Filmy Františka Vláčila

Zdena Škapová


Texty vznikly pro přehlídku filmů Františka Vláčila, kterou pořádalo ve dnech 25. ledna až 3. února 2012 české centrum v Moskvě. Ruský program celé přehlídky i s dalšími texty autorky je možné si ve formátu PDF stáhnout ZDE.


HOLUBICE (1960)
Kdo očekává, že mu film nabídne pohled do duše nemocného dítěte, nebude zklamán. Nejde ale o detailní realismus, Vláčil – výtvarník, komponující jednotlivé záběry jako obrazy, směřoval svým dlouhometrážním debutem především k podobenství o složité cestě člověka k poznání a odhodlání konat dobré skutky. Na přelomu 50. a 60. let, kdy se česká produkce jen pomalu vymaňovala z područí šedivé popisnosti socialistického realismu, znamenalo toto ryzí poetické dílko cosi jako radikální manifest ve jménu kreativní autorské režie a osvobozeného filmového jazyka.

ĎÁBLOVA PAST (1961)
Do tajemného dramatu rodu mlynáře Spáleného vstupuje divák v momentu, kdy se začíná rozehrávat jeho další dějství. Je situováno do 18. století, kdy katolictví svádí zápas s novověkým racionalistickým myšlením a na osudu osvíceného mlynáře a jeho syna je patrné, že lidskému poznání brání nejen ti, kdo mají moc, ale i ti, kteří jsou plni předsudků. Vláčil v tomto díle překročil ideologickou schematičnost českého historického filmu a zároveň předložil konstanty své budoucí tvorby: myšlenkovou závažnost, nadčasovou platnost, baladičnost, zjevnou estetickou stylizaci obrazu, jež jeho výpovědím dává silný emocionální náboj. Do popředí vystupuje rovněž režisérovo mistrovské zacházení s černobílou kamerou i subtilní hra se světlem a stínem.

MARKETA LAZAROVÁ (1967)
Setkání s tímto opusem Františka Vláčila je i po takřka půlstoletí od prvního uvedení hlubokým zážitkem, obzvláště pro vyzrálé publikum, které filmový jazyk nevnímá jako pouhý prostředek sdělení. Režisér ve snaze o autentickou evokaci raného středověku s invencí ovládl veškeré tehdejší kinematografické výboje, od dynamicky pohyblivé kamery (včetně ruční), přes ostrý střih, až po vnitrozáběrovou montáž, víceplánové širokoúhlé plátno a polyfonní zvukovou stopu, přičemž tyto postupy odvážně rozvinul, propojil a zkombinoval. Podobně novátorsky se postavil též k vyprávění, když příběh rozložil do četných epizod, vzájemně příkře odlišných žánrově, stylově i rytmicky - podle toho, jak byl jejich děj střídavě nahlížen ze subjektivní perspektivy postav různého naturelu. Vláčil tak přiměl diváka vnořit se spolu s ním do dávných věků a s nebývalou intenzitou prožít jejich atmosféru. Stvořil sugestivní „historický dokument“, jak si přál, a zároveň vrstevnaté básnivé podobenství o tragice i výšinách lidského údělu.

ÚDOLÍ VČEL (1967)
Ondřej se vrací zpět na zemanskou usedlost svého otce. Uprchl od řádových rytířů z hradního kláštera na pobřeží Baltu, kde z jeho vůle žil dlouhá léta v tvrdé askezi. Otec zemřel a on chystá svatbu se stále ještě mladou macechou a pozvolna se poddává plnému světskému životu. V den svatebního obřadu jej ale po úporném hledání dostihne řádový bratr Armin, který je odhodlán přinést jakoukoliv oběť tomu, aby Ondřej dodržel svůj mnišský slib. Černobílá grafika obrazu připomíná staré rytiny, kompozice záběrů zase odkazují k sakrálním malbám, rozvržení tmy a světla podtrhuje odvěký konflikt mezi fanatickou vírou a její zlidštěnou podobou. Film situovaný do středověku byl pro hloubku svého zamyšlení po zásluze přirovnáván k Bergmanovu filozofujícímu podobenství Sedmá pečeť (1957).

