Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Ztraceno v překladu… Oběti
[Petr Gajdošík]

V úvodní scéně Tarkovského filmu OBĚŤ vypráví Alexander malému chlapci příběh o zalévání suchého stromu. Říká v něm mj.:

„Jednou před dávnými lety žil v pravoslavném klášteře starý mnich. Pamve se jmenoval. A ten zasadil na hoře uschlý strom, tak jako my. A řekl svému žáku, mnichovi, který se jmenoval Ioann Kolov, aby strom denně zaléval, dokud se neuchytí. A tak každý den ráno Ioann naplnil vědro, vystoupil na horu a zalil ten suchý kmen. A večer po setmění se vrátil do kláštera. A tak to šlo celé roky. Až jednoho krásného dne přišel na horu a viděl, že strom je celý obsypaný květy.“ /překl. Ivo Železný/

Použití slova „pravoslavný“ a jména Kolov v českém překladu, navíc s přihlédnutím k artefaktům ruské pravoslavné kultury v dlouhém záběru na knihu s ikonami doprovozeném Alexandrovým tichým obdivným komentářem („Fantastické! Jak obdivuhodná dokonalost! Jaká moudrost a oduševnělost! A pak ta dětská nevinnost. Hloubka a nevinnost zároveň. Neuvěřitelné! Je to jako modlitba. A o tohle všechno už jsme přišli… Už se neumíme modlit.“) mi už od prvního zhlédnutí OBĚTI automaticky implikovaly ruskou provenienci celého mnišského příběhu.

Oběť

A protože Tarkovskij vkládal podobné aluze prakticky do každého svého filmu, tak jsem to podvědomě přijal i zde a po léta jsem se nad tím víc nezamýšlel. Až před časem mě jeden přítel, který právě viděl OBĚŤ poprvé, upozornil, že onen Ioann Kolov, to je přece původně Jan Kolobos, mnich ze 4. století, jehož příběh z egyptské pouště o zalévání suchého kmene byl hodně oblíbený a rozšiřovaný různými autory už od pozdní antiky jako jeden z příkladů extrémní poslušnosti a sebekázně. I obecně jde o důležité téma duchovního života a jeho formace, které v různých podobách najdeme také v jiných kulturách.

[1] Apofthegmata. Výroky a příběhy pouštních otců. Přel. Jiří Pavlík. Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2021.

[2] Apofthegmata…, s. 13.

Nejstarší zmínku o tomto příběhu nacházíme v tzv. apofthegmatech, krátkých výrocích a příbězích z počátků mnišství v egyptské poušti. Apofthegmata lze dnes definovat jako výraz jednoho proudu myšlení 4. a 5. století, které biblická témata hledalo v běžném životě. Rozsáhlá sbírka apofthegmat u nás vyšla v roce 2021 pod názvem Apofthegmata. Výroky a příběhy pouštních otců.[1] Zde soustředěné texty zachycují počátky asketické kultury, jde o jakési „slovní sedimenty a relikvie z doby vznikání křesťanského mnišství“. Nejsou psány vnějšími pozorovateli, ale původ mají „přímo v ohnisku dění“, často u samotných aktérů.[2]

V odkazované knize jsou výroky a příběhy členěny do kapitol podle témat (O kajícnosti, O dobrovolné chudobě, O umění rozlišovat apod.) a pro téma tohoto textu má význam především kapitola XIV., která je celá o poslušnosti. A v ní najdeme i toto apofthegma:

[3] Apofthegmata…, s. 210.

Vyprávělo se, jak Jan Kolobos odešel do Skétis k jednomu thébskému starci a pobýval tam na poušti. Jeho abba vzal suché dřevo, zasadil ho a řekl: „Každý den ho zalévej lahví vody, dokud nevydá ovoce.“ Voda byla od nich daleko, takže Jan musel vyrazit večer a vrátil se ráno. Po třech letech vydalo dřevo ovoce. Stařec to ovoce vzal, odnesl do kostela a říkal bratřím: „Vezměte a jezte plod poslušnosti.“ (Ap XIV/4)[3]

[4] Jan Kolobos žil přibližně mezi léty 339–405, jeho učitel Pambó z Nitrie přibližně v letech 305/315–375/390. Poušť Skétis, dnes nazývaná Vádí el-Natrun, je proláklina v severním Egyptě, ležící 23 m pod hladinou moře. Jde o jedno z raněkřesťanských klášterních center na severozápad od nilské delty.

