Literární scénář filmu Andrej Rublev (2. část)
Andrej Tarkovskij - Andrej Michalkov-Končalovskij
<<< 1. část

Nájezd. Podzim roku 1408

Obrana Novgorodu, neznámý autor, 15. st. Jeden z posledních dnů pozdního podzimu.
Studené slunce má dlouho co dělat s jinovatkou, která se během noci usadila na mrtvé trávě v průhledném lese. Ve vysokém, k zimě řídnoucím křoví se ukrývají dva strážní na koních. Před nimi se za spletí větví rozprostírá až k obzoru žluté, dávno sklizené pole.
"Víš, jak se řekne tatarsky hovno?" ptá se starší strážný a slézá s koně.
"Ne e... jak?"
Starší si mlčky odepíná toulec a meč.
"A ty víš?" ptá se mladý.
"Dva roky jsem se na ně v zajetí do úpadu dřel. Díky bratránkovi jsem se potom vykoupil."
Nestačí ještě ani spustit kalhoty a přičapnout, když se mladý vztyčí ve třmenech a vzrušeně a hlasitě šeptá:
"Jdou! Jedou!"
Na obzoru, na druhém konci pole se vyhupují jeden za druhým jezdci. V čistém podzimním vzduchu se míhají pestré oděvy a lesknou se zbraně.
Strážní víří rezavé listí, vyjíždějí na cestu a skokem mizí mezi stromy. Vpředu za temnými kmeny matně prokmitly knížecí korouhve a kopí, zamodral se dým z ohňů: na okraji lesa se utábořilo ruské jízdní vojsko.
Strážní se přiženou k mladšímu z knížat, který sedí u ohně.
"Jedou, kníže! Jedou!"
"Tataři!" kníže skáče do sedla. "Jak jsou daleko?!"
"Dost!"
"Přes pole!"
Ti, kdo sesedli, míří ke koním, celý knížecí pluk se zvedá. "Tataři! Tataři!" letí z jednoho konce ležení na druhý.
Rovnoměrně, aniž zpomaluje nebo zrychluje, pohybuje se rychlým klusem nepřátelská jízda. V čele jede chán, obklopený svou družinou. Cesta se jako pes vrhá tatarským koním pod nohy.
Ruské vojsko se ukrylo. Tváře vojáků, připravených ke střetnutí, jsou vyrovnané a drsné. Úplně vpředu je mladý kníže, mladší bratr velikého knížete. Vzpřímeně sedí v sedle, okusuje snítku, nemůže ovládnout ruce, aby se nechvěly.
Čelo tatarské jízdy je už na lesní cestě, ale její konec dosud nepřejel celé pole. Les se naplňuje frkáním koní, praskotem klestí a svistem pružných větví, skloněných nad cestou.
Ruská družina zkameněla. Dusot se stále víc přibližuje. A už ze zákrutu prudce vyjíždějí první tatarští jezdci. Když spatří Rusy, strhávají koně, kteří frkají a zvedají zpěněné chřípí. V ohbí cesty zavládne na několik minut nepořádek a nepřehledný zmatek. Veškerý pohyb nakonec ustává a les se noří do překvapivého ticha, jen občas porušovaného odkapáváním tajícího jíní do spadaného listí.
A tak tu proti sobě stojí Tataři a Rusové. Ani se nepohnou. Mladý kníže sedí vypjat jako struna a snítka, kterou rozčilením zapomněl vyplivnout, mu dál trčí mezi stisknutými zuby.
Chán ho zdálky pozoruje přivřenýma očima a přitáhnuv uzdu hlídá každý jeho pohyb.
Ticho náhle radostně rozvíří netrpělivé koňské zaržání. Na tuto výzvu ze středu ruského vojska táhle a nervózně odpoví kterási klisna, pak ještě jedna a další. Veselé ržání, znějící jakoby na pozdrav, rozléhá se nad podzimním lesem a vojsky.
Chán dělá sotva patrný pohyb, kníže si ho ihned povšimne, oba současně seskakují na promrzlou zem a jdou si vstříc.
"Čekali jsme tě už včera," začíná kníže.
"Narazil jsem na jakési malé město," sděluje mu s úsměvem chán. "Nejdřív jsem se mu chtěl vyhnout, ale pak jsem se neudržel. Promiň, zpozdil jsem se."
"K čemu to!" usmívá se stísněně kníže. "Pojeď!"
Chán, snad proto, že je starší, nebo proto, že je host, poplácá knížete po rameni. Ten se vzpamatuje a vyplivne rozžvýkanou snítku.
Podél říčky se žene podivné vojsko: pod pravoslavnými korouhvemi poskakují Tataři, pod chocholy z koňských ocasů, ozdobenými zvonečky - ruští vojáci. V čele - chán a mladý kníže...
"To tedy nemáš moc rád svého bratra," říká překvapeně chán.
"Tak je nám to už asi souzeno..."
"Kdy ses s ním naposled smiřoval?"
"Já jsem se s ním zpočátku nechtěl smiřovat, ale metropolita nás pozval do Moskvy a poručil, abychom před Bohem přísahali, že spolu budeme žít v míru a shodě."
"Cože?!" chán mu špatně rozuměl. Vyjeli na cestu a ženou se teď tryskem k lesu.
"Metropolita žádal, abychom na přísahu líbali kříž!"
"Kdy?"
"Loňskou zimu!"
"Kdy?!"

Kníže neodpovídá. Vzpomíná, jak jel loni na naléhání metropolity do Moskvy smiřovat se (po kolikáté už!) se starším bratrem.
Byl zimní večer, tak mrazivý, že se vzduch zdál být suchý a bodavý, on klusal celý den se svou družinou ze svého panství, spalující vítr mu vnikal pod sobolí kožich a kníže sám sebe proklínal, že se nepodvolil jet krytými sáněmi v tom divokém mrazu a sypkém sněhu, na němž dokonce nezůstávaly ani stopy koňských kopyt, snažil se dorazit do Moskvy před západem slunce a štval koně, který stáčel hlavu před větrem, a kdykoliv zabočil, vířil sněžný prach, letící pak do tváří mužů jedoucích za ním, a zloba v něm narůstala, kdykoliv si představil, jak jeho starší bratr, obklopen bojary a důvěrníky, vyjíždí beze spěchu z paláce velikého knížete a krokem směřuje podvečerními moskevskými ulicemi k chrámu...

"Nezůstávej, kníže, pozadu, nezůstávej!" volá chán.
Před nimi se objevují hradby Vladimiru a vojsko zamíří po rovné cestě k opuštěné, dokořán otevřené bráně. Rychlý dusot se mění v mohutný hluk, koně stupňují svůj šílený běh, ale v bráně pořád ani duše. Kníže je náhle zleva i zprava obklopen odvážlivci, kteří chtějí jako první vtrhnout do města.
Konečně jsou zpozorováni. Jakási postavička běží po hradbě. Kdosi pobíhá v bráně a snaží se ji zavřít. Ještě pár lidí mu přibíhá na pomoc. Pomalu, jako by se jim nechtělo, přibližují se k sobě křídla obrovské brány. Začíná se rozléhat zoufalé a kvapné vyzvánění na poplach.
Vojáci z Hordy pronikavě hvízdají a pozvedají zakřivené šavle. Brána se rychle dovírá a úzkou skulinou stačí proniknout pouze čelní skupina o několika vojácích a mladší kníže se svým setníkem. Jezdci se vrhají na ty, kdo se pokoušejí zavřít vchod do města.
Kníže, rozpálený jako v horečce, neví, čím začít, a tak stojí, aniž hne rukou, a pozoruje rvačku u brány. Jakýsi světlovlasý mnich běží v hrůze ulicí a pronikavě křičí:
"Tataři! Tataři! Tataři!"
Kníže obrací koně, žene se za ním, za několik okamžiků ho dostihne a spatří jeho popelavou tvář znetvořenou křikem. Po kratičkém zaváhání dopadá čepel knížecího meče s chrupnutím na šíji mladého mnicha. Je to malíř Petr, Rublevův pomocník.
Nápor z druhé strany stále sílí, brána se rozletí dokořán a zvenčí sem vtrhne řvoucí a hvízdající lavina, která se nezadržitelně žene do města.
Kníže kluše znovu vedle chána. Chán se usmívá a tatarsky křičí něco, čemu v tom hluku a spěchu není rozumět.
Se suchým praskotem už vzplanuly první požáry a nehybným vzduchem stoupá v klidných sloupcích dým.
Několik Tatarů a Rusů vylamuje závoru u vrat, pak zapřahají do vozu s majetkem valachy a vytahuji ho na ulici. Žena hořekuje, děti pláčou. Tatar zapaluje koudel a hází ji do slámy v koutě dvora.
U protějšího hořícího domu se pokouší dvojice mužů shodit s koně Tatara. Jeden z nich je mužik s pomláceným obličejem, druhý - Foma. Mužik se rozhání těžkou plaňkou, Foma má v rukou vidle. Doléhají na nepřítele, zatlačují ho do rohu a už se zdá, že to s ním dopadne špatně, když tu se ve vratech objevují dva ruští vojáci. Jeden bez rozmýšlení probodne kopím mužika, který v křeči vzdechne a padá ve vratech. Foma zoufale mává vidlemi, pomalu ustupuje do hloubi dvora a vyděšeně je přemlouvá:
"Co to děláte, bratři? Nezabíjejte mě! Jsem přece Rus, všichni jsme Rusové, vy jste také Rusové... Bratři! Jsme přece Rusové! Já jsem přece také..."
"Já ti ukážu, ty potvoro vladimirská!" procedí skrz zuby starý družinik a prudkým úderem kopí vyráží z Fomových rukou vidle.
"Bože, pomoz mi! Nezabíjejte mě, proboha! Hospodine!" Foma se tiskne k proutěnému plotu, přes který se přehoupne dřív, než se vojáci stačí vzpamatovat, a utíká pryč pustou zahradou.
"Počkej, ty pse!" sykne zlostně družinik.
Jízdní Tatar vytahuje za zády šíp, klade ho na tětivu a beze spěchu míří.
Foma peláší jako zajíc po černých hroudách, najednou sebou prudce trhne, zachvěje se, doběhne na okraj zahrady a tam, aby neupadl, obejme štíhlou jívu, která roste u plotu. Mezi lopatkami mu trčí šíp.
Voják se usměje, otře si špinavé zpocené čelo a mrkne na ruské družiniky.
Okolo chrámu se povalují mrtví. Raněný kůň se zmítá. Nepravidelně a žalostně vyzvánějí zvony.
Kníže v kruhu svých velitelů sleduje, jak u vchodu do chrámu chystají Tataři beranidlo. Aby mu nic neuniklo, pobízí kníže koně a rozjíždí se k chrámu, odkud sem přes zavřené dveře doléhá neurovnaný zbožný zpěv...

