetí a čtvrtou, která se poddává těžko, protože je zpevněna dřevěnými klíny. A tak se postupně i všechny další ikony mění v hromadu proschlých borovicových prkének, která vyrůstá na podlaze. Kiril má lhostejný výraz a neotočí se ani tehdy, když už uložil sekeru do vaku a vychází z cely, opatrně za sebou přivíraje dveře.
Na dvoře se setkává s kudrnatým Alexejem.
"Chystáš se někam daleko?" vyzvídá Alexej.
"Daleko."
"Do Moskvy?"
"Možná že i do Moskvy."
Ke vchodu do kláštera docházejí mniši, vracející se od řeky. A kus za ostatními Andrej s Daniilem. Nad klášterem se nese nakřáplý hlas zvonů.
"Kam jdeš? A co mše?" diví se kdosi.
"Však to vydržíte i beze mne. A já se bez vás také nějak obejdu."
Mniši obklopují Kirila.
"Co se to, probůh, dneska s tebou děje, Kirile?!"
"Stalo se ti snad něco? Tak co je, Kirile?"
"Mám toho všeho ažaž... Mám dost toho lhaní."
Mniši mezi sebou vzrušeně a udiveně hovoří.
"Ticho!" okřikne je náhle rozhodně Kiril a přelétne pohledem mnichy, kteří ho obklopují. "Povím vám něco!" Všichni zmlkají. "Odcházím do světského života. Chcete vědět proč? Byla doba, kdy se do kláštera přijímali zadarmo a bez vkladů bohatí stejně jako chudí. Přišel jsem do Trojice a potkal jsem tam jeho," Kiril ukazuje hlavou k Andrejovi. "Mysleli jsme, že budeme sloužit Bohu vírou a prací. A co se stalo? Proč jsme odešli z Trojice? Co řekneš, Andreji? A co ty, Daniile? Nu? Mlčíte. Proto, že bratři začali stavět vlastní prospěch nad víru. Zapomněli, proč do kláštera přišli! Převorovi Nikonovi nebylo dost už ani na tom, že kupčil, a tak začal půjčovat peníze na úrok! Klášter se začal podobat trhu. A tak jsme odešli. No, a tady? Kdo orá klášterní půdu? Mužici, protože dluží klášteru spoustu peněz. Ale to všechno víte i beze mne, jenomže mlčíte a tváříte se, jako byste nic neviděli, protože život v klášteře je pro vás za takového stavu klidnější a pohodlnější!"
Kiril nabere dechu.
"I já bych snad mlčel a trpěl všechnu tu mrzkost, kdybych věděl, že... že mám talent. Ale co talent, třeba jen tu nejobyčejnější schopnost malovat ikony! Bůh mě však nadáním neobdařil, a budiž mu za to vzdána chvála!!" Kiril má divoký výraz. "Jsem šťastný, že nemám nadání, jenom tak jsem mohl zůstat čestný a čistý před Bohem!"
Doznívá poslední naříkavý úder zvonů.
"Tak tedy," říká Kiril a prochází rozestoupivším se shlukem mnichů k bráně. "Buďte sbohem, lidé boží, víc se neuvidíme!"
Středem zasněžené krajiny se smutně táhne cesta. Po cestě jde rozhodným krokem a beze spěchu Kiril. V jeho stopách se courá vychrtlý pes. Na krku má provaz, jehož konec vláčí po sněhu.
Kiril se ohlíží, sbírá se země kus zmrzlého koňského trusu a hází jím po psu. Pes zvedá ocas, tiskne se k zemi, ale neutíká. Kiril jde dál, tam, kde na styku nízké tmavé oblohy a vysoké bílé země cesta mizí...
Stmívá se. Cesta pomalu splývá s tmavnoucím sněhem na polích a Kiril z ní stále častěji vybočuje. Pes ho vytrvale sleduje.
Ve vzdálenosti pár kroků od cesty se z modravého soumraku vynořuje několik štíhlých stromů, Kiril se zastavuje. Pes se k němu stále víc přibližuje. Kiril se opatrně otáčí a vidí psa na dva kroky od sebe. Potom náhle skočí zpátky a nohou přišlápne konec provazu.
Kiril pracuje rychle a obratně. Táhne kňučícího a vzpírajícího se psa ke stromům. Vleče ho a boří se přitom až po pás do neprošlapaného prosincového sněhu, psa přivazuje ke stromu a pak chvíli stojí, kouše si rty a o čemsi přemýšlí. Ohlíží se. Nikde nikdo. Vytahuje z vaku sekeru a začíná osekávat křehké, mrazem zvonící dřevo.
Pes mnicha nechápavě pozoruje a pohybuje nadočními oblouky.
Kiril soustředěně osekává dlouhý těžký klacek pečlivě ho zbavuje suků a pak se vrhá na psa.
Nad polem se rozléhá pronikavé žalující kvičení. S každou ránou je naléhavější a vyšší, pak najednou slábne, tichne, stává se sotva slyšitelným a nakonec úplně hasne.
Kiril odhazuje rozmrzele klacek do sněhu a rukávem si otírá rozkousané rty.


Utrpení podle Andreje.
