|
|
| |
|
|
|
|
Jan Bernard
Zrcadlo
Zrcadlo (1975), jehož první náčrty - Zpověď a Bílý, bílý den, pocházejí z druhé
poloviny šedesátých let a scénář vznikl ve spolupráci s A. Mišarinem záhy po dokončení
Solaris, má patrně některé autobiografické rysy (alespoň to naznačuje věk hrdiny a
francouzský plakát na Andreje Rubleva, který se objevuje již v Solaris,
umístěný v jeho pokoji) a je lyrickou reflexí tvůrce na dobu jeho dětství, dramatickou
společensko-politickými událostmi (deformace třicátých let a vlastenecká válka) i
vnitřními rodinnými událostmi (otcův rozchod s matkou). Tato rovina je evokována jednak z
pohledu tehdejšího dítěte, jednak z pohledu zralého člověka-tvůrce, který cítí určité
provinění vůči ženě, s níž se rozešel (obě hraje táž herečka - Margita Těrechovová, matku
ve scénách ze současnosti pak režisérova matka Marie Ivanovna), i vůči synovi, k němuž má
podobný vztah, jako jeho otec k němu.
Snově nádherná barevná kamera Grigorije Rerberga v záběrech rodného domu ("Stále se mi
zdá stejný sen. Chci vejít do domu, ale něco mi v tom brání. Čekám na ten sen, v němž se
cítím být dítětem a cítím se šťastný, protože všechno je ještě možné."), zahrady a
především louky a okraje lesa, čeřené závanem větru, nezapomenutelná rovněž v kompozici
interiérů, jejich barev, světel (džbán s mlékem, karafa s vodou, světlo petrolejky, ohně,
mizející opar na lesklé desce stolu po šálku s horkým čajem apod.), i jejich skleněné
průhlednosti a průsvitnosti (sklo zrcadel, oken, otevírající a zavírající se dveře,
záclony ve větru), ukazuje v současnosti jen ohořelý interiér pokoje, po jehož stěnách
stéká voda.
Ostře kontrastují idylické krajiny dětství s dokumentárně viděnou realitou života
dospělých (scéna v tiskárně, Velká vlastenecká válka, téma občanské války ve Španělsku,
dobytí Berlína, výbuch atomové bomby, čínští maoisté, střetnutí na ostrově Damanskij
apod.). Dokumentární rovina má ostře vyhraněnou vlastní ideologii - v době ničení na
celém světě v SSSR vzlétá strategický balón, sovětští lidé stojí jako hráz proti tankům a
ničení ze Západu i z Východu. K této rovině patří i citát z Puškinova dopisu Čaadajevovi
o historickém poslání Ruska, který si čte hrdinův syn Ignat, jehož pohled je ve filmu
rovněž přítomen, podobně jako pohled Aljoši (kromě obrazu i autorský komentář, který čte
I. Smoktunovskij) a pohled jeho otce, který je zastoupen především verši (své vlastní
verše čte Arsenij Tarkovskij) vyjadřující víru v život.
Jestliže pohled Aljoši je skeptický, poznamenaný životními neúspěchy a špatným svědomím,
pak pohled otcův je historicky optimistický, poznamenaný velkou životní zkušeností:
"Předtuchám nevěřím a špatných znamení se nebojím. Neutíkám ani před pomluvami ani před
jedem. Na světě není smrti, všichni jsou nesmrtelní. Nesmrtelné je vše, a není třeba bát
se smrti ani v sedmnácti ani v sedmdesáti. Je pouze zjevení a světlo... ani tma... ani
smrt není na tomto světě. My všichni jsme již na břehu mořském a já jsem z těch, kteří
vytahují plné sítě, když nesmrtelnost táhne v hejnu. Žijete v domě - a dům nespadne.
Přivolám libovolné století, vejdu do něho a postavím si v něm dům. A proto se mnou vaše
děti i ženy sedí za jedním stolem. Stůl je týž pro praděda i vnuka: budoucnost se
uskutečňuje již dnes a jestli pozvednu ruku, všech pět paprsků zůstane u nás..."
Dokumentaristický charakter má i symbolicky vyznívající prolog díla: Aljošův syn Ignat se
dívá na televizi, kde logopedka za pomoci hypnózy léčí zadrhávání v řeči u studenta
Jurije: "Teď s tebe sejmu tvoji nehybnost a budeš mluvit. Ale nahlas a zřetelně, svobodně
a lehce, aniž by ses bál svého hlasu, své řeči. Když ted takhle promluvíš, budeš celý
život mluvit nahlas a zřetelně. Při slově tři snímám napětí s tvých rukou a s tvé řeči.
Jedna, dva, tři. Nahlas a zřetelně: Mohu mluvit. Řekni to." A pacient bez zadrhávání a s
lehkým údivem nad svojí schopností říká : "Mohu mluvit." V tomto okamžiku začíná vlastní
film, originální, zřetelná a naléhavá výpověd o vnitřním světě umělce, o vztahu umění a
života.
(Zrcadlo 4, 1990, s. 32)
| |
|
|
| | |
| | |
| |
| | | |
| | | | |
| | |
Text je zkrácenou variantou delšího článku, který byl pod názvem "Andrej Tarkovskij
posledního období" autorem publikován ve Filmu a době 1980, č. 2, s. 107-109. Se
souhlasem autora byl celý publikován také na webových stránkách
Andreje Tarkovského na Nostalghia.cz.
| |
| | | | |
| | | | |
|
|
|
|