|
|
|
Vladislav Vančura
Narodil se 23. června 1891 v Háji u Opavy, popraven nacisty 1. června 1942 v Praze.
Pocházel z rozvětvené rodiny hospodářského správce cukrovaru (mezi jeho příbuzné patřil také básník Jiří Mahen), kde se udržovala tradice starého protestantského rodu. Studoval na gymnáziu v Praze a v Benešově. Po krátkém studiu práv přešel na lékařskou fakultu, kterou obsolvoval v roce 1921. Krátce provozoval lékařskou praxi na Zbraslavi, ale brzy se začal věnovat literatuře, kulturně politické práci a filmu.
Patřil mezi iniciátory skupiny Devětsilu a jako komunista se účastnil řady akcí levicového charakteru. Stal se z něj jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století, prozaik, dramatik, publicista, filmový scénárista a režisér. Jeho dílo vyniká nevšedním, monumentalizujícím slohem a je pro něj charakteristická jazyková a stylistická originalita.
Řečeno s Arne Novákem "zdůrazňoval vždycky především takřka absolutní význam slova a dikce,
kterým věnoval krajní pozornost stylisty zároveň vynalézavě tvůrčího i neúnavně pátrajícího
po skrytých kořenech slovníka, skladby, metafory."
Na počátku 30. let se začal intenzivněji věnovat filmové tvorbě. Nejdříve jako scénárista (Před maturitou, 1932), později i jako režisér. Pro možnost svobodné filmové tvorby založil společně s Ivanem Olbrachtem a s Karlem Novým filmové družstvo. V průběhu 30. let se Vančura podílel (scénář, režie) na filmech Burza práce (1933), Na sluneční straně (1933), Marijka nevěrnice (1933), Láska a lidé (1937), Naši furianti (1937).
V těchto filmech se snažil o originální filmové postupy a obrazové efekty. V roce 1936 se stal prvním předsedou Československé filmové společnosti.
Za okupace se zapojil do odbojové činnosti což vedlo posléze k jeho zatčení a smrti.
| |
Marketa Lazarová
Román vyšel v roce 1931 a při jeho psaní se Vančura inspiroval motivy z historie svého
rodu. Děj baladického příběhu je situován do lapkovského středověku, avšak k jeho
časové i místní neurčitosti a značné míře imaginace jej nelze definovat jako historický
román; žánrově jde o prózu zcela svébytnou. Z díla nejvíce vyniká básnická oslava lásky
a hold ženě. V kontrastech spojuje lásku a krutost, život a smrt. Jako vypravěč příběhu
si autor v knize zachovává odstup od děje.
| |
Obrazy z dějin národa českého
Původně byly rozvrženy do osmi dílů a měly být prací autorského kolektivu. Nakonec je Vančura psal sám; první díl vydal v roce 1939, druhý 1940, torzo třetího dílu vyšlo až posmrtně v roce 1948 (časově sahá do dob posledních Přemyslovců). Při psaní se Vančura inspiroval středověkymi kronikami a letopisy a spolupracoval s historiky.
Do filmové Markety Lazarové převzali její autoři z Vančurových Obrazů zejména dva prvky. Tím prvním je postava potulného mnicha Bernarda, který se v knize poprvé objevuje na začátku 2. dílu v kapitole Nepravý mnich. Stejně jako ve filmu, tak i v Obrazech prochází Bernard průběžně vyprávěním aniž by byl
přímo jejich aktérem či ústřední postavou. Z Obrazů jsou do filmu převzaty i některé situace a Bernardovy monology - nejvíce je to patrné snad při popisovaném setkání papežského legáta
s Bernardem v kapitole nazvané Exhorta. Ve filmu je tato situace převedena do začátku 2. dílu, kde Bernard kráčí se svou ovečkou po cestě a rozmlouvá s Bohem (v knize je ale jeho
rozhovor s Bohem v původní podobě rozhovorem s papežským legátem jedoucím na koni kolem mumlajícího mnicha).
Druhým motivem, kterým se autoři filmu inspirovali, je kapitola 2. dílu Obrazů nazvaná Jinošská vzpoura (patří mezi nejdelší kapitolu v Obrazech vůbec). Vančura zde popisuje dětství mladého kralevice, jeho komplikovaný vztah k otci i průběh celé
vzpoury, včetně našeptávání představitelů vysoké šlechty. Kapitola obsahuje i do scénáře zařazenou kralevicovu vzpomínku na návrat zkrvaveného otce z lovu. Všechny tyto momenty se objevily ve scénáři v tzv. Královském obraze, který ale nebyl realizován.
Nutno podotknout, že jak samotná vzpoura syna proti otci, tak i příhoda se zraněním na lovu nebo některé postavy (Ctibor Moudrá hlava) mají svůj reálný základ v dobových pramenech, mj. v líčení kronikáře Dalimila.
viz Královský obraz a jeho historické pozadí
| |
podle:
Bartošek, Luboš, Desátá můza Vladislava Vančury, Praha 1973.
Buriánek, František, Česká literatura 20. století, Orbis, Praha 1968, s. 149-150.
Čeští spisovatelé 20. století, Československý spisovatel, Praha 1985, s. 665-675.
Novák, Jan V. - Novák, Arne, Přehledné dějiny literatury české, fotoreprint 4. vydání z let 1936-1939, Atlantis, Brno 1995.
Slovník českých spisovatelů, Československý spisovatel, Praha 1964, s. 542-544.
Vančura, Vladislav, Obrazy z dějin národa českého. 2. a 3. díl, Československý spisovatel, Praha 1981.
|
|
|