|
|
| |
|
|
|
|
Martin Skořepa
Stalker
Subjekt režiséra je rozložen mezi stalkera a spisovatele. Vyhraněné polohy umělce identického se svým
uměním (stalker) a umělce zoufajícího mimo umění (spisovatel). Postava ženy a dcery - mutanta jsou vně
hlavní linie, abstraktní, modelové a nehybné. Žena jako život sám, kdy v beznaději si člověk ještě uchovává
sebe sama a dcera jako propojení intelektuálního stalkera a přírodní ženy. Nejsou však v pozadí filmu náhodou;
nacházejí se mimo přítomný čas (dcera) a mimo sféru intelektuálně uměleckou (žena), jež je bezpochyby
autorovi bytostná. A tak zkušenost umělce směřujícího za práh druhé místnosti může být bariérou, nehledá-li
zase a pouze jen elementární život. Ovšem život v jeho "vyšší" přirozenosti, kdy už samotné věci ožívají způsobem,
jak o tom píše Heidegger.
Z pohledu autorského subjektu je stalker dvojznačný: jeho víra ho nechrání, ale vede ho od hlubin k propastem.
Stalker však není západnik, aby se hroutil pod návalem skepse. Jeho víra existuje i v okamžiku, kdy zjišťuje, že je
"ničím pro všechny". Snad jenom Rus, tak jak ho prezentují dvě staletí nenapodobitelné ruské kultury, dokáže vodit
do zóny umění lidi, pro které odumřela schopnost naslouchat, pro které cesta do zóny je potvrzením jejich rozkladu
(spisovatel tu definuje své zoufalství, profesor odhalí své duševní diletantství, Dikobrazovi se dostane peněz místo
osobní spásy).
Co znamená pád štíhlé sklenky na konci? Pokud je Tarkovského řeč demokratická, může to znamenat leccos. Je-li
sklenka stalkerem, je to uzavření a naplnění oběti. Poselství je uzavřeno. Naslouchá mu naprostá samota. Samota
jako trest? Za co?
Stalker není světcem ani Božím hybatelem. On všechno to, co je výsadou svatých, prožije jako člověk. Pouze
pozemský Kristus. Vyzývá-li Oběť - poslední Tarkovského film – ke konverzi, pak je to určitě nějaké nevídané
sektářství mimo náboženské systémy. Kdyby tomu tak nebylo, byl by Stalker kázáním z nedělní školy, postavou
fascinující, nicméně existující pouze v neděli.
Je-li člověkem, něco mu chybí. Nikoli pokora, nikoli nezištnost. Požívá zázraků tvůrce - velké milosti, kdy tvůrce je
identický ve svém tvoření; ani ne ještě dítětem, neboť se neptá proč. A přesto jasné vědomí zóny je co chvíli zakaleno.
Ten člověk ještě plně nemiluje. Vstupem do druhé místnosti je žena. Nemůžeme si být jisti, zda-li jeho žena. Film nám
nic takového nevnucuje. A on paradoxně se snaží zachránit ty, které zachránit nelze: ty ani ne-smrtelné spisovatele a
profesory. Je to jakoby dvojí sen: realita spisovatelů a profesorů tíživá jako noční můra a snová neskutečná žena ve své
přirozenosti, kladná představa, bolest, pro nejobyčejnější.
Zdůrazňujeme stalkera jako metaforu umělce. Typický vývoj: hermeticky se zavinout a vyloučit svět v jeho neuchopitelné
mnohosti. Taková je tvorba: neegoistická, nicméně sebe sama absolutizující. Div neegoismu. "Jenže to je tak málo". Je to
stále ještě hřích: i když hřích světců.
Zavinout se a tak trvat znamená věřit. Zážitek povolání líčí Solaris. Na této planetě existuje něco ještě skutečnějšího než
život na Zemi. Je tam všechno pouze jen lidské. Nezničitelné vědomí f y z i c k y hmatatelné. Vytvořit si z takového poznání
důslednost, znamená věřit.
Téma filmu je poskládáno z nosných detailů a leitmotivů. Nechtějí být objasňovány. Čili vykrádány. Jsou zřejmé a průzračné.
Nástrojem komunikace s druhou přirozeností. Takové jsou vlastnosti řeči básnické. K básni nelze dodat jediné slovo navíc
("I k neposvěcenému vínu nelze už nic přimísit").
O Tarkovském platí to, co sám říká o Fellinim: je demokratický. To nejsou symboly, aby se jich zmocnila hrstka zasvěcenců.
Pouze a jedině poezie. Že neoslovuje divácké masy, je už jen zprávou o tomto světě.
(Zrcadlo 2, 1989, s. 13)
| |
|
|
| | |
| | |
|
|