Malá anketa o A. T.
Ten kámen nejenom že přitahuje železné prsteny samotné, nýbrž i uděluje prstenům sílu, že
mohou konat totéž co kámen, přitahovat další prsteny, takže se někdy udělá velice dlouhý řetězec
železných prstenů, visících jeden na druhém. Všechny prsteny přijímají svou sílu od kamene.
Milan Hanuš prostřednictvím Platóna, Ión
Tarkovskij. Vybavuji si jeho dlouhé záběry krajin a zvláště ta charakteristická "spočinutí" pohledu na
pomalu tekoucí vodní hladinu, v níž se chvějí traviny a v uzounkém víru krouží úlomek větve. Je to pouhý
detail, první asociace, ale mně v malém reprezentuje to, co na Tarkovském obdivuji: soustředěný,
nespěchavý pohled do nitra, do dřeně věcí, to spojení básnivosti a meditace, které se odehrává v čase.
V čase, jenž je právě u Tarkovského tak specifický: svým rozpětím, tím pomalým obezřetným i zneklidňujícím
rozpínáním v jakoby nekončících záběrech je to čas, který nechává z jevů vystupovat jejich hlubší významy,
"mýtické" spoje, korespondence struktur živé i neživé hmoty, vazby myšlenek, citů, osudových tíhnutí. Kdy
jakoby lidský život přestal být izolovanou jednotkou v prostoru a napovrch nepostřehnutelnými spoji byl
vepjat do celku dění. Hrdinův osud je pak "ve spolčení" třeba s tím, co se na horizontu záběru odehrává ve
tkáni větve pomalu omývané potočními vlnami... K tomu patří, že někde je společný úběžník všeho. Jednota,
naplňující jednota, šíleně rozrušovaná kataklyzmaty individuálních i obecných vášní, dějinného násilí
(Zrcadlo, Nostalgie), ale také znovu zjednávána lidskou odvahou (Oběť), vůlí
(Stalker), duchovním vzletem (Andrej Rublev). Jistě, ve filmu už před Tarkovským
filozofovali Bergman, Fellini, Antonioni. Ale oni jsou na jiné půdě. Tarkovského chápu jako osamělého,
výlučného metafyzika, který se nejen soustřeďuje k metafyzickým otázkám, ale také k nim nalezl svůj
estetický klíč, své filmové vyjádření.
U něho věci vyzařují zásvětní světlo.
Jiří Cieslar
(Zrcadlo 3, 1990, s. 3)
|