ADELHEID (1969)
Těsně po válce se Viktor Chotovický vrací z Anglie do vlasti. Zatímco spolu s dalšími Čechy bojoval proti nacismu v západní armádě, zemřeli mu doma rodiče. Nikdo na něho nečeká, a tak přijímá čestný úkol spravovat malé sídlo v severomoravském pohraničí. Dosud patřilo německému továrníku Heidemannovi, kterého za jeho válečné činy čeká soud. Tragický osud Viktora a několika dalších postav se začne naplňovat, když do domu v ponižujícím postavení služebné vstupuje Heidemannova dcera Adelheid. Vláčil v tomto stejnojmenném filmu poprvé pracoval s barvou a hned jí uměl použít tak, aby spoluvytvářela atmosféru i významy. Tlumeně pastelové tóny v úvodu souznějí s Viktorovou nadějí, studené barvy až po mrazivou bělost zasněžené krajiny ve finále jsou metaforou fatální prohry hrdinů. Asketická stavba příběhu odkazuje k principům klasicistního dramatu, mluvené slovo je výrazně potlačeno ve prospěch promyšleně komponované obrazové složky.

POVĚST O STŘÍBRNÉ JEDLI (1973)
Tento středometrážní film patří do období, kdy Vláčil ztratil možnost pracovat na svých projektech a byl donucen pokoušet se o zcela jiné žánry, než jakými byl dosud zaujat. Pověst byla určena dětskému divákovi, stejně jako o rok později Sirius, ale tvůrce si i tady zachoval svůj charakteristický autorský pohled a rukopis. Dílko sice nepostrádá napětí a nevtíravé mravní ponaučení, nicméně celek je tvarem kdesi na pomezí básně s přírodní tematikou: štíhlé vysoké jehličnany a lesnatá krajina pod třpytivým příkrovem sněhu jsou zde rovnocennými partnery aktérů dramatické zápletky.

DÝM BRAMBOROVÉ NATĚ (1976)
Po nedobrovolné odmlce byl režisérovi vnucen k adaptaci román obnovující na počátku 70. let socialistickou tezovitost české literatury. V případě některých motivů se film neubránil nevěrohodně idealizovanému vyústění, celek se však zásadně liší od předlohy a v chmurné tónině vypovídá o osudu, jakých po roce 1968, ve dvacetiletí normalizace, byly tisíce. Lékař Jan Meluzín se na rozdíl od své ženy rozhodne vrátit z emigrace domů, ale rozvrat rodiny není to jediné, co jej postihne. Trestem za pokus o odchod z vlasti a za manželku, která se s ním nevrátila, je přeložení z prestižní nemocnice do zdravotního střediska v jakémsi odlehlém venkovském koutě. Vláčil i představitel hlavní role nebývale úsporně a tlumeně zprostředkují rozpoložení Meluzína, vnitřně ochromeného vším, co jej potkalo. Výsledkem je střídmý film o hledání ztraceného smyslu života, plný zámlk, obrazově syrový i jemně melancholický.

STÍNY HORKÉHO LÉTA (1977)
Mladý hospodář Ondřej Baran je opět z rodu Vláčilových osamělých hrdinů a těch, jejichž vnitřní síla není na první pohled patrná. Ondřej s rodinou žije na samotě v Beskydech, je léto roku 1947 a přes toto zalesněné hornaté území se stahují poslední skupinky vojáků poražených armád na jih do západní zóny. Pětice banderovců se kvůli zranění jednoho z nich na čas usadí na statku a rodina, donucena živit je a sloužit jim, žije v neustálém strachu. Visí nad nimi hrozba, že budou vojáky zastřeleni, dojde-li k prozrazení, ale současně i přísný trest ze strany místního úřadu za to, že poskytli útočiště „válečným zločincům“. Film byl přirovnáván k westernu: stejně vyhrocená situace, stejně strohé vyprávění, stejně zamlklí hrdinové, kteří nemluví, ale jednají, a také žhavý nehybný vzduch, v němž je cítit nevyhnutelná a tragická kolize. Dlouhé záběry s hloubkou ostrosti podmanivě evokují tuto dusnou atmosféru a jitřivé hudební motivy vyjadřují skryté napětí.

