| |
| | |
|
|
|
|
|
|
Stalker - dialogová listina filmu
|
| |
| |
| |
| |
|
|
|
Překlad dialogové listiny filmu Stalker pochází z ruského originálního textu,
publikovaného na internetu na serveru
www.kulichki.com. Na
rozdíl od ruského textu, který obsahuje i popis jednání postav a charakteristiku
prostředí, byly do češtiny přeloženy pouze dialogy. Jejich četba proto předpokládá určitou
znalost filmu. Pro snadnější orientaci jsem v textu oddělil čarou jednotlivé filmové
sekvence (byt, bar, nádraží, cesta do Zóny, suchý tunel ap.) Český překlad poskytl
Nostalghia.cz nezištně jeho autor Michal Petříček, který si jej zhotovil pro své
potřeby. Díky.
|
zpět na 1. díl >>>
STALKER - 2. díl
Stalker:
Hej! Kde jste? Pojďte sem! Copak, jste unavení?
Spisovatel:
Ach Bože! Podle jeho hlasu bych řekl, že bude zase kázat.
Stalker:
Kéž se splní to, co bylo zamýšleno. Kéž uvěří. A kéž se usmějí nad svými vášněmi.
Vždyť to, čemu oni říkají vášeň, není ve skutečnosti duševní energie, ale jenom
tření mezi jejich dušemi a vnějším světem. A hlavně, kéž uvěří sami v sebe,
kéž jsou bezmocní jako malé děti, protože slabost je velká věc, a síla je ničím.
Když se člověk narodí, je slabý a pružný, když umírá, je tvrdý a necitlivý.
Když strom roste, je jemný a vláčný, a když umírá, je suchý a tvrdý.
Tvrdost a síla jsou společníky smrti. Pružnost a slabost jsou projevem svěžesti bytí.
Protože to, co ztvrdlo, nezvítězí.
Pojďte sem! Postupujeme docela dobře. Brzo bude "suchý tunel", a potom to bude snazší.
Spisovatel:
Jen to nezakřikněte.
Profesor:
Co, to už jdeme?
Stalker:
Samozřejmě. Proč?
Profesor:
Myslel jsem, že nám chcete jenom něco ukázat. Co teď s mým ruksakem?
Stalker:
Co se stalo s vaším ruksakem?
Profesor:
Jak to myslíte, co se stalo, nechal jsem ho tam. Nevěděl jsem, že už jdeme.
Stalker:
S tím se už nedá nic dělat.
Profesor:
Ne, musíme se vrátit.
Stalker:
To je nemožné!
Profesor:
Ale já nemohu jít dál bez ruksaku!
Stalker:
Tady se nevrací! Pochopte, tady se ještě nikdo nevrátil stejnou cestou, jakou sem
přišel!
Spisovatel:
Vykašlete se ten svůj ruksak. Co v něm máte? Brilianty?
Stalker:
Zapomněli jste, kam jdete. Komnata vám dá vše, co budete chtít.
Spisovatel:
Fakticky. Až po hlavy nás zasype hromadou ruksaků.
Profesor:
Je to k té komnatě ještě daleko?
Stalker:
Kdybychom šli přímo, tak asi dvě stě metrů, ale tady to přímo nejde, v tom je
ta bída... Pojďme.
Spisovatel:
Zanechte té empirie, Profesore. Zázraky se dějí mimo ni. Vzpomeňte si na to,
jak se svatý Petr málem utopil.
Stalker:
Běžte, Spisovateli.
Spisovatel:
Kudy mám jít?
Stalker:
Tady nahoru, po tom žebříku. Profesore, kde jste?...
Tady je "suchý tunel".
Spisovatel:
Co je na něm suchého?
Stalker:
To je takový místní žert. Obvykle se tady musí plavat.
Spisovatel:
Počkejte, a kde je Profesor?
Stalker:
Co?
Spisovatel:
Profesor zmizel!
Stalker:
Jak jste... Jak se to mohlo stát? Šel pořád za vámi.
Spisovatel:
Zůstal asi pozadu a zabloudil.
Stalker:
Ne, nezabloudil! Určitě se vrátil k ruksaku! Teď už se z toho nedostane.
Spisovatel:
Mohli bychom na něj počkat?
Stalker:
Tady nelze čekat. Tady se všechno mění každou minutou! Pokračujeme ve dvou!
Spisovatel:
Podívejte se! Co to je? Odkud...?
