|
|
| |
|
|
|
|
Andrej Tarkovskij
Bílý den
Tam došlo mé mládí
- rodnou zemí
až na sám kraj -
skrz ten, jenž navždy ztrácím,
dnů sťaté trávy blankytný ráj.
| |
(Arsenij Tarkovskij, Píseň)
| |
|
|
Kam se podíváš, všechno je namoklé. I vrboví kolem řeky, tráva, tiché bílé vrby podél
cesty. Unže je kalná, po srpnových lijavcích v ní stoupla voda. Jdeme bosi. Pěšiny
jsou sice pevné, ale klouže to. Opatrně našlapuji, jdu skoro po špičkách, nohy mě
nesnesitelně svědí. Cesty se různě klikatí, křižují se mezi vysokými kopřivami,
spoutanými rozprostřenými pavučinami, kam měkce dopadají růžové plátky střemchy.
Vedlejší pěšinou jde moje matka, s rukama založenýma přes břicho, lokty tiskne k
bokům. Občas se znepokojeně otočí ke mně. Nad námi visí mračna komárů.
Den je jakoby potažen soumrakem; pocit časného jitra, šťastného času, střídá smutný
neklid nadcházející noci. proměna těchto pocitů je náhlá a tak neočekávaná, až se tají
dech a ozve se tlukot srdce.
Ocitáme se ve výběhu vyšlapaném od dobytka. Ohnutá stařena v mokrém vatovaném plášti
se belhá směrem k vesnici. Před sebou žene neposlušnou jalovici. matka se jí ptá na
cestu. Stařena si spěšně dlaní zastrčí vlasy pod šátek a zvědavě si nás prohlíží od
hlavy k patě. Její malý obličej s živýma očima je hnědý od slunce, bílé jsou jenom
hluboké vrásky.
- Nebo jste nemocná?
- Ano, vlastně ne, jsme prostě známí, - odpovídá matka a přitom si upravuje promoklý
límeček na blůze. - Jdeme na návštěvu, něco vyřídit, tak…
Stařena se smutně usmívá, otáčí se a dívá stranou.
- Vždyť už jste tady. Tudy po horním okraji břehu, jak jsou ty břízy, ta krajní
pětistěnka, ale pospěšte si, doktor se chystal jet do města. nevím přesně, kam…
- Říkáte, že po horním okraji břehu? - ožije matka.
- Jistě, za chvíli jste tam, - bručí si stařena, kterou jsme přestali zajímat.
Jdeme směrem k hájku nad zákrutem řeky.
- Mami, co je to pětistěnka? - ptám se.
- Jednoduše velká chalupa s pěti stěnami, - říká matka, přitom nečekaně klopýtne a
uklouzne.
- K čertu, - nadává.
- Dobře, ale kde vezmeš tu pátou stěnu?
Matka zvedá ze země prut a kreslí na cestě čtverec. Považuje za svou povinnost
vysvětlit mi všechno srozumitelně, jasně a důkladně.
- Co si mě tak prohlížíš? Tady se dívej. Vidíš ty čtyři strany - to je obyčejná
chalupa. A když uděláš prostředkem ještě jednu stěnu, je z toho pětistěnka.
Přetne čtverec prutem a nohou přitom rozšlápne nazelenalé husí lejno. Směju se.
- Co je ti k smíchu? - uraženě se rozhlíží a zimomřivě halí do blůzy. - Ach, Sergeji,
- vzdychne. - Tak co, už tomu rozumíš? Už víš, co je to pětistěnka?
- Ale ano, - říkám. - Kdysi jsem to věděl, ale vypadlo mi to z hlavy.
Matka si myslí, že nevím, proč jdeme do Závraží do domu lékaře Solovjova, který byl
kdysi kolegou mého již dávno mrtvého děda. jenomže já vím všechno. Pochopil jsem to z
šepotu matky, když mluvila v kuchyni s babičkou, a babička se zvednutou rukou,
pokrytou velkými hnědými pihami, pateticky křičela a zároveň naříkala s jakousi
hrdostí:
- Probůh, Ireno. mají tři krávy a peněz nepočítaně. jenom řekneš, že jsi dcera Alexeje
Matvejiče.
- Nemluv tak nahlas, Bože můj, - znervózněla matka a ztišila hlas. - Jakápak dcera,
co si pořád vymýšlíš? Pamatují si aspoň na tebe?