PASÁČEK Z DOLINY (1983)
Beskydy a tamní neklidné časy těsně po válce ještě jednou staly prostředím pohnutého příběhu. Zčásti rušivě zde působí zjevně šablonovitá sociálně kritická nota, nicméně Vláčil našel způsob, jak ve filmu prosadit své poetické vidění. Hrdinou je zde sotva šestiletý obecní pasáček a jeho perspektiva režisérovi umožnila volně přestupovat z krušné reality do magického světa. V něm zázračně ožívají obyčejné věci, nalezená mina je považována za poklad a nebezpeční banderovci, skrývající se v okolních lesích, se proměňují v pohádkové skřítky, plnící každé přání. Vláčil nenápadně estetizuje krajinné scenérie, aby podtrhl kontrast mezi velebností přírody a pokřiveným lidským jednáním a záměrně minimalistický vedený herecký projev dítěte posouvá diváka od sentimentu k hlubšímu soucítění.

STÍN KAPRADINY (1984)
Vláčil na plátně sugestivně evokoval baladickou atmosféru novely Josefa Čapka, napsané v roce 1930. Už autor tímto dramaticky vyhroceným příběhem dvou mladých lesních pytláků sledoval více rovin, když jednak záměrně vyšel z oblíbených témat lidového čtení a jednak mýtus svobodných hrdinů překvapivě ukázal z odvrácené strany. Režisér rovněž narušuje vžitá myšlenková klišé – černovlasý Vašek je mnohem citlivější než blonďatý Ruda s andělskou tváří, útěk z lidské komunity vůbec neznamená vykročení ke svobodě a krásná příroda může právě tak být nemilosrdnou pastí jako konejšivou náručí. Film o zločinu, svědomí a odplatě sugeruje narůstání úzkosti obou chlapců velkými plochami ticha, celky lesního labyrintu, pohledy na běžence přes zlověstné spleti větvoví a kořenů.

MÁG (1987)
Původní scénář filmu vychází z deníkových záznamů Karla Hynka Máchy (1810-1836), jedné z klíčových postav české literatury, s jehož odkazem se konfrontovaly generace básníků hluboko do 20. století. Titul filmu odkazuje k dobové transkripci jeho nejslavnější básnické skladby Máj a zároveň poukazuje na magickou sílu poezie romantického umělce, jehož život a dílo se neoddělitelně prolínaly. Kromě této spřízněnosti s Máchou vnímal Vláčil jistě i několikerou další – také byl rozdírán četnými vnitřními sváry, neznal chvíli spočinutí, cítil se osaměle a málokým pochopen, stravován vysokými nároky na sebe sama. Mág je jeho posledním hraným filmem, a přestože se nijak výrazně nevymaňuje z konvencí životopisného žánru, jeho protagonista vyzařuje z plátna svou magickou energii.


KRÁTKOMETRÁŽNÍ FILMY A DOKUMENTY O F. VLÁČILOVI

SKLENĚNÁ OBLAKA (1958)
Jediní dva bezejmenní protagonisté, starý muž a dítě, jsou už napohled symbolickými postavami této čistě vizuální meditativní básně. Ten třetí, starcův syn a chlapcův otec, právě se svým strojem startuje ke sluncem zalité obloze. Vláčil povyšuje i zcela konkrétní scenérie a věci na metafory, které s lyrickým patosem propojují současnost s věčností, když moderní touhu létat vztahuje k antickému mýtu o Ikarovi. Náhle potemnělé nebe, střepiny, mrtvý motýl, vrtule v plamenech, prázdná letištní plocha... pilota stihla tragická smrt, stařec truchlí nad ztrátou syna, ale dítě si cloní oči a okouzleně pohlíží za mizejícím letadlem do nekonečných nebeských hlubin.

PRAHA SECESNÍ (1974)
Jeden ze tří dokumentů, jež Vláčil natočil v 1. polovině 70. let a jež se mimo jiné vyznačují jeho kunsthistorickou erudovaností. Ač zde prakticky chybí odborný komentář a místo něho zaznívají citace z dobové beletrie a poezie, je film zasvěceným výkladem o secesním slohu a jeho výrazných stopách v hlavní české metropoli. Vláčil tu invenčně poukazuje na inspirační zdroje tohoto univerzálního uměleckého směru, s rozmyslem vrství a propojuje příklady z výtvarného a užitého umění, architektury, techniky a fotografie, vyzná se i v módě a životním stylu této pozoruhodně epochy.