Boris a Gleb, neznámý autor, Moskva, 13. st. ...A zjitřené podvědomí knížete znovu pronásleduje nepříjemná vzpomínka na onen zimní večer, kdy dojel, zvedaje sníh kopyty koně, k chrámu dřív než starší bratr, kdy dlouho, ztěžka oddechuje, seděl, aniž slezl s koně, dokud se za rohem chrámu nevynořilo procesí - veliký kníže v celé své nádheře, s bojary a bohatě oděnými osobními strážci - a dokud se nerozezněl hlavní zvon, který podnítil ostatní, menší, a pak se za slavnostního vyzvánění spěchal po pás poklonit staršímu bratrovi. Spolu s ním pak ruku v ruce vystoupili po zasněžených schodech chrámu, kde je přivítal metropolita, který jim blahořečil a který potom ukázal ke vchodu, odkud se nesl vzrušený posvátný zpěv, odkud to dýchalo teplou vůní svící a kde, v hloubi chrámu za dveřmi, zářilo třpytivé zlato hlavního vchodu k oltáři, věčných světel před ikonami a svícnů...
V Uspenském chrámu je nesnesitelně dusno a těsno. Jsou tu všichni, kdo sem stačili vběhnout, dřív než se zavřely dveře; mužici v zakrvavených košilích, kteří byli zraněni v boji, starci, ženy s vystrašenými dětmi. Dohořívají čadící lampičky před oltářem a studené slunce ozařuje stěny, pomalované Posledním soudem. Všichni zpívají:
"Bože můj, v něhož doufám...! Ty se nezalekneš hrůz noci, ani střely letící dnem..."
Poslední naděje, poslední modlitba. Mezi těmi, kdo zpívají, je i Andrej, otrhaný, bez čepičky, s hlubokou tržnou ranou, táhnoucí se od brady ke spánku, a s pravou rukou obalenou zakrvaveným hadrem. Také on zpívá. A kolem sebe vidí rozhořčené, ke všemu hotové starce, uplakané oči dětí a tváře žen, poznamenané dlouhým utrpením. Pod klenbou se zvučně rozléhají ničivé údery do dveří chrámu pobitých železem.
Zpěv sílí.
Dveře se skřípotem povolují a během krátké chvíle se chrám naplňuje křikem, pláčem a pištěním dětí - do kostela vtrhávají pěší a jízdní. Vše je uvedeno do pohybu, všichni chtějí utíkat, ale utíkat není kam, a tak lidé hynou, posekáni nebo podupáni koňmi nebo nohama zdivočelého davu. Nářek, ržání, kvílení a hlasy, které nesouvisle zpívají žalmy.
Andrej vylézá zpod kupy krví zalitých lidských těl, protahuje se podél stěny, prolézá nízkými dvířky, utíká kamsi tmou, klopýtá po schodech, na které nevidí, a když narazí hlavou o jakýsi výstupek, ztrácí vědomí.
Uspenský chrám vyhlíží úděsně. Zdi zmazané, omítka pod malbou popraskaná a místy oprýskaná. Uprostřed rumiště - kaluž zhoustlé krve, mrtví se válejí v koňském trusu. Pomalu dohořívá Rublevův ikonostas a mezerami mezi deskami se valí těžký dým.
V jednom rohu zničeného kostela hoří hranice, na které Tataři rozžhavují železné pruty. Uprostřed chrámu, pod dohořevšími trámy zničené kupole, leží na dřevěné kládě po pás nahý klíčník Patrikej. Je mučen a vyslýchán. Těžce dýchá, oči má přivřené, vyschlé rty mu popraskaly a na krku pod vlasy slepenými potem mu křečovitě pulsuje žíla.
Vojáci sedí na bobku kolem ohně. Odpočívají.
Jeden z nich přistupuje k Patrikejovi.
"Tak co, chtěl by sis ještě porozprávět?"
"Ne," odpovídá tiše Patrikej, aniž otevře oči.
"Ale já bych chtěl," usmívá se Tatar.
"Ale já ne," klíčník otevírá oči.
"No nic, já ti vrazím třísky pod nehty, a ono se ti zase bude chtít."
"Když... když třísky... pak ovšem..."
Od ohně k nim přicházejí ostatní.
"A možná, že bys promluvil i bez třísek?" pokračuje Tatar.
"Co chceš slyšet, co?"
"Aj aj aj, jaký ty jsi nedobrý hospodář! Zapomeneš, kam jsi poschovával chrámové zlato!" pokyvuje Tatar hlavou.
"Nedobrý hospodář, jistě," souhlasí Patrikejev. "Biskup mě u sebe držel jenom z milosrdenství...
Nedůvěřoval mi... vůbec mi nevěřil a všechno zlato si poschovával sám, nevím..."
"No nic, hned se to dozvíš!" usmívá se Tatar a dává znamení ostatním. Obstupují Patrikeje ze všech stran a rozpínají mu ruce až na kraje klády.
"Počkejte, hned všechno povím, všechno! Zakopal jsem to zlato, všechno jsem ho zakopal... u plotu jsem ho zakopal, u pravého sloupu jsem ho..."
"Ale, ale, to je mi opravdu líto, čestné slovo. Jak dlouho máme kopat u toho tvého pravého sloupu? Ty se nám budeš ještě posmívat?" sotva se ovládá Tatar.
"To je neštěstí," mumlá nezřetelně Patrikej, "to musel někdo všechno ukrást! To asi vaši ukradli, u vás je to přece samý zloděj... u vás přece... u svých by ses měl poptat..."
Tatar zlostně nadává ve své mateřštině a říká cosi vojákům. Ti přivazují klíčníkovy ruce k příčce a sklánějí se k němu. Pod klenbou se rozléhá pronikavé naříkání.
Patrikej kroutí divoce hlavou, zátylkem bije o kládu, náhle však ztichne a vydechne:
"Umírám..."
Tatar se mu neuspokojen dívá do tváře. Do chrámu vstupuje mladší kníže a spolu s ním pár podnapilých družiniků. Kníže přistupuje k Patrikejovi, ležícímu na kládě.
"Tak co, řekl něco?" ptá se. Pak pohlédne na klíčníkovy zmrzačené ruce a zachvěje se.
"Nic jsme z něho nedostali."
"Břídilové..." říká pohrdavě kníže. Udělá několik kroků k východu, ale zastavuje ho Patrikejův slabý hlas:
"Počkej, počkej, neodcházej, Jidáši," naříká tiše a kalné slzy se mu řinou zpod zavřených víček. "Jenom se podívej, jak ti netvoři mučí nevinného ruského pravoslavného člověka, podívej se líp... Kosti mu lámou... nehty strhávají... jen se podívej líp, a mě nech, ať se podívám na tebe... Počkej... Musím se vzchopit, oči otevřít... chtěl bych vidět tvou tlamu, tvou šikmookou jidáší tlamu!"
"Lžeš," usmívá se kníže. "Jsem Rus."
"Cožpak si tebe může člověk splést? Poznal jsem tě podle tvého jidášího hlasu. Prodal jsi Rusko nepříteli..." Patrikej otevírá s námahou oči. "Hned jsem tě poznal... Pamatuj si slova nevinně vražděného: vyženeme vás a vaše odporná noha se už nedotkne ruské země... Pánubohu přísahám, že nedotkne. Kříž na to políbím!" Patrikej se celý třese a náhle ze všech sil zvolá: "Dejte sem kříž, kříž pravoslavnému!!!"
"Hned!" volá Tatar vesele od hranice a vytahuje z ohně do běla rozžhavený kříž.
Kníže jde se sklopenou hlavou podle zdi se zohavenou malbou, strčí do železných dvířek a ocitá se na úzkém kamenném schodišti, vedoucím na střechu, a do myšlenek se mu dere stále totéž...

Hřměl sbor, hlasy zpěváků bloudily v nevídaných výškách, plamen svíce se pohyboval v rytmu zpěvu... ...a mladší kníže se sklonil k těžkému, drahokamy zářícímu kříži v rukou metropolitových a dlouhým polibkem stvrdil před Všemohoucím slib o nerozborném přátelství a své poslušnosti staršímu bratru, a když se rty dotkl teplého zlata, třikrát se políbil s velikým knížetem a když metropolita požehnal jejich přísaze znamením kříže, zdvojilo se mu v slzách dojetí všechno kolem...

