Film a doba 11, 1967, s. 574-580.
Nově stať otištěna ve sborníku Film a doba. Antologie textů z let 1962-1970. Usp. Stanislav Ulver, Praha 199?, s. 133-139.

Vláčil už v Ďáblově pasti, navzdory konvenčnímu příběhu, nalezl několik scén, v nichž suverénně prokázal, že je básníkem plastiky a charakterů. V Marketě rozehrál naplno tyto struny své osobnosti. Říkám osobnosti, neboť co si budeme povídat, když svlékneš umělecké dílo z toho všeho, co je na něm umělé, nalezneš duši člověka, který je stvořil. Konec konců každý příběh, ať jej vyprávíme, zpíváme nebo filmujeme, je příběhem tvůrcovy duše. A toto je příběh duše barokně exaltované, rouhačské až ke křečovitosti, pyšné na svou nezávislost na zákonech božích a královských. Právě odtud, z jiného duchovního ustrojení, pramení všechny ty barbarizující prvky filmové Markety Lazarové, ta překypělá dynamika představ, pohanských rituálů, ten tok obrazů, syrových i surových. Jiná atmosféra tu vládne, jiný vid a zor. Vančurův Kozlík, to je loupežník, který si jaksi nechtěl uvědomit, že nastává "konec starých časů", kdy se mohlo beztrestně číhat v záhybu cesty, to je chlapík, který rozmyslně lapá sedláčka a vyptává se ho, kde potkal Pivovo vojsko, aby mohl připravit své halamy k boji. Vláčilův a Kemrův Kozlík, to je pýchou posedlý rouhač proti právu, který si chce vypít svůj zážitek vzpoury až do konce, spíše běs nežli člověk. Vančurův Mikoláš se spokojí s únosem Lazarovy panenské dcery, Vláčilův musí ještě svého nemilujícího tchána přibít na vrata Obořiště jako netopýra. Vančurův Mikoláš najme k útoku na mladoboleslavské vězení tlupu pobudů a má jakous takous šanci, že otce vyrve ze spárů spravedlnosti, Vláčilův se sám, jen s několika rodnými, vrhne do téhož úkolu...
Cítíte tu rozdílnost temperamentu? Vidíte ten rozdíl v práci s gestem, valérem i konturou? To není Giotto, ani Mistr lucemburského rodokmenu. To je Rubens. To je dech baroku. A stejně tak Alexandřino pohanství. To není neznalost Boha, to je vzpoura proti Bohu (a proti přírodě) a proti řádu světa, tak jako vzpourou proti Bohu a řádu světa bylo barokní čarodějnictví.
Řekne-li se v Čechách barok, hned se vybaví jiné slovo, to jest protireformace, katolicismus a tmářství. Ale to je jen půlka pravdy, protože barok je také reformace, nejen Koniáš, ale i Komenský, také Jan Jessenius, také Pavel Stránský, to není jen podřízení se autoritám, to je i exaltovaná vzpoura proti nim. A právě prvky tohoto exaltovaného vzbouřenectví je Vláčilova Marketa Lazarová nabita, odtud plyne to zcela jiné vidění světa ve srovnání s goticky střízlivým zřením Vančurovým. - Je to plus nebo minus Vláčilova filmu? - Je to jiné dílo, dílo jiného člověka, zrozené jinou dobou. Dílo podivuhodně krásné právě tím, jak prahne po ucelenosti a pevných konturách a jak podává obrazy lidí spalujících se ne vášní, ale vášnivou křečí. A neníto i jeden z důkazů, jak to, co se nazývá "barokním konfliktem", se stále intenzivněji dotýká moderního člověka? Jen si přiřaďte k Marketě Lazarové už zmiňovaný Sladký život, a třeba i Antonioniho Dobrodružství a Bergmanovu Sedmou pečeť a Wajdovy Popely a třeba Resnaisův film Válka skončila, přečtěte si Tarkovského scénář Andreje Rubleva - a máte tu průřez vším dobrým, co v posledních letech vzniklo a vzniká, od Paříže po Moskvu, a ve všem najdete kus tohoto "barokního ducha a barokního konfliktu"... Vysvětlení? Neznám, mohu jen konstatovat, nejsem ani sociolog, ani psycholog, ani folisof, ani politik...