Stalker:
Už jsem vám to vysvětlil.
Spisovatel:
Co jste mi vysvětlil?
Stalker:
To je Zóna, chápete? Pojďme, rychle, tady... pojďme!
Spisovatel:
Tady je!
Profesor:
Jsem vám rozhodně vděčný, že jste... ale...
Stalker:
Jak jste se sem dostal?
Profesor:
Většinou po čtyřech.
Stalker:
Neuvěřitelné. Jak se vám podařilo nás dohnat?
Profesor:
Jak to myslíte, "dohnat"? Vrátil jsem se sem pro ruksak.
Stalker:
Pro ruks...
Spisovatel:
Odkud se tady vzala naše matka?
Stalker:
Ach můj Bože, to je... to je past! Tuhle matku tady záměrně pověsil Dikobraz. Jak je možné, že nás Zóna pustila? Ach Bože, teď neudělám jediný krok, dokud... To je tedy pěkné. Dost! Odpočinek! Jenom se raději držte dál od té matky. A já už jsem se obíral hříšnou myšlenkou, že se z toho Profesor nedostane. Vždyť já... Já nikdy dopředu nevím, jaké lidi sem vedu. Všechno se vyjasní až tady, kdy už bývá pozdě.
Spisovatel:
No ale hlavní je, že profesorský pytel s jeho spodkami zůstal celý.
Profesor:
Nestrkejte svůj nos do cizích spodků, když tomu nerozumíte.
Spisovatel:
A čemu mám rozumět? Newtonovu binomickému teorému? Takové psychologické propasti! V ústavu máme špatnou pověst. Na expedici nám nedají peníze. Ech, nacpeme si náš ruksak všemi možnými manometry-něcometry... vnikneme nelegálně do Zóny... a všechny zdejší zázraky poměříme algebrou. Nikdo na světě nemá o Zóně ani ponětí. A hle, taková senzace! Televize, obdivovatelé zběsile píší, a už se nese vavřínový věnec. ... A objeví se náš Profesor, celý v bílém, a prohlašuje: "Mene-mene, tekel, uparsin." Přirozeně, všichni zírají a sborem křičí: "Dejte mu Nobelovku!"
Profesor:
Jste uskřípnutý pisálek, doma vyučený psycholog! Jste dobrý akorát tak na psaní po nástěnkách, vy břídile!
Spisovatel:
Chabé, chabé! Neumíte to!
Profesor:
No dobře. Jdu si pro Nobelovu cenu, v pořádku. A pro co spěcháte vy? Chcete lidstvo oblažit perlami své koupené inspirace?
Spisovatel:
Kašlu na lidstvo. Z celého toho vašeho lidstva mě zajímá jen jeden člověk. A to jsem já. Ať už za něco stojím, nebo jsem jen nicka jako všichni ostatní.
Profesor:
A když zjistíte, že jste ve skutečnosti...
Spisovatel:
Víte co, pane Einsteine? Nechci se s vámi hádat. Ve sporech se rodí pravda, čert aby ji vzal! Poslyšte, Čingančguku... vy jste sem přece přivedl spoustu lidí.
Stalker:
Ne tolik, kolik bych si přál.
Spisovatel:
No, to je jedno, o to nejde... Proč sem šli? Co chtěli?
Stalker:
Štěstí, řekl bych.
Spisovatel:
No dobře, ale jakého druhu?
Stalker:
Lidé neradi mluví o svém soukromí. A není to ani vaše, ani moje věc.
Spisovatel:
V každém případě jste měl štěstí. Já jsem za celý svůj život nepotkal jediného šťastného člověka.
Stalker:
Ani já. Vrátí se z komnaty, a já je vedu zpět, a už se nikdy nepotkáme. Přání se přece neplní okamžitě.
Spisovatel:
A vy sám jste nikdy nechtěl tu komnatu... použít?
Stalker:
Já... mně je dobře i tak.
Spisovatel:
Poslyšte, Profesore. Když mluvíme o té koupené inspiraci. Řekněme, že vstoupím do té komnaty. A vrátím se do našeho Bohem zapomenutého města jako génius... sledujete mě? Ale člověk přece píše proto, že se trápí, pochybuje... Neustále potřebuje dokazovat sobě i ostatním že za něco stojí.
A když budu bezpečně vědět, že jsem génius? Proč potom psát? K čertu proč?
A vůbec, musím říci že existujeme proto, aby...