Kristus s planoucíma očima, neznámý autor, 14. st. "Volal jsi po kříži?" ptá se Patrikeje s úšklebkem poďobaný voják a natahuje k jeho rtům rozžhavený jiskřící kříž. "Tak líbej! Chtěl jsi přece!"
Patrikej se dívá vzhůru na horkem sálající kříž, vznášející se nad jeho tváří, a vidí ušpiněnou klenbu chrámu, k nepoznání začouzenou a vlnící se v horkém vzduchu, který stoupá od rozžhaveného železa nad jeho hlavou.
Do chrámu přivádějí černou dlouhonohou klisnu. Podkovy zvoní a cvakají po kamenných dlaždicích.
"Tak už dost otálení, nebo vystydne!" Tatara už nebaví držet těžký kříž a popadá ho vztek.
Patrikej má nepříčetný výraz a s očima vytřeštěnýma křičí:
"Vy všichni budete hořet ve vroucí smůle! Všichni!" Začíná se zlomyslně a přerývaně chechtat. "Vy odejdete a my postavíme všechno znovu! Znovu a ještě líp! My všechno... ale vám v ohnivé lázni vyhřeznou všechna střeva!" Patrikej se zalyká slabým chechtotem, smíšeným se slzami.
Tatar přitiskne ze vší síly kříž ke klíčníkově tváři a prázdno mrtvého chrámu rozřízne hrozný nelidský řev. Tataři vlečou svíjejícího se Patrikeje ke vchodu a svazují mu nohy koženými řemeny.
"Sláva... tobě... hospodine," mísí se do hysterického smíchu, jímž se zalyká klíčník, "že jsi dopustil... loupežení a vraždění... Teď jsi v nás vzbudil pravou zlobu! Pravou... sílu. Díky...! Přemůžeme všechny..."
Konec řemenu Tataři přivazují k ocasu klisny, kterou pak pobídnou rozpáleným křížem po zadku.
Klisna se postaví na zadní nohy, zasype kamenné dlaždice sprškou úderů okutých kopyt a žene se k východu, vlekouc za sebou polomrtvého, hystericky se smějícího Patrikeje pryč ze zničeného chrámu, přeplněného mrtvolami.
Vladimir praská a sténá v plamenech. Černý dým stoupá k nebi, saze poletují ve větru. Dobyvatelé pálí, řežou, drancují, jako by násilí neměl být nikdy konec, a hranice krutosti, jaké může být schopen člověk, se posunují stále dál.
Mladší kníže vystupuje po starých, ochozených schodech, aby až úplně seshora zvážil, zhodnotil a určil rozsah své msty, která se zrodila z nenávisti a neukojitelné lačnosti po vládě.
Shlíží dolů, na popel a křik, a jeho bezbarvé oči s panenkami malými jako zrnko máku slzí ve výšce na volném větru.
Zpustošený Uspenský chrám se podobá obrovské kamenné jeskyni. Seshora se sype zejícími otvory po servaných kupolích drobný studený déšť. U zpola shořelého ikonostasu se tyčí mezi mrtvolami klečící Andrej. Stěží ho lze poznat. Vypadá, jako by se chtěl pomodlit a najednou zapomněl nejen modlitby, ale všechna slova vůbec. Náhle cítí na svém rameni čísi známou lehkou ruku a tento dotek vyvolává v paměti dávné a šťastné chvíle.
"...Och, jak je dobře, že jsi přišel! Tolik jsem tě chtěl vidět."
"Kdybys nebyl chtěl, nebyl bych přišel ani za nic," odpovídá za jeho zády známý křaplavý hlas.
"Přišel jsi právě včas, tři noci jsem nespal, ale dnes, když jsem se kamsi propadl, jsem usnul a bůhvíproč se mi zdálo o tobě." Andrej mluví spěšně a přerývaně. "Jako by ses díval oknem, jenomže ne zespodu, ale bůhví proč seshora, visíš hlavou dolů s horního rámu, nahlížíš dovnitř a hrozíš mi prstem, já jsem v prázdné chalupě a se mnou jsou tu dva Tataři, kteří si mohou hlavu ukroutit, a ty se díváš a prstem děláš - ťuk! ťuk! A já na tebe volám..." Andrej ztrácí souvislost a zmlká.
"Co voláš?"
"Poslyš, co se to jenom děje?" zeptá se náhle. "Vraždí, páchají násilnosti, ničí chrámy, pálí svaté knihy!"
"Však já o tom všem vím. Moc dobře o tom vím."
"Když ho zabíjeli, velmi ho mučili, pomalu ho smažili na ohni..."
Andrej mluví vzrušeně, naléhavě, jako by jím třásla zimnice.
"Koho?"
"Však víš, nu, toho, jak se jmenuje, mého drahého..."
"Tolik jich zabili, mám si snad všechny pamatovat?" Theofan se zimomřivě choulí do kutny, schovává ruce do rukávů a zády se opírá o začazenou stěnu.
"A pak ještě líbal rozžhavený kříž," spěšně pokračuje Andrej.
"Zemřel a nic nepochopil, jenom pořád křičel: Vy zmizíte a my to všechno postavíme znovu! A Tatar se mu směje... A povídá mu: Vy si i bez nás jeden druhému hrdlo prokousnete! Taková hanba!"
"Povídal jsem ti to přece! Pořád ses přel. Kolikrát jsi mi tehdy pil krev... Vzpomínáš si?"
"Ale mně je teď hůř než tobě: ty jsi už umřel, ale já..."
"Nerouhej se Bohu!" přerušuje ho přísně Theofan.
"Ne o tom chci mluvit! Ale o tom, že jsem půl života prožil v slepotě! Půl života... A všechno, co jsem kdy dělal, dělal jsem pro lidi. Pracoval jsem ve dne v noci. Tři dni jsem se nemohl podívat do světla, jak mě oči bolely. Utěšoval jsem se, že je to jim pro radost, že je to pomoc ve víře! A oni zatím, k tomu ještě pravoslavní, vzali můj ikonostas a pro nic a za nic ho spálili. To přece nejsou lidé?"
"Říkal jsem ti to!"
"Což nejsme jedné víry a z jedné země? A oni ho vzali, spálili a ani se nezachvěli. Stáli, dívali se a jeden se dokonce smál. Takhle, podívej se," Andrej se usmívá neživotným úsměvem a pláče. "Cožpak nejsme z jedné krve? Jak se mohli spolčit s Tatary? Všechny povraždili: Fomu, Petra, Grigorije a snad i mého Sergeje..."
"Nu, dobře, je čas, abych šel," vraští čelo Theofan.
"Počkej, prosím tě, neodcházej ještě," spěšně drmolí Andrej a popotahuje začervenalým nosem "co je ti, nudíš se? Není ti se mnou dobře? Tak já už nebudu. Pojď, posedíme, popovídáme si. Budu ti vyprávět..."
"Já stejně všechno vím..."
"Zajdeme teď spolu do cely, je tu jedna, o které nikdo neví, týden jsem se tam schovával... Sedneme si, popovídáme... Celou noc budeme povídat! Budu ti vyprávět, jak jsme tu pracovali..."
"Musím jít," Theofan se otáčí, ale Andrej ho zastavuje: "Neřekl jsem ti vlastně to hlavní!" Sbírá odvahu a pak řekne: "Je to konec. Víc už nebudu nikdy malovat."
"Proč to?"
"Nikdo to nepotřebuje. Když jsem nedokázal svým uměním přesvědčit lidi, že jsou lidmi, znamená to, že nemám vůbec talent! A proto se už štětců a barev ani nedotknu. Konec..."
"To není správné! Spálili ti jeden ikonostas. Víš, kolik toho spálili mně? V Pskově, v Novgorodě, v Haliči!"
"Ale kdybys byl živ, tak už bys také víc nemaloval! Nemám snad pravdu?"
"Bereš na sebe veliký hřích! Ovšem, že nemáš pravdu!"
"Bůh je milosrdný, odpustí mi to. Vezmu na sebe pokání. Zavážu se k věčnému mlčení. Nemám o čem bych víc s lidmi hovořil... Vymyslel jsem si to dobře?"
"Špatně sis to vymyslel," říká Theofan a odchází, aniž se ohlédne.
Začíná padat sníh. Řídké vločky dopadají nejistě na chrámovou dlažbu. Theofan se náhle zastavuje u začazené stěny, na které zůstal celý kousek malby: plachetka, část ramene, ruka... Se stařecky nachýlenou hlavou si pozorně prohlíží malbu.
"Jaká je to krása..." Theofan mlaská jazykem a otáčí se k Andrejovi, který stojí uprostřed chrámu a s hlavou zvednutou vzhůru a nataženýma rukama chytá do dlaně pomalu klesající vločky. Theofan se usmívá.
"Poslechni, nenechávej toho. Vzal bys radost ne sobě, ale lidem. Že to neuděláš?" prosí.
"Sněží," říká místo odpovědi Andrej. "Není nic strašnějšího, než když do chrámu padá sníh. Pravda?"
Neozývá se žádná odpověď. Andrej klouže pozorným pohledem kolem, a když nenalézá nikoho, kdo by mu mohl odpovědět, vychází na ulici, která začíná bělet, bráníc se tomu všemi svými doutnajícími domky.
Sestupuje po chrámovém schodišti, ale nestačí udělat ani pár kroků, když mu vyběhne vstříc vladimirská pomatená dívka. Usmívá se, něco si brumlá, její oči jsou prázdné, slzy lhostejné, připomíná oddaného psa.

Sněžení houstne. Za rozcestím potkávají Sergeje. Stojí uprostřed cesty a nohou rýpe do zamrzlé kaluže. Když spatří Andreje, rozběhne se k němu a zajíká se radostí:
"A já jsem tě tolik hledal! A kde je Daniil?" Andrej se náhle zastavuje, zavírá oči a sténá. "A kde je Daniil, Andreji?"
Andrej neodpovídá. Dívá se před sebe, rozhodnut s konečnou platností, že už nikdy víc nebude věnovat jakoukoli pozornost lidské řeči, k níž se od nynějška bude stavět jako k hluku, jako k prázdnému zvuku.
Vycházejí za bránu. Smráká se. Sněží. V houštinách se potulují vlci a krajinou se rozléhá jejich teskné vytí.


DRUHÁ ČÁST

Podle klášterní zdi, směrem ke kostelu, ležícímu v hloubi dvora, se žene rozcuchaný mužik, který svírá v podpaždí dřevěná křídla. Pronásleduje ho rozlícený houf - mužici, děti, ženské, mniši. Křičí a házejí po něm kamení. Dav ho už téměř dohání, ale on vbíhá do rozevřených dveří kostela, hbitě uhýbá na točité schodiště a letí nahoru po strmých ochozených schodech.
Dole burácejí a široko daleko se rozléhají hlasy pronásledovatelů. Tísníce se a překážejíce si navzájem hrnou se za ním.
Muž je už na střeše kostela. V horečném spěchu přikládá křídla, přivazuje si je na zádech zvláštními popruhy a dochází na samý kraj olověné střechy.
Dole nenávistně běsní dav.
Muž roztahuje křídla, odráží se a skáče dolů. Dav vzdechne a v hrůze se dělí na dvě části a tvoří tak špalír, nad kterým letí člověk.
Vznáší se nad zemí jako anděl. Vidí řeky a pole, bělokamenný kostelík na vršku, mihotavé čeření na vodní hladině ozářené sluncem, mužiky při senoseči po pás ztracené v strakaté trávě, ženské, sklízející obilí. Lidé se zdají z té čarovné výše docela malincí.
Vidí modravé dálky, vzdalující se v plavných vlnách stále dál a dál, na samou hranici mezi nebem a zemí, chalupy, šplhající se po mírných svazích, sluncem ožehlé žluté obilí, padající ve vlnách a znovu vstávající ve větru, měkké prašné cesty s ostrůvky nezdusané trávy, ubíhající přes pole a podle řeky, stáda na vlhkých loukách ponořených do stínu.
Vidí svou zemi, na níž se narodil a v níž bude pochován, vidí ji takovou, jakou ji nikdo před ním ještě neviděl a stěží brzy uvidí.
Okřídlený mužik mizí za lesem. Ochromení lidé poklekají, neboť svatost člověka, který uletěl, je nabíledni.
Křídla a ruce se lámou, muž padá svítícím březovým hájem, a když udeří o zem, umírá.


