Andrej Tarkovskij - české stránky

Úřední zákulisí Nostalgie

Historie vzniku Nostalgie, i vše co v Tarkovského dráze následovalo po jejím dokončení, jsou vcelku známé skutečnosti. Obecné povědomí ovšem vždy zajímavě oživí detaily, které nejen že dokreslí atmosféru, ale dají lidem a událostem realističtější podobu. V případě Nostalgie se díky ruskému vydání Tarkovského Martyrologu objevilo několik dobových dokumentů, přibližujících "úřední zákulisí" vzniku filmu i peripetie, které po jeho dokončení následovaly. Některé souvislosti jsou určitě zajímavé. Níže uvedené ukázky byly původně zařazené v širším návrhu bookletu k českému DVD s Nostalgií, kam se nakonec nedostaly. Zpřístupňuji je tedy touto cestou a připojuji širší komentář, vycházející z údajů ruské edice Tarkovského Martyrologu.

První náčrty motivů pozdějšího filmu Nostalgie pochází z přelomu 70. a 80. let, kdy začal Tarkovskij pracovat s Toninem Guerrou na scénáři s původním názvem Cesta do Itálie. Z něj časem vykristalizovala Nostalgie. V roce 1981 už probíhalo intenzivní jednání mezi italskou televizí RAI a ruskou stranou, kterou zastupovali především představitelé Goskina (Státní komise pro kinematografii, v oblasti filmu vlastně reprezentant vlády), v řešení praktických záležitostí pak organizace Sovinfilm (starající se o kooperaci se zahraničními filmovými společnostmi). Filmové studio Mosfilm mělo přijít na řadu až poté, po podpisu koprodukční smlouvy, při vlastní technické realizaci filmu. Tarkovského deník z roku 1981 je plný poznámek o přípravě Nostalgie, o tom, že jednání s Italy probíhají zdlouhavě a nejasně. Sám o nich neměl moc přehled, protože u nich nebyl a vše se dozvídal víceméně náhodně nebo z druhé ruky.

Problémy byly, jak se zdá, nejen na ruské straně, ale i na straně RAI, kde musel být získán souhlas s produkcí nového filmu, režírovaného zahraničním režisérem a v prvním plánu obsazeného i zahraničními herci, nejen od vedení RAI, ale i od italských oborových filmařských sdružení. Dokládají to mj. i dva dálnopisy, zaslané z RAI do Moskvy v březnu 1981:

Pan F. T. Jermaš
Ředitel Goskino SSSR, Moskva
p.c.: Jas Gawronsky - dálnopis 413218 - RAI, Moskva

Druhý kanál RAI dnes potvrdil svůj souhlas s prodloužením práce na projektu. To umožňuje Svazu režisérů zaujmout také kladný postoj. Poté bude Kanál připraven s Vámi i režisérem projednat všechny podstatné otázky.
S úctou
President RAI
Pan F. T. Jermaš
Ředitel Goskino SSSR, Moskva
p.c.: Jas Gawronsky - dálnopis 413218 - RAI, Moskva
Tarkovského "Nostalgie"

S potěšením Vám mohu oznámit, že Svaz režisérů RAI podpořil projekt. Podmínky vám předložíme a vše s Vámi probereme po konzultacích, které náš splnomocněnec povede s režisérem Tarkovským v Moskvě v první polovině dubna. Naše setkání s Vámi může proběhnout hned poté.
S hlubokou úctou
Pio de Berti Gambini
ředitel kanálu 2 TV
18.3.1981 Radio Televisione Italia

Vlastní návštěva Italů v Moskvě se ale odehrála až o několik měsíců později, stále bylo potřeba řešit otázky rozpočtu, právních záruk apod. Tarkovskij mezitím pracoval společně s Arkadijem Strugackým na scénáři Vědmy (později zapracovaného do Oběti), přijal několikadenní pozvání do Londýna (už na konci února 1981) a do Stockholmu (11.-23. dubna) u příležitosti uvedení svých filmů. Z obou zemí si mimo jiné přivezl konkrétní nabídky na spolupráci - divadelní i filmové produkce, přednášky pro filmové školy. Ve vztahu k Nostalgii je z toho všeho nejpodstatnější francouzská nabídka na režii filmového (!) zpracování Musorgského opery Boris Godunov. (Návrh byl skutečně původně formulován jako "filmové zpracování"! K jeho realizaci, ovšem už "jen" v jevištní podobě, se Tarkovskij dostal v roce 1983 v londýnské Covent Garden.) Tarkovskému se nápad zalíbil, zejména proto, že zprávy o dohodě s Italy byly stále nejasné. I přes časté telefonáty spoluscenáristy Tonino Guerry o tom, že vše dobře pokračuje si do deníku několikrát poznamenal, že úspěchu celého projektu moc nevěří. Byl rozčílený i z přístupu ruských úřadů, které ho neinformovaly (či dezinformovaly) o postupu jednání na smlouvě s italskou stranou, což ho vrhalo do tvůrčí i existenční nejistoty.

