Poznámky k některým motivům
z filmů Františka Vláčila



Řeka Léthé
(STÍNY HORKÉHO LÉTA)

Jedním z motivů antické mytologie je řeka Léthé, u níž může člověk, pokud se z ní napije, zapomenout na svůj pozemský život, v přeneseném významu je zapomenut těmi, kdo v lidském světě zůstávají. Nevím, jestli měl Vláčil toto na mysli, když pracoval na technickém scénáři filmu STÍNY HORKÉHO LÉTA, ale ať už to bylo vědomě nebo ne, lze si ve filmu všimnout jemné nuance tohoto archetypu v několikrát se opakující scéně, v níž Ondřej při cestě do a nebo z města přejíždí malý lesní potůček. Tento zdánlivě nenápadný moment je pečlivě zakomponované do dramatické struktury filmu jako vracející se motiv, pokaždé ovšem variovaný v o něco dramatičtější souvislosti. Chybí tu jen finále, s nímž se ve scénáři (literárním i technickém) počítalo, ale nakonec bylo z časových
[1] Jak o tom píše Vláčil v úvodu technického scénáře. Křižan, Jiří – Vláčil, František: Baran. Technický scénář, Praha, FSB, březen 1977, s. III. důvodů vypuštěno.[1] V následujících ukázkách se snažím přiblížit, jak bylo asi vše myšleno.


U POTŮČKU (1)
První zastávka u potůčku proběhne při Ondřejově návratu z města, při němž veze domů syna Lukáše a malou Lucii, dceru blíže neurčených sousedů. Zastavení u potůčku předchází scéna, kdy se Ondřej nechá v hospodě urážet od opilce, což jeho syn Lukáš nese nelibě. U potůčku, ve chvíli, kdy Ondřej nabere do dlaní vodu aby se napil, mu Lukáš jeho chování v hospodě vyčte a uteče. Ondřej se pod dojmem konfliktu se synem už nenapije a vodu z dlaní vypustí…
U POTŮČKU (2)
Podruhé se Ondřej u potoka zastaví během noční cesty do města. Z potoka se opět nenapije, pouze si chladí pohmožděný zátylek, když byl předtím doma omráčen ranou zezadu.
U POTŮČKU (3)
Třetí zastávka na témže místě proběhne po únosu doktora. Jeho i Ondřeje po celou cestu hlídá banderovec „Lysý“. I tentokrát Ondřej u potůčku poklekne, nabere vodu do dlaní, ale jakmile zjistí, že si banderovec v proudu nad ním myje v potoce nohy, tak se opět nenapije…
U POTŮČKU (4)
Počtvrté jede Ondřej přes potok poté, kdy se ve městě snažil prodat nějaké suroviny, aby měl peníze pro banderovce držící jeho rodinu na dvorci jako rukojmí. Tentokrát mu snahu napít se z potoka překazí proud krve zabarvující vodu v potoce… Ondřej pak o něco výše narazí na pytláka (opilce z hospody v předchozí scéně), který kuchá ulovenou srnu.
U POTŮČKU (5)
Scénář předpokládal ještě jednu scénu u potůčku, jejím protagonistou měl být banderovec „Bělovlasý“ (J. Bartoška). Tomu se při závěrečné přestřelce podaří z dvorce uprchnout do lesa, což je ve filmu ještě vidět. Natočena ale již nebyla scéna, v níž se „Bělovlasý“ po zběsilém útěku lesem zastaví u divákům již známého potůčku. Ve scénáři je to popsáno mj. takto: „Chvilku zhluboka vydechoval. Potom si důkladně opláchl obličej… Bělovlasý pil dlouhými doušky přímo ze studánky. […] Pod nohou muže v uniformě zaskřípal písek. Bělovlasý přestal pít. […] Muž v civilu stiskl kohoutek o zlomek vteřiny dřív… Bělovlasý se prohnul v zádech a dávka z jeho samopalu šla do korun stromů. […] K zemi se
[2] Křižan, Jiří: Horké léto. Literární scénář, Praha, FSB, červenec 1975, s. 140. V pozdějším technickém scénáři jde o obraz č. 117 rozdělený do devíti záběrů č. 611–619 v délce 27 metrů. Křižan, Jiří – Vláčil, František: Baran. Technický scénář, Praha, FSB, březen 1977, s. XIV. snášelo několik dubových listů.“[2] – Zastřelením „Bělovlasého“ tak měla být gradace vracejícího se motivu dokončena. Tento obraz měl být vsunut mezi scény zastřelení Ondřeje a setkání doktora s příslušníky SNB.
U POTŮČKU (6)
V závěru jsme již jen svědky, jak povoz s Ondřejovou rakví přejíždí potůček, z nějž se Ondřej již nikdy nenapije.


Vláčilův důraz na jinak nenápadná „občerstvovací“ zastavení u potůčku je v celém filmu podpořen ještě tím, že i když se jedná o „horké léto“, nevidíme kromě zmíněných obrazů v celém filmu žádnou jinou scénu, kde by někdo chtěl pít vodu (ze studny, z vědra ap.), a to ani v druhém plánu (nepočítám několik scén, v nichž postavy konzumují alkohol, který je občerstvením jiného druhu). Vodu zde různé postavy užívají jen pro omývání obličeje či celé hlavy, navíc většinou po nějaké fyzické újmě (rána, souboj). Motiv hasení žízně čistou vodou se přitom běžně využívá právě pro potřebu zdůraznit úmorné vedro, v tomto případě od něj ale Vláčil upustil. Přesné důvody neznáme: mohlo se mu to jevit jako zbytečné, ale možný je i záměr podtrhnout únavnost letního vedra i vyhrocenost samotné situace napětí mezi Ondřejovou rodinou a banderovci (v obraze dostatečně zdůrazňovaný už záměrným kontrastem světlých a tmavých míst, případně polehávajícími postavami ve stínu). Ať už byl důvod jakýkoliv, tento přístup ještě více upozorňuje na symbolický význam scén u potůčku.

[na Nostalghia.cz publikováno 5. 8. 2020]



* * *
TOPlist


© 2005-2020 Nostalghia.cz
© 2005-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]