Babí léto. Podzim roku 1409

Kladení do hrobu, neznámý autor, 15. st. Je podzim. Unavené slunce zalévá pustá pole, slabým vánkem se nese pavučina a zachycuje se na keři, kolem kterého letí.
U vrat kláštera se už od rozednění potlouká otrhaný žebrák. Pomalu přechází kolem vrat, pak nahlíží do dvora, dlouho postává u branky a opírá se o hůl a potom, když zaslechne přibližující se hlasy, belhá se rychle pryč. Občas sebou škube v záchvatu kašle, zakrývaje si ústa špinavou dlaní. Je to Kiril.
K vratům přijíždí zpod kopce vůz, tažený valachem vyschlým jako smrt, se kterým jede bosý mužik. Na voze je několik košíků s jablky.
"Dobrý člověče, dej mi jablko, proboha tě prosím, jsem nemocný," prosí Kiril nachlazeným, skoro šeptajícím hlasem.
"Táhni, táhni," odhání ho mužik. "I tak nemám z čeho odvádět obrok! Bůh tě nasytí..."
Vůz vjíždí do vrat, která otevřel fortnýř.
Kiril se teskně dívá na ten drahý dvůr Andronikova kláštera, uprostřed kterého se tyčí bílý kostel, a na nové stavby a budovy, které vyrostly už po jeho odchodu.
"Vejdi, boží člověče," zve Kirila mnich. "Jistě jsi hladový..."
S rozechvívajícím pocitem radosti a strachu překračuje Kiril práh kláštera.
Fortnýř ho vede pod přístřešek v hloubi dvora, kde několik mnichů přebírá hromadu jablek. Shnilá a červivá jablka házejí do koše, kolem kterého sedí žebráci a mrzáci: vybírají z košíku a hltavě jedí. Dělají Kirilovi místo a přijímají ho mezi sebe.
Bosý mužik složil mlčky své koše u přístřešku a už se chystá odjet, když tu si ho všimne vysoký dlouhý mnich:
"To jsi raději nemusel vozit nic... Myslíš si, že se ti to započte jako obrok?"
"Mám toho málo! Dávám, co se urodilo."
"Dobře, dobře. Jdi!" propouští ho spěšně dlouhán...
"Ve Vladimiru je ještě hůř," sípá Kiril, "tam nejsou ani jablka... Minulou zimu tam basurmani všechno vypálili."
"Co si to tam šeptáš?" ptá se dlouhán a zvědavě si prohlíží Kirila.
"Nešeptám, nastydl jsem. Nocoval jsem v jezeře."
"Jak to?"
"Vlci mě k tomu dohnali, pořád mi šli v patách, hrůza. Hlad nezná slitování. A tak jsem před nimi utekl do jezera." Kiril si přejíždí rukou po krku. "Stojím, oni si sedli do řady na břehu a sedí. Když odešli, sotva jsem se vydrápal ven, ani mluvit jsem nemohl, už druhý den to se mnou lomcuje..."
"Z Vladimiru jsi tedy..." zajímá se dlouhán.
"Ano, žil jsem tam," šeptá neurčitě Kiril.
"Támhle jde také jeden z Vladimiru," ušklebuje se tlustý mnich a dívá se přes dvůr. "Rublev... Andrej... Slyšel jsi o něm, ne?"
Kolem kostela jde po chodníku vykládaném kamenem Rublev.
Kiril se za ním dívá s pootevřenými ústy, a bojí se dokonce polknout slinu, jen aby na sobě nedal znát rozčilení. Dlouhán se na něho upřeně dívá a Kiril si to uvědomuje.
"Na malíře ikon je hubený až hrůza," povídá hrbatý mnich.
"To už přece žádný malíř není," podotýká tlusťoch, "už dlouho nic nemaluje."
"A proč?" ptá se kdosi z cizích.
"Bůhví! Nikdo neví proč. Mlčí. Zavázal se k věčnému mlčení... Nechal úplně svého řemesla a mlčí."
Kiril naslouchá rozhovoru a rozčileně loví rukou v koši s jablky.
"Zajímalo by mě, proč se dal na takové pokání?" snaží se někdo dozvědět víc.
"Zhřešil, a tak dělá pokání," vysvětluje dlouhán.
"Přivedl si z Vladimiru pomatenou dívku a ta najednou..." dlouhý mnich dělá oběma rukama výmluvný pohyb, aby naznačil velké břicho. "Pomatená, pomatená, ale zřejmě se taky vyzná."
"Pro vlastní hanbu si ji přivedl," uvažuje hrbáč. "Aby měl navždycky před očima svůj hřích..."
"A co ostatní z Andrejovy skupiny?" Kiril se rozkašle a shrbí se.
"Ta se prý rozpadla," odpovídá tlouštík. "Několik jich prý zabili Tataři, jiní se rozprchli na různé strany."
Dlouhán dál se zájmem pozoruje Kirila.
"A co Daniil, zůstal naživu?" sípá Kiril.
"Povídají se různé věci. Jedni říkají, že odešel na sever, druzí zase, že si ho Tataři odvedli s sebou, a třetí - že ho prodali do otroctví Frankům..."
Dlouhán vstává ze svého místa a přistupuje ke Kirilovi.
"Není možná, Kiril?"
Kiril sedí bez hnutí a s hlavou sklopenou.
"Kirile!" zvolá ještě hlasitěji dlouhý mnich.
Kirilova lysina se sklání ještě níž, pokorně přikyvuje hlavou a na zmrzlém nose se mu objevuje kalná slza.
Uprostřed prázdné chalupy leží na podlaze pomatená, drží se za břicho, zvedající se jako hora, a žalostným hlasem sténá. Vedle ní stojí s rukama bezmocně svěšenýma Andrej. Tělem dívky projede náhle bolestné zachvění, pomatená třeští suché oči plné utrpení a hlubokým chraptivým hlasem křičí jako poraněné zvíře.
Andrej vybíhá v hrůze z chalupy a ve dveřích se střetává s černovlasým mužikem. Ten se polekané klidí na stranu.
Z chalupy se ozývá nářek rodičky.
"Co se děje?" ptá se vyděšeně mužik.
Andrej se mu chvíli dívá prosebně do očí a pak mizí vevnitř. Mužik jde za ním. Křik se teď ozývá z chléva. Mnich přivolává mužika pohledem a běží tam, odkud je slyšet nářek.
"Hej, Darjo, Lecho! Pojďte sem!" volá mužik. "Darjo!"
Jeho žena slézá s vozu, kterým běženci přijeli, setřásá si se sukně prach a vstupuje dovnitř. Se skloněnou hlavou prochází nízkými dveřmi do chléva a zastavuje se u rodící dívky.
"Ale, ale... Tak co je s tebou, holubičko?" říká s porozuměním Darja a pokleká k ní. "Nic se neboj, hned to bude..." pokládá jí ruce na břicho. "Podívejme, jak kope!"
Pomatená tiše sténá.
Je večer, pomatená leží uprostřed chléva. Oči má napůl zavřené, rychle a těžce oddechuje. Nad ní se sklánějí Darja a stařenka.
Venku se tísní lidé a vzrušeni a rozčileni slavnostností takové chvíle naslouchají křiku pomatené. Občas si mezi sebou polohlasně povídají a dívají se na Andreje, který stojí bez hnutí u zdi a se zavřenýma očima se v duchu modlí.
Do vesnice přijíždí několik dalších potahů s uprchlíky. Skřípají kola, soumrakem se vznáší prach, ozývá se ržání koní, pláč dětí. Povozy se zastavují a mezi chalupami se objevují vyčerpaní, zmučení lidé. Přilákáni křikem dívky, shlukují se na dvoře, poslouchají, dívají se, vyptávají se co se stalo, a pak zůstávají stát pod přístřeškem opuštěného domku, čekají a věří, že všechno dobře dopadne.
Nářek, který před chvílí zesílil, utichá a za okamžik se za dveřmi chléva ozve pláč novorozeněte, zalykajícího se prvními doušky svěžího podzimního vzduchu.
Dveře se otevírají a na prahu se objevuje Darja s chlapcem na rukou.
"A je to!" říká a poodhrnuje plátno, do kterého je dítě zabalené. Na bílé látce se černá osmahlá tvářička s kosýma očima. Všichni jsou překvapeni.
"Podívejme se!" povídá kdosi rozpačitě. "Tatařík!"
"Ale ne!" nevěří ti, co stojí opodál.
"Je to tak, Tatařík!" potvrzují ti, co jsou blíž.
"Och ty... čubčí synu!" říká malý mužík, který je zklamán ze všech nejvíc.
"Nic, nic! Je to přece náš Tatařík," říká jiný. "Ruský Tatařík! Kdo je matka? Ruska? No tak!"
Andrej stojí u kůlny. Všichni mlčí, drží se stranou a mají trapný, provinilý pocit.
"Pokřtíme ho, dostane ruské jméno a vychováme ho..."
Vtom se za Darjinými zády ozve neznámý ženský hlas:
"Dejte mi ho... Ať se na něj aspoň podívám..."
Je to tak neočekávané, že Andrej překvapením strne.
Hovoří pomatená dívka. Hovoří normálním lidským hlasem. Sedí na kousku plátna a tiskne se k trámové stěně.
Darja se vrací pod střechu a podává dítě matce. Ta si sedá pohodlněji, neobratně bere chlapce do rukou a klidným hlasem mluví ke shluku lidí ve dveřích, aniž si ještě uvědomuje, jaký zázrak se s ní stal:
"Tiše... Proč křičíte...?"
Prohlíží si všechny bezelstným pohledem, až se očima setká s Andrejem, který stojí mlčky v houfu.
Upřeně se dívá na člověka, kterého nezná, kterého, jak je přesvědčena, nikdy v životě neviděla, ale jehož tvář ji přitahuje a připomíná jakousi jinou dobu, jakýsi jiný život, který možná vůbec ani nikdy nebyl a který se jí jenom zdál v ošklivém těžkém snu.
Andrej se usmívá. Poprvé od rozhovoru s Theofanem ve zničeném Uspenském chrámu se usmívá...
Dívka se dívá na Andreje a její tvář se náhle rozzařuje odleskem vzdálené, závanem štěstí prosvětlené vzpomínky.


