Druhé pokračování postřehů z cesty po Rusku, která vedla z velké části místy spojenými s životem a dílem Andreje Tarkovského, se zaměřuje výhradně na několik lokací, v nichž vznikal film Andrej Rublev (k tomu lze připojit také kousek z vyprávění předchozí části, týkající se Andronikovského kláštera v Moskvě). I v tomto případě platí, že popisovaná místa jsou spojena nejen s tímto konkrétním filmem, ale i s bouřlivými ruskými dějinami a tak je cesta po Tarkovského stopách současně podivuhodnou procházkou ruskou historií. Všechny ilustrační fotografie jdou kliknutím myši zvětšit.

1. část - Moskevská zastavení

3. část - Šťastná země dětství za Zrcadlem

4. část - Cesta na severozápad

Pokrov na Něrli, místo prologu filmu Andrej Rublev Rozlehlé louky kolem soutoku řek Něrli a Kljazmy se nám zjevily v překrásném ránu. Chladný vzduch s nízkým mlžným oparem, ojíněná tráva, nad tím vším modré nebe. Babí léto je plném proudu, stromy se barví do žluta, vzduchem poletují miliony vláken, která se zatřpytí krátce ve slunci a vzápětí se stávají neviditelnými, když je vítr odnáší pryč. Pěšina po níž jdeme je prázdná, vine se rozlehlou loukou a potkáváme na ní jen jednoho domorodce s nějakou konví v ruce. Naším cílem je malý kostelík, Pokrov na Něrli (chrám Panny Marie Pomocné na Něrli), vystavěný v roce 1164 na příkaz knížete Andreje Bogoljubského jako poděkování za uzdravení jeho syna. Tato krásná ukázka klasické ruské chrámové architektury se zachovala v prakticky nezměněné podobě, jen v 18. století kostelík dostal novější typ báně na věžičce (cibulovitou místo původní přilbicové). Pro své klasické proporce a prostý, nicméně monumentální styl, je tento malý chrám někdy označovaný jako "matka ruských kostelů". Místo k jeho postavení vybrali stavitelé opravdu geniálně: když z jara zatopí rozlehlé okolní pastviny vysoká voda, zůstává nezatopené jedině malé návrší s kostelíkem. Kostel v takových obdobích doslova "pluje" nad hladinou a vytváří neuvěřitelnou scenérii. - Kdo zná Tarkovského film Andrej Rublev, tak si určitě hned vybaví úvodní epilog, scénu s horkovzdušným balónem. Právě na tomto místě se scéna natáčela. Obcházíme celou stavbu, zkoumáme její jednoduché, ale vznešené vertikální linie, plastické reliéfy vysoko nad okenními otvory. Snažím se vybavit si, jak to tu probíhalo při natáčení, ten pracovní ruch, organizaci scény, pokusy natočit některé záběry vícekrát (ze srovnání dvou střihových verzí filmu vyplývá, že právě jeden z úvodních záběrů natočených na tomto místě je v každé verzi filmu jiný). Nároží chrámu, které se objeví v úplně prvním záběru, je právě obestavěno lešením, skoro jakoby ho tu filmaři zapoměli. Pokrov na Něrli. Vlevo první záběr filmu Andrej Rublev, vpravo totéž místo dnes. V říčce je mnohem méně vody než v době vzniku filmu, působí spíš dojmem vysychající louže (natáčení v těchto místech probíhalo někdy v dubnu, tedy v zátopovém období), nicméně břeh kam přirazila loďka s "letcem" je patrný i dnes. Zřetelná je i skupinka stromů v pozadí, které ve filmu stojí ve vodě, i když jejich většina už vzala za své. Strom vedle chrámu, jenž se na chvíli ve filmu také objeví, je dnes mohutnější a vzrostlejší. Kousek za chrámem je malý domeček, stánek se suvenýry a vysoko k nebi se tyčí sloupy vysokého napětí. Po obloze se táhnou stopy tryskových letadel. Doba se přece jen v něčem změnila. Vrata do chrámu jsou otevřena, boty si musím očistit na rohožce, která je "zhotovena" z vymontovaného chladiče z lednice. Uvnitř je moderní ikonostas a prodejní stánek se suvenýry s vyobrazením kostela ve všech ročních obdobích. Obcházíme mrtvé vodní rameno, je tu liduprázdno, jen jakýsi zatoulaný pes si nás prohlíží zblízka. Z druhého břehu je pohled na chrám ještě