|
|
| |
|
|
|
|
Andrej Tarkovskij
Dopis otci
Drahý otče!
Jsem velice smutný, že jsi nabyl dojmu, jako bych si zvolil roli "vyhnance" a málem zamýšlel navždy opustit
svoje Rusko... Nevím, kdo těží z takového výkladu obtižné situace, v níž jsem se ocitl "díky" mnohaletému
pronásledování ze strany Goskina...
Určitě jsi to nepočítal, ale z téměř dvaceti let práce pro sovětský film jsem byl více jak sedmnáct let
beznadějně nezaměstnaný. Goskino nechtělo, abych pracoval! Trápili mě celou tu dobu a poslední kapkou
byl skandál v Cannes, kde udělali všechno, abych nedostal ceny (získal jsem celkem tři) za film Nostalgie.
Považuji tento film za vlastenecký v nejvyšším smyslu toho slova a mnohé z věcí, které mi s hořkostí vyčítáš
v něm nalezlo svůj výraz. Popros Jermaše, aby ti ho dovolil zhlédnout, a všechno pochopíš a budeš se mnou souhlasit.
Když se na výstavu Majakovského u příležitosti dvaceti 1et jeho práce nechtělo přijít ani jednomu kolegovi,
byla to pro básníka ta nejkrutější a nejnespravedlivější pohroma a mnoho literárních vědců považuje tu příhodu
za jednu z hlavních příčin, proč se zastřelil.
To když já jsem slavil padesáté narozeniny, nejenže jsem neměl výstavu, ale nebyla dokonce ani otištěna zpráva
nebo přání v našem časopise věnovaném kinematografii, což se dělá v případě každého člena Svazu filmových pracovníků.
Ale to je nakonec maličkost - důvodů jsou desítky, všechny jsou pro mne ponižující. Prostě se v těch věcech neorientuješ.
Ostatně vůbec nemám v úmyslu vycestovat nadlouho. Žádám vedení o cestovní pas pro sebe, Larisu, Andrjušu a
jeho babičku, s nimiž bych mohl žít v zahraničí přes tři roky, abych splnil, nebo raději uskutečnil, své nejtajnější
přání: režírovat operu Boris Godunov v Covent Garden v Londýně a Hamleta jako film. Nikoli bezdůvodně jsem
napsal svůj dopis, prosbu Goskinu... Ale odpověď jsem dosud neobdržel.
Jsem si jist, že vláda mi dá povolení jak na tu práci tak i na výjezd Andrjuši s babičkou, které jsem už půl druhého roku
neviděl; jsem si jist, že vláda nebude tvrdošíjně setrvávat na nějaké nelidské a nespravedlivé odpovědi na mou adresu.
Autoritu mám natolik velkou, že považovat mě v nynější situaci za člověka, který si na komisi vynucuje jedinou možnou
odpověď; je prostě směšné; nemám jiné východisko: nemohu připustit, abych byl ponižován donekonečna, a můj dopis
je prosba, ne žádost. Co se týká mých vlasteneckých citů, podívej se na Nostalgii (jestli ti ji ukáží) a ztotožníš
se s mým citem pro vlast. Jsem přesvědčen, že všechno dobře dopadne, skončím tady práci a velice rychle se vrátím s
Annou Semjonovnou, Andrejem a Larou do Moskvy, abych objal tebe a všechny naše blízké, i když budu v Moskvě
(určitě) bez práce. To pro mne není nic nového.
Jsem přesvědčen, že vláda neodmítne splnit mou skromnou a přirozenou prosbu. (V případě, že by se záležitosti vyvíjely
jinak, propukne hrozný skandál. Nedej Bože, nechci to, chápeš sám.) Nejsem disident, jsem umělec, který přinesl svůj
vklad do pokladnice sovětského filmu. A ne poslední, jak doufám... A peněz (deviz) jsem pro stát vydělal víc než řada
jiných. Proto nevěřím v nespravedlivý a nelidský vztah ke mně. Když už jsem jednou byl sovětským umělcem, tak jím
zůstanu, ať by cokoli říkali ti, kteří mě donutili odejít do zahraničí.
Velice vřele tě líbám, přeji zdraví a sílu.
Na brzkou shledanou. Tvůj syn - nešťastný a utrápený
Andrej Tarkovskij
Řím,16. IX. 83
(Ogoňok, květen 1987, překlad -fryš-)
(Zrcadlo 2, 1989, s. 7)
| |
|
|
| | |
| | |
| |
| | | |
| | | | |
| | |
Český překlad Miloše Fryše z Ogoňku č. 21, květen 1987 je překladem zkrácené verze
dopisu, který byl v úplném znění publikován ve francouzském výboru textů A. Tarkovského
Andrei Tarkovski (Calmann-Lévy, 1998) na jehož podobě pracovala Larisa Tarkovská. S drobnými
úpravami je text dopisu zařazen také v knize F. Medveděva Cena prozření (Kniga, 1990).
| |
| | | | |
| | | | |
|
|
|
|