Právě tento příběh často zmiňovali pozdější autoři, koloval v blízkovýchodních i vzdálenějších kulturách, často s různými variacemi jmen aktérů. Nejvíce živý ale byl v byzantském prostředí ortodoxní církve. Ač se v apofthegmatu konkrétně zmiňuje pouze Jan Kolobos, v pozdějších verzích příběhu se setkáme i se jménem onoho starce, kterým byl mnich Pambó.[4]

A teď zpátky k Tarkovského filmu. V jeho scénáři – švédské i ruské verzi – se uvádí jména ve tvaru Pamve a Ioann Kolov. V tomto je český překlad dialogové listiny přesný. Významově přesný je i v termínu „pravoslavný“, protože i ten je vlastně doslovným překladem původního „ortodoxní“ – z řeckého orthos – správný, pravý; a doxa – mínění, učení, sláva. Význam termínu je tedy stejný, je pouze poskládaný z jiných (zde slovanských) slov (lingvisté takový „překlad“ označují jako „kalk“).

[5] Řecké jméno Kolobos lze přeložit jako „trpaslík“, „skrček“, „mrzák“. Analogicky k tomu je angličtina překládá John Dwarf, němčina pak Johann der Zwerg. V ruském tvaru Kolov už tento význam zmizel.

Proměna původního byzantského tvaru Kolobos ale nastala už dříve. V byzantské řečtině se Kolobos čte „Kolovos“. V ruštině ovšem závěrečné -os odpadlo a zbytek náhle působí jako slovanské jméno zakončené na -ov. (V azbuce navíc působí ten fakt, že litera B se čte jako V; podobně se tak proměnilo psaní třeba u jmen Basileios = Vasilij, Bissarión = Vissarion.) A obdobný posun nastal i u jména starého mnicha Pamve. Ten se v původní řečtině psal Pambó, četl „Pamvó“ a stejně to zapisuje a čte i ruština.[5]

[6] Výsledný příběh filmu krystalizoval ze spojení dvou jiných, původně samostatných námětů. 14. dubna 1978 uvádí Tarkovskij ve svém deníku blíže nepopsaný námět Dva viděli lišku, k němuž si 20. dubna 1980 poznamenal: „… nápad na scénář k filmu Dva viděli lišku […] poté, co jsem v televizi sledoval projev nějakého vůdce o vypuknutí války – jeden z nich v noci spáchá sebevraždu a pak se ukáže, že to byl film v televizi, ne začínající válka.“ Druhý námět Čarodějka zmiňuje v deníku poprvé 8. května 1981 jako příběh muže, který s těžkou nemocí navštíví čarodějku, a ta ho vyléčí. Scénář Čarodějka, s dějem z obou námětů, byl obsahem předběžné smlouvy se švédskou produkcí 22. května 1983. – Andrej Tarkovskij: Martyrolog. Dněvniki 1970–1986. [Florence], Andrei Tarkovsky International Institute, 2008, s. 180, 271, 323, 486.

[7] Dimitrij Rostovskij: Žitija svjatych. Poprvé vydáno v církevní slovanštině pod názvem Kniga žitij svjatych postupně v několika svazcích v Kyjevě v letech 1689–1705. Přepis do ruštiny vycházel později v letech 1906–1916, v moderní ruštině až v roce 2010.