V červnu 1981 přijela do Moskvy italská delegace domluvit detaily smlouvy o koprodukci Nostalgie. V prvním plánu bylo také natáčení v Rusku, což se ukázalo částečným problémem v rozpočtu celého projektu, protože RAI chtěla, aby natáčení v ruských exteriérech platila ruská strana. Nebylo to ale nic neřešitelného (jak známo, Tarkovskij venkovské scény nakonec natočil v italských kulisách).

Mnohem větší komplikací pro ruské úřady i pro osudy smlouvy s RAI byla paralelní francouzská nabídka produkce Borise Godunova. Zástupce Gaumontu, producent Toscan du Plantier, přijel ve stejných dnech do Moskvy. Goskino francouzský návrh evidentně zaskočil. Ruský zástupce v jednání Sizov byl sice potěšen zahraničním zájmem o spolupráci, ale hned se ptal: "Proč Tarkovskij? Proč ne Bondarčuk?" (Jeho záměr realizovat Borise Godunova byl totiž již několik let v Moskvě diskutován.) Pro podporu své nabídky Sizov navíc oznámil, že Tarkovskij je zadán pro italskou produkci, která sice ještě není úplně domluvena, ale nelze ho zatím zavazovat k další práci, protože by to mohlo projekt s Nostalgií pohřbít. Toscan du Plantier nabídku odmítl. Navrhl, že pokud by Italové nakonec od podpisu smlouvy odstoupili, rád zajistí, aby se Nostalgie mohla natočit za peníze Gaumontu. Poté chce s Tarkovským spolupracovat na Borisi Godunovovi. O Bondarčuka neměl zájem. Sizov kontroval, že je lepší se domluvit (na Bondarčukovi) než aby vznikly krátce po sobě dva filmy podle stejného námětu, což by jejich komerčnímu uplatnění neprospělo. Toscan du Plantier to uzavřel s tím, že Godunova chce dělat jen s Tarkovským, Rusové ať si to klidně natočí s Bondarčukem. Podle všeho se tedy zdá, že právě tento okamžik byl pro Tarkovského klíčový. Pravděpodobně v tomto bodě pro něj začala práce na Nostalgii nabývat osudových parametrů (aniž to kdo samozřejmě ještě tušil - viz dále).

Dohoda s italskou stranou byla nakonec dosažena. Pro Tarkovského to ale bylo poloviční uspokojení. Od začátku trval na tom, že na téměř roční práci do Itálie chce odjet s manželkou i se synem, což se zase pochopitelně (možnost emigrace) nelíbilo ruským úřadům. Naneštěstí pro Tarkovského zrovna v dubnu roku 1981 emigroval do Západního Německa Maxim Šostakovič, kterému tam bylo povoleno vyjet i se synem. Podobnou "chybu" už ruská strana asi nechtěla riskovat. Tarkovskij byl navíc v situaci, kdy byl nucen kývnout i na ne zcela ideální podmínky. Jeho deník z tohoto období je prošpikován poznámkami o těžké finanční situaci ("V domě není ani kopějka", "Upomínky za nezaplacenou elektřinu"). 3. dubna (těsně před narozeninami) si dokonce poznamenal, že přišli montéři z moskevské energetiky a odpojili jim proud. V takové situaci byl Tarkovskij nucen slevit ze svých požadavků ("Přemýšlím, zda-li jet do zahraničí sám.") a nakonec souhlasil, že do Itálie pojede jen s manželkou Larisou, syn Andrjuša zůstane v Rusku.

Detaily dohody mezi Goskinem a RAI byly dojednány. Následně začaly přípravy na produkci. Z tohoto období se zachoval mj. zajímavý doklad (září 1981), detailní rozpis povolených zahraničních výjezdů do Itálie pro Tarkovského, jeho ženu Larisu a herce Anatolije Solonicyna, s nímž Tarkovskij původně počítal pro titulní roli.

Filmové studio "Mosfilm"
náměstkovi předsedy V/O "Sovinfilm"
s. Kulakovovi J. I.

Zasílám přesný přehled všech výjezdů do Itálie A. Tarkovského, L. Tarkovské a A. Solonicyna na k/k "Nostalgie".

