|
|
| |
|
|
|
|
Andrej Tarkovskij
Úvaha o víře a naději
V mých posledních filmech a snad i v těch následujících prezentuji jen jedno téma. Chci ukázat, že na
světě je něco zcela zřejmě špatného, chybného. Je to disharmonie mezi duchovní a materiální existencí
člověka.
Lidstvo se vždy - od té doby co umění existuje - snažilo prostřednictvím umění ovlivnit svět. Ale nikdy to
nemělo velký společenský či politický efekt. Když se dnes rozhlížím kolem sebe a ohlížím se zpět, zdá se
mi, že umění skutečně nemůže působit společenský rozvoj. Může pouze ovlivnit rozvoj myšlení. Může
působit na naši inteligenci a na našeho ducha. Ale ke změně věcí je třeba větších sociálních sil, než je umění.
Zdá se mi, že dříve, než se pokusíme změnit svět, musíme se pokusit změnit sebe. Naší největší chybou
(zločinem) je možná pokus změnit ostatní, pokus "změnit svět prostřednictvím umění" bez toho, že bychom
se pokusili změnit sebe. Sociální funkce umění může být až druhým krokem.
Myslím si, že se to týká všech umění - i filmu, básnictví a hudby (která je z nich největším uměním).
Západní umění včetně ruského v 18. a 19. století vynáší individuum, drcené vnějšími silami, volá po svobodě,
hanobí utrpení individua. To je děsivě egoistické. Když to srovnáte s taoistickou hudbou např. s tou, kterou
jsem použil v Nostalgii, zjistíte, jak obdivuhodně je v ní nepřítomen osobní nářek.
Velice mě zajímá orientální filozofie, v níž smysl existence spočívá v kontemplaci a ve splynutí člověka s vesmírem.
Západ je příliš racionální a smysl západní existence je zřejmě zakořeněn v pragmatickém principu: ode všeho
něco v dokonalé vyváženosti, aby se tělo udrželo co nejdéle naživu.
Mám pocit, že lidstvo přestalo věřit samo sobě. Když myslím na dnešního člověka, představuji si ho jako
zpěváka ve sboru, který otvírá a zavírá ústa podle zpěvu, ale nevydává tón. Chová se takto, protože už nevěří
v důležitost svých vlastních aktivit - člověk bez víry, bez naděje na možnost ovlivnit společnost, v níž žije, svým
vlastním chováním. Vidím jediný smysl lidské existence v úsilí překonat sebe, stát se jiným, než jsi byl v okamžiku
zrození. Domnívám se, že došlo k nerovnoměrnému rozvoji našeho duchovního a materiálního světa. Natolik
jsme upřednostnili náš materiální rozvoj, že jsme se dostali do slepé uličky neschopni překlenout technologii,
kterou jsme vytvořili. Pro mne je člověk především duchovní bytostí a smysl jeho života spočívá v rozvíjení tohoto.
Když to nedokáže, společnost se zhoršuje. I když se mé filmy jeden od druhého mohou lišit, byly všechny vytvořeny
z jednoho důvodu - diskutovat o vnitřním konfliktu člověka, který má určité typy ideálů a současně musí existovat
v materiálním světě.
V mých filmech není moc důležitý příběh. Pravý význam mých děl nebyl nikdy vyjádřen akcí. Pokouším se v nich
mluvit o tom nejdůležitějším, ukazovat věci zdánlivě nelogické. Hledám způsob, jak ukázat subjektivní logiku -
myšlenky, sny, paměť.
Nepovažuji za podstatné, aby tomu rozuměli všichni. Jestliže je film umělecká forma - a myslím, že všichni souhlasí
s tím, že může být - pak nesmíte zapomenout, že mistrovská díla nejsou konzumními produkty, nýbrž vrcholky, které
vyjadřují ideály epochy. Ideály nikdy nejsou okamžitě dostupné všem. Aby bylo možné se jim přiblížit, člověk musí
duchovně růst.
Nevěřím v literárně-divadelní princip dramatické konstrukce. Podle mého názoru to nemá nic společného s filmovým
uměním. Ve filmu není potřebné vysvětlování, ale přímé působení emocí. Když oceňuji dílo filmových režisérů jako
Dovženko, Olmi a Bresson, je to proto, že mě přitahuje jednoduchost a askeze. Věřím, že toto jsou kvality, o něž
by mělo umění usilovat. A víra.
(The Economist, 14. července 1984)
(Zrcadlo 3, 1990, s. 4-5)
| |
|
|
| | |
| | |
| |
| | | |
| | | | |
| | |
Autorem překladu je Jan Bernard. V Zrcadle byl původně místo správného "14. července 1984"
omylem uveden "14. červen 1984".
| |
| | | | |
| | | | |
|
|
|
|