[8] Přepis textu Dimitrije Rostovského on-line ZDE

Při čtení českého překladu Alexandrova proslovu se tak může podvědomě podsouvat (podobně, jako se to stalo mně) rozdílné kulturní vnímání pojmu „pravoslavný“, který je u nás spojován spíše s ruskou církví, a filmový monolog tak může působit jako nějaká pravoslavná moudrost. Jestli Tarkovskij myslel při psaní scénáře na originální „pouštní“ příběh, nebo jej použitím slovanských variant jmen a své obvyklé vsuvky s ruskými ikonami chtěl víc přiblížit ruské provenienci, nevíme. Geneze jeho práce na scénáři OBĚTI není detailně nikde zachycena, samotné téma se u něj ale vyvíjelo mnoho let.[6] Příběh Jana Koloba s největší pravděpodobností znal z rusky psaného díla sv. Dimitrije Rostovského (1651–1709), z jeho Životopisů svatých,[7] sestavených jako sbírka hagiografických příběhů pro jednotlivé kalendářní dny. Tam je vyprávění o zalévání suchého stromu umístěno k datu 9. listopadu, na které v pravoslavné církvi připadá svátek Ioanna Kolova (v římskokatolické církvi připadá na 17. října). A zde vyprávěný příběh se v ničem podstatném, tedy ani v umístění do egyptské pouště Skétis, neliší od toho, co nám líčí již výše zmíněné apofthegma.[8] (Dimitrij Rostovskij mj. zmiňuje původní význam řeckého slova Kolobos jako „malý“ a na jiném místě také připomíná jeden z projevů Kolobovy askeze – „mlčení je kořenem bezhříšnosti“; obojí tak trochu připomíná postavu malého mlčícího chlapce v OBĚTI.)

Vše, k čemu v tomto exkurzu směřuji, tedy tkví jen v malé připomínce toho, že příběh mnicha zalévajícího suchý strom nemá ruskou „pravoslavnou“ provenienci, ale je mnohem starší, pochází téměř z počátků křesťanství v egyptské poušti. Tarkovskij nějaký posun celého motivu směrem k ruské tradici asi ani nezamýšlel. Jednak pro něj v ruštině nebyl terminologicky mezi „pravoslavným“ a „ortodoxním“ žádný rozdíl, a potom v samotném filmu je i řada jiných kulturních asociací: Leonardův obraz, taoistická hudba, japonský oděv aj. Mnohem víc mu šlo o univerzalitu podobenství, mj. i v tom, že jeho téma rozvinul do závěru Alexandrovy řeči:

„Ať si říká, kdo chce, co chce, metoda, systém je veliká věc! – Víš, někdy si říkám, že kdyby člověk den, co den přesně ve stejnou hodinu udělal stejnou věc, jako rituál, neměnně, systematicky, dennodenně přesně ve stejnou hodinu, svět by se změnil. Něco v něm by se muselo změnit.“ /překl. Ivo Železný/

To by k tématu mohlo být skoro vše. Ale nakonec jsem si při celém tom studiu uvědomil ještě jednu souvislost motivu zalévání suchého stromu a celého Alexandrova příběhu v OBĚTI. V citovaném apofthegmatu se po zazelenání stromu a sklizni ovoce mj. píše: „Vezměte a jezte plod poslušnosti.“ Jako příběh pokory a bezodkladné poslušnosti jej vnímal a popisoval už Jan Cassianus (cca 360–435), významná postava západního mnišství počátku 5. století, kterého víc než vyústění do zázraku „rozkvětu“ zajímá právě ona pokora a poslušnost, která promění samotného aktéra: „Příkaz, byť nesmyslný, musí být vykonán se vším všudy: tak to činil abba Jan, hérós poslušnosti, když ho učitel poslal zalévat po celý jeden rok ztrouchnivělou hůlku zaraženou do vyschlé země.“[9] Není v tomto kontextu vlastně Alexandrova oběť pokračováním stejného motivu? Vždyť

[9] Jan Cassianus: Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí (a): předmluva a knihy 1–4. Přel. Ondřej Koupil, Jiří Pavlík, Aleš Vandrovec, Jan Zdichynec. Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007,
s. 66n (4,24,2–4).

i on bez vyptávání poslechne andělova (pošťákova) slova o tom, že má jít za Marií a „ležet s ní“. Vždyť i on, poslušně, naprosto samozřejmě a bez zaváhání, splní slib obětování svého majetku poté, co se probudí a zjistí, že svět nadále existuje. Řečeno s Cassianem – možná „nesmyslně“, ale zato „se vším všudy“, poslušně.

[za tipy na literaturu a lingvistické konzultace děkuji Ondřeji Koupilovi]
[na Nostalghia.cz publikováno 26. ledna 2026]

* * *