1. Tarkovskij A. A. a Tarkovskaja L. P.:
  první výjezd - 15.10.81, 100 dní - na přípravu
  druhý výjezd - 3.2.82, 117 dní - na natáčení
  třetí výjezd - 20.2.82, 49 dní - na ozvučení (po natáčení v Moskvě)
  čtvrtý výjezd - 20.8.82, 111 dní - na dokončení prací na filmu.
Celkový časový souhrn pobytu v Itálii je 12,5 měsíce bez dnů pobytu v SSSR.

2. Solonicyn A.:
  první výjezd - 3.2.82, 111 dní - natáčení (do posledního týdne května)
  druhý výjezd - 1.7.82, 14 dní
  třetí výjezd - 15.8.82, 3 týdny - ozvučení
Celkový časový souhrn pobytu v Itálii je 5 měsíců bez dnů pobytu v SSSR.
náměstek generálního ředitele
I. V. Dmitrijev

Práce na Nostalgii probíhaly v letech 1982-1983. Už během dokončovacích prací se Tarkovskij několikrát obrátil na vedení Goskina s prosbou o prodloužení pracovního pobytu. Získal několik nabídek na práci v Itálii i v jiných zemích, nechtěl se jich jen tak lehce vzdát. V tom se mu snažili pomoci i představitelé RAI, Tarkovskij se dokonce obrátil s dopisem na italského prezidenta Pertiniho. Ruské úřady se ale k podobnému souhlasu příliš neměly. A jak dokládá následující dopis, snažili se spíš Tarkovskému znepříjemnit jeho italskou existenci jak to šlo.

Panu Giovani Graccinimu,
řediteli Experimentálního filmového centra,
Řím, Itálie

Vážený pane řediteli,
seznámil jsem se s kopií Vašeho dopisu zaslaného na Goskino SSSR režiséru A. Tarkovskému 6. června tohoto roku. Chtěl bych Vám oznámit, že filmové studio Mosfilm trvá na splnění závazků, které na sebe A. Tarkovskij dříve vzal uzavřením smlouvy na napsání scénáře filmu "Idiot".
Tarkovskij by měl v Moskvě splnit nejen všechny své pracovní závazky s tímto studiem. Očekáváme, že vedle toho na Vyšších kurzech pro scenáristy a režiséry v Moskvě A. Tarkovskij zahájí přednášky o filmové režii.
To všechno nás nutí požádat Vás o odložení pozvání režiséra A. A. Tarkovského na seminář v Experimentálním filmovém centru do té doby, dokud nesplní své závazky se zmíněnými institucemi.
Doufám, že tato prosba nebude mít nežádoucí dopad na poslední dohody mezi Goskino SSSR a vaším centrem.
S úctou
Petr Kostikov
náměstek ředitele Goskino SSSR
Moskva, 4.III.1983

Další historie je známá: uvedení filmu v Cannes v květnu 1983 se neobešlo bez skandálního přístupu ruské strany. Ta do mezinárodní poroty festivalu jmenovala - koho jiného než režiséra Sergeje Bondarčuka. Ten se v této pozici snažil sabotovat úspěch Nostalgie, což přímo vedlo k Tarkovského rozhodnutí se do Ruska nevrátit. (Vrátíme-li se k Borisi Godunovovi, Bondarčukovi se podařilo natočit film v mezinárodní koprodukci v roce 1986 - podle Puškinovy literární předlohy. Ve výsledku jde ale o průměrné dílo.)

Následovala jednání o udělení politického azylu a i přes podporu mezinárodní veřejnosti a humanitárních organizací marné žádosti o vydání syna, který zůstal v Rusku. Došlo i na Tarkovského dopis generálnímu tajemníkovi KS SSSR J. Andropovovi. Zda-li ale Andropov dopis četl, toť otázka. Dokládá to následující fragment:

Vážení soudruzi,
znepokojen nejasnými a protichůdnými zprávami kulturního oddělení sovětského velvyslanectví v Římě, které mi slíbilo před měsícem přeposlat můj dopis do rukou generálního tajemníka KS SSSR J. V. Andropova, jsem nucen vás obeslat jeho kopií, protože nemám jistotu, že byl doručen do rukou adresáta.
Národní umělec RSFSR
A. A. Tarkovskij
Londýn, 17.10.83

Se svým synem Andrejem se již těžce nemocný Tarkovskij setkal až koncem roku 1985, poté, co malého Andrjušu ruská strana pustila za otcem do Francie. Při prvním setkání už Tarkovskij ležel těžce nemocný v nemocnici. Zemřel několik měsíců poté.

[připravil a přeložil Petr Gajdošík. Na Nostalghia.cz publikováno 23. ledna 2009]

(poslední update: 23. ledna 2009)