Léto, podzim a zima roku 1406

Theofan Grek: Smrt Panny Marie, konec 14. st. Tichý večer. Sluneční paprsky dopadají na hladinu řeky Moskvy, vypařující se po horkém dni, a ozařují vrcholky nedalekého lesa. Po břehu jde po zašedlé a ještě vyhřáté pěšině trojice: Theofan, Andrej a Foma. První Theofan, rozhněvaný, rozcuchané vlasy mu trčí zpod čepičky. Andrej rovněž rozčilený rozhovorem, který právě spolu vedli, kráčí za ním. Foma jde vzadu, zachmuřeně se dívá do země a jen stěží skrývá svůj zájem o spor dvou božích malířů.
Theofan sestupuje k řece, usedá na bobek a začíná si mýt ruce. Andrej stojí na pěšině a trpělivě si rozvazuje v pase uzel.
"Co říkáš!" obrací se k němu náhle Theofan.
"Nic..." broukne Andrej a stahuje si přes hlavu kutnu.
Nahý Foma skáče do temné, pomalu plynoucí vody.
Vodní rostliny se nechávají líně unášet proudem, ze dna stoupají a šikmo vyplouvají na hladinu pohupující se stříbrné bublinky, hejna blýskavých plotic světélkují, jakmile se hnou, a když se zastaví, znehybní znovu v pohasínajícím odlesku slunce pod vodou.
Foma rozráží rukama prudce vodu, obklopen bílým vířivým mračnem krůpějí, a když se vynoří nad hladinu, vidí Theofana, který sedí na břehu s nohama spuštěnýma do vody, a svlečeného Andreje, který právě leze do řeky, a slyší hlučné praskání biče, bučení krav a mekot ovcí: po cestě, která vede podél řeky, se vrací stádo a víří prach.
"Tak kde, kde jsi viděl tu svou nezištnost, když se každý stará jenom o svou zadnici?!" skoro řve Theofan.
"Mohu ti dát příkladů, kolik chceš!" odpovídá Andrej podrážděně. "Tak třebas zrovna ty moskevské ženské, které obětovaly své vlasy, aby vykoupily..."
"Mlč, prosím tě, mlč! To jsem slyšel už aspoň stokrát! Jaká to byla nezištnost? Vždyť těm hloupým ženským nic jiného nezbývalo! Je přece lepší zůstat bez vlasů, než se nechat mučit! Co měly dělat!"
Andrej stojí po krk ve vodě a mlčky si dře pískem špinavé ruce.
"Díváš se na mě," pokračuje Theofan, "a určitě si asi myslíš: To se podívejme, jaký je to zloduch. Ne snad? Ale já nejsem vůbec žádný zloduch! Mluvím prostě o tom, co vidím a znám! Lidé jsou slepí a nevědomí...!"
"Jak ty vůbec můžeš s takovými myšlenkami malovat, to nepochopím," podivuje se Andrej. "A ještě přijímáš pochvaly!"
"Já sloužím Hospodinu, a ne lidem. A poznat na vlastní oči jejich hříchy není ostatně také bez užitku. A pochvaly?" Theofan mávne rukou. "Je to tak, dneska tě chválí a zítra ti budou spílat za totéž, za co tě včera chválili. A pozítří zapomenou! Na tebe zapomenou, na mě zapomenou, na všechny zapomenou! Marnost nad marnost... Ale to, co by zapomenout měli, to si budou pamatovat. Všechnu hloupost a podlost, jakou si můžeš představit, lidský rod už dávno spáchal, buď klidný, teď je pouze opakuje. Všechno se pohybuje ve věčném kruhu. Pořád dokola! Kdyby Ježíš ještě jednou sestoupil na zem, ukřižovali by ho znovu!"
Andrej se pokouší něco namítnout, ale starý Řek už svého spolubesedníka neslyší, nepře se, ale - obviňuje. Dokonce už Andreje ani nevidí, protože jeho šílená fantazie mu kreslí před očima událost, která potvrzuje oprávněnost jeho závěrů i vášnivého zaujetí.

Po rozpálené kamenité cestě, vedoucí na vrchol hory, vystupoval v bílém dusivém prachu tisícihlavý dav, v křiku rozevíral zlobou zkřivená ústa a házel kameny po tom, kdo tu šel s hrdě vztyčenou hlavou, obklopen vojáky, oddělujícími jej od lidu promíseného jezdci a uvedeného do vytrženi nadcházejícím krvavým účtováním, a v tom obludném víření nenávisti a zrady - člověk se zkrvavenou tváři, jenž klesl na kolena, a těžký kříž, který si podávali v natažených rukou potem zvlhlí lidé s tvářemi pokrytými prachem z cesty, zaslepení a dychtící po krvi, kříž, vznášející se nad davem k jámě, u níž Nazaretského položili na dřevěná břevna a shluknuvše se kolem rozepjali zesláblé ruce na okrajích kříže, aby mu potom údery hřbetem sekery vbili do dlaní černé železné hřeby...

Theofan si přejíždí chvějícími se prsty oči.
Je podzim, drobně mrholí.