- Aby ne! - povýšeně se ohradila babička a spráskla ruce. - Alexej Matvejič ho vozil
na lov a léčil jeho ženu. Ty nevíš, že Solovjev byl obyčejná nula. Rozumíš, úplná nula,
- a babička už téměř křičela. - Co všechno jen od něho dostal. Jenom těch ručnic co mu
daroval.
- Mami, proboha, tais-toi! (1 - Buď zticha.) - řekla matka vztekle a podívala se na
dveře.
Babička těkavě přebírala sámky na vybledlé kartounové sukni, vysmrkala se do špinavého
kapesníku a utřela si smutné, těžké slzy svým pihovatým palcem.
- Jen abys neprodělala, Irenko, - řekla tiše s pohledem na svou ruku, která se nervózně
posouvala ke kolenům. - Alexej Matvejič je přivezl až z Itálie. Chtěla jsem je kdysi
odnést do "Torgsinu"… Těch pomerančů, co jsem dala tvému Osikovi! - zaútočila náhle.
Matka stála u kuchyňského okna, obestavěného železňáky a špinavým nádobím. Něco držela
v dlani a pozorně si to prohlížela; zvedala obočí a přitom si olizovala rty konečkem
jazyka.
- Jenom těch se mi nedostávalo, - řekla tiše.
- Dělejte si, co chcete, - ozvala se najednou babička tragickým hlasem, vstala ze
stoličky a šla ven z kuchyně. Na prahu se však zastavila a namířila svůj pihovatý palec
směrem k matce.
- Pravdu, pravdu jsi měla, tisíckrát pravdu. Proč jsem k vám do Moskvy u všech ďasů
jezdila?! Tomu nerozumím. A dobře mi tak. Všechno jsem opustila. A k čemu?! - strojeně
se smála a zvyšovala hlas, jakoby někoho napodobovala. - Oseňka umírá. Prodali jsme
Golubku. Víš ty, že to byla nejlepší kráva v Jurjevci? Jen se zeptej Emílie
Porfirijevny. Zeptej se jí, ta ti to poví.
- Mami! - zamračila se matka, - Ferme la porte et ne crie pas. Les enfants sont dans
la chambre. (2 - Zavři dveře a nekřič. V pokoji jsou děti.)
Babička se vrátila do kuchyně a zavřela za sebou dveře. Tam se ještě šeptem o něčem
dohadovaly, babička popotahovala, matka zase zoufale zvyšovala hlas. Pak vešla do
pokoje a cosi zabaleného v kusu látky schovala na vrchní poličku sekretáře. Dobře jsem
věděl, co to je.
Byl jsem totiž chytrý a vnímavý. Chytrost posilovala mou vnímavost a obě vlastnosti
(spolu s neschopností je maskovat) způsobovaly mou protivnou a bolestivou zranitelnost.
Bezbrannost se svérázně projevovala v mé patologické nechuti být přítomen u nějakého
problému. Vždycky jsem upadal do jakéhosi sladkobolného laciného patosu. Podobal se
rostlině. Tykvi, která z praktických pohnutek vysílá svůj nakadeřený výhonek, aby se
jím někde zachytila. Mně se však nepodařilo za žádnou cenu se někde zachytit. Taková
tykev k ničemu… Šlahouny nesměřovaly k opoře, ale v marném úsilí se nesmyslně
zachvívaly v zeleném dusném temnu zahradní vegetace.
V zahradě mi bylo dobře. Rozkládala se pánovitě mezi domem, kde právě probíhal obřadný
rozhovor v kuchyni, a třemi ploty. Jeden sousedil s ulicí, stoupající vzhůru k
Simonovskému kostelu z vybělených cihel, další hraničil se sousedovým pozemkem, třetí,
s vrátkami na vrzavých pantech, odděloval náš dvorek, věčně zarostlý lebedou a
plevelem, jehož jméno si již nepamatuji, s šošulemi, podobnými kvetoucímu jitroceli;
pokud jsem je rozemnul palci, mé dlaně zčernaly. Všechny tři ploty byly staré, a proto
překrásné. Je to úplně zvláštní téma - ploty. Ploty po dešti ve slunci…
Okolo Simonovského kostela stály prastaré lípy a břízy. Vzpomínám si, to už je dávno,
ještě před válkou, odstraňovali chrámové kopule. Mužici přehodili lano přes vzorkovaný
cihlový základ kopulí, jeho volné konce přivázaly ke kmeni osamocené břízy, mezi
provazy prostrčili vratidlo a otáčeli s ním s vypětím všech sil jako s vrtulí. Druzí
se zavěsili celou vahou na napnuté lano, rozkmitali ho, až se pohnul základ, cihlové
spoje začaly praskat, vypadávaly cihly, s hlukem se řítily po střeše dolů, kříž se
pomalu nakláněl a najednou se celá konstrukce dala do pohybu, sesula se nejdříve na
železnou střechu, odkud padala s ohlušujícím duněním dolů, lámala dlouhé, až po zem
rozprostřené větve bříz, udeřila se skřípotem o zem a zvířila oblak prachu; odněkud
zadul poryv volžského větru a oblak se vznesl pryč. Okolo kostela stály babky,
nenápadně se křižovaly a utíraly si slzy. Kopule ležely vedle přeražených kmenů bříz,
puklé, zjizvené, jejich zdobené kříže byly ohnuté a zadělané od ptáků. Báně spočívaly
zapletené do servaných větví, jejich listy se leskly v horkém červnovém povětří.
