Filma doba 14, 1968, č. 12, s. 652.

Marketa Lazarová je velkofilm, který se zdařile vyhnul obvyklé nástraze techniky a formátu a nestal se jejich otrokem, ani nesklouzl k povrchnímu přehánění. Je to tvrdý a zvládnutý film, v němž neustálý a krutý boj je líčen v těžkých, drsně krásných obrazech.
Willmar Andersson, Svenska Dagbladet, Stockholm, 9. 10. 1967.

Není zatěžko ve Vláčilově monumentálním zfilmování románu Vl. Vančury Marketa Lazarová, uchvacujícím díle, vidět parabolu o krutosti našeho století.
Thomas Rothschild, Süddeutsche Zeitung, Mnichov, 13. 3. 1968.

Dvě události těchto setkání - Marketa Lazarová a Hoří, má panenko - jsou zároveň dvojím zklamáním. Freska Františka Vláčila je plodem práce celých čtyř let. Často tu najdeme výtvarné hodnoty, režisér je původem malíř, ale Baťkova fotografie nedosahuje jejich úrovně. Vláčil si libuje ve vyumělkovaném stylu, který vylučuje především jednoduchost. Film je adaptací slavného Vančurova románu... Je tu brutální realita, drsný povrch, ale nejasný vlastní příběh, nadbytek podružných postav, které jsou nejasně definovány, což ubírá filmu na jeho potenciální velikosti. V poslední části se zápletka soustředí kolem několika hrdinů a film získává na účinnosti a působivosti... Tato legenda o "lásce a smrti", kde se směšují subjektivní vize, sny a realistická kresba barbarského světa v krajině pokryté sněhem, hlubokými lesy a zříceninami, vyhlíží často jen jako monotónní litánie, kterou občas osvětluje prudké vzplanutí inspirace. Místo úchvatné básně - kterou většina diváků a kritiků považuje za dokonalou, musím to říci - máme jen zajímavý pokus.
Michel Ciment, Positif č. 92, Paříž, únor 1968.

Marketa Lazarová je strhující film o beznadějném boji dvou rytířských zbojnických klanů proti upevňující se královské moci, film o hrozných ukrutnostech a velké lásce. Režisér vědomě rezignoval na jakoukoliv formu, která by dnešnímu průměrnému divákovi ulehčila pochopení, a ruší jakékoliv představy o historii. Svět XIII. století je vykreslen bez jakékoliv stylizace, v celé své drsné brutálnosti a vulgárnosti, která však nevylučuje silné city ani velké oběti. Dalo by se říci, že je to film příliš komplikovaný a určitě vyžadující od diváka nepřetržitě napjatou pozornost. Ale je to zároveň film neobyčejně krásný a plný zvláštní poezie, která je charakteristická již pro předchozí Vláčilova díla (Holubice z r. 1959 a Ďáblova past z roku 1961). Nezapomenutelné jsou zde exteriéry kameramana Bedřicha Baťky.
Aniela Krupiňska, Trybuna ludu, Varšava, 19. 1. 1968.

Reprezentuje podobnou tendenci jako náš Faraón nebo Popely. Chce totiž dokázat (a dokazuje), že filmy s tematikou vzdálené minulosti mohou být významnými filmy pro dospělé, a ne kostýmovými malovánkami pro děti z nižších tříd. Ale mezi Faraónem a českou Marketou je zásadní rozdíl.
Vláčil je filmař velmi individuální, bývá zahrnován do "pražské nové vlny" celkem zřídka, neboť jeho názor není totiž příliš moderní a romantický; gotické Čechy s loupeživými rytíři považuje jen za rámec pro překvapivě svobodné vlastní názory na dobu, kterou popisuje. Lépe řečeno - na dobu, kterou nově vytváří. Nevím, jestli byl středověk opravdu tak divoký a málomluvný, ale jsem ochoten Vláčilovi věřit, že vypydal právě tak. Jedinou výhradu, jakou bych tu mohl mít, je podceňování plynulosti akce; pro režiséra je prudkost obrazu a vyjádření primitivních citů důležitější než akce. Marketa je velmi osobním projevem, originálním a krásným. Faraón byl racionalistickým pohledem na historii. Není to však pohled jediný - říká Vláčil. A sám je nádherně romantický.
Jerzy Lažewski, Tribuna ludu, Varšava, 24. 3. 1968.

Vláčilovou Marketou Lazarovou se vracíme k tradiční filmové formě; obsáhlá parahistorická a pitoreskní freska připomíná svou šíří (trvá téměř tři hodiny) a bohatstvím prostředků Rukopis nalezený v Zaragoze Poláka Hase. Je to velkolepá a pohnutá kronika vojenských šarvátek a utrpení venkovského lidu střední Evropy v XI. století. Je tu pořádná dávka krveprolití, loupeží, znásilňování a požárů, ale i lyrická hudba, barokní nádhera obrazů (černobílé široké plátno), intimní spojitost skutečnosti s fantazií včetně mohutného epického proudu dělají z filmu divoké a nádherné dílo, schopné udržet v napětí široké obecenstvo a zároveň příjemně dráždit milovníky estetické rafinovanosti.
Marcel Martin, Les lettres francaises, Paříž, 8. 11. 1967.