Tesknění. Léto roku 1419

Matka Boží, neznámý autor, Vladimir, 12. st. Za dokořán rozevřenými vraty je vidět šedivá, pošmourná, dešti zbičovaná dálava.
Na dvoře rolnického stavení, poházeném slámou a uprostřed se studnou, sedí trojice pijáků: hospodář, asi šedesátiletý stařík, a dva hosti - jakýsi řemeslník s úzkou koňskou tváří a řídkou bradkou a chlapec, který se rozvaluje za stolem s hlavou pokleslou na předloktí. Stranou, u protější stěny, sedí Andrej a Kiril - jsou unavení a zablácení z cesty. Andrej za těch deset let velmi zestárnul, potemněl a v prořídlých vlasech se mu objevily šedivé pramínky.
Mniši rozložili na vaku jídlo, tiše hodují a naslouchají rozhovoru, který se vede u stolu.
"To je všechno počasím," stěžuje si hořce hospodář.
"Cože?" ptá se ho hubený.
"Říkám, že je to počasím, že mi lezou všechny ty hlouposti do duše. Nalej ještě každému jednu."
"Už tu ale nic není," řemeslník odstrkuje prázdný džbán.
"Není?" dívá se hospodář udiveně na džbán. Potom bere chlapcův nedopitý pohárek a rozlévá ho, půl sobě a půl mistrovi. "Není," opakuje roztržitě a pak náhle, jako když znovu našel ztracenou nit, sleduje svou myšlenku: "Není zkrátka mezi lidmi dost rozumu..."
"Není, není," oživne řemeslník, "není dost rozumu, není. Ale já jsem si příkladně vymyslel koloběžku."
"Cože?" dívá se na něj nedůvěřivě stařík.
"Koloběžku. Na dvou kolech. Posadíš se, nohama se odrazíš od země a jedeš. Co se díváš? Na kříž mohu přísahat!" a řemeslník se křižuje. "Ale ve vesnici to bylo k nevydržení! Křičeli na mě: Čarodějník, čarodějník! Zašel jsem si do města, a oni mi mezitím spálili chalupu! I s koloběžkou. Na zdraví!"
Ve vratech se objevuje hladová fena. Pokorně kroutí hubeným zadkem, přibližuje se k lidem, očuchává nohy stolu, a když nenachází nic k jídlu, ulehá u nohou Borisky - tak se jmenuje chlapec.
"Nevědomí jsou lidé, nevědomí," souhlasí hospodář. "Nevědomí a liknaví... To za našich časů..."
"A co za vašich časů?" odporuje mu řemeslník.
"Také jsem o nich onehdy slyšel. Jeden mistr si udělal křídla. Usmyslel si, že bude lítat. A víš, co se stalo? Vesnice ho zasypala kamením. Div ho nezabili. Taková nevídaná a divoká nevědomost... Ale on vylezl na kostel, skočil s něho a letěl! Přece to dokázal! Vzlétnul a úplně uletěl!"
"Kam?" ptá se Boriska, aniž pozvedne hlavu.
"No jen tak, uletěl..."
"Kam?"
"Úplně uletěl," odpovídá neurčitě mistr.
"A spadl a zabil se," dodává stařík.
"Vůbec se nezabil! Je to tak, jak povídám - uletěl!"
"Zabil se," šklebí se stařík.
"Uletěl."
"Zabil se."
"Uletěl," mistr má už té hádky dost.
"A já ti povídám, že se zabil," trvá na svém s opilou urputností stařík.
"Ule e těl!" vykřikne náhle mladíček pod stůl a stejně jako dřív ani teď nepozvedne hlavu. Pes se štrachá se zvednutým ocasem zpod Boriskových nohou.
"A ty mlč! Co řveš?" přerušuje ho přísně stařík.
Boriska zvedá tvář s vysedlými lícními kostmi a dívá se na hospodáře opilýma modrýma očima.
"Podívej se na něho! Je zrovna takový jako otec. Tyhle lidi já nenávidím."
"Jeho otec je mistr zvonař, Nikolaj," vysvětluje řemeslník a kývne hlavou k Boriskovi. "Slyšel jsi o něm možná, ne?"
"O mistrovi jsem slyšel, ale tady o tom jeho prostořekém klukovi ještě v životě ne," odpovídá stařík.
"Nevěříte nám! Nevěříte svým dětem!" povídá Boriska a pokyvuje hlavou. "Zná tajemství, jak dělat zvonovinu, ale nikomu nic neřekne! Dokonce přede mnou to, potvora, tají. Před vlastním synem!"
"Dobře, dobře, už nech otce na pokoji..." uklidňuje mistr rozohnivšího se mladíka.
"Kam to spěje svět?" rozčiluje se hospodář. "Syn otci nadává a ještě po něm chce tajemství! Tajemství si musí člověk zasloužit, můj milý! Za slou žit! Kluku usmrkaný!"
"Vždyť on to tajemství nechce pro sebe," zastává se Borisky mistr.
"A pro koho?"
"Pro koho... Pro lidi..."
"Pro lidi," ušklibuje se stařík. "Ech! Rus Rusa obchází na široké cestě obloukem... Člověk už neví, koho se bát víc, tam Tataři, tady - bojaři! Pro lidi... Ale co, napijem se."
Andrej je s porozuměním pozoruje, přemýšlí o čemsi a naslouchá melodii, kterou zpívá vítr ve slaměné střeše, zvuku koňských kopyt, podupávajících do prkenné podlahy v konírně, a vzdálenému dětskému pláči...
A náhle se Andrej vrací ve vzpomínkách do dětství, vzpomíná na to, jak ležel jako chlapec pod vozem na dvoře, posetém nazlátlou pšeničnou slámou, na matku, s tváří zabalenou do šátku tak, že jsou vidět jenom její veselé modré oči, na otce s krátkou plavou bradkou, na to, jak stáli proti sobě, jak pravidelně zvedali cepy a vytloukali ze suchých klasů pšenici, která poskakovala po udusaném mlatu jako krupobití, údery se střídaly s obdivuhodnou pravidelností, zrno odskakovalo, plevy poletovaly ve větru, otepi vymlácené pomačkané slámy se stlaly na dvoře a převracely se ve větru, zvučně a pravidelně dopadaly cepy, země se chvěla, otec se zpod hustého obočí díval na mladou modrookou matku s podkasanou sukní, rozdrobený klepot cepů se měnil v rozhovor, bylo příjemné a vzrušující pozorovat výměnu pohledů mezi matkou a otcem: ty veselé a modré matčiny a těžké, zdánlivě lhostejné otcovy, ale dychtící, netrpělivé, a pak matčin sarafán, mokrý v podpaždí, bílý šátek se lněným okrajem na její hlavě, vítr, který se prohnal dvorem a rozfoukal slámu vznášející se nad vraty, matka, padající se smíchem do pichlavého stohu, a otec, uléhající vedle ní a objímající ji do černa opálenou rukou, a znovu údery cepů - pravidelné, rytmické a ukolébávající a slunce, slunce, které rozněcovalo slámu, bílou v prudkém světle, a déšť, který se zničehonic spustil a padal ve velkých, třpytících se kapkách, lidé utíkající pod přístěnek, a hřmění, a vítr, který po dvoře rozmetal slámu, a blesk, který šlehl v slunečním světle - to všechno probíhá Andrejovi ve vědomí jako závan téměř neskutečného štěstí ve štědré prchavé bouři, která zablýskala a přehnala se nad vesnicí jeho dětství. A vzpomíná si, jak se díval doslova jako očarovaný na jednotvárné pohyby rukou něžně a ostře rámovaných sluneční konturou, a uvědomuje si, že právě tehdy poprvé pocítil touhu vyjádřit tento pohyb, zastavit ho a opakovat ve srozumitelné a rozčleněné podobě.
Andrej se dívá na trojici u stolu. Sedí proti světlu, opírají se o stůl a mlčky přemýšlejí každý o něčem jiném. Nejprostší a nejvšednější věci mu odhalují svůj skrytý smysl.
Chlapcovy bosé nohy leží klidně pod stolem, levá trošku natažená, pravá pokrčená, ale ne úplně, a ošuntělé gatě mu zakrývají štíhlé opálené kotníky. Pod rozepnutou košilí je vidět ostře se rýsující klíční kost a dlouhý krk. Hlavu má mistr trošku nachýlenou a jeho pohled je hluboký a utkvělý.
"Němec neumí ani tesknit. A když se mu zasteskne, myslí si, že je nemocný..." říká zamyšleně.
Staříkova dlouhá košile pod kolena splývá dolů v pravidelných, klidných záhybech. Hospodář se otáčí a hned se objevují záhyby ostře lomeně, podobající se zmačkanému plechu, vzájemně se protínající a hrozící, že se každou chvíli rozsypou. Stařík si utírá ruce do kusu plátna, čímž na okamžik rozvlní nehybné zřasení.
"Tak co, napijeme se na to, aby nám Hospodin dal všechno, co si přejeme..."
Andrej se dívá, ohromen náhle myšlenkou, která ho posedla.
Záhyby vylétly k lokti, mizí a v okamžení padají jako průzračné stíny s kulatého a pevného ramene, které přechází plynule v linii ruky, sahající po nádobě...
Znenadání jsou přepadeni větrem, sláma rozházená po dvoře poletuje po zemi.
Andrej zvedá mechanicky ze země uhlík, netrpělivě ho přendává z ruky do ruky a jeho pohled rychle klouže po měkce a rychle vystupujícím obrysu ramen, který prosvítá pod osvětleným povrchem látky, aby se pak ostře zlomil v loket a zmizel ve stínu, mezi stolem a dlouhou dlaní. Andrej se nemůže udržet a vstává ze země. Trojice sedí a setrvává v poklidné besedě, patří k sobě, každý má něco, co nemá druhý; znehybněla v moudrém rozjímání. Jasné slunce se zapletlo do rozcuchané kštice chlapcovy a zalilo ji svatozáří...
Andrej vychází zpod přístěnku a zastavuje se u nabílené zdi dvora, s očima doširoka otevřenýma se dívá na její povrch, kterým ho přitahuje a mezi křečovitě sevřenými prsty se mu sype uhelný prach.
"Hospodine..." říká si v duchu. "Sešli na mně smrt, hospodine!"
Slunce se schovává znovu za mrak, oslepující zeď pohasíná, šedne a všechno kolem je náhle matné a ploché.