V tom dávném předválečném ránu jsem se probudil nepochopitelně šťastný. Slunce svátečně
pronikalo okny a dopadalo v oranžových čtvercích na leskle natřenou podlahu. Najednou
pronikavě zazářilo a paprsky rozmarně vnikly do hranatého flakónu a na bílém pozadí
fajánského umyvadla v rohu pokoje se rozprostřela duha. Za otevřenými dveřmi, odkud
vyčníval rub koberce, nikdo nebyl. Sedl jsem si na vysokou postel, pobitou dutými
niklovými cvočky a vystrčil nohy na podlahu. něco se určitě stalo. Něco dlouho
očekávaného, něco, čím jsem dětsky trpěl a prosil za to.
Pokoj byl naplněn sluncem, jeho odrazy dopadaly na hladce vyhoblované žlutavé stěny
tlumeny polostínem průsvitných záclon, které se vzdouvaly na podlaze - to všechno
vyvolávalo nezvyklou závrať, podlaha se mi ztrácela pod nohama, nohy vrhaly po stropě
šedivé stíny podobné přízrakům, lidem, psům a povozům na ulici, nesrozumitelným hlasům
na chodbě a v kuchyni. Železné držadlo zazvonilo o vědro, na lavici vyšplíchla
studniční voda. Svěží, tlumený hluk ulice s vůní jasmínu za otevřeným oknem - to
všechno byly jen podoby toho, co jsem obvykle vnímal, tenkrát, když jsem se probudil a
svítilo slunce. Všechno se změnilo. Bylo tu vědomí něčeho důležitého a radostného,
probouzel jsem se a nebyl tu nikdo, kdo by se mnou sdílel neočekávané štěstí.
Podíval jsem se otevřenými dveřmi do sousedního pokoje a na podlaze u koberce jsem
spatřil domácí střevíce s tenkými páskami a bílými knoflíky. Dříve jsem si ničeho
takového nevšiml, v tu chvíli mi bylo všechno jasné a bosý jsem vyskočil směrem ke
dveřím v dlouhé noční košili, omámený radostí vstoupil jsem na práh druhé místnosti.
Před zrcadlem, v bílém slunečním světle, stála moje matka. Určitě přijela včera v noci
a teď stála uzrcadla a prohlížela si náušnice, které vrhaly zlaté blesky a matně zářily
tyrkysem.
… Dlouho jsme stáli na nízkém, nezastřešeném zápraží, mokrém od deště. Matka opatrně
zaklepala, nikdo se neozval a strčit do dveří a vejít jen tak, na vesnicích jinak
celkem obvyklé, se jí nechtělo. Přece tu bydlí lékař. Nicméně dům se nijak nelišil od
podobných venkovských stavení. Byl sice větší, a pokud si pamatuji, bez jediného okna
na tuto stranu, kudy se vcházelo, kde jsme stáli v rozpacích.
- Možná, že nejsou doma, - prohodil jsem s nadějí v hlase.
Stmívalo se a všechno kolem nás se ponořilo do chladné mlhy, sotvaže bylo rozeznat řeku,
v tomto místě širokou a mělkou, a břízy, které znahybněly v bezvětří.
- Sergeji, pojď, podíváme se z druhé strany. Snad se nám někdo ozve tam. - Matka se na
mě znepokojivě podívala a pochopila, že se mi nechce vůbec někam jít a něco zjišťovat,
protože se velmi bojím, až uvidím toho "někoho". Začervenal jsem se, vlhkým rukávem
bundy jsem si otřel již beztak svědivě rozškrabané nohy.
- Prosím tě, přestaň se drbat, už jsem ti to snad řekla stokrát.
- Raději zaklepej silněji. Prve jsi klepala jen tak. ty si myslíš, že se hned přihrnou,
- říkal jsem, hledě prosebně na matku.