Profesor:
Prokažte mi laskavost a nechte mě na pokoji! Nechte mě chvilku zdřímnout, nespal jsem celou noc. Nechte si své komplexy pro sebe.
Spisovatel:
V každém případě, celá ta vaše technologie... všechny ty vysoké pece, kola... a další kraviny byly postaveny jenom proto, aby se dalo méně pracovat a více žrát. Všechno to jsou jenom protézy, umělé končetiny.
A lidstvo existuje proto, aby tvořilo... umění. Na rozdíl od jiných lidských činností, tato je nesobecká. Veliké iluze! Obrazy absolutní pravdy! Posloucháte mě, Profesore?
Profesor:
O jaké nesobeckosti to mluvíte? Lidé pořád ještě umírají z hladu. Spadl jste z Měsíce?
Spisovatel:
A tohle je naše mozková aristokracie! Vy ani neumíte abstraktně myslet.
Profesor:
Hodláte mě učit o smyslu šivota? A jak myslet?
Spisovatel:
Marné. Jste profesor, ale k ničemu.
Žena (hlas):
A bylo veliké zemětřesení. A Slunce zčernalo jako pytel z vlasů. A Měsíc zrudl jako krev... A hvězdy spadly z nebe na zem, jako když fíkovník shazuje nezralé plody, když jím otřese velký vítr. A nebe zmizelo jako když se svine pergamen. A všechny hory a ostrovy se pohnuly ze svých míst. A králové země a velmožové bohatí a velcí velitelé, všichni silní a svobodní mužové se skryli v jeskyních a mezi skalami v horách; a řekli horám a skalám: "Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, jenž sedí na trůně,
od hněvu Beránkova, protože nadešel velký den jeho hněvu. A kdo by byl schopen obstát?"
Stalker:
V týž den dva... dva z nich... šli do vsi vzdálené na 60 stádií od... jménem... a všichni spolu hovořili o všech těchto věcech. A zatímco spolu hovořili... On Sám se přiblížil, a šel s nimi. Avšak jejich očím bylo zabráněno, aby Jej poznali. A On jim řekl: "O čem to hovoříte...
a proč jste tak smutní?" Jeden z nich, jménem... Vzbudil jste se? Mluvili jsme o smyslu... našeho... života. O nesobeckosti umění... Vezměme například hudbu. Ta je spojena s realitou méně než co jiného, a když vůbec, tak mechanicky, ne pomocí myšlenky, jen čirým zvukem, nemajícím... žádné spojení. A přesto, jakoby nějakým zázrakem, proniká až do duše... Co v nás rezonuje v odpověď na šum přivedený k harmonii, a dělá z něho zdroj té největší blaženosti jež nás ohromuje? K čemu to všechno je? A hlavně, kdo to potřebuje? Odpovíte: "Nikdo. Nemá to důvod." Nesobecky. Ne. Nemyslím. Nakonec, všechno má nějaký smysl. Smysl i příčinu.
Spisovatel:
Ech, a to je co... musíme tudy?
Stalker:
Ehm, bohužel, jiná cesta neexistuje.
Spisovatel:
Vypadá to morbidně, co říkáte, Profesore? Nechce se mi jít jako první. A Čingančgukové jako první nechodí...
Stalker:
Promiňte... myslím, že bude lepší losovat. Souhlasíte?
Spisovatel:
Ne, tady bych dal radši přednost dobrovolníkovi.
Stalker:
Máte zápalky? Děkuji. Půjde dlouhá. Tahejte. Dlouhá. Tentokrát jste neměl štěstí.
Spisovatel:
Mohl byste tam aspoň hodit jednu ze svých matiček.
Stalker:
Samozřejmě. Prosím. Ještě?
Spisovatel:
Dobrá... jdu.
Stalker:
Rychleji, Profesore!
Spisovatel:
Tam... tam jsou dveře!
Stalker:
Běžte tam! Otevřete dveře a vstupte dovnitř!
Spisovatel:
Zase já... a dovnitř zase já.
Stalker:
Vytáhl jste si los. Jděte! Tady nelze dlouho... Co to tam máte? Tam... tam nelze vstoupit se zbraní! Zahynete a my zemřeme také! Vzpomeňte si na ty tanky! Zahoďte to, snažně vás prosím.
Profesor:
Nerozumíte?
Stalker:
Tiše!... Jestli se něco stane, já vás vytáhnu, a... Velice vás prosím! Na koho... na koho tam chcete střílet? Běžte! Máme málo času!
