In: Duchovní film. Sborník ke stejnojmennému cyklu uvednému na 20. Letní filmové škole v Uh. Hradišti v červenci 1994. Zóna, Kolín 1994.

Zbytečným ztrácením času bylo by v tomto případě dopátrávání se vztahů mezi Vančurovou knihou, která stála před filmem coby předobraz a Vláčilovou středověkou vizí jako takovou.
Spokojme se s konstatováním, že pokud mezi těmito dvěma díly skutečně nějaký přímý vztah je (kromě řídké dějové příbuznosti, navíc překryté definitivním Vláčilovým přenosem doby děje o několik století nazpět), pak snad jen ten, že v obou případech jde o výsosná umělecká díla...
Pokud by totiž měla být Vančurova "předloha" srovnána s filmem, narazil by pečlivý dešifrant na základní rozpor, který hned na počátku rozboru jeho další úsilí zmaří: jestliže totiž kniha je díky vypíchnuté roli vypravěče zcela deziluzivní a nepokrytě sebeopojená vypravěčovou schopností pohybovat postavami dle síly ega a stylistiky - a je tudíž výsostně formalistickou záležitostí (čtenáře uchvacuje krása jazyka, nikoliv příběhu samotného) - síla Vláčilova filmu spočívá právě v až neskutečně působivém zachycení "příběhu" ve všech jeho odstínech a barvách, s dosud v kinematografii netušeným důrazem na "životnost" postav a tím i životnost příběhu jako takovou. Čili: jestliže při četbě Vančurovy knihy jsme neustále "vně" a díváme se na postavy "zhora dolů", při sledování Vláčilova filmu se tento vztah i pohled zcela obrací - jsme "uvnitř" děje a dokonce není ani žádný "děj" jako takový - před námi stojí život sám a sugestivitou svého nasnímání nás vtahuje a vpíjí do svého nekonečného proudu.