"Dobře tedy..." pokračuje zachmuřeně Andrej ve sporu, započatém v létě u řeky Moskvy. "Ovšem, lidé dělají i zle... A je to k politování... Nelze však z toho vinit bez rozdílu jednoho jako druhého... To by bylo těžké... a byl by to i hřích, jak se mi zdá."
S rukama schovanýma do rukávů kráčejí pomalu podél zdi kláštera. Andrejův hlas zní klidně, vyrovnaně. "A kdo obžaloval Krista? Lid? Ne, farizejové a vykladači, a stejně nenašli svědka, ať se snažili jak chtěli. Až teprve potom se našel zrádce..."
"Dva, dva se našli a ne jenom jeden!"
"Ano, ano, dva! Nu a co? Dva a dost! V klamání jsou přece farizejové mistři, jsou vzdělaní, vychytralí, oklamali lid, přemluvili ho a poštvali. Lidem je zkrátka třeba častěji připomínat, že jsou lidé, že jsou Rusové, že jsou z jedné krve a z jedné země."
Andrej už dávno necítí vlhkost, jíž nasycuje vzduch mžení, protože cítí vůni sněhu a třeskutého mrazu - v jeho představách se odehrává stejný příběh, stejné drama, které pronásleduje Theofana, jenomže Andreje naplňuje pokaždé, když si na ně vzpomene, klidem a přesvědčením, že má pravdu.
Nehybným ránem nebo podvečerem sunul se pomalu po tiché zimní cestě, kterou bylo dobře vidět přes vrcholky olší s opuštěnými havraními hnízdy, nepočetný zástup asi třiceti lidí - muži, ženy v tmavých šátcích, za lidmi běželi při okraji psi, ženy měly zarmoucený výraz, děti - vystrašený, muži - přísný a ovládaný, a všichni se dívali na bosého člověka, který šel vpředu s těžkým březovým křížem na zádech, a na otrhaného chlapíka, pomáhajícího nést jeho břemeno, které muž shodil na vrcholu kopce u jámy vyryté v promrzlé zemi, a potom nabral do dlaně sníh, polykal ho a shlížel na lidi, kteří zůstali stát dole, s očekáváním a tak klidnýma očima, až jakási žena s bezzvučným vzdechnutím klesla rovnou do sněhu na kolena, a všichni ostatní se náhle otočili, protože zpod hory se přihnali jezdci, všichni sestoupili s koně, až na jednoho, který vytáhl z brašny u sedla kus březově kůry a cosi na ni psal, zatímco urostlí mládenci v botách kladli svou oběť na kříž, pracovali se znalostí věci a beze spěchu, a pak několik dalších lidí pokleklo, a ten malý, jako by něco vyřizoval, běžel s popsanou březovou kůrou v rukou od jezdce, stojícího opodál, k lidem, kteří se mlčky zabývali svou prací u jámy, strakatý voříšek, sedící stranou toho, co se tu odehrávalo, zvedl hlavu a zavyl, ale jeho teskný, pomalu slábnoucí hlas už nebylo slyšet...
Andrej se přistihuje při tom, že už hodnou chvíli trhá za kruh u branky v klášterní zdi, místo aby se do ní opřel ramenem. Obrací se k Theofanovi a pokračuje:
"Cožpak může tyhle lidi nechat nejvyšší bez opory? Cožpak jim neodpustí jejich nevědomost? Sám přece víš, že se člověku někdy něco nedaří, nebo je unavený, utrápený a nic mu nepřináší úlevu, a pak se najednou setká s něčím pohledem, obyčejným lidským pohledem v davu, a najednou jako by pocítil něčí účast a všechno se zdá hned lehčí … Není to snad tak? No, co mlčíš?"
Teď už jdou po zimní cestě mezi vysokými holými stromy, zachumláni do soukenných kuten, protože jejich spor se protáhl. Spor vážný, nesmiřitelný, který nebude rozhodnut ani tímto rozhovorem.
"Všechno není zase tak zlé," pokračuje Andrej. "Porazili jsme nepřítele na Kulikově poli? Porazili. Všichni se spojili a porazili jsme je. Takové věci je třeba dělat společně. A bude-li si každý hrát na svém písku... Knížata se dostala do sporu, jeden na druhého si poběží stěžovat do Hordy a chána začnou zahrnovat dary. Místo toho, aby se spojili a pak...
Ale oni si vedou bratrovražedný boj! Co se dá čekat - poteče krev a lid bude trpět. Myslíš si, že on ty nesváry a krev potřebuje?"
"Uvědomuješ si, co to povídáš?" Theofan se ohlíží. "Pošlou tě pryč, bratře, pojedeš za své řeči do Bělozerska omývat ikony..."
"A co, nemám snad pravdu?" ptá se Andrej.
"Pravdu, nepravdu, to ať rozsoudí bůh, mě nech na pokoji! Jsi ještě moc mladý, abys mě poučoval!" Theofan si v zápalu strhává čepičku, popotahuje se za chomáče vlasů a pak uzavírá: "A já jsem zas moc starý na to, abych se učil!"
Andrej se unaveně usmívá, noří dlaň do závěje a polyká sníh, který mu spaluje hrdlo.