- Tak tu zůstaň, zkusím to sama vzadu. - Znovu jsem se polekal. Představil jsem si, že
jakmile matka zmizí za rohem, otevřou se dveře a já, aniž budu vědět co říct, budu
civět na doktora Solovjeva ve dveřích, stát na mokrých schodech v tom svém idiotském
lyžařském obleku, který babička zlátala z pruhované flanelové přikrývky. Oblek měl
dvojitý proužek na spodu nohavic, rukávech a v pase.
Matka si mě už nevšímala. Sestoupila ze schůdků a zmizela za roh po pěšině svítící v
mlze, když neočekávaně zaharašila železná závora. Vyskočil jsem za matkou, dohnal ji a
zalykaje se, řekl jsem:
- Mami, tam někdo otvírá…
- Co je s tebou? - zeptala se a vrátila se zpátky, předstírajíc klid.
V prostoru dveří, ozářeném příjemným teplým světlem, stála vysoká světlovlasá žena v
modrém hedvábném županu. Když jsem uviděl ten župan, podíval jsem se na matku a polknul
naprázdno.
- Dobrý den, - pozdravila matka a usmála se. Ten úsměv snad mohl znamenat konec dlouhé
únavné cesty i ničím neopodstatněnou naději, že nás přivítají s otevřenou náručí a
možná dokonce i dají najíst.
- Dobrý den,... - odpověděla žena v županu udiveně; napadlo mě, že dovedu pochopit její
rozpaky. - S kým chcete mluvit?
- Zřejmě asi s vámi, - odpověděla matka a nepřestávala se usmívat. - Jste Naděžda
Petrovna?
- Ano, proč? Já jsem vás dřív… něco jsem…
- Vidíte, - začala důstojně matka, - jsem nevlastní dcera Alexeje Matvejiče Popova.
Možná víte, že se přátelil s vaším mužem. Osobně si to však nepamatuji,... - tonula v
rozpacích.
- Alexej Matvejič? nevzpomínám si, - hospodyně se opírala o veřeje a v této póze
vyčkávala, co z toho vznikne.
- Popov… Alexej Matvejevič Popov... Byl lékařem a žil tady v Závraží, později se
přestěhoval do Jurevce. Tam se stal soudním lékařem,... - trpělivě vysvětlovala matka.
- Aha... - zklamaně protáhla a sňala ruku z veřejí.
usmál jsem se, měl jsem radost.
- Dmitrij Ivanovič teď není doma… Je…
- Ale já chci stejně mluvit s vámi. Mám pro vás takové malé ženské tajemství, - znovu
se usmála matka. V očích Naděždy Petrovny se mihlo něco mezi nedůvěřivostí, zvědavostí
a strachem.
- No pojďte dál, nestůjte venku, - řekla najednou ne už tak neochotně. Dům se podobal
venkovskému stavení pouze zvenčí. Předsíň vypadala spíše jako hala, s hladce natřenou
podlahou a zrcadlem v oválném rámu na zdi. V rozích stály truhly pobité kovovými pásy a
nad vchodem do kuchyně visela vyčištěná petrolejová lampa s neurčitě červeným, spíše
oranžovým stínidlem. Naleštěné mohutné skříně s měděnými úchytkami a zámky. Věšák u
dveří s nepochopitelným kruhem dole. Za mnoho let jsem pochopil, že byl určen pro
deštníky a španělské hole. To je k nevíře, pro španělky.!
- Otřete si nohy. Máša myla podlahu, - řekla Solovjevová.
Pořádně jsme si utřeli nohy. Matka asi proto, aby mi dodala odvahy, to udělala s
náležitou pečlivostí a zdálo se, že ne bez veselé ironie. Nejvíce jsem se bál, že se
hospodyně otočí, a uvidí, že jsme bosi. Utírat si bosé nohy do hrubé pytloviny položené
u vchodu bylo hloupé, urážlivé a k ničemu. Kdo chodí bos po mokré trávě, ví, že jsou
nohy tak čisté, jako bys je umyl v teplé vodě se sodou a mýdlem.
Naděžda Petrovna otevřela dveře do kuchyně, zimomřivě se zahalila do županu a otočila
se k nám.
- Sergeji, sedni si sem, hned se vrátím. My jenom na chvilku,… - bodře sdělila
Solovjevové.