Zvon. Jaro léto podzim zima jaro 1423-1424

Sv. Jiří, neznámý autor, 15.-16. st. V průzračné březnové kaluži, která si našla místo u dveří šikmostěnné chalupy, se zrcadlí studené jasné nebe. Malý dvorek je zavalen sněhem, mísícím se s hnojem. U nahnutého sloupku se lopotí nešikovný hubený chlapec, který se úporně snaží navléct do pantů napůl shnilou veřej. Je to Boriska - syn mistra zvonaře. Je stejně neohrabaný a neklidný jako před několika lety, jenomže hubená tvář s vysedlými lícními kostmi mu už zarostla bezbarvým chmýřím.
Tlustá, hrubě sbitá prkna jsou těžká a stěží se s nimi dá hnout. Veřej sklouzne po pantech, padne na zem a řezavou ledovou břečkou postříká čtyři jezdce, kteří přijíždějí k vratům.
"Je to dům slévače Nikoly?" ptá se starší družinik, který si otírá čapkou zastříkané čelo.
"Je," odpovídá Boriska.
"Ty jsi jeho syn?"
"Ano," chlapcovy šikmé oči jsou ve střehu.
"Tak nás pozvi dál."
"Otec tu není," a Boriska se znovu chápe těžkých namoklých vrat.
"A kde je?"
"Umřel," ozve se zpoza skřípající veřeje. "Všechny si vzal mor - i matku a sestru. A otce také."
Družinik se pozorně dívá na vrata, za nimiž se lopotí Boriska, odkašle si a ptá se:
"A to vedle je chalupa slévače Gavrily, ne?"
"Gavrily?" za mokrými prkny vykoukne chlapcova tvář s výrazem zvláštní veselosti. "Gavrila také umřel. I mistr Kasjan umřel, a Ivašku si loni odvedli Tataři. Zůstal tu jenom Fjodor, k němu jděte. Je to pátý dvorek..." Pak se Boriska výsměšně ušklíbne: "Jenom si ale musíte pospíšit, vojáci, protože Fjodor leží a má už na kahánku. Ani už oči neotevře..."
Družinici mlčí a dívají se na staršího.
"Všichni dožili, není nikoho, kdo by odlil zvony..." procedí skrz zuby a obrací koně.
Chlapec vyskočí jako uštknutý a rozběhne se za jezdci. Veřej, kterou upustil, padá s hlučným šplouchnutím na zem.
"Nemohli byste mě vzít s sebou? Já vám zvon odliju! Vezměte mě ke knížeti!" prosí staršího a chytá se za třmen.
"Ztratil jsi rozum, chlapče?"
Zpod kopyt cválajících koní odletují kousky zpola roztálého sněhu.
"Ne... opravdu, já... já bych vám to opravdu dobře udělal! Stejně nikoho nenajdete, všichni pomřeli... lepšího než jsem já nenajdete!" prosí Boriska a věší se na třmen.
"No tak, nepleť se nám pod nohama!" čertí se starší.
Chlapec se zastavuje na okraji městečka a celý udýchaný volá za vzdalujícími se jezdci:
"Tak dobře, jak chcete! Doplatíte na to sami! Znám tajemství lití zvonů, ale nepovím!"
Jezdci, kteří jsou už daleko od něho, zastavují...

Po příkrém kluzkém srázu sestupuje skupina mistrů slévačů. V čele jde Boriska. Zastavuje se na dně rokle, sklání se, opírá se rukama o kolena a dívá se dolů na zem. Potom zvedá se země kousek hlíny a pozorně si ji prohlíží. Vjíždí do hlíny dlouhými tenkými prsty, pozvedá ji těsně k očím, které potom zavírá, a mne hlínu v rukou jako slepec.
Starý mistr s šedivým vousem ho nedůvěřivě a zvědavě sleduje.
"Vždycky jsme ji tady brali," povídá.
Boriska hlínu s odporem odhodí, otře ruku o kalhoty a přerývaně říká:
"Ne, pořád to není ono! To není ta hlína!"

Časné studené ráno. Pokosenou loukou se brouzdá Boriska. Už zdálky ho lze poznat podle směšné skákavé chůze. Prochází mladým borovicovým porostem, dochází na břeh nevelké tiché říčky a chvíli zůstává stát nad srázem a dívá se na čarovné kroužení pěny nad vírem. Potom se náhle prudce rozežene nohou a jeho rozbitý střevíc pleskne obloukem do vody a začíná kroužit na jednom místě, vtažen vírem do pomalého mlčenlivého kolotoče... Chlapec se chvíli dívá na svůj střevíc, ale pak se ho rozhodne vylovit: začne sestupovat po srázu k vodě, ale najednou šlápne vedle, uklouzne, padne na zadek a veze se dolů, snaže se zachytit rukama za hlinitý břeh.
Hlinitý! Ale jak hlinitý! Vpíjí se do hlíny rukama, vytrhuje kus, mne ho, rozlamuje a pak znovu mne, ohmatává ho a laská se s ním. Mastná, jasně šedá, poddajná a hustá hlína bez jakýchkoliv příměsí. Po takové toužil! Nevěděl, že vypadá právě tak, nikomu by ji nebyl mohl popsat, protože ji nikdy neviděl, ale teď už to ví zcela jistě - je to právě taková hlína, jakou potřebuje. Boriska se rozhlíží kolem dokola, blaženě se usmívá a volá:
"Andrejko, Semjone, strýčku Petře! Našel jsem ji!"
Začíná pršet. Po blátivé cestě kolem řeky jede z mlýna na voze naloženém pytli s moukou Andrej Rublev. Sedí na postranici se spuštěnýma nohama, přikrytý před deštěm rohoží.
Od řeky se náhle ozve pisklavý křik. Andrej zastavuje koně a jde na kraj srázu.
Dole sedí těsně u vody chlapec, zamyšleně se šťourá mezi prsty bosé nohy a čas od času křičí na celé kolo:
"Andreji! Našel jsem ji! Andreji!"
Ozvěna na druhém břehu zachycuje šťastné výkřiky a nese je do smutných, opuštěných polí. Nikdo neodpovídá.

Nevysokým oknem cely je vidět dvůr kláštera s hromadami spadaného listí a smetí, které doutnají u zdi, rozevřenou bránu a dole, pod kopcem, pak olověnou vodu Jauzy.
Do ticha drmolí čísi nakřáplý hlas:
"...Ráno sej... sej své sémě... a večer nedávej odpočinout své ruce, neboť nevíš, bude li úspěšnější to nebo ono anebo bude li to i ono stejně dobré... Svět je sladký a očím je příjemno vidět slunce..."
U stolu, zavaleného rukopisy, sedí shrbený Kiril a přepisuje Písmo svaté, jak mu to uložil po návratu představený. Dlouhá léta pokání na něm zanechala stopy. Nízko skloněn až k samému archu mhouří oči a prohlíží to, co napsal.
Náhle přestává psát, odkládá pero a zakrývá si tvář rukama. Několik minut tak sedí bez hnutí, potom vstává a celý nahrbený jde k oknu. Na dvoře u ohně pracuje s vidlemi v rukou Andrej Rublev. Kiril stojí dlouho u okna. Potom sevře rty, zimomřivě se zachumlá do kutny a vychází z cely. Jde mezi ohni přes dvůr. Vlhký vzduch stlačuje šedý dým k zemi. Andrej stojí při zdi u toho nejvzdálenějšího ohně. Kiril k němu dochází a zajíkavě povídá:
"Abys věděl, proč jsem přišel, Andreji. Pořád jsem přemýšlel... Rozhodl jsem se povědět ti to hned..."
Andrej napichuje na vidle mokrý hadr a hází ho do ohně. Šedivá látka přikrývá oheň a dírami se začíná valit bílý dým.
"Záviděl jsem ti, sám víš jak," pokračuje Kiril, "závist mě hlodala až hrůza... Nebylo to k vydržení, a tak jsem odešel. Kvůli tobě jsem přece odešel! A když jsem se vrátil a dozvěděl jsem se, že jsi přestal malovat, neznala má radost mezí! Celých deset let jsem měl radost z tvého neštěstí... Ale potom jako bych na všechno zapomněl. Jako by mi začalo být všechno jedno, kromě toho, abych stačil do smrti přepsat Písmo svaté..."
Starý hadr v ohni bělá a pak hoří vysokým plamenem.
"Ale co se před tebou kaju!" vybuchne náhle Kiril. "Proč bych se měl před tebou kát, vždyť ty sám jsi velký hříšník, ještě větší než já! Ano, ano, větší!" opakuje úporně a chvěje se jako v zimnici, když zachytí Andrejův pohled. "Co jsem já? Nepatrný červ! Ode mne se ani nemůže nic žádat! Ale ty..." Kiril se rozohňuje a nenávistně si měří Andreje přes závoj dýmu a matné jazyky plamene. "Co jsi udělal tak svatého, že tě za to Bůh obdařil talentem? V čem je ta tvoje zásluha? Ano, v ničem! Všechno zadarmo! A když sis ho nezasloužil, nemáš právo dělat si s ním, co chceš! Nemáš!" Náhle zmlká a sevře čelo do dlaní. "Co to povídám... já vím. Já vím, že Nikon za tebou třetí den poslal, přemlouvali tě, aby ses vrátil a maloval v Trojici, ale ty jsi je všechny zahnal a vůbec jsi s nimi nemluvil. Říkám pravdu a nelžu, když ti povím, že ještě včera se mi někde v nejskrytější hloubi mé černé duše ozvala radost, taková malá, nepatrná, z toho, že už vůbec nemaluješ."
Andrej hází do ohně kupu listí.
"Ale dnes," Kiril se zajíká, "jsem už starý... Ani nevím, kdy jsem zestárnul... život mi končí, duše si žádá klid!" Zoufale rozhodí ruce. "Ani ty už nejsi mladý! Všechno míjí, všechno odchází, všechno hyne!"
Kiril přistupuje blíž a jako v horečce šeptá:
"Vím, co si teď myslíš, vím! Nikonovi je tvoje nadání a tvůj život lhostejný, je mu to úplně jedno. Zve tě jenom proto, aby si tvým talentem svou sílu a moc upevnil a proslavil! Nikon je odpadlík, kupec! Ale na to nehleď a poslechni, co ti povídám já, hříšník. Běž do Trojice a maluj, maluj, maluj! Pospěš, neber si na duši těžký hřích! To je strašný hřích - odmítat jiskru danou od boha! Kdyby byl naživu Theofan, řekl by ti totéž! Ne snad? Tak pověz!"
Andrej se několik okamžiků dívá na Kirila, ale potom odvrací pohled. Kiril se nevzdává:
"Jenom se podívej na mě, podívej se! Proč myslíš, že jsem se vrátil do kláštera? No? Pro kus žvance, abych mohl v klidu dožít! Ve světě jsem neobstál, protože neumím nic dělat! Vůbec nic! Umřu a nic po mně nezůstane. A cítím, že umřu brzy... Už jsem umřel. Snad aspoň Písmo svaté stačím, dá li Bůh... Ani tobě už tak mnoho času nezbývá, umřeš, a uvidíš, že budeš litovat! Co? Chceš si to s sebou odnést do hrobu? Tak řekni něco! No tak, proč mlčíš?!" Kiril, celý nepříčetný, tahá Andreje za rukáv. "Tak proklej mě, chceš? Proklej! Jenom nemlč, proboha! Já jsem tehdy prodal zpěváka! Já! Slyšíš?! Proč mlčíš?!"
Andrej se dívá skrz Kirila nehybným pohledem, potom se otáčí a Kiril vidí na jeho tváři podivný, cizí úsměv...

