Olga Surkovová patří již několik desetiletí mezi nejpilnější autory, zabývající se životem a dílem Andreje Tarkovského. Dcera známého filmového kritika, publicisty a šéfredaktora časopisu Iskusstvo kino Jevgenije Surkova se s Tarkovským poprvé seznámila během svých studií na VGIKu, kdy byla v rámci své studentské stáže vyslána na natáčení Andreje Rubleva. Od té doby se datuje nejen její zájem o Tarkovského filmy, ale i jejich vzájemná spolupráce. Surkovová se v průběhu téměř dvaceti let pohybovala v nejbližším okruhu Tarkovského přátel a spolupracovníků, byla přítomna natáčení všech jeho ruských filmů, patřila k blízkým rodinným příznivcům. V roce 1982 emigrovala do Holandska, kde žije dodnes. Po své emigraci s ní Tarkovskij opět navázal úzké kontakty a Surkovová působila jako jeho asistentka. Pečlivě sledovala práci na Nostalgii i v londýnské Covent Garden na opeře Boris Godunov, strávila společně s Andrejem a Larisou řadu jejich cest po Evropě i USA. Za poněkud nevyjasněných okolností byly jejich vzájemné kontakty náhle přerušeny samotným Tarkovským na počátku roku 1985.

Jednou z jejích posledních prací je memoárová kniha Tarkovskij i Ja s podtitulem Dněvnik pionerki, která vyšla v Rusku v roce 2002. Vcelku bytelný korpus knihy v sobě ukrývá téměř 500 stran textu, v němž Surkovová vzpomíná na "svůj život s Tarkovským" v průběhu dvou desetiletí. Protože byla účastna nejen natáčení samotných filmů, ale patřila do okruhu blízkých rodinných přátel, jsou její vzpomínky velmi barvité a bezprostřední. Víceméně souvislý text je členěn do dvanácti kapitol a je místy proložen ukázkami z dopisů či z jiných rukopisů nejen od A. Tarkovského, ale i od řady jiných osobností. Zvláštní význam má kapitola, věnovaná Tarkovského knize Zapečetěný čas, která vyšla poprvé v roce 1984 v Německu. Surkovová byla první kompilátorkou těchto Tarkovského teoretických úvah, když společně ve druhé polovině 70. let pracovali na rukopisu knihy pro moskevské nakladatelství Iskusstvo. To ale z různých důvodů vydání neustále oddalovalo, až byl nakonec rukopis odsunut v zapomění. Při své emigraci však Surkovová vyvezla materiál za hranice a nabídla jej k vydání německému nakladatelství Ullstein, pro které celý materiál předělala a nově zeditovala. Německé vydání způsobilo nemalé potíže se sovětskými úřady, které napadly Surkovovou i Tarkovského z krádeže a porušení vydavatelských práv. Celou kauzu v knize dosvědčují nejen autorčiny vzpomínky, ale především přetištěné texty dopisů, telegramů, prohlášení či svědectví různých osob před moskevskými úřady, které - jak autorka vtipně poznamenává - získala od moskevských úředníků tajně za láhev whisky.

Několik desítek stran je v knize vyčleněno na fotografické přílohy. V naprosté většině jde o doposud nepublikované fotografie, zřejmě proto, že pocházejí spíše z archivu autorky a ne z mnohokrát publikovaných kolekcí z Tarkovského pozůstalosti. Jejich dokumentární hodnota je, domnívám se, mimořádná. V řadě případů na nich totiž dostávají svou tvář lidé kolem Tarkovského, o jejichž existenci člověk ví třeba jen z titulků filmů, ale jejichž podobu z doposud publikovaných fotografických kolekcích neznal (velká část snímků je navíc barevná, což je svým způsobem také nezvyk). Zaujmou nevšední momentky z rodinných událostí či běžného rodinného života, z cest Andreje a Larissy po Evropě a USA, setkání se zajímavými osobnostmi (Zanussi, Bertolucci, Rostropovič ad.) z londýnského představení Borise Godunova ap. Autorem některých fotografií je přímo Tarkovskij (přičemž tyto snímky nejsou zahrnuty v nedávno vyšlé knize Tarkovského fotografií Instant Light). Zvláštní účinek má série fotografií Tarkovského s nejbližšími (Larisa, Oleg Jankovskij, O. Surkovová, Otar Ioseliani ad.) z okamžiku, kdy všichni napjatě očekávají verdikt poroty na Canneském festivalu, kde byla uvedena Nostalgie. Mrazivý chlad zklamání z právě sděleného výsledku (Nostalgie byla oceněna cenou Grand prix a Cenou FIPRESCI, zatímco Tarkovskij očekával Zlatou palmu) je na tvářích všech přítomných více než patrný.

Vzpomínky Olgy Surkovové patří i přes svůj značně subjektivní charakter k významným titulům v Tarkovského bibliografii. Surkovová patří k těm, kteří se o Tarkovského nejen zajímali, ale kteří s ním a s jeho filmy prožili velkou část svého života. Škoda jen, že se v knize neobjevují přesnější odkazy na zdroje několika přetištěných dokumentů či citací. Tento nedostatek částečně napravuje druhá kniha Olgy Surkovové, která pod názvem S Tarkovskim i o Tarkovskom vyšla na začátku roku 2005 a jejíž recenzi přináším samostatně.

Subjektivní důvody byly patrně i hlavním důvodem sepsání celé knihy. Autorka ji totiž otevírá vzpomínkou na roztržku s Tarkovským v roce 1984, tedy v roce vydání Zapečetěného času. Tehdy si Tarkovskij zapsal do svého Deníku: "...Olga Surkovová nám poslala hrozný dopis plný obludných tvrzení a nehorázných požadavků. Měl bych jí odpovědět, ale už se s ní nechci stýkat, dokonce ani písemně..." Snahy vysvětlit celou událost ze svého pohledu, i její postoje se pak porůznu objevují ve všech kapitolách a vrcholí v již zmíněné závěrečné kapitole. Knihu je tedy určitě nutné číst s vědomím toho, že autorčino líčení je pouze jedním úhlem pohledu. I v tom je ale půvab takových knih.