Film a doba 15, 1969, č. 8, s. 430-436.

Šedesátá léta se stala téměř od počátku uměleckému historismu v dosavadním smyslu slova nepříznivá. Exploze české a slovenské kinematografie se výhradně soustřeďovala na přítomnost.
Pochopitelně, i do tak zájmově asymetrické doby se vlíná historismus a historie.
Jedné její formy jsme si již všimli: reprezentuje ji Schormův film Každý den odvahu, snažící se definovat současnost jako historii.
A nejsou snad látky filmů Kadára a Klose Smrt si říká Engelchen nebo Obchod na Korze či filmu Jana Němce Démanty noci látkami historickými?
Nesporně. Háček je však v tom, že příběhy a situace vyprávěné v oněch filmech se stávají sociálně funkčními, až když uměleckým uchopením přestanou fungovat jako umělecké paralely, podobenství, analogie a stanou se bezprostředním obsahem myšlení a cítění lidí.
Do této vyhroceně přítomné a přítomností okouzlené tvorby přichází Marketa Lazarová Františka Vláčila (1967). Nelze pochybovat, že nejde o historický film v běžném smyslu, ač jeho děj je vsazen do 13. století. Marketa je mohutný baladický epos nebo - jak říká autor - rapsódie. Postavy s určitými jmény, tvářemi, charakterovými a sociálními znaky jsou jen terči, na nichž se zachycují šípy umělcových (či spíš básníkových) vizí... Činy lidí jsou divákovi srozumitelné jen jako výsledky. Jejich bezprostřední motivace mu uniká a tam, kde by si ji snad mohl uvědomovat, autor kvapně ruší jeho pozornost: skladbou, která zpřetrhává prostorové a časové souvislosti, takměř subkonscientními záběrovými vmetky, naturálními zvuky.
To racionální, co v nás z díla zůstává, není ani podobenství, ani paralela, ani naučení; není to ani řetěz lidského činění. Jsou to poryvy lidského bytí...
Všemi výrazovými prostředky a postupy - stavbou dějů, světelným a optickým pojednáním, formulací zvuků i důmyslnou skladbou, usiluje Vláčil o to, aby zmarňoval přirozený divácký pud identifikovat reálie, které mu film přináší. V básnické rezonanci s dílem se divák odlučuje od vymezenosti věcí. Pod vlivem tohoto básnického vytržení přesahuje lidské konání obzor individua, ztrácí časový rozměr.
Rodí se mýtus.