Svátek. Jaro roku 1408

Ochrana Panny Marie, neznámý autor, 14.-15. st. Stmívá se. Řídký jarní les spadl do tiché Kljazmy. Na povlovně se svažujícím břehu trčí bez hnutí první traviny, které už stačily vyrůst.
Z písčité zátočiny vyjíždějí za sebou dvě loďky, které se zdají být na lesklé hladině zákrutu černé. Nad řekou se nesou hlasy, stále jasnější a zřetelnější.
"Hej, Andreji!" ozývá se ze vzdálenější loďky.
"Co chceš?"
"Daniil říká, že to do setmění nestačíme!"
Loďky kloužou pomalu po řece.
"Andreji!" a to je hlas Daniilův.
"Co?"
"Do setmění to do Vladimiru nestačíme! Měli bychom přenocovat!"
"Jak chcete!"
Loďky se plavně šinou po proudu a siluety lidí v nich vypadají jako vyřezané z plechu.
A na řeku padne znovu ticho a v tom tichu se nad vodou ozvou blízko jen tiché hlasy jakoby tajně vyslechnutého rozhovoru.
"Jsi unavený, Andreji?"
"Ne."
"Kdybys byl, já to vezmu."
"Ne, nejsem unavený."
Chvíli mlčí a je slyšet jenom dřevěné povrzávání vesla.
"To skřípe..." bručí Andrej.
"Pěkně to skřípe," odporuje mu chlapecký hlas.
"Ty jako bys ani nebyl člověk," zlobí se Petr.
Hlasy jsou stále blíž, přibližují se i loďky, teď už kloužou u samého břehu a vesla zachycují o loňskou ostřici.
"Nestačíme to," povídá kdosi zastuzeným hlasem.
"Tak tam budeme zítra."
"Kostel nestačíme vyzdobit, než uhodí mrazy, už máme málem červen," vysvětluje Andrej.
"Tak co, nezastavíme tu?! Mám hlad!" přerušuje Andreje z druhé loďky Fomův hlas.
"Jak chcete!"
"Pojeďte tedy ke břehu!" volá Daniil.
Houstnoucí soumrak. Obě loďky přirážejí ke břehu a šelestí, jak rozrážejí vrboví. Malíři ikon rámusí vesly, vylézají z loděk, protahují se, rozhlížejí se večerní tmou a tlumeně spolu hovoří.
Je tu Petr, mladý novic se smutnýma očima, veselý kudrnatý malíř Alexej, nadaný lidový malíř Sergej, jehož vzal nedávno Andrej mezi své žáky, a konečně sám Rublev. Z druhé loďky vystupují Daniil, Foma, který vyrostl a zmužněl, a neznámá dvojice: mužik a s ním ženská, lidé světští, zřejmě manželé.
Z temnoty se náhle vynoří několik jezdců, kteří obklopí poutníky.
"Posviť na ně!" ozve se sípavý hlas.
Kdosi seskakuje s koně, rozdmychává pochodeň, obchází malíře a každému posvítí do obličeje. Malíři stojí bez hnutí a naslouchají frkání koní ve tmě.
"Co byste si přáli?" ptá se Daniil bojácně jezdce, který tiše dojel až k loďkám.
"Co jste zač?" ozve se místo odpovědi.
"Jsme z Moskvy. Mistři malíři," spěšně odpovídá Andrej. "A jedeme do Vladimiru."
"Jedeme na příkaz velikého knížete!" vysvětluje Daniil. "Máme udělat novou malířskou výzdobu Uspenského chrámu."
"Kdo je tu mezi vámi starší? Ty snad?" zazní ze tmy otázka.
"Ne," odpovídá Alexej. "Tady on..."
"Já jsem starší," Daniil postoupí dopředu. "Daniil Čornyj."
"Tak pojď sem, Čornyj."
Daniil mizí ve tmě. Stranou plane nerovnoměrně pochodeň a ozařuje sedla zdobená mědí a mokré boky koní.
Malíři ikon poplašeně naslouchají útržkům rozhovoru, které k nim doléhají.
Pochodeň opisuje ohnivý oblouk a se zasyčením hasne v řece. Je slyšet čvachtání kopyt po mokrém břehu a praskot křoví. Potom nastává ticho. Daniil se vrací k loďkám.
"Co chtěli?" ptá se Andrej.
"Byli to vojáci z knížecí družiny," odpovídá Daniil. "Hledají nějakého darebáka. Toho prý, který vypálil knížecí palác, vzpomínáš?"
"Tehdy předminulou zimu snad?" zajímá se Alexej.
"Ano, toho."
"He he he!" směje se mužik. "Ten už je dávno ten tam!"
"To si vzpomněli brzy, ťulpasové..." broukne jeho žena.
"Potuluje prý se někde tady," vysvětluje Daniil, "v sousední vesnici prý má holku."
"Ve které vesnici?" zajímá se ženská. "Je ta vesnice daleko?"
Daniil neodpovídá. Malíři začínají vykládat loďky a připravovat věci k přenocování.
"A potom," dodává Daniil, "kolem dokola je prý tu všude po vesnicích plno pohanů!"
