|
|
| |
|
|
|
|
Vladimír Suchánek
Vzlety do hlubin
Andrej Tarkovskij: Oběť (Offret) – Švédsko - Francie 1986, poslední dílo génia filmového umění,
nastavuje modernímu člověku nepříjemné zrcadlo, ve kterém se schizofrenie naší doby, našeho vědomí,
vrací jako zeď, v níž zdánlivě neexistuje průchod. Průchod vždycky je! Ale od začátku. Aby byla alespoň
zdánlivá orientace, velmi stručně naznačím děj filmu, který v podstatě není tím, pod čím si divák děj filmu
představuje.
Hlavní hrdina filmu, bývalý herec, nyní teoretik umění Alexander se svým malým synem sází na břehu moře
uschlý strom. Alexander vypráví legendu o tom, že kdysi takový strom spasila víra toho, kdo ho zaléval.
Pak odcházejí a potkávají pošťáka Ottu a vedou spolu podivné reči o čemkoliv i o Bohu. Alexander
vzpomíná, jak koupil, se svou ženou dům na tomto břehu a vyjasňuje se, že čeká hosty, protože má dnes
narozeniny. Hosté přijíždějí a dávají různé dárky a vedou nekonečné rozhovory. Najednou nastává podivná
situace, televize oznámí něco, z čeho vyplyne, že začala atomová válka. Žena Alexandera dostává hysterický
záchvat a doktor uklidňuje ji i dceru narkotikem. Otto nechce, ani Alexander, u kterého nastává také zlom a
modlí se k Bohu. Jde si lehnout a zažívá pravděpodobně velmi podivný sen, kdy mu pošťák Otto říká, aby
šel za služkou Marií. Alexander k Marii jde, ona ho přijme, on se jí vyzpovídá a zažije u ní skoro mystickou
scénu vznášení. Alexander se probudí a všechno je tak, jak to bylo, na svých místech. Jeho rodina snídá s
doktorem venku. Alexander počká až odejdou a zapálí dům. Přijede sanitka, Alexandra odveze a dům shoří.
Jeho malý syn zalévá zasazený uschlý strom na břehu moře.
Tarkovského autorská pozice vychází z předpokladu, že divák musí být účasten uměleckému dílu nikoliv pouze
přítomen. S tím úzce souvisí poznatelnost uměleckého díla (tvůrčího aktu) vůbec. Pokud je divák účastníkem
tohoto nabízeného dialogu o obraze světa, přizná tedy, že je součástí tajemství zobrazeného bytí, má šanci do
jisté míry toto tajemství poznat. Pokud je pouze pasivně přítomen a čeká, že mu bude něco objasněno, bez
účasti své pokory před vytvořeným, je beznadějně postaven mimo dění. Umělecké dílo podle Tarkovského,
zůstává tajemstvím svého tvůrce, je zrovna tak nepoznatelné do konce, jak je nepoznatelná podstata tvůrčího aktu,
kterou je hluboká duchovní meditace o smyslu bytí, právě tak, jako svět, ze kterého jsme se vyčlenili svou pýchou.
Je to konflikt rozumu a srdce, rozpor uvědomovaného si skrze vědomí poznané zkušenosti, vzdělání a empirickou
znalostí, s pociťovaným, které se všemu tomu vzpírá. Z toho vyplývá, že v určitém smyslu Alexander nemůže
pochopit ani sám sebe, je sám od sebe vzdálen a rozpor mezi tím, co chápe a vyjadřuje slovy a tím, co opravdu
duchovně prožívá bez pochopení, vyplývá z jeho žvanění. V samém úvodu říká, že k Bohu nemá žádný vztah. Ano,
protože není účasten tajemství svého vlastního bytí, není tedy ve vztahu a stavu pokory ke stvořenému světu. Sázení
suchého stromu je metaforou daru. On je schopen předat svému synovi pouze zdevastovanou kvalitu a doufat, že
vírou v opravdovou hodnotu se této kvalitě vrátí její hodnota původní. Ovšem pouze tehdy, podaří-li se jí vyslovit ve
smyslu této obrody, tohoto obracení.