Sestoupení Krista, neznámý autor, konec 15. st. Je pozdní podzim. V hluboké jámě, jejíž stěny a dno jsou vyloženy kamenem, dokončuje asi dvacet řemeslníků stavbu hliněné formy. Ohromný kopec hlíny, vzdáleně připomínající zvon, obepínají ohnutými železnými pruty. Po vratkých můstcích chodí sem a tam dělníci a nosí hlínu, vápno a železné pruty.
A nahoře kolem jámy se svážejí trámy, skládá kámen, cihly, sype vápno. Odlévání zvonu - to je záležitost velká svým rozměrem, hlučná a vyžadující mnoha lidí.
Uprostřed toho zmatku se hbitě pohybuje nevysoký chlapec a řídí práce. Nikde nechybí, do všeho mluví, vydává příkazy a občas se znepokojeně dívá na nízké zamračené nebe. Teď řídí práci kolem jámy. V jejích rozích zakopávají obrovské, na metr silné dubové sloupy. Jeden sloup je už zasazen a teď na jeho horním konci tesaři hloubí skrznaskrz otvor, kterým se potom prostrčí provazy.
Boriska se motá kolem tesařů, a když je přiveden z míry stejnoměrným rytmem jejich práce, odstrkuje jednoho z nich, bere mu z rukou dláto a s horečným chvatem začíná hloubit dřevo sám.
Je zima. Vysoké tlusté sloupy jsou už dávno vsazeny do rohů černé začouzené jámy s hotovou formou. Nad formou je zbudována střecha z lipové kůry, chránící ji před sněhem. Kolem jámy pracuje množství lidí. Dokončují stavbu zvonařských pecí, stojících mezi sloupy. K staveništi směřují ze všech stran saněmi proježděné cesty, po nichž se sváží na jednu obrovskou hromadu kov k odlévání. U velké váhy stojí Boriska a váží stříbro. Kolem něho stojí mistři a družinici.
"Stříbra je málo," obrací se Boriska se vší rozhodností k družinikovi. "Vyřiď knížeti, ať nešetří, málo toho poslal!"
"Náš veliký kníže nikdy nešetří," šklebí se knížecí setník Stěpan.
"To je mi jedno! Potřebuju ještě půl pudu!" žádá Boriska.
"Na tom přece nesejde," usmívá se holohlavý mistr, "o půl pudu víc nebo míň, když má mít zvon dobrých pět tisíc pudů."
"A kdo zná tajemství zvonoviny? Já nebo snad ty?" vybuchne Boriska. Všichni zmlkají.
"Jenom pěkně vyřiď knížeti, aby nešetřil. Potřebuju ještě půl pudu!" Boriska se otáčí, sestupuje do jámy, přistupuje k těm, kdo tu pracují, a v širokém úsměvu roztahuje velké rty.
"Co je?" ptá se ho starý mistr.
"Já dostanu z velikého knížete stříbra, kolik si usmyslím," Boriska tiskne v předstíraném strachu ruku na pusu a obraceje oči v sloup se rozhlíží, jestli ho někdo neslyšel. "Jinak zvon nevydá ani hlásku!" směje se hlasitě bublavým hysterickým smíchem. Mistři nejsou ve své kůži a dívají se jinam.
Boriska pozvedne hlavu a na okraji jámy vidí velikého knížete. Sedí na bílém hřebci a upřeně a vážně se dívá na chlapce.
"To se podívejme...!" řekne tiše a výhrůžně, otáčí koně a odjíždí.
Boriska si v rozpacích sedá na zem. S topolu obsypaného sněhem tiše vzlétne vrána. S tmavých větví se tiše sype sníh...

A znovu je jaro. Noc. Záře plamenů osvětluje jámu se zvonem. Kolem pecí pracují, podobni čertům, mistři s černými, začouzenými tvářemi. Nad jámou se rozléhá hrozivý, všechno přehlušující hukot taveného kovu. V otevřených vrátkách pecí září doslova jako slunce vroucí měď. Rozžhavené pruty slévačů kreslí ve tmě složité figury.
U jedné z pecí míchá Boriska měď. Přibíhá k němu mladý Andrejka. "Druhá a třetí pec jsou připravené!"
Ve tmě se objevuje zpocená tvář vlasatého zvonaře.
"Moje je připravená!"
"Jenom jdi, jdi! Všechno je připraveno!" odhání Borisku od čtvrté pece starý mistr.
Chlapec se ohlíží a najednou si všimne, že staveniště je obklopeno tisícovým davem, jako by se na jeho práci přišla podívat celá Moskva. A topol je až po vrcholek ověšen kluky, kteří se dívají s otevřenou pusou na hemžení, které vře dole, tajemné a mnohoznačné. Boriskovi se svírá hrdlo rozčilením.
"Tak, všechno je připraveno! Začneme, ne?" volá téměř zoufale starý mistr. Boriska si olizuje suché rty a sotva znatelně přikyvuje.
Zvonaři přistupují k pecím, u základů do nich prorážejí otvory a zářící kov s nenapodobitelným kvílením, svištěním a mnohohlasým hučením začíná stékat přes žlaby do formy. A teď už zvučně zní plnící se forma, podobna obrovské rezonující nádobě, do níž se vlévá průzračné tekuté stříbro. S hlavou nachýlenou na stranu naslouchá Boriska hřmícímu melodickému hluku blýskavé slitiny stříbra a mědi, chvěje se napětím, které mu hrozí rozervat srdce, a zalykaje se radostí, křičí. Jeho volání se však ztrácí v zneklidňujícím a stále sílícím hluku.
Po temné cestě běží udýchaně a klopýtavě houf lidí, v oděvech sahajících až po zem. Vybíhají do svahu, na jehož vrcholu stojí topol, ozářený mihotavým světlem roztaveného kovu, a prodírají se davem. Jsou to mniši z Andronikova kláštera. V čele všech - Rublev. Namáhavě oddechuje a tlačí se k okraji jámy, těkavým pohledem si prohlíží místo, na kterém probíhají práce, vidí Borisku, stojícího u peci, a jeho pohled se rozjasní.

Je večer. Na dně stydnoucí jámy stojí kolem obrovské zuhelnatělé hromady mistři. Popraskaná forma předává teplo mrazivému vzduchu, který po ní proudí, podoben vodě.
Boriska, celý vyjevený, přichází jako první k formě a roztlouká kladivem první kousek. Hned po něm se pouštějí do rozbíjení formy i ostatní.

Stmívá se. V jámě stojí obrovský začazený zvon a kolem něho sedí na ještě teplých úlomcích rozbité formy mistři.
"Tak, a zítra budeme mít peněz jak želez!" povídá starý mistr. "Měli bychom jít spát, ne?"
Mistři vstávají. Jenom Boriska zůstává sedět, opřen o teplý, drsný zvon.
"Borisko, jdeme!"
Chlapec, aniž otevře oči, mlaská rty a nesouvisle breptá:
"Už jdu, už, hned... já budu tady..." a usíná, tvář přitisknutou k svému drahému němému dítku.
Mistři vystupují po můstcích. Holohlavý zívá a obrací se ke starému:
"Nepochopím, jak to mohl veliký kníže dát všechno do rukou jemu? To mi nejde na rozum..."