Alexej rozdělává oheň a fouká do neduživých plamenů, ženská se točí kolem nádob a pytlíků. Sergej vleče k ohništi dlouhý suchý peň.
"Andrej a Foma tam našli obrovský kořen. Vystačí na celou noc!"
Andrej a Foma táhnou po písčité šíji ohromný vyschlý kořen. Kořen chrastí, skřípe o písek, nadskakuje. Andrej se náhle zastavuje.
"Co je?" ptá se Foma.
Kdesi docela blízko to v křoví zvučně, melodicky a vytrvale tluče. Za několik okamžiků to nesměle píská, jako by to zkoušelo hlas.
"Co je?" ptá se poplašeně Foma a upírá na Andreje kulaté oči.
"Počkej, slyšíš?"
"Slavík."
"A víc nic?" ptá se Andrej a soustředěně poslouchá.
Do slavičí písně se mísí jemné, sotva slyšitelné vyzvánění, tak tiché, že se zdá, jako by člověku jen zvonilo v uších. Zvonění sem doléhá ze svahu hory, jejíž kontury se temně odrážejí na pozadí západního nebe. Je čím dál hlasitější a zvučnější a slévá se v podivuhodném dvojhlasu se stále směleji znějícím zpěvem slavíka.
"Slyšíš?" šeptá Andrej.
Foma rázně popadne kořen:
"Jdeme."
"To je z vesnice..." pohlédne Andrej tázavě na Fomu. "Co to může být?"
"Jdeme, jdeme," opakuje vylekaně Foma.
"Čarují," šeptá Andrej.
"Pojďme, Andreji, slyšíš!" naléhá Foma. Znovu se sklánějí ke kořeni a se suchým šelestěním ho vlečou po písku.
Tma. Poutníci sedí kolem ohně a mlčky hodují. Všichni se snaží nedívat se nahoru, směrem k vesnici. Tam se v mlze už rozsvítily první ohně a lehký vítr donáší až k loďkám neharmonickou směsici zvonění a občasných hlasů. Daniil první přerušuje mlčení.
"Tak co tedy budeme dělat se západní stěnou?" obrací se k Andrejovi.
"Se západní stěnou?" opáčí Andrej.
"Ano."
"Co bychom dělali? Namalujeme i na západní stěnu Poslední soud..."
Daniil se dívá na Andreje, jehož tvář se zdá v nerovnoměrném světle ohně prozrazovat vzrušení.
"Kostel bude dobře dvě stě let starý, přinejmenším," povídá mužik. Jeho poďobaná žena se co chvíli ohlíží směrem k vesnici a křižuje se.
"Víš, Andreji," pokračuje naléhavým tónem Daniil, "já myslím, že bychom tam mohli namalovat všechny svaté, co říkáš?"
"Odpusť, Daniile," říká Andrej, aniž pozvedne oči, "nechtěl bych o tom dneska mluvit. Odpusť, proboha."
Záhadné zvonění z vesnice se slévá se slavíky, rozplývajícími se v milostném tlukotu.
"Hospodine! To jsou pohani!" hněvivě mumlá ženská.
"Neměli jsme tu zůstávat," lituje kdosi ve tmě.
"Ďábelské kratochvíle... Bůh mi odpusť!" uzavírá mužik, zívne, zvedne se a zamíří k loďkám. "Pojď spát, Marjo!"
"Když spát, tak spát," řekne Daniil a vstává. "Fomo, Sergeji, Petře! Pomodlit se a spát!"
U ohně zůstávají Andrej a Alexej, kterému těsně u plamenů klesá hlava ospalostí.
"A a ano … Nestačíme to namalovat, než uhodí mrazy," zamumlá a uvelebí se pohodlněji, "máj je pomalu u konce, jaro je u konce..."
Andrej udělá několik kroků po rosnaté trávě, pak se zastaví a naslouchá.
Teď už se po celé hoře rozsvítily čadící hranice a níže po proudu jsou slyšet nejasné výkřiky, pískot, smích.
"Marjo!" ozývá se od loděk. "Podej mi vodu!"
Chvíli stojí Andrej bez hnutí, potom přiloží do ohně pár silných větví, a aniž se ohlédne, odchází směrem ke kvílející a smějící se hoře, rozzářené světlem hranic.
Černá ornice klesá níž a níž. Andrej, který se co chvíli zastavuje, stoupá po cestě, vedoucí k vesnici.
neznámý autor, začátek 15. st. Vesnice, to je jakýsi jiný svět, polohlasně brebentící a zapalující své tajemné ohně, jejichž světlo blikotá ve větvích stromů, vzpínajících se k hvězdnému nebi.