Spisovatel:
Je tady voda!
Stalker:
Toho si nevšímejte! Držte se zábradlí a spusťte se dolů! Jenom nikam nechoďte! Počkejte na nás u východu! Doufám, že vy nic takového nemáte?
Profesor:
Co jako?
Stalker:
Zbraň.
Profesor:
Ne. Pro krajní případ mám ampuli.
Stalker:
Jakou ampuli?
Profesor:
Zašitou ampuli, s jedem.
Stalker:
Bože můj! To jste sem přišli umřít?
Profesor:
Ne, to jenom tak, pro každý případ.
Stalker:
Spisovateli! Zpátky! Zpátky, vy sebevrahu! Řekl jsem vám, abyste čekal u východu. Stůjte! Nehýbejte se!
Profesor:
To všechno ta vaše roura.
Stalker:
Co?
Profesor:
Nic. Měl jste tam jít první. Byl z toho tak vystrašený, že šel dál.
Spisovatel:
A ještě experiment. Experimenty, fakta, pravda nejvyššího řádu. Neexistuje nic takového, jako fakta. Obzvlášť tady. To všechno je něčí idiotský nápad. Necítíte to? Ale vy, samozřejmě, musíte vědět, čí je to nápad. A proč. Co dobrého mohou udělat vaše vědomosti? Kdo kvůli tomu bude mít pocit viny? Já? Já nemám svědomí. Mám jenom nervy. Nějaký mizera mě bude kritizovat, a já dostanu ránu. Jiný mě bude chválit, a zase dostanu ránu. Vložím do toho svoji duši a srdce, a oni sežerou duši i srdce. Vynesu ze srdce špínu - žerou špínu. Všichni jsou tak vzdělaní. Všichni mají hladové smysly. A všichni se hemží okolo, novináři, redaktoři, kritici, bezpočet jakýchsi ženských. A všichni žádají: "Dej, dej!" Co jsem to k čertu za spisovatele, když nenávidím psaní? Když jsou to pro mne neustálá muka, bolestivé, ostudné povolání, jako když vylezou hemeroidy. Dřív jsem si myslel, že někdo bude díky mým knihám lepší. Nikdo mě nepotřebuje! Když za dva dny zemřu, zapomenou na mě a začnou žrát někoho jiného. Chtěl jsem je změnit, ale oni změnili mě! Ke svému obrazu. Dřív bývala budoucnost jenom pokračováním přítomnosti, a všechny změny se objevovaly tam, daleko za horizontem. Teď splynula budoucnost s přítomností. Jsou k tomu připraveni?
Oni nechtějí nic vědět! Oni jenom žerou!
Stalker:
Vy jste ale měl štěstí! Bože můj, teď... teď budete žít sto let!
Spisovatel:
Ano, a proč ne věčně? Jako věčný Žid.
Stalker:
Vy jste patrně velmi vzácný člověk. Já jsem o tom v podstatě nepochyboval, ale vy jste vydržel taková muka! Ta roura je hrozné místo! Nejhorší v celé Zóně! U nás se tomu říká "mlýnek na maso", ale je to mnohem horší než jakýkoli mlýnek.
Tolik lidí tady zahynulo! Dikobraz tam svého bratra... předhodil. Ten chlapec byl tak jemný, talentovaný. Však si
poslechněte:
Léto již odešlo, jakoby ani nebylo.
Stále je teplo na slunci, jenom je toho málo.
Vše, co se stát mohlo,
Si mě jako pětiprstý list, přímo do rukou lehlo.
Jenom je toho málo.
Nadarmo ani zlo, ani dobro nepřišlo,
Světlo stále hořelo, Jenom je toho málo.
život mě pod křídlo k sobě vzal, z vody vytáhl a zachránil.
štěstí jsem vskutku měl. Jenom je toho málo.
Listí neshořelo, Větve nepolámaly.
Den čistý jako sklo. Jenom je toho málo.
Dobré, ne? To jsou jeho verše.
Spisovatel:
Proč se pořád ošíváte? Proč pořád pobíháte sem a tam?
Stalker:
Já prostě...
Spisovatel:
Je mi zle, jen se na vás dívám!
Stalker:
Nedovedete si představit, jak jsem rád! Nestává se často, aby všichni, kteří vejdou dovnitř, také vyšli ven! Všechno jste udělali správně. Jste dobří, laskaví, čestní lidé a já jsem hrdý na to, že jsem se ve vás nemýlil.
