|
|
| |
|
|
|
|
Arkadij Strugackij
Vzpomínky
...Začalo to v červnu 1978. Andrej Tarkovskij natáčel u Tallinu Stalkera a já jako jeden ze scénáristů
tam byl s ním. Po natáčení z kterého se vracel úplně zničený, jsme ještě sedávali nad scénářem.
Škrtali jsme epizody, které se ukázaly nepotřebnými a dopisovali jsme ty důležité. Vyhazovali jsme
nedůležité dialogy a doplňovali nové. Někdy jsme proseděli a propolemizovali skoro celou noc a
když jsem pak ráno vstával, Andrej již dávno pracoval na místě natáčení.
Důležitý detail – do toho tragického června neviděl Andrej ani jeden natočený záběr. Čekalo se na
vyvolávací automat Mosfilmu. Ohromovalo mě, ba přímo děsilo, jak živelně a naslepo pracoval a
bál jsem se, že natáčení skončí mnohými nepříjemnostmi. A tak se i stalo, byť neštěstí přišlo ze zcela
nečekané strany. Při vyvolávání se totiž automat pokazil a silně poškodil film. Myslím, že tenkrát utrpěl
i natočený materiál Sibiriády Michalkova-Končalovského. Samozřejmě propukl skandál. Náměstek
vedoucího technického štábu dostal diplomatický infarkt (nebo ischias). Takže – zase to začali odnášet ti nejmenší.
Michalkov-Končalovskij utrpěl jen čistě morální škody. Buď to poškození nebylo moc velké, nebo mu
ztrátu hned nahradili (poskytli nový materiál, rozpočet i termín). To si již přesně nepamatuji. Ale o tom
se teď nebavíme.
Andrej se ocitl v zoufalém a prakticky bezvýchodném postavení. Polovina filmu byla zničená a nenávratně
zmizely dvě třetiny finančních prostředků na film. V Goskinu mu zdvořile, ale kategoricky odmítli nahradit
ztrátu. "Navrhli" mu pokládat zničený film za nezničený a pokračovat v natáčení, ale když to Andrej odmítl,
sdělili mu, že když se na film vykašle a začne pracovat na něčem jiném, celkem pokorně připíší všechny
ztráty na úkor tvůrčího neúspěchu – podle paragrafu.
Byly to opravdu strašné dny. Andrej chodil načuřený jako Herodes. Filmový štáb byl naprosto paralyzovaný.
(Nikdo však nepomyslel na dezerci, kromě Andrejova oblíbence, kameramana Georgije Rerberga, který bez
dlouhého uvažování sedl do auta a zmizel v nenávratnu.) Škoda o tom mluvit – i já byl zoufalý a vinil ze všeho
věčné strugackovské smolařství. Jednou jsem to i Andrejovi řekl, ale ještě jsem ho tím víc dopálil.
A náhle... Andreji Tarkovskému se spousta věcí stávala náhle. Po dvou týdnech utrpení najednou úplně ožil.
Chodil jakoby se vznášel v oblacích. Zářil. Čestné slovo, až jsem se lekl, když jsem ho tak uviděl. Vešel ke
mně do pokoje, opřel o stěnu nohy, krk a zátylek – uměl to jen on, sám jsem se o to marně pokoušel – a
úlisně povídá:
"Poslouchej, Arkadiji, co bys tomu řekl, přepsat po desáté Piknik?"
"No, po pravdě řečeno, vadilo by mi to". Nezalhal jsem s ostražitosti.
"Aha", povídá a uznale přikývl. "A co tomu říkáš, kdybychom Stalkera natočili ve dvou dílech?"
Neporozuměl jsem tomu hned. A přitom to bylo úplně jasné. Na druhý díl nám dají i termín, i peníze, i film.
A když to připojíme k tomu, co zbylo z první várky, jsme venku ze šlamastiky. A došla mi i jedna zdaleka ne
bezvýznamná souvislost – tehdy jsem již tušil to, co Andrejovi jako zkušenému profesionálovi bylo z průběhu
natáčení jasné: Stalker se do jednoho dílu nevejde.
"A dovolí to?", téměř jsem zašeptal.
Andrej se na mne jen podíval a odvrátil zrak. Později jsem se dozvěděl, že ještě před naším rozhovorem poslal
na příslušná místa návrh (či žádost?) a tam, zřejmě se skřípáním zubů, povolili.
"Tedy tak." Přešel do pracovního tónu. "Zajeď do Leningradu za Borisem a ať mám do deseti dnů nový scénář na
stole. Dvoudílný. Bez scénických poznámek. Jen dialogy. A hlavně – Stalker musí být úplně jiný."
"Jaký?", povídám.
"Jak to mám vědět? Ale toho vašeho banditu ať již ve scénáři nevidím".
Vzdychl jsem. Co jsem měl dělat. Nevím, jak pracoval s jinými scénáristy, ale se mnou takhle. Ukázal jsem mu
přepracovanou epizodu. Ještě včera jsme o tom přepracování mluvili.
"To se nehodí, předělej to."