Jasně cinkající zvonečky v rukou obnažené ženy, která bůhví po kolikáté už obíhá kolem svého domu proto, aby zůstal uchráněn před všemi žlutými, a černými nemocemi; smějící se nahé děti, které se snaží nezůstat za ní v ten hrozně důležitý okamžik pozadu, výskají a chichotají se; a oheň hranice, který plápolá vedle obydlí, u něhož stařena, usmívající se bezzubými ústy, přehazuje přes ženu plachetku a odvádí ji do domu, chráněného teď jejím zaříkáním na celý rok od všech nemocí; a praskající hranice, které olizují tváře těch, kdo se sklánějí nad oranžovým plamenem, kolem něhož jeden za druhým divoce; a s přerývanými výkřiky přebíhají mladíci a dívky ve vlajících oděvech; a štíhlá břízka, obalující se prvními lístky, skloněná k ohni, nad nímž mladé dívky a ženy spěšně, která dřív, přivazuji k větévkám mašličky z plátěných hadříků; a nahý jezdec na bílém koni s vlající hřívou, který se divoce žene k řece, zalité září kulaté luny; a silná mladá těla mládenců a děvčat, kteří běží po kolena ve vodě proudem planoucím měsíčním světlem; a kůň, který vlétl plným tryskem do řeky a ržá; a lidé, kteří se smějí; a piští; a ruce bílé jako křída, které se kmitají v nočním vzduchu.
Andrej sotva popadá dech, běží k břehu, kde bezmála vrazí do mladé ženy s rozpuštěnými vlasy, která stojí nahá za keřem skoro až u vody a která, aniž se lekne, udiveně hledí na Andreje, zakrývajíc si rukama těžká vysoká ňadra.
Dlouho tak stojí, v napjatém očekávání se na sebe navzájem dívají a vyčkávají. Potom se Andrej otáčí a odchází.
Ona se dívá za ním a usmívá se, dokud ji kdosi nevezme za ruku a nezatáhne do stínu, do studené třpytící se vody.
Andrej dochází na druhý konec vesnice a vrhá se do stohu sena.
Je časné, velmi časné jitro. Andrej se opatrně krade vesnicí. Z dokořán otevřených vrat seníků a rozevřených oken domků se ozývá něžný šepot, oddechování spáčů a tichý smích. Vesnice je dlouhá a cesta přes ni se podobá zlodějské výpravě.
Na okraji vesnice prochází Andrej kolem stařeny, která sedí u vrat na kládě. Pohaslýma očima se dívá za řeku, která se vynořuje dole, na růžovějící pruh nebe u obzoru a pláče. Pláče proto, že toto ráno se tolik podobá jinému, které zažila před mnoha mnoha lety.
Andrej schází dolů po cestě vedoucí k řece, na jejímž břehu se ztraceni v mlze pasou koně se spoutanýma nohama.
Malíři ikon sedí na břehu a čekají na něho. Loďky jsou už spuštěny na vodu. Andrej je všechny přelétne unaveným pohledem a ptá se:
"Co se na mě tak díváte?"
"Kde jsi byl?" ptá se nepřátelsky Foma.
"Tam v popelu je cibule, pojez, chceš li," říká Daniil.
"Kde jsi to byl?" žádá si tvrdošíjně odpověď Foma.
Andrej si mlčky sedá u ohně na bobek. Nahmatal v popelu cibuli a teď ji pečlivě zbavuje slupky. Všichni se na něho pozorně dívají.
V dálce cválá asi deset družiniků, mezi kterými probleskuje několik mnišských kuten. Když kavalkáda s rachotem přejela po můstku přes potok, stáčí se k vesnici a mizí v mlze.
"Sláva Bohu!" šklebí se nenávistně ženská.
Andrej vstává z kleku a míří k loďkám. A znovu plují dolů po řece. V mlze, kolem hustých křovisek, která visí nad vodou.
"To jsi nemohl přijít alespoň dřív?" plísní Daniil šeptem Andreje. "Dokud všichni spali?"
"Ne, nemohl," odsekne Andrej.
Foma naslouchá rozhovoru.
"Ty jsi zhřešil, je to věc tvého svědomí a ty se také budeš modlit..." brumlá si Daniil a odvrací se.
"Tak kde jsi byl?" ptá se Foma.
Z křoví na břehu se ozve najednou nářek.
"To je on! Tady jsou! Sem pojďte!"
Z houští je slyšet výkřiky, praskot větví, bolestný křik a zlobou ochraptělé mužské hlasy.
"Vytáhni ji, koroptvičku! Tam, tam je, u břehu!"
Křoví na břehu končí a malíři vidí družiniky a mnichy, kteří vlečou z houští vzpírajícího se mužika a ženskou v krátké roztrhané košilce.
Malíři v loďkách je se zvědavostí a hrůzou pozorují.
"Proč to s nimi dělají?" ptá se Sergej, který prudce zbledl.
"Za to, že v boha jediného nevěří a nectí ho! Pohani proklatí..." vychrlí ze sebe ženská.
"Ale ne!" přerušuje ji rozčileně mužik. "To chytili toho darebáka, co vypálil knížete! Toho, co včera hledali! To je on!"
Mladé ženské na břehu kroutí ruce a ona pořád jenom žalostně křičí. Petr mhouří oči a drmolí modlitbu.
"Co to s nimi dělají?!" ječí Sergej.
"Nedívej se, Sergeji! Poslechni! Nedívej se!" volá Andrej. "Zakryjte mu oči! Zakryjte mu oči!"