Slovo-Logos-Kristus (Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha). Tarkovskij pracuje se symbolem a metaforou
této podstaty, protože pošťák Otto je nositelen zpráv, poslem (Angelus), Alexandrův syn je Synem, tedy hodnotou
jeho nitra a služebná Marie je ta, kdo je uvítan se slovy "buď zdráva Maria", uvítána tím, kdo jediný je schopen ji takto
pozdravit, a tím je pouze Anděl poslaný od Boha (pošťák Otto). Ona je tou, kdo vykonavá to, co má vykonat a tím
říká své Fiat. Ostatní osoby jsou začleněny do struktury viditelného a poznatelného světa, který se pohybuje v pro ně
nepřekročitelných hranicích duchovní prázdnoty. Snaží se ji překonat, ale právě ztráta duchovního principu jim to
neumožňuje. Například doktorův plánovaný nesmyslný útěk před sebou samým do Austrálie. Dcera a žena Alexandera
jsou citově vázány na doktora, který jim poskytuje jistotu v jimi chápaném světě oproti zdánlivé nestabilitě a absurditě
Alexanderova bytí. Alexander je ten, který dostává dary, je tedy králem. Ve skutečnosti je právě oním ubožákem
mudrcem, jenž pod stromem života nechápe obřad klanění. Tento úvodní výjev na obraze Leonarda da Vinci "Klanění
tří králů" vůbec není použit náhodně a centralizování pozornosti na toto dílo, spolu s neustálým odrazem Alexanderovy
tváře kamkoli se hne, na skle obrazu, v zrcadle na skříni, v zrcadélku u magnetofonu, na skle okna, vytváří souvislosti
mezi těmito dvěma obřady klanění a naprosto stejného pocitu z toho vyplývajícího, totiž nepochopení největšího
obřadu - života samého. Zároveň je to i vyjádření procesu meditace a vědomí souvislosti, plynoucí z této meditace.
Králové se klaní Panně Marii a jejímu Synu. Ti, co přihlíží, nemohou pochopit hloubku tohoto konání, které pro ně
zůstává tajemstvím zrození i když přímo nad jejich hlavami vyrůstá strom života jako symbol tohoto tajemství.
Uschlý strom života v úvodu a závěru filmu je symbolem konání lidské civilizace, ztráty podstaty, která dává vytvořenému
život a tím i smysl. V podstatě živého stromu na obraze je syn Boží a v podstatě mrtvého stromu ve filmu je Syn člověka.
Ale protože i Syn Boží je Synem Člověka, my všichni jsme i synové Boží, což nám poskytuje možnost dát uschlému
stromu opět se zazelenat - tedy najít vědomí souvislosti v sobě samých. Alexander k tomuto poznání dochází na základě
velmi složitého intelektuálního utrpení, a teprve když pochopí, že představa o světě a bytí člověka v něm, je právě tak
nepravdivá jako mapa Evropy ze 17. století, kterou dostane právě od Otty (posla-pošťáka) se Alexander ocitá na hranici
jím intelektuálně poznatelného existujícího světa, je připraven ji překročit, ale pýcha intelektu mu to zatím neumožňuje.
Náhodné setkání se služebnou Marií před domem a nalezení modelu domu, který mu chce dát jeho syn jako dar, vysvětluje
hodnotu jeho světa. Je to pouze bezcenný model. Ani zde však není schopen intelekt hranici překročit. Intelekt neuznává
pokoru jako pravdu své existence před tajemstvím bytí. Člověk je roven Bohu, člověk musí být roven Bohu a aby to dokázal,
zavrhl Stvoření a vytvořil své vlastní stvoření a ono mu rozkládá nejen svět, který nevytvořil, ale i jeho nitro a tím i duchovní
podstatu jeho nitra. Jediným pocitem, který zůstává, je pocit bezmocnosti a strachu, marnosti a omylu, tak jak ho žijí doktor,
žena a dcera Alexandra. Oni nejsou schopni pochopit hloubku pokory vládců světa, kteří se klaní chudému dítěti nikoliv proto,
že vědí, že ono je větším vládcem než oni, ale protože jsou součástí tajemství bytí a oni tomuto tajemství přináší dary (Oběti),
jako znak pokory stvořeného před tím, co je stvořilo.
Proto neexistence pokory je rozpor v konání moderních lidí, který si Alexander uvědomuje, ale je ohraničen svým intelektem,
který je schopen přijmout hloubku poznání pouze prostřednictvím dotyku s absolutní ztrátou naděje - totiž jako poslední možnost.
Když tato chvíle přichází, skrytá schopnost se projevuje. Realita snu v tomto filmu, je vlastně pravděpodobnou realitou
skutečnosti, to znamená realitou, která může nastat, proto není snem, ale možnou skutečnosti. Navíc ve filosofii Tarkovského
je sen metaforou reality a hrozba atomové války takovou realitou je. Proto ani divák nemá okamžitou šanci pochopit co se
právě děje, jak se to děje a kde. A tak při poznání skutečnosti relativity tohoto časoprostoru, ve kterém se pohybuje Alexander,
dochází ke katarzi a radikálnímu obrácení se. V tomto stavu duchovní otevřenosti se s Alexanderem děje několik důležitých věcí.