zajímavější. Zrcadlí se ve vodní hladině a jeho bílé stěny září ve slunci. Po čase se ale i zde začínají objevovat davy turistů, takže zvedáme batohy a míříme pryč. Pokrov na Něrli. Vlevo záběr z filmu Andrej Rublev, vpravo tentýž detail odspodu. Noc trávíme v blízkém klášteře v Bogoljubovu. Jeho věže jsou vidět už od Pokrova na Něrli, dokonce se mihnou i v záběru letícího balónu v Andreji Rublevovi (což je ale faktický nesmysl, klášter byl postaven až v 18. století, takže ve filmu by "hrát" neměl). Areál se rozkládá v centru stejnojmenné obce. Část kláštera stojí na pozemcích, kde si ve 12. století vystavěl své sídlo kníže Andrej Bogoljubskij. Byl zde také po čase zavražděn (u schodiště ke zvonici, jejíž zbytky stojí dodnes) a celé monumentální sídlo časem zmizelo - částečně bylo zničeno při tatarském nájezdu, zbytek rozebrali místní na kámen. V 18. století zde vznikl ženský klášter. Přijali nás v něm s určitou ostražitostí, ale ne nevlídností. Klášterní děžurnaja nám ukazuje místo, kde si můžeme nechat věci a kde budeme spát - nízký prostor pod chrámem, bývalá kaple (leží zde zbytky ikonostasu a na stěnách jsou rozvěšeny zbytky ikon), slouží jako skladiště různého harampádí, ovoce, zeleniny - a patrně i jako noclehárna poutníků. Je jich tady už asi deset. Můžem si vybrat jakékoliv místo na zemi, pokud chceme tak i matraci ať neležíme přímo na podlaze. Očekává se od nás spoluúčast na bohoslužbě, zváni jsme na společnou večeři, po 23. hodině nesmíme ven, protože po celou noc pobíhají po areálu divocí psi místo ochranky. - Do nočních hodin se celý prostor nocležny zaplní skoro 30 lidmi - osamocenými poutníky, rodinami, kousek od nás ukládá ke spánku starší žena svého dospělého, nicméně duševně zaostalého syna. Jakási osamocená žena v černém poutnickém oděvu se silným koženým řemenem kolem pasu nás prosí o trošku chleba. Nabízíme jí toho i víc, ale chce jen ten chleba. Na oplátku nám dává jablka, žehná nám, pak uléhá pod tenkou deku na zemi, obdobně jako ostatní. Jiná žena se nepřetržitě modlí, obchází ikony, klaní se před nimi a líbá je. Přes uličku leží na zemi muž, který si pod sebe natahal hned několik matrací, ukořistil několik volných přikrývek a nehodlá se jich vzdát. S našimi moderními spacáky, karimatkami a plnými batohy zde vypadáme jako exoti, vcelku si nás ale nikdo nevšímá. Šokující probuzení nastane před pátou ráno - prudké světlo žárovek pod stropem je jako úder kladivem, nocležnou obchází mniška a všechny budí se slovy: "Vstávat, za chvíli začíná rekonstrukce této kaple. Všechno se musí vystěhovat." Mátožně se probouzíme a po chvíli se přidáváme k ostatním: vynášíme ven kusy nábytku, dovnitř se současně hrnou klášterní zřízenci a začínají ometat stěny od pavučin a bílit je vápnem... Venku je tma, chlad a mlha. Všechny matrace nosíme do vedlejší budovy, mnišky nám tu pak přidělí místo na schodišti a chodbě, kam si všichni poutníci můžou složit své věci. Obvykle mají několik různých tašek, často jen igelitových pytlíků, v nichž si nesou vše potřebné. Klimbáme na chodbě u hromady zavazadel, kolem nás posedávají ostatní, někdo podřimuje. Vedle se utvoří hlouček žen, které si povídají. Dvě malé děti uložily spát na deku na zem. Ženy se nejdříve baví o nějakém žalmu, diskutují nad jeho slovy. Hovor pak plynule přejde k nejnovějším událostem v Rusku a ve světě. Zaslechneme dokonce něco o tom "americkém radaru" i o té nejnovější ruské bombě. Jedna žena říká, že to je jen provokace, která rozhodně nepřispívá ke klidu (uniká mi, zda-li tím myslí radar nebo tu bombu). Občas se mezi námi po chodbě propletou mnišky, které něco nosí sem a tam. Hlouček žen si pak povídá o nějakých místních událostech. Prohlížím si je, jsou většinou velmi unavené, ale mají živé oči. Občas