Muži, kterého chytili, se podaří uvolnit se ze sevření družiniků, kteří se na něho sesypali, a přes křoví skáče do vody. Pronásledovatelé vyrážejí za ním, běží po kolena ve vodě, a když se jim ho podaří dostihnout, lapajícího po dechu a zkrvaveného ho spoutávají. Kroutí hlavou a s vyceněnými zuby vztekle sípá:
"Už to má stejně spočítaný ten náš kníže, neměj strach! Když ne já, přijdou druzí!"
Mužika vytahují na břeh.
Nečekaně se vytrhne, jednoho z družiniků kopne do břicha a vrhá se na mnichy, kteří vedou mladou ženu. Ta vystihla pravou chvíli, trhne sebou kupředu, vyrve se z mnichova pevného sevření, vyklouzne z železného objetí obrovského chlapa a skáče do studené vody, zastřené mlhou.
"Chyť ji! Ztratil jsi snad hlavu?!" řvou na břehu.
Na mužika se vrhnou hned čtyři, ten pochopil, že ho mají, sténá a křičí, snaže se jim vytrhnout:
"Marfo, plav!!! Plav!!! Marfo o o!!!"
Žena plave širokými rozmachy mlhou v temné vodě, vlasy světlé jako len rozpuštěné po hladině. Za ní letí kameny a klacky.
Na břehu se začne kdosi chvatně svlékat, ale zastavuje ho střízlivé okřiknutí.
"Co si myslíš? Ta tě utopí, než se naděješ!"
Petr halí do pláštěnky nepřetržitě plačícího Sergeje, svírá mu rty, tiší ho a cosi mu říká do ucha.
Mladá žena plave kolem loďky. Andrej se na ni dívá a nevěří svým očím: je to ona, ta, kterou potkal v noci, jeho stud, jeho hřích...
Plave rychle, neumdlévá, odfrkuje jako zvíře, dívá se z vody na Andreje a upřeně ho pozoruje šedýma očima. Její pevné mladé tělo se láme a roztéká v zelené vodě.
Andrej klopí oči a šeptá modlitbu.
Nad Kljazmou vychází slunce. Začíná den.


Poslední soud. Léto roku 1408

Ukřižování, neznámý autor, 15.-16. st. Pod vysokou klenbou Uspenského chrámu je ticho a chladno. Úzkými okny je vidět jasné letní nebe a vrcholky stromů, které se ve slunečním světle zdají oslnivě bílé a ve stínu černé.
Vnitřek chrámu je čerstvě omítnut. Po stěnách se téměř až do stropu šplhá lešení. Paprsky slunce dopadají ve žhavých kosodélnících na hrbolaté dlaždice a zahřívají je. Malíři ikon nemají co na práci a k smrti se nudí.
Do chrámu vcházejí Andrej a Daniil.
"I kdybyste mě zabili, nevím, co malovat," říká Andrej a odkašlává. Hlas má vyschlý a chraptivý.
"Jak to, že nevíš?" ptá se Foma. "Máme malovat Poslední soud."
Andrej stojí uprostřed chrámu bosý, v zaprášené kutně, s tváří osmahlou sluncem. Zvenčí sem doléhá vřeštění rorejsů.
"Víš proč?" odpovídá Fomovi. "Myslím si teď, že bychom Poslední soud snad vůbec raději neměli malovat."
"Cože?" podivuje se Grigorij.
"Chci..." začne Andrej, ale pak se vzdává, "nic nechci, nic... A to je všechno..."
"Tak abyste věděli!" prohlásí náhle Foma a vstane. "Odcházím od vás!"
Pohledy všech se upírají na Fomu, který bere z lešení vak a začíná do něho házet své věci.
"To není nic pro mě, taková práce! Děkuji vám všem za přízeň i za pohlavky. Něčemu jsem se naučil. Ale teď už toho mám dost. Půjdu pracovat!"
Andrej stojí mlčky, oči sklopené, hůlkou poklepává do kamenných dlaždic. Zvenčí sem náhle zafičí studený vítr a rozvlní záhyby jeho kutny.
"Dostal jsem nabídku, abych vymaloval kostel v Pafnuťjevu," pokračuje Foma, "moc velká pocta to není, ale aspoň něco! Odcházím malovat. Poslední soud! Nu, kdo půjde se mnou?" Nikdo se nehlásí. "Dobře, jak chcete. Zůstaňte si tu tedy, jen abyste později nelitovali!" Foma se otočí a odchází, aniž věnuje jediný pohled svému učiteli.
Andrej pozvedne oči a vidí před sebou nesnesitelně bílou zeď. Tak bílou, že má pocit, jako by byl ze všech stran obklopen hustou bělavou mlhou, která způsobuje, že tváře jeho druhů se mu zdají být cizí a černé na pozadí neuvěřitelně bílých stěn, jejichž absolutně čistý povrch neporušuje jediná čára.
Andrej udělá podvědomě několik kroků, nahne se nad škopkem s rozředěnými sazemi, nabere hrst a chrstne je na bílou stěnu.
Na sněžném povrchu naskakují černé šmouhy a nesmyslně urážející rány. Vzory. Klikatiny. Cákance. Uhelné stopy rozmáchnutí.