Konečně nastává ten dlouho očekávaný den. Už od rozbřesku je celý svah kolem jámy nabit lidmi a další pořád a pořád přicházejí. Moskvané ani obyvatelé přilehlých vesnic si nechtějí nechat ujít podívanou, jakých se v životě naskytne pomálu.
Od zvonu vedou silná lana, provlečená otvory v sloupech, k vratidlům. U každého zvedáku čeká na znamení třicet mužiků. V jámě u zvonu stojí uprostřed mistrů Boriska. Je rozčilený, jako by měl jít na smrt.
"Tak co, všechno hotovo?" ptá se starý. "Můžeš dát znamení."
Mistři naposled prověřují, zda je všechno pořádně upevněno, a vycházejí z jámy, která pro ně znamená víc než rodný dům. Boriska sevřel zbělalé rty a mává čapkou.
Stovky rukou se napínají současně, tváře se nalévají krví, vystupují žíly. Nejpevnější lana drnčí jako struny. A není jediného člověka vedle jámy a kolem ní, který by zůstal lhostejný a neočekával s napětím, až se nad zemí objeví zvon, k němuž se upíná tolik nadějí.
Konečně zvon stoupá nad jámu. Pomalu, jako by se mu nechtělo, slavnostně se pohupuje a vyrůstá z jámy k obdivu a radosti lidí. Několik mužiků spěchá pokrýt jámu silnými trámy, aby v případě, že by se něco stalo, nemohl spadnout dolů.
Boriska se pohybuje jako ve snu. Všichni mají plné ruce práce a jenom on chodí mezi řemeslníky, plete se jim pod nohama a všem překáží. Konečně je všechno hotovo. Provazy upevněny, zvon bezpečně zavěšen a přivázáno mnohapudové srdce. Biskup ve slavnostním rouše a veškeré duchovenstvo jsou už na místě. Už se čeká jenom na velikého knížete.
K mistrům řemeslníkům přijíždí slavnostně oděný knížecí setník a oznamuje:
"Brzy přijede veliký kníže. Zdržel se s cizím vyslancem."
A už se u kremelské zdi objevuje pestrá kavalkáda. V čele jedou na hřebcích různé barvy veliký kníže a jeho významný cizí host. Za nimi následuje bohatá a početná suita. Lidé se rozestupují, dělají cestu knížeti a hluboko se klanějí. Veliký kníže se svým cizím hostem přijíždějí k jámě a zůstávají stát. Mistři stojí v těsném hloučku a mlčí. Konečně starý mistr nepozorovaně postrčí ostrou pěstí Borisku dopředu. Ten jde vstříc knížeti, ještě pořád si to nemůže všechno srovnat v hlavě, sotva pohybuje nohama, které najednou jako by měl z vaty, zastavuje se pár kroků před knížetem, neohrabaně a jaksi bokem se mu uklání, hlavu sklopenou.
Kníže mhouří oči a obrací se k vyslanci:
"Jen se podívejte, jací lidé u mne mohou řídit i rozsáhlé práce!"
Cizinec je vysoký, tváře hladce vyholené, knír podivuhodně nakroucený vzhůru, v bílé batistové naškrobené krajkové náprsence na černé kazajce a obrovském klobouku s pérem - div divoucí. Nikdo si ho ale nevšímá. Vyslanec se zdvořile usmívá, poslouchá tlumočníka, pak se obrací ke knížeti a horlivě pokyvuje hlavou, přestože vcelku nic nechápe.
"Tak..." usmívá se s přemáháním kníže. "Začneme."
Boriska nic neslyší a nevidí. Setník zajíždí s koněm až k němu a rozčileně cedí skrz zuby:
"Dělej, dělej, palice dubová..."
Boriska se vrací pokorně na místo. Zdravím kypící mužik, s podvázanými vlasy, jeden ze zvonařů, mu šeptá s povzbudivým úsměvem, aniž otočí hlavu:
"Tak co, rozhoupeš ho sám, anebo ti mám pomoct?"
Boriska se pokřižuje, zamíří ke zvonu a bere za provaz.
Dav v napjatém očekávání vzdechne a nastává hrozné, až nepřirozené ticho.
Pomalu a nezadržitelně se rozhoupává těžké srdce zvonu. Jeho rozkmit je stále delší a těžší.
Kníže zkameněl v sedle jako socha.
Mistři stojí, dívají se do země, ke zvonu ani nevzhlédnou, protože se změnili v jedno velké ucho - čekají, až se ozve zvuk. Jen kvůli němu pracovali celý rok jako zběsilí a snášeli všechna zahanbení a ponížení od toho posedlého chlapce. Boriska pozoruje široce otevřenýma očima kmity těžkého jádra, nemůže se od něho odtrhnout, ale náhle mu slábnou nohy a on klesá na zem, přímo do jarního bláta.
Desítipudové srdce se komíhá a už se téměř dotýká zvonu. Ještě jednou, ještě... a ještě... Stále blíž k těžké mědi, záhadné a nemluvné.
Ohromně sytý a nízký zvuk se pomalu odděluje od zvonu, jímž proběhlo teď chvění, a jako zázrak pluje nad davem, který strnul údivem. Druhý úder probouzí mnohohlasné zvonice, které mu odpovídají nepravidelným a radostně slavnostním vyzváněním. Šťastní lidé mávají rukama, shazují čepice a křižují se, obráceni ke kremelským kupolím.
A zvon duní a duní, nabírá lahodnou sílu, zvoník znovu a znovu rozhoupává těžké jádro a ze všech sil cosi nadšeně křičí.
Knížeti se chvěje chřípí a on se odvrací od jasného jarního slunce. Cizinec sundal klobouk také se s úsměvem dívá kolem dokola a žertovně se šklebí při ohlušujícím a neustávajícím dunění.
Boriska se zvedá ze země, křečovitě lapá po studeném vzduchu a jde, aniž ví kam. Lidé se rozestupují a pohlížejí na něho s radostí a nedůvěřivým údivem. Šťastné slzy úlevy volně stékají po chlapcově tváři, zkřivené pláčem. Klopýtne, ale silné ruce ho zachycují. Boriska se zalyká slzami, tiskne se na čísi hruď, vonící kouřem a mužickým potem, a slyší divný, zastřený hlas, který ho uklidňuje:
"Ne, ne, to nesmíš... Všechno se podařilo... Vidíš, jak to všechno dopadlo... dobře." Andrej hladí chlapce chvějícíma se rukama po vlasech po útlém krku a po hubených zádech. "Všechno je v pořádku... Víš co, vyrazíme si spolu... Co říkáš...? Já budu malovat ikony a ty budeš odlévat zvony... Tak co, půjdeme...? Půjdeme spolu do Trojice, budeme pracovat... Vidíš, pro lidi je to svátek... Takovou radost jsi jim udělal, a ještě pláčeš..."
Andrej pozvedne oči a v duchu před sebou vidí Daniila Čornyho.

Andrej Rublev: Svatá Trojice, 1411 Objevují se a zase mizí modré a popelavé skvrny, pulzují a střídají se, vytrvale se opakují. Smaragdové záblesky a žhavý okr, který za těch pět set let popraskal. Průzračná modř, ohraničená okrem, který časem olivově zhnědl. Měkké přechody mezi odstíny okrových a zlatých ploch, jakoby zalitých sluncem podzimních lesů, nebeská modř, zdobící záhyby oděvů, padajících a nehybnějících v tvrdých konturách, perleťová něžnost tahů štětce, lehkých, mlhavě modrých, jako jsou zalesněné dálky, granátově růžových, jako list osiky v září, matně fialových, připomínajících temnou vodní hlubinu, čeřící se a věštící nepohodu...
Do zahnědlých, čistých a svou průzračností příjemných barevných ploch se vplétá zřetelný a souměrný vzor nástěnných ornamentů. Čáry a obrysy se zdvojují, zmnožují, vinou se a proplétají, protínají a ruší se v cílevědomé nedůslednosti.
Měkké, skoro až čarovné křivky, ohbí rukou, jakoby větrem nadýchnutá roucha, ústící nečekanými záhyby, připomínajícími pomačkaný plech...
"Poslední soud". Řinou se mokré a těžké vlasy Marfy v obyčejném ženském sarafánu. V natažené ruce drží nenuceně a s výrazem neobyčejné důležitosti koráb, neboť tento koráb jsou duše těch, kdo zahynuli na vodě. A ozývá se pleskání vody a mlhou tlumené teskné volání, beznadějné a žalostné: "Marfo o o o! Plave e e ej! Ma a a r fo o o!"
Slavnostně a se zármutkem v očích plynou krásné tváře žen, které Andrej uvedl, na základě práva svobodné fantazie a práva na rozmar, do zástupu "Svatých žen". Jdou jedna za druhou v dlouhé pokořující řadě, s vírou ve spásu, které se jim dostane přes ponížení vlastní duše, a jako zvučný tlukot srdce se rozléhají údery zubaté tatarské šavle.
Jedna za druhou se před námi objevují ikony a nástěnné malby, jasné, něžné a drsné zároveň. Triumf linií a ušlechtilost barev, zrozené z utrpení, střídá bitevní vřava, praskot požárů, bzukot včel nad sněhobílými poli pohanky - zpěv země, která naučila Andreje oddané lásce k azurové modři, tyrkysovým zábleskům a radostnému sousedství okrové škály a těžké modře andělských rouch.
A nakonec "Svatá trojice" - smysl a vyvrcholení Andrejova života. Vyrovnaná, veliká, naplněná chvějivou radostí tváří v tvář lidskému bratrství. Fyzické rozdělení jediné bytosti na tři, na trojitý svazek, zobrazující jedinečnou shodu tváří v tvář budoucnosti, rozprostírající se ve staletích.
Rytmus oděvu, volně splývajícího s ramen, jehož kontury se tu prudce přidržují zlomu žluté hory se sosnově oranžovými plochami kamenných útesů, tu volně a pomalu padají, kloužou po chrpově modrém povrchu, nabývajícím už bledě fialového a zahnědle purpurového odstínu a přetínaném staletou pavučinou trhlin, která jen znásobuje už i bez toho nepředstavitelnou krásu ikony.
A k našemu sluchu znovu a znovu doléhá ozvěna odešlé doby, připomínající nám chvíle, které inspirovaly Rubleva, a okamžiky, v nichž se rodily jeho podivuhodné záměry.
A pak se na pozadí nebe "Svaté trojice", svítícího zbytky zlata, objevují řídké záblesky dešťových kapek, ty postupně houstnou a slévají se v lesklé proudy lijáku, které prosvětlují skrz naskrz šlehy vzdálené bouře. Je slyšet pravidelné a jednotvárné šumění deště, za nímž se objevují lijákem zešedlé louky, zákrut řeky a v olovnatém víření větru pak i koně se spoutanýma nohama, kteří stojí nehybně v dešti, v mokré trávě až u vody.

Přeložil Jiří Pittermann

Převzato z: Světová literatura, č. 2, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1965, s. 75–111. Na Nostalghia.cz se souhlasem překladatele.
[Na Nostalghia.cz publikováno 21. prosince 2005]
(poslední update: 21. prosince 2005)    
TOPlist
© 2001-2016 Nostalghia.cz
Petr Gajdošík  © 2001–2016
nostalghia(zavinac)nostalghia.cz


Prezentace na síti Facebook a G+