mnou zatřese ranní chlad, který se táhne po celém schodišti až do chodby. V okenních výklencích kolem nás jsou složená jablka. Najednou se mi vybavuje opět Andrej Rublev, scéna v níž se Kirill vrátí do kláštera. Ve studené chodbě se tam poutníci přehrabují v koších s jablky a vyprávějí si o tom, co se kde děje. Mám dojem, že jsme v obdobné situaci. Úplně totéž, jen lidé jsou jiní, jinak je ale ta situace skoro autentická. Říkám si, že Tarkovskij lecos ve filmu ani nemusel vymýšlet. Stačilo se jen pozorně dívat. Uspenskij sobor ve Vladimiru. Bogoljubovo je jen pár kilometrů od Vladimiru, správního centra celé oblasti a jednoho z nejpamátnějších měst ruské historie. Příměstským autobusem jsme za mizivých 7 Rublů za chvíli v centru. Rušnému hlavnímu náměstí sice vévodí monumentální sloup s výjevy z minulosti Vladimiru (včetně těch budovatelských), na přilehlém návrší se ale tyčí něco pozoruhodnějšího, Uspenskij sobor (chrám Zesnutí přesvaté Panny Marie), chlouba města i ruské historie. Byl vystavěn v letech 1158-1160, přilehlá zvonice je až z 19. století. Vzhledem k místě Vladimiru v ruských dějinách (hlavní město vladimirského knížectví, ještě před přenesením sídla knížat do Moskvy) je zdejší chrám jedním z nejposvátnějších jaké na Rusi najdete. Hlavní svatyně vladimirského knížectví se stala hrobkou většiny zdejších knížat 12.-13. století, byl zde pohřben i Alexandr Něvský, dokud jeho ostatky nenechal Petr Veliký převézt do Petrohradu. Chrám pamatuje také velký tatarský nájezd z roku 1238, kdy v něm Tataři uzamkli místní obyvatele, obložili jej dřevem a zápalili. Přesto stavba vydržela a brzy byla obnovena. Procházíme interiérem, je setmělý, ta trocha světla sem proniká jen úzkými okny a otevřenými vraty. Ikonostas, fresky a ikony jsou osvětleny svícemi. Podlaha je vydlážděna mohutnými kovovými pláty, vypadají velmi staře. Dech se zatají v centrální lodi - její strop je vymalován scénou Posledního soudu, kterou zde v roce 1408 vytvořili Andrej Rublev a Daniila Čornyj. Poslední soud - Rublev - Tataři... Vybavuje se mi scéna z filmu, v níž se Andrej hádá s Daniilou o to jak, a zda vůbec malovat Poslední soud. Hlavy světců na stropě mlčky hledí na poutníky, v typicky zjemnělých rublevovských pozicích, jejich pohledy vyzařují klid a mír. Poslední soud, tento konečný okamžik dějin, je zde Rublevem líčený jako smíření! ("Nechci děsit lidi!") Obcházím chrám zvenčí a hledám místa, kde se točila scéna nájezdu. Není těžké je objevit, dispozice i okolí chrámu jsou přehledné a nejbližší okolí není zastavěné žádnými novějšími stavbami. Lze tak téměř v autentické podobě vidět např. vrata do nichž se ve filmu dobývali nájezdníci beranidlem, místo, z něhož bylo snímáno hořící město s chrámem v pozadí. Lze si snadno dopředstavit dřevěné kulisy a hradby, schodiště z něhož padal v té hrozné scéně kůň... Celé okolí je dnes parkově upraveno - záhonky s květinami, chodníky se zámkovou dlažbou, vyhlídková plošina s jezdeckou sochou knížete Vladimíra, na kraji parku velká socha Andreje Rubleva. Pět věží chrámu je pokryto zlatými pláty, které září ve slunci a díky poloze chrámu na výrazné vyvýšenině musí být vidět velmi daleko. Pro středověkého člověka musel bělostný chrám se zlatými věžemi působit jako zjevení. A opět si uvědomuji zvláštní prolnutí filmu a historie. Největší tatarský nájezd na město se odehrál v roce 1238, tedy dávno před Rublevem. Když zde ale Andrej Rublev a Daniila Čornyj v roce 1408 vymalovali chrám, stalo se po čtyřech letech téměř přesně to, co je zachyceno ve filmu. Jeden odstrčený údělný ruský kníže si v roce 1412 pozval k nájezdu na Vladimir tatarskou hordu a společně vyplenili město. Rublevovo dílo tak zde v plné nádheře vydrželo pouhé 4 roky, dnes z něj zbyl jen