Pomocníci sledují s hrůzou Andreje, který si počíná jako smyslů zbavený.
Když si ulevil tím výbuchem živočišné nenávisti, který propukl tak nezadržitelně a nečekaně, zakryje si rukama tvář a sesune se na podlahu.
Začíná pršet. Déšť padá kolmo na cestu a zvedá lehký prach, který pozvolna mění v proud bláta.
Déšť šumí, zurčí po kamenech, bublá v jilnatých výmolech, šustí v listí a poskakuje po dlaždicích na prostranství před chrámem. Všechno mizí za našedlou perleťovou clonou. Hřmí.
"Sergeji, přečti něco z Písma," prosí Daniil.
"Které místo?" ptá se rozechvěle s nejhornějšího patra lešení Sergej.
"To je jedno... Které chceš."
Z deště přichází do chrámu pomatená dívka. Pomatená prosťačka, která se přitoulala do Vladimiru a kterou mniši často potkávali v ulicích města. Vstupuje do chrámu jako do svého domu, nikoho si nevšímá, cosi brebtá, vlastně huhňá, je od narození koktavá. Kapky deště jí stékají s rozpuštěných rusých vlasů a její prázdné, široce rozevřené oči se dívají bez zájmu a bez ducha.
Vesele šumí déšť a zpod klenby se zvučně nese Sergejův zajíkavý hlas:
"Buďte mými následovníky, jako já jsem následovníkem Kristovým. Velebím vás, bratři, že jste pamětlivi všeho mého, že střežíte odkaz tak, jak jsem vám ho svěřil..."
Pomatená dívka prochází pomalu chrámem, mumlá cosi, jako by hovořila sama se sebou, a pak se zastavuje u stěny, zneuctěné Andrejem. Chvíli nehybně stojí a dívá se na stěnu, potom se náhle prudce otočí a Andrej vidí, že je vyděšená a že pláče. Její mokré vlasy jsou bezmocně a bojácně splihlé.
A tu si Andrej náhle vzpomene na světlé vlasy Mariiny, vlnící se v mlze na černé vodě.
"...Každý muž, který se modlí nebo káže s pokrytou hlavou, pokrývá svou hlavu hanbou. A každá žena, která se modlí nebo káže s nepokrytou hlavou, pokrývá svou hlavu hanbou, neboť je to totéž, jako kdyby byla oholena..." rozléhá se s lešení Sergejův hlas.
A Andrej vidí, jak zpod křivé šavle padaly do prachu těžké copy, jak propocený katan sekal vlasy ženám, stojícím v dlouhé nekonečné řadě, vidí tatarské jezdce, sedící na nízce rostlých koních, obklopující Dívčí pole, muže se sklopenýma očima, zakoušející lítost a hanbu, neboť nemohou ochránit ženy, jež teď zachraňují je a jež s nenávistí a utrpením hleděly chvíli do země, do prachu na cestě, než položily své copy na špalek.
"...a nikoliv muž pro ženu, ale žena byla stvořena pro muže. Proto též musí žena nést na hlavě znamení vlády nad ní pro anděly... Sami posuďte, zda se sluší ženě modlit se k Bohu s nepokrytou hlavou?"
Jednotvárně šumí déšť a pod chrámovou klenbou zní chlapecký hlas: "...jestliže si žena nechává růst vlasy, je to pro ni čest, neboť vlasy jsou jí dány místo pokrývky. A jestliže by se chtěl kdo přít..."
"Daniile!" volá Andrej. Celý zjihl a stojí uprostřed chrámu s bezmocným úsměvem.
"Svátek, Daniile! Svátek! Poslední soud pro ně bude svátkem! Co jsou to za hříšnice, třebaže si samy strhávaly šátky?"
Všichni se vzrušením hledí na Andreje, nechápou ho sice ještě, ale jsou si jisti, že zítra zrána začnou pracovat. Nebude víc bílých stěn.
Do chrámu vstupuje Andrej, mistři a za nimi klíčník Patrikej s pomatenou dívkou. Malíři vypadají strašně, znaveni mnohaměsíční prací, pohublí, zpustlí.
Andrej si zakrývá oči dlaní a dlouho přivyká tmě. Potom zvedne hlavu a dívá se vzhůru na svůj radostný Poslední soud.
S nanejvýš ušlechtilým a něžným výrazem jdou plavně jedna za druhou Svaté ženy. Prosté ruské tváře, tiché oči plné naděje, klidné držení těla. Světlé tváře sester, matek, nevěst a žen - záruka lásky i budoucnosti...
Prázdným chrámem se rozléhá šťastný smích pomatené dívky.

Přeložil Jiří Pittermann

2. část >>>
Převzato z: Světová literatura, č. 2, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1965, s. 75–111. Na Nostalghia.cz se souhlasem překladatele.
[Na Nostalghia.cz publikováno 21. prosince 2005]
(poslední update: 21. prosince 2005)    
TOPlist
© 2001-2016 Nostalghia.cz
Petr Gajdošík  © 2001–2016
nostalghia(zavinac)nostalghia.cz

Prezentace na síti Facebook a G+