Spisovatel:
Podívejte, jak je k smrti rád, že všechno dobře dopadlo! Osud! Zóna! Říká, že jsem dobrý člověk! Myslíš si, že jsem neviděl, jak jsi mi podstrčil dvě dlouhé zápalky?
Stalker:
Ne, ne, vy tomu nerozumíte...
Spisovatel:
Samozřejmě, jak bych mohl? Promiňte mi, Profesore, nic proti vám, ale tenhle hnusák si vás vybral jako svého oblíbence...
Stalker:
Proč jste tak...
Spisovatel:
A mě, coby stvoření druhého řádu, strčil do té roury! "Mlýnek na maso!" Jaký to název! Kdo ti dal právo rozhodovat, kdo má žít a koho strčit do mlýnku?
Stalker:
Věřte mi, já nic nevybírám, to vy sám jste si vybral!
Spisovatel:
Co jsem si vybral? Dlouhou zápalku ze dvou dlouhých?
Stalker:
Zápalky, to je hloupost. Vás Zóna propustila už tam pod tou matkou, a tak bylo jasné, že jestli je někomu souzeno projít mlýnkem, tak jste to vy. My jsme jenom šli za vámi.
(zvoní telefon)
Spisovatel:
No, víte...
Stalker:
Já sám nikdy nic nevybírám, vždy se bojím... vy si nedovedete představit jak je to strašné... zmýlit se. Ale někdo musí jít první!
Spisovatel:
Ano! Ne, to není klinika! Vidíte, "někdo musí"! Jak se vám to líbí?
Stalker:
Nedotýkejte se toho!
Profesor:
Laboratoř devět, prosím.
Ženský hlas:
Okamžik.
Mužský hlas:
Slyším.
Profesor:
Doufám, že neruším?
Mužský hlas:
Co potřebuješ?
Profesor:
Jenom pár slov. Vy jste to ukryli, já to našel. Stará budova. Čtvrtý bunkr. Slyšíš mě?
Mužský hlas:
Okamžitě volám bezpečnostní sbor.
Profesor:
Můžeš. Můžeš je informovat, můžeš psát udání, můžeš proti mně poštvat kolegy, akorát je už pozdě. Jsem na dva kroky od toho místa. Slyšíš mě?
Mužský hlas:
Chápeš, že jsi jako vědec skončil?
Profesor:
No, tak se raduj!
Mužský hlas:
Chápeš, co se stane... co se stane, když se odvážíš?
Profesor:
Zase vyhrožuješ? Celý svůj život jsem se něčeho bál. I tebe. Ale teď, věř mi, se nebojím ničeho.
Mužský hlas:
Ach Bože, ty nejsi ani jako Hérostratos. Ty... ty jsi mě celý život chtěl zničit, protože jsem se před dvaceti lety vyspal s tvojí ženou. A teď jsi na vrcholu blaha, že jsi mě dostal. No jen běž, udělej ten svůj... hnus. Neopovažuj se zavěsit! Vězení, to ještě není to nejhorší z toho, co tě čeká. Nejhorší bude, že si to nebudeš schopen odpustit. Já vím... už tě vidím, jak visíš na svých kšandách ve vězeňské cele!
Spisovatel:
Čím se to tam obíráte, Profesore?
Profesor:
Dovedete si představit, co se stane, až v tu komnatu všichni uvěří? A jak se sem všichni pohrnou? Vždyť je to jenom otázka času. Když ne dnes, tak zítra. A nebudou jich desítky, ale tisíce! Všichni ti nenaplnění císaři, velcí inkvizitoři a fýreři všech barev, samozvaní dobrodinci lidského rodu! A nepřijdou sem pro peníze nebo inspiraci, ale aby změnili svět!
Stalker:
Ne! Takové sem neberu. Tohle přece chápu!
Profesor:
Co vy můžete pochopit, jste směšný! A potom, nejste jediný stalker na světě. Žádný stalker neví, s čím sem lidi chodí, a s čím odtud odcházejí. A počet nemotivovaných zločinů roste! Není to náhodou vaše práce? Vojenské převraty, mafie ve vládách, nejsou to náhodou vaši klienti? Nebo lasery a ty superbaktérie, všechna ta mrzká špína, schovaná na horší časy v sejfech?
Spisovatel:
Přestaňte s tím sociologickým průjmem! To opravdu věříte všem těm pohádkám?