fragment. Vladimir. Vlevo záběr z filmu Andrej Rublev, vpravo tentýž pohled dnes. Neméně pozoruhodný je nedaleký Dmitrijevskij sobor, pocházející rovněž z 12. století (vystavěn v letech 1194-1197). Dech se tají z reliéfů, které jsou na jeho vnějších stěnách, zobrazujících bájná zvířata a rostliny. Jsou jich stovky, pokrývají celé niky kolem chrámových oken. I tento chrám se objevil ve filmu Andrej Rublev - byla u něj natočena scéna usmíření knížecích bratří. Z náhodně vyslechnutého výkladu ruské průvodkyně se dozvídáme, že chrám patrně neměl sakrální funkci, ale že sloužil jako klenotnice. V městském parku, který se rozkládá na svahu směrem k hlavní silnici vznikl záběr jezdců, kteří jedou zasněženou alejí vzhůru ke chrámu. Celý prostor parku mi ale připadá velmi malý, stísněný a po 40 letech od natáčení bych i čekal, že stromy budou vzrostlejší. Ale kdoví co se tu za ta léta událo. Alej stromů z filmu za ta desetiletí asi už vzala za své, ty které tu rostou dnes jsou mnohem mladší. Vladimir, Dmitrijevskij sobor. Vlevo záběr z filmu Andrej Rublev, vpravo podobný pohled dnes. Suzdal. Malé městečko (dnes zde žije cca 11 tisíc obyvatel, což je na ruské poměry vesnice), které bylo už za socialismu proslulým turistickým místem. Sovětská vláda jej prohlásila za památkovou zónu, takže zdejší zástavbu nepostihly ani velké asanace, ani výstavba monumentů, které by hyzdily centrum. Nejobludnější stavbou je rozpadající se betonové autobusové nádraží, ležící asi 2 km za městem a pak místní kulturní dům stranou historického centra. Suzdal proslul jako jako město mnoha církevních památek a jako skanzen. V jeho obvodu leží asi dvacítka kostelů a 7 samostatných klášterů, obkličujících městečko jako pevnosti. I přes značný turistický ruch během dne se ale v pozdním odpoledni město skoro vyprázdní a padne na něj atmosféra zašlého maloměsta. Ubytovali jsme se v soukromí, zdejší zastávku jsme pojali také jako relaxační. Ze tří dnů zde strávených tak pro toto vyprávění vybírám jen těch několik chvil, souvisejících s "tarkologickou" motivací naší cesty. Z tohoto pohledu je pro cestovatele nejpodstatnější travnatá plošina, zvýšený břeh nad jedním zákrutem říčky Kamenky, v prostoru mezi Alexandrovským a Spaso-Jefimjevským klášterem. Celá terasa se tyčí asi dvacet metrů nad úrovní hladiny říčky a ve filmu Andrej Rublev se stala dějištěm dvou podstatných sekvencí v závěrečné epizodě Zvon - kopání jámy pro zvonovou formu (následně i pro její výrobu) a o kousek dál, téměř u zdí a věží Spaso-Jefimjevského kláštera (ten není ve filmu téměř vidět, nachází se téměř vždy "za kamerou"), leží místo, kde byla vystavěna konstrukce v níž byl zvon vyzvednut a poprvé rozhoupán. To bylo jedno z prvních zjištění, k nimž jsem došel při porovnávání snímků z filmu přímo na místě natáčení. Podle postavení budov a věží Pokrovského kláštera dole u řeky (a o němž se ve filmu můžete domnívat, že jde o opevněné město) lze celkem snadno zjistit, že kopání jámy pro zvon a jeho následné vytažení bylo natáčené na dvou místech, ležících od sebe asi 200 metrů. Bezpochyby proto, že když se natáčela jedna sekvence, již se paralelně stavěly kulisy pro další. Samotná loučka je z velké části zarostlá plevelem a celý svah dolů k říčce je porostlý náletovými dřevinami, které částečně brání i ve výhledu na klášter. Suzdal. Vlevo záběr z filmu Andrej Rublev, vpravo totéž místo dnes. Přesto je to místo, kde se asi každého ctitele Andreje Rubleva zmocní velké vzrušení a ihned se mu vybaví záběr, kdy ve slunném dni vyleze parta zvonařů nahoru na břeh, proběhne zde konflikt starých litců s Boriskou a poté začne hloubení zvonové jámy. Místo je i dnes volné, nezastavěné. Nepůsobí ale tak idylicky jako ve filmu. Předně je mnohem menší