* * *


HLEDÁNÍ (1979) režie: Drahomíra Vihanová
Dokument sleduje Vláčila při práci na technickém scénáři i v průběhu natáčení filmu Koncert na konci léta (1979) o skladateli Antonínu Dvořákovi. Černobílé pasáže zprostředkují konkrétní momenty z několika natáčecích dnů, zatímco barevné části se beze slova, v dlouhých pohledech kamery zaměřují na režisérovo hlubinné soustředění a zaujetí tématem. Nejde pouze o zprávu o „jednom natáčení“, Vihanové se zdařil výstižný portrét Vláčilovy tvůrčí osobnosti.

Genus – ŽIVOT REŽISÉRA FRANTIŠKA VLÁČILA (1995) režie: Karel Smyczek
Letmý portrét režiséra Vláčila natočil pro známý televizní cyklus jiný český režisér – ten, který se jako desetiletý blíže seznámil s filmem díky hlavní dětské roli v Holubici. V dokumentu také dojde na ukázky z tohoto filmu a ještě z Markety Lazarové, divák spatří podivuhodné kresby, jež si Vláčil črtal do scénáře, naslouchá jeho úvahám o filmování, nahlédne do jeho soukromí. Mezi momentkami, z nichž je snímek utkán, zazáří předávání Českého lva za rok 1994, kterým byl Vláčil poctěn za „dlouholetý umělecký přínos českému filmu“.

V SÍTI ČASU (1989) režie: František Uldrich
Dokument, který o Františku Vláčilovi natočil jeho dlouholetý kameraman František Uldrich (Údolí včel, Adelheid, Dým bramborové natě, Hadí jed, Pasáček z doliny, Stín kapradiny). Vláčil zde vypráví o svých filmech, o svém pohledu na každé z témat, o specifickém tvůrčím přístupu ke každému z nich. Vedle ukázek ze snímku Hledání od D. Vihanové a především z filmů Vláčilových je tady režisér rovněž zastižen v několika lokalitách, kde se jeho filmy natáčely. Předmětem Uldrichova zájmu jsou dále Vláčilovy mimořádně zpracované scénáře, zejména jeho výtvarně talentované kresby v Marketě Lazarové a v Údolí včel.

SENTIMENT (2003) režie: Tomáš Hejtmánek
Za svých studií na FAMU v 90. letech se Hejtmánek z obdivu k Vláčilovi, žijící legendě českého filmu, rozhodl zaznamenávat rozhovory, jež s režisérem po dva roky vedl při svých dlouhých a četných návštěvách. Uprostřed práce ale František Vláčil zemřel a Hejtmánek, disponující množstvím především zvukového materiálu, se rozhodl pro experimentální řešení. Výsledkem jeho pokusu je Sentiment, jenž osciluje mezi dokumentem, dokumentární rekonstrukcí a esejistickým zamyšlením. Film, vycházející z výpovědí, úvah a konfesí režiséra Františka Vláčila, sestává z obsáhlých inscenovaných pasáží s podmanivým výkonem herce Jiřího Kodeta v roli zestárlého a nemocného režiséra a z deziluzivních návratů do krajinných lokalit, kde se kdysi natáčely Vláčilovy vrcholné opusy. Užitím černobílého filmu a důrazem na výtvarně řešenou kompozici obrazu se Hejtmánek zdařile přiblížil emotivnímu ladění Mistrových děl a zároveň postihl skličující atmosféru samoty a fyzického zániku. Ačkoliv snímek trpí přílišnou zašifrovaností, nelze mu upřít formální originalitu a myšlenkovou hloubku při přemítání o existenciálně prožívané úzkosti, o sentimentu jakožto zásadním předpokladu tvorby, o smrtelnosti člověka a nesmrtelnosti jeho díla.

[na Nostalghia.cz publikováno 25. ledna 2012]

TOPlist

© 2005-2016 Nostalghia.cz
© 2005-2016 Petr Gajdošík
nostalghia(zavinac)nostalghia.cz


Prezentace na síti Facebook a G+