Profesor:
V ty strašné ano, v dobré ne.
Spisovatel:
Tak už toho nechte, nechte toho! Není možné, aby jedna lidská bytost měla tolik nenávisti, nebo lásky... která by se rozšířila na celé lidstvo. Dobře, peníze, ženy, možná touha po pomstě, aby mého šéfa přejelo auto, nebo tak něco. Ale vláda nad světem! Spravedlivá společnost! Království Boží na zemi! To přece nejsou přání, to je ideologie, skutek, koncepce.
Nevědomý soucit, který se ještě není schopen realizovat. Tak jako obyčejné instinktivní přání.
Stalker:
Právě! Copak může existovat štěstí na úkor druhých?
Spisovatel:
Teď už jasně vidím, že jste zamýšlel zahrnout lidstvo nějakým nepředstavitelným dobrem. Já jsem naprosto klidný. Sám za sebe, za vás,
a tím spíše za celé lidstvo, protože ničeho nedosáhnete. V nejlepším případě dostanete tu svoji Nobelovu cenu, nebo spíše něco zcela nevhodného,
o čem ani nepřemýšlíte. Něco jako ten telefonát... Sníš o něčem, a dostaneš něco úplně jiného.
Stalker:
Proč jste to udělal?
Spisovatel:
Telefon... elektřina... Podívejte, výborné prášky na spaní. Dneska se už takové nevyrábějí. Proč jich je tu tolik?
Stalker:
Mohli bychom tam už jít? Brzo bude večer, půjdeme zpátky potmě.
Spisovatel:
Mimochodem, teď je mi zcela jasné, že všechno to recitování veršů, chození kolem dokola, byl jenom svérázný způsob omluvy. Chápu vás. Těžké dětství, špatné prostředí... ale nedělejte si iluze. Nehodlám vám odpustit.
Stalker:
Tohle přece není třeba, prosím vás... Profesore, pojďte za námi. Ještě chvilku. Nespěchejte.
Spisovatel:
Já vůbec nespěchám.
Stalker:
Já vím, budete se zlobit. Ale bez ohledu na to vám musím říci... Jsme teď... stojíme na prahu... Toto je nejdůležitější okamžik ve vašem životě.
Musíte vědět, že... tady se splní vaše nejtajnější přání. To nejupřímnější! Takové, které se rodí v utrpení! Nemusíte nic říkat. Musíte jenom... soustředit se a pokusit se připomenout si celý svůj život. Když člověk přemýšlí o minulosti, stává se laskavějším. A hlavně... hlavně... věřit!
No a teď běžte. Kdo chce být první? Možná vy?
Spisovatel:
Já? Ne, já nechci.
Stalker:
Chápu vás. Není to tak snadné. Ale netrapte se, to za chvíli přejde.
Spisovatel:
Pochybuji... že to přejde. Za prvé, když začnu vzpomínat na celý svůj život, sotva budu laskavější. A potom, copak necítíš, jak je to... ponižující? Pokořit se, kňourat, modlit?
Stalker:
Co je hloupého na modlitbě? To mluví jen vaše pýcha. Uklidněte se, vy jenom nejste ještě připraven. To se stává, dost často. Možná spíše vy?
Profesor:
Já...
Spisovatel:
Pohleďte! Před námi je nový vynález profesora Profesora! Přístroj na měření lidských duší! Dušoměr!
Profesor:
To je jenom bomba.
Stalker:
Co?
Spisovatel:
Žertujete.
Profesor:
Ne, je to prostě bomba. Dvacet kilotun.
Spisovatel:
Na co?
Profesor:
Sestrojil jsem ji se svými přáteli. Se svými bývalými kolegy. Jak je vidět, toto místo nikomu štěstí nepřinese. Jestli ale padne do špatných rukou... I když, teď si už nejsem jist. Tehdy nás napadlo... že zničit celou Zónu nelze. Dokonce i když je to nějaký zázrak, stále je to součást přírody, a proto je v tom nějaká naděje. Tu bombu ukryli a já ji našel. Stará budova, čtvrtý bunkr. Je jasné, že musí existovat princip... Nedělat to, co nelze vrátit. Chápu to, já přece nejsem maniak. Ale dokud bude tento vřed otevřený pro všechnu tu sebranku, nebudu spát, nebudu mít klid. Nebo mi to možná nitro nedovolí?