Hysterický záchvat jeho ženy ho utvrdí v tom, že človek není schopen překročit skrze sebe svou intelektuální hranici, zhroutí se a
pokloní se Stvořiteli v nejhlubší pokoře, které je schopen - odevzdává svou vůli, vůli Boží. Toto obrácení se je vyjádřeno v jeho
modlitbě: "..posvěť se TVÉ jméno, buď TVÁ vůle, přijď TVÉ království...", Alexander odevzdává na usmíření Bohu vše i svého
syna, jenom ať zachová vše tak (i celý svět) jak to bylo předešlého dne. To je příprava oběti a pokora, která nemohla u něj přijít
jinou cestou než mimo vědomí, mimo intelelkt (proto zdání snu). Alexander se hroutí stejně jako jeho žena, ale na rozdíl od ní a
jiných, netouží po náhražce, droze a falešném hlasu. Přichází Otto a přináší mu svou poslední zprávu – Alexander musí jít za Marií.
On této zprávě nerozumí, ale skoro proti své vůli za Marií jde. Musí! Protože celý film je o jeho cestě za Marií, návratu do lůna
ženy, návratu k Matce, ať už pod tímto pojmem chápeme cokoliv. Protože jedině tam je obětní stůl s křížem, květy a svícemi,
jenom Ona nám může umýt špinavé ruce pod tekoucí vodou, protože pouze Ona je schopna špinavé ruce uvidět, jenom Ona nám
může říci: "...miluj mne, chlapče můj" a vyslovit tím podstatu. A my ji milujeme. Alexander si s Marií lehá na obětní stůl po nádherné
zpovědi, metafoře o zničené zahradě. Stůl se s nimi zvedá v mystickém spojení Syna a Matky jako pravé Lásky.
Náznak tohoto symbolu je v začátku filmu, kdy Alexander hladí ikonu v knížce, kterou dostal, na které se sklání Panna Maria nad
Kristem, který leží v hrobě zahalen do bílého roucha. Alexander se k Marii vrací, protože od ní odešel a protože už nikdy nechce
zapomenout modlitbu, kterou ho naučila jako jeho Matka. Oběť je totiž v pokoře hlubin vlastního nitra, odevzdáním sebe do vůle
toho, který ti přináší absolutní svobodu, ale ty tuto svobodu nejsi schopen zvládnout a přijmout, protože jsi na ni zapoměl. Po celé
této dlouhé scéně se Alexander probouzí ve svém domě a po chvíli zjišťuje, že je vše tak, jak prosil ve své modlitbě. Žádná válka
není a nebyla. Uvědomuje si hlubiny svého vzletu, zapaluje svůj dům i se zařízením. Je to jeho oběť, proto nesmí shořet auto doktora
a nic, co by nepatřilo jemu a jeho rodině. Zapaluje sebe sama, podstatu svého světa, základy svého bytí, svého chápání hodnot, ničí
tedy vše, co je mu nejdražší. Přijíždí sanitka, kterou nikdo nevolal. Loučí se jen s Ottou a Marií, ale nemůže však unést a překonat
rozpor svého očistného činu s dopadem této očisty na nepřipravenost svého vědomí. Hledá jakousi pomyslnou záchranu ve světě
kolem sebe, ale naráží jen na zoufalství těch, kteří nebyli účastni jeho obrácení. Opět se obrací na Marii a Ottu ale je odvážen sanitkou
pryč. Zde vzniká i paralela na, v začátku zmíněného, knížete Myškina z Dostojevského románu "Idiot", kterého Alexander hrál ještě
jako herec v divadle a parabola se mění v hyperbolu souvislostí lidského vědomí jako součásti globálního myšlení celého lidstva.
Snad proto Byzantské ikony, Leonardo da Vinci, japonská meditativní budhistická hudba, švédská lidová hudba, mapa Evropy a
zmínka o Austrálii.
Film se vrací ke svému počátku. Otec zasadil strom života a dal mu život. Ten život byl v jeho Synovi, skrze kterého Otec tvoří.
Tento Syn vrátí zpět stromu život, který mu vzal člověk. A bude to život věčný. Alexanderův malý syn přináší vodu k uschlému stromu,
zalévá jej, tak jak mu to jeho otec říkal v legendě, lehne si pod tento strom a poprvé a naposled ve filmu promluví: "Na počátku bylo
Slovo? A proč, tati?"
A my všichni přece už musíe vědet: Protože to Slovo bylo Bůh, v něm byl život a život byl světlo lidí, že to světlo ve tmě svítí a tma
ho nepohltila.
A tak jako na začátku filmu se pomalu dostáváme do koruny stromu života, ale ta je uschlá, ale jako obrovská naděje se třpytí
nesmírně jasné světlo v této koruně, koruna se v něm rozplývá, a to světlo se odráží od hladiny vod - Na počátku bylo Slovo?
A proč, tati? Protože ty, Syn, jsi to slovo! Všechno se rozplývá ve světle a zní "Pašije podle Matouše" od J. S. Bacha:
"Ach, neodvrať se ode mne, ó, Bože, viz můj pláč i slzy.
Shlédni sem, srdce pláče v oku mém hořce před Tebou.
Slituj se, Bože, Nade mnou."
(Zrcadlo 3, 1990, s. 12-13)
| |
|
|
| | |
|
|