Zůstal jsem sám, sedl jsem si na židli naproti zrcadlu a byl jsem překvapen, že jsem v
něm spatřil vlastní obraz. Zrcadlům jsem skutečně odvykl. Považoval jsem to za něco
zbytečného, a proto vzácného. Můj obraz se jaksi k zrcadlu nehodil. Zrcadlo působilo
neobyčejně urážlivě ve svém vyřezávaném černém rámu. Vstal jsem ze židle a přesedl jsem
si na truhlu.
Ze zavřených dveří ke mně doléhaly nesrozumitelné hlasy, slyšel jsem bouchání zásuvek
či dvířek sekretáře, posléze se ozval náhlý, nečekaný smích Naděždy Petrovny. Ulevilo
se mi.
Najednou se otevřely dveře.
- Nechaly jsme tě tady, viď, - vesele poznamenala Naděžda Petrovna. - Jak ti říkají?
- Sergej, - odpověděl jsem a vstal ze židle.
- Víte, - obrátila se k matce, která se za ní vzápětí objevila na prahu, - mám také
syna. Je ještě malý, ne jako ten váš. Bože můj, jaké je to teď těžké s dětmi, vojna
nebere konec. A já bych, - zasmála se, - chtěla ještě dceru. Syn je v ložnici. Spí.
Nechcete se podívat?
- A nevzbudíme ho? - strachovala se matka.
- Kdepak, půjdeme potichu. Je kouzelný. Nedávno přišel k otci a ptal se: "A proč je pět
kopějek víc a deset míň?" Dmitrij Ivanovič neřekl nic. Nemohl.
Byla radostně vzrušena a její dobrá nálada přešla i na mou matku. Naděžda Petrovna
otevřela dveře z předsíně a zastavila se na prahu. Vešli jsme za ní.
Ohromný, úplně prázdný pokoj. Alespoň takový jsem měl dojem. Téměř tm, okny pronikalo
jen málo světla. Lampička tiše osvětlovala několik načervenalých ikon, světlo se
odráželo od nablýskaných parket. V rozích pokoje bylo šero. Přímo uprostřed na levé
straně mezi modrými záclonami a dveřmi, odkud jsme se dívali, stála snad ani ne postel,
jako něco z červeného lakovaného dřeva, od stropu se snášely kaskády něčeho, co se
podobalo lehkému modravému dýmu a pod modrým hedvábným prostěradlem spal růžový
kučeravý chlapeček, ponořený v krajkách; jeho dlouhé řasy se zachvívaly na tvářích.
Skoro jsem nedýchal, opatrně jsem se nakláněl dopředu a díval jsem se na něho s
otevřenými ústy. Tichem se rozléval smích Naděždy Petrovny. Ohlédl jsem se a uviděl
matku. Její oči byly naplněny bolestí a zoufalstvím. Lekl jsem se. V okamžiku začala
pospíchat, chvatně něco pošeptala Solovjevové a už jsme byli spátky v předsíní.
- Sluší mi, že? - ptala se hopodyně a zavírala za sebou dveře. - Ale jak s prstenem?
Co myslíte? Není pro mne trochu sprostý? - náš odchod se podobal útěku.
Matka odpověděla zmateně, nesouhlasila, řekla, že si to rozmyslela, že by to bylo
příliš levné a když ji Solovjevová při přemlouvání chytla za loket, skoro se vytrhla.
Vraceli jsme se, byla úplná tma, pršelo, kousek od nás bylo slyšet řeku. Neviděl jsem
na cestu, občas jsem spadl do kopřiv, ale byl jsem zticha. Vedle mě šla matka. Větve
praskaly pod tíhou jejích kroků.
Znenadání se ozval vzlykot. Strnul jsem, snažil jsem se našlapovat po špičkách, napínal
jsem sluch a snažil jsem se očima proniknout tmu.
Celou cestu jsme šli mlčky, napjatě jsem poslouchal, ale nic už nebylo slyšet.
Do Jurevce jsme se vrátili za hluboké noci, zkřehlí deštěm. Nechtěl jsem rušit, svlékl
jsem se, utřel si nohy a zalezl pod prostěradlo, opatrně, abych nevzbudil sestru.
(Samostatná vánoční příloha zpravodaje SPATu, prosinec 1989.
Z ruského originálu Iskusstvo kino 1970/6
přeložil Martin Skořepa, revize překladu -es-, jazyková úprava -ps-)
|
| |
|
|
| | |
| | |
| |
| | | |
| | | | |
| | |
První český překlad publikovala Galina Kopaněvová ve Filmu a době
1974, č. 9, s. 517-519. Originál vyšel v Iskusstvo kino, 1970, č. 6, s. 109-114.
| |
| | | | |
| | | | |
|
|
|
|