"Tak mi řekni, co mám předělat, kde ubrat, kde přidat."
"Nevím, ty jsi scénárista, ne já. Předělej to a hotovo."
Předělávám, pokouším se vniknout do jeho tónu, záměru, jak nejlíp umím...
"No. Ještě horší. Předělej to..." Vzdychám a vleču se ke stroji.
"No. Z toho by něco mohlo být. Ale ještě to není ono. Například v téhle větě to skřípe. Zkus to opravit." Koukám na
tu větu. Věta jako věta. Podle mne celkem bezvýznamná. Ani jsem ji nemusel napsat. Ale... předělávám dál. Dlouho
čte scénář, ježí vousy. Pak nějak nerozhodně povídá: "No. Zatím dobře, dá se z toho vyjít... A teď přepiš tenhle
dialog. Trčí tam jako z hrdla kost. Slaď to s epizodou před tím a za tím."
"A co – to není sladěný?"
"Ne."
"A co se ti na něm nelíbí?"
"Nevím, předělej to, do večera ať je to hotové." Asi tak vypadala naše společná práce na scénáři, který již byl
dávno schválený na všech instancích.
"Jaký má být tedy ve scénáři Stalker?"
"Nevím, ty jsi scénárista, ne já." Samozřejmě. Vlastně – nic nebylo samozřejmé, tak to u něj chodilo. Mně a bratrovi
Borisovi však již před natáčením bylo jasné, že pokud se Tarkovskij mýlí, pak se mýlí geniálně a jeho omyl vydá za
tucet řešení obyčejných režisérů. Z jakéhosi vnuknutí jsem se na něj jednou obrátil:
"A nač je ti ve filmu fantastika? Co kdybych ji úplně vyhodil?"
Usmál se jako mlsný kocour. "No vidíš, ty sám to navrhuješ, ne já. Chtěl jsem to už dávno, ale bál jsem se, že vás urazím."
Zkrátka – druhý den ráno jsem odletěl do Leningradu. Jak jsme se s Borisem pak natrápili psát nebudu. Nenapsali
jsme scénář sci-fi, ale scénář podobenství (pokud pod podobenstvím chápete anekdotu, jejíž postavy jsou v dané
době nositeli typických myšlenek a jednání).
Do Tallinu jsem se vrátil přesně za deset dní. Andrej mě přivítal na letišti. Objali jsme se. Zeptal se mě: máš?
Přikývl jsem a snažil se skrýt obavy. Doma si vzal rukopis, mlčky odešel vedle a pevně zavřel dveře. Ženy mi
zatím nachystaly pohoštění, vytáhli láhev koňaku (měl jsem právě narozeniny). Ale nechutnalo nám.
Utekly dvě a půl hodiny.
Otevřely se dveře, zjevil se Andrej, z tváře se mu nedalo nic vyčíst, jen vousy měl naježené jako vždy, kdy byl
zabraný do myšlenek. Roztržitě se na nás podíval, přisedl ke stolu, napíchl na vidličku kousek jídla, strčil ho do úst
a žvýkal. Pak se ozval a hleděl přitom nad naše hlavy:
"Poprvé v životě mám scénář podle svých představ."
Večer 3. ledna 1980 jsme přišli na schůzi vedení filmové distribuce. Sešli se ti, kdo měli posoudit, jaký bude divácký
zájem – a kolik kopií tedy přijde do oběhu. Přišel jsem na posuzování. Film již promítli. Vystoupil Andrej, vysvětlil, oč
ve filmu jde, hovořil o své práci na něm, odpovídal na otázky. Otázky se mi zdály divné. Najednou se v sále ozval
hlučný bas: "A bude se na tu volovinu vůbec někdo dívat?" Vybuchl souhlasný smích. Andrej zbledl, prsty sevřel v pěst.
Snažil jsem se nedívat na něj a požádal o slovo. Ale oni se již sbírali k odchodu. Bůhví, kam měli namířeno ti géniové
z filmové distribuce. Na pivo? Na WC? Kam? Mluvil jsem a viděl, jak ke mně obracejí zátylky a proudí mezi sedadly k
východu, nahlas se smějí a baví. Ty zátylky byly jistě různé, ale mně se tehdy zdály mastné a tlusté, z každého sytě
svítilo: Dej nám pokoj. Něco takového jsem ještě ve svém životě bohatém na všemožné události nezažil.
Pamatuji se, že jsme sešli z pódia na schodiště. Andrej skřípal zuby, mně se chvěly ruce a jen s námahou jsem si
zapálil. Několik mužů a žen se u nás zastavilo. Neklidně se otáčejíc, šeptali: "Nemyslete si... nejsme všichni takoví... chápeme..."
Na čtvrtmiliardu občanů SSSR filmová distribuce povolila pouhých 196 kopií filmu. Na celou Moskvu připadly tři kopie.
Navzdory tomu za prvé měsíce přišlo na Stalkera dva milióny moskevčanů.
kráceno, ze slovenštiny přeložil –ps-
(Zrcadlo 1, 1989, s. 18-19)
| |
|
|
| | |
| | |
|
|