Spisovatel:
Ubožáček si vybral problémek.
Stalker:
Dejte mi to! Dejte mi to!
Profesor:
Jste přece inteligentní člověk. Proč jste to udělal?
Spisovatel:
Ty licoměrná hnido!
Stalker:
Proč? Proč jste mně... On to chce zničit, chce zničit vaši naději! Dejte mi to! Vždyť už lidem na zemi nic jiného nezůstalo! Vždyť je to jediné... jediné místo, kam se dá přijít, když už nemají žádnou naději. Vy sám jste sem přišel. Proč ničíte víru?
Spisovatel:
Mlč! Prohlédl jsem tě skrz naskrz. Chtěl jsi plivat na lidi! Vyděláváš peníze na našem zoufalství! A nejde jenom o peníze. Ty si to tady vychutnáváš, jsi tady car a Bůh, ty, licoměrná hnido, rozhoduješ, kdo má žít a kdo má umřít. A on si ještě vybírá, rozhoduje! Teď chápu, proč náš bratr stalker sám do komnaty nechodí. Tady se opíjíte mocí, tajemstvím, autoritou! Co víc si ještě přát?
Stalker:
To není pravda! To není pravda! Vy... vy se mýlíte! Stalker nesmí vstoupit do komnaty. Stalker ani nesmí vstoupit do Zóny se zištným úmyslem! To se nesmí, vzpomeňte si na Dikobraza! Ano, máte pravdu, jsem hnida. V tomto světě jsem nic neudělal a udělat ani nemohu. Ani ženě jsem nemohl nic dát.
Ani přátele nemám a nemohu mít. Ale tohle mi neberte! I tak mi už všechno vzali, tam za těmi ostnatými dráty. Všechno, co mám, je tady. Rozumíte? Tady! V Zóně! Moje štěstí, moje svoboda, moje důstojnost, všechno je tady!
Vodím sem lidi jako jsem já, žalostné a utrápené. Takové, kteří už nemají v co doufat. A já mohu! Rozumíte, já jim mohu pomoci! Nikdo jiný jim nemůže pomoci, jenom já, hnida, mohu! Štěstím bych plakal, že já jim mohu pomoci!
A to je vše. Nechci nic víc.
Spisovatel:
Nevím. Možná. Ale nevadí - promiň, jenom... Ty jsi prostě jurodivý, Boží blázen! Vždyť ty nemáš ponětí, co se tady děje! Proč se podle tebe Dikobraz oběsil?
Stalker:
Šel do Zóny se zištným cílem, a kvůli penězům nechal svého bratra umřít v mlýnku na maso.
Spisovatel:
Tohle chápu. Ale proč se oběsil? Proč sem nešel ještě jednou, ne kvůli penězům, ale kvůli bratrovi? Učinit pokání?
Stalker:
On chtěl, on... nevím. Za pár dní se oběsil.
Spisovatel:
Protože pochopil, že se tady neplní jakákoliv přání, ale jenom ta nejniternější. Ne ta, která vykřikuješ z plných plic. Tady se stane jenom to, co odpovídá tvé povaze, tvé podstatě, o které nemáš ponětí, ale která je v tobě a řídí celý tvůj život! Nic jsi nepochopil, Kožená Punčocho. Dikobraza nedostala lakota. Plazil se tady v té louži a prosil, aby dostal bratra zpět. Dostal ale jenom hromadu peněz, a nic jiného ani dostat nemohl, protože Dikobrazu patří to, co je Dikobrazovo. A svědomí, duševní muka, to všechno je jenom domyšlené hlavou. On to všechno pochopil a oběsil se. Nepůjdu do té tvé komnaty! Nechci nikomu vylévat na hlavu špínu, která se ve mně nahromadila. Ani na tu tvoji. A potom strkat svoji hlavu do oprátky, jako Dikobraz. Raději se v klidu a míru upiju ve svém páchnoucím spisovatelském domku. Ne, ty toho o lidech moc nevíš, Čingančguku, když vodíš do Zóny lidi, jako jsem já. A pak... odkud víš, že ten zázrak opravdu existuje? Kdo vám řekl, že se tady opravdu plní přání? Viděl jste alespoň jednoho člověka, který tady dostal štěstí? Možná Dikobraza? A vůbec, kdo vám řekl o Zóně, o Dikobrazovi, o této komnatě?
Profesor:
On.
Spisovatel:
Aha...