než by člověk čekal, mj. i proto, že na zadní části parcely vyrostla nevkusná moderní vila a na další části se staví rodinné domky. Volné místo je porostlé neudržovaným travním porostem. Suzdal. Vlevo záběr z filmu Andrej Rublev, vpravo pohled z téhož místa dnes. Místo, kde se točilo vyzvednutí zvonu, leží o kousek dále, za terénním zářezem, vyhloubeným ve svahu malým potůčkem. Okraj tohoto srázu je ve filmu vidět při panoramatickém pohledu z výšky, dnes je ale celé toto území zarostlé křovisky a stromy. Vlastní plocha, kde stála konstrukce pro zvon, je dodnes holá. Dílem je to ale parkoviště, dílem smetiště a dílem slouží kolemjdoucím za veřejné záchodky. Pohled na Pokrovský klášter je odtud ale stále úchvatný. Vysoko postavená kamera ve filmu zachytila nejen celý areál kláštera, ale i velkou louku směrem k říčce i její rozlitá ramena. Dnes tato scenérie doznala změn, nejen díky celkové zpustlosti a zaplevelenosti pozemku, ale hlavně pro zregulování koryta řeky, která se tak nerozlévá do louky, ale teče až u samé paty vysokého břehu. Dnes by tedy například už nebylo možné v onom širokém panoramatu natočit místo s mostkem přes řeku (ve filmu přes něj přejíždí povoz tažený koněm), protože její koryto se díky regulaci posunulo do strany. Kromě vzrušených dojmů jsou na místě ale i jiné úvahy. Nejvíc asi překvapí, jak je celá ta scenérie ve skutečnosti malá, jak nepůsobí vůbec rozlehle. Naopak ve filmu dosáhli jeho tvůrci mimořádného účinku prostorové hloubky, navození dojmu rozlehlosti celé scenérie. Nedávno na toto téma dokonce zpovídal filmový historik Mark Le Fanu kameramana Vadima Jusova, který přiznává, že vhodnou kombinací optických čoček, postavení kamery a prací s popředím a pozadím opravdu docílili mnohem většího prostorového dojmu než zvolené exteriéry nabízely. Nepostřehnutelným trikem je i kompars v závěrečné masové scéně. Při sledování celého dlouhého panoramatu má divák dojem, že se natáčení účastnily velké masy statistů, ve skutečnosti bylo použito reálně mnohem méně komparsistů než se na první dojem zdá. Větší množství by totiž v těchto exteriérech působilo nepřirozeně. I to je myslím vhodné přičíst na vrub geniality tvůrců díla. Suzdal. Vlevo záběr z filmu Andrej Rublev, vpravo detail místa, kde stály ve filmu tavicí pece. V jednom podvečeru si povídáme s naším ubytovatelem. Brzy zjišťujeme, že Jurij se v Suzdalu narodil a kromě období vojenské služby u námořnictva zde prožil celý život. Ptám se na natáčení Andreje Rubleva, zda-li si z toho něco nevybavuje. Po chvíli se rozpomíná - ano, na to natáčení se pamatuje. Byl tehdy hodně mladý, je to moc dávno a navíc do Suzdalu jezdí díky autentickým exteriérům natáčet i jiní, takže filmaři zde nejsou žádnou novotou. Na Rubleva si ale vzpomíná, protože tehdy se hodně lidí ze Suzdalu přímo účastnilo natáčení jako kompars. Říká že tam nebyl, ale řada známých ze sousedství se natáčení účastnila... Jen tak mimoděk mi hlavou prolétla myšlenka na to, kolikpak z těch místních bábušek, které jsme včera viděli na trhu prodávat brambory, mrkev aj. zeleninu, může být zachyceno v davu komparsistů v Andreji Rublevovi... Suzdal. Vlevo záběr z filmu Andrej Rublev, vpravo pohled z přibližně stejného místa dnes. Třetí den se loučíme se Suzdalem. Část dopoledne ještě proležíme v trávě na svahu nad Kamenkou, v místech kde se točila část epizody Zvon. Pak se vydáváme k autobusovému nádraží. Máme před sebou další kus cesty. Ještě přesně nevíme jak bude probíhat, ale snad se na ní dostaneme až k široké Volze, na jejíchž březích leží také Zavražje a Jurjevec, místa, kde se Tarkovskij narodil a kde prožil podstatnou část dětství. 1. část - Moskevská zastavení 3. část - Šťastná země dětství za Zrcadlem 4. část - Cesta na severozápad