Profesor:
Potom už nechápu vůbec nic. Jaký má smysl sem chodit?
Stalker:
Je tak ticho... Slyšíte? Nejlíp všeho nechat... vzít ženu, Martyšku a přestěhovat se sem. Navždy. Tady nikdo není. Tady jim nikdo nebude ubližovat.
Žena:
Tak ses vrátil? A kde jsi vzal tohohle?
Stalker:
Připojil se k nám. Nemohl jsem ho tam nechat.
Žena:
Tak půjdeme? Martyška čeká. Jdeme? Chtěl by někdo z vás psa?
Spisovatel:
Takových mám doma pět.
Žena:
Máte rád psy?
Spisovatel:
Cože?
Žena:
To nic.
Stalker:
Dobrá, půjdeme.
Stalker:
Kdybyste tak věděli, jak jsem unavený! To ví jen Bůh! A to si říkají inteligenti. Ti spisovatelé a vědci!
Žena:
Uklidni se.
Stalker:
Oni v nic nevěří! U nich zakrněl orgán pro víru.
Žena:
Uklidni se.
Stalker:
Protože ho nepoužívali.
Žena:
Nelež tady... Přestaň, přestaň. Tady je syrovo... Neměl bys tady ležet. Sundej to.
Stalker:
Bože můj, co jsou to za lidi...
Žena:
Uklidni se... uklidni se... to není jejich vina. Měl bys je litovat, a ne se na ně zlobit.
Stalker:
Ty jsi je viděla, mají prázdné oči. Myslí pořád jenom na to, aby neprodělali, aby se prodali co nejdráž! Aby jim všechno zaplatili, každé duševní hnutí! Oni vědí, že se "nenarodili nadarmo", že mají "poslání"! Nakonec, žijí přece "jen jednou"! Mohou takoví lidé v něco věřit?
Žena:
Nech toho, uklidni se... snaž se usnout, ano? Spi.
Stalker:
A nikdo nevěří. Nejenom ti dva. Nikdo! Koho tam mám vodit? Ach Bože... a nejstrašnější je... že ji nikdo nepotřebuje. Nikdo tu komnatu nepotřebuje. Veškeré moje úsilí je k ničemu!
Žena:
Proč to říkáš? Nech toho.
Stalker:
Už tam nikoho nevezmu.
Žena:
Chceš, abych tam šla s tebou?
Stalker:
Kam?
Žena:
Myslíš, že není nic, o co bych mohla prosit?
Stalker:
Ne... To nejde.
Žena:
Proč ne?
Stalker:
Ne, ne. Co když ani u tebe nic... nevyjde?
Žena:
Víte, matka byla velmi proti. Už jste si asi všimli, že on není z tohoto světa. Všichni sousedi se mu smáli. Byl to takový povaleč, vypadal tak žalostně. Matka mi říkala: "On je stalker, je to zatracenec, věčný vězeň!
A děti. Pamatuj na to, jaké mají stalkeři děti..." A já... nehádala jsem se s ní. Věděla jsem, že je to zatracenec, že je věčným vězněm, i to o těch dětech. Co jsem ale mohla dělat? Byla jsem si jistá, že s ním budu šťastná.
Věděla jsem, že i trápení bude dost, Ale je lepší mít hořké štěstí, než...
nudný život. Možná, že jsem si to potom vymyslela. Ale on tehdy ke mně přišel a řekl: "Pojď se mnou." Já jsem šla a nikdy jsem toho nelitovala.
Nikdy. Měli jsme spoustu trápení, strachu i ostudy. Ale já jsem nikdy nelitovala, a nikdy jsem nikomu nezáviděla. To je prostě náš osud, náš život, takoví jsme my. Kdyby v našem životě nebylo trápení, nebylo by to lepší. Bylo by to horší. Protože potom by
ani štěstí nebylo, ani naděje by nebyla. Tak je to.
Martyška:
Miluji tvé oči, má drahá,
s jejich plamenně kouzelnou hrou.
Když je náhle upřeš
a jako nebeský blesk
obhlédneš letmo celý kruh...
ale je i větší okouzlení:
tvé oči, dolů sklopené
v okamžiku toužebného vzplanutí,
a skrz spuštěné řasy
chmurně mdlý oheň touhy.
Konec
1. díl >>>
|
| |
| |
[Přeložil Michal Petříček. Na Nostalghia.cz publikováno 25. května 2002]
|
|
|
| |
|
| | |
|
|
