Andrej Tarkovskij - české stránky

Ruskem po stopách Andreje Tarkovského
3. část - Šťastná země dětství za Zrcadlem

Třetí část postřehů z cesty po Rusku, která vedla z velké části místy spojenými s životem a dílem Andreje Tarkovského, je věnována několika dnům pobytu v regionu Ivanovo, ležícím na východním břehu Volhy. Právě ivanovská oblast je spojená s Tarkovského narozením, dětstvím a pozdějšími vzpomínkami zpracovanými ve filmu Zrcadlo. Všechny ilustrační fotografie jdou kliknutím myši zvětšit.

1. část - Moskevská zastavení
2. část - V krajinách Andreje Rubleva
4. část - Cesta na severozápad

Ivanovo, symbol filmového festivalu "Zrcadlo"

Průmyslové město Ivanovo, hlavní město stejnojmenné oblasti, bylo v minulosti centrem textilního průmyslu Ruska. Už v 19. století se mu přezdívalo "Manchester východu", později, za sovětské éry, v níž zde byly vybudovány četné další textilní podniky zaměstnávající převážně mladé ženy a dívky, také "Město nevěst". Dnes textilní průmysl upadá, přesto je v Ivanovu stále velký chemicko-technologický institut, čítající několik tisíc studentů. - Nic z toho by nás samozřejmě do Ivanova asi nepřilákalo, nebýt toho, že v Ivanovu na nás čekal přítel Jevgenij Borzov, velký obdivovatel díla Andreje Tarkovského, který se v Rusku podílí na organizaci řady aktivit spojených s Tarkovským. Když jsme přijeli a na obouchaném místním autobusovém nádraží na Žeňu čekali, ještě jsme netušili, že následující tři dny zažijeme nejen dokonalou péči, ale poznáme také několik místních lidí, veskrze velmi milých a ochotných a získáme nové přátele.

Jevgenij měl tu čest se s Tarkovským osobně setkat, byť velmi krátce, v dobách svého studia na zdejším institutu. Když Tarkovskij dokončil film Zrcadlo (1974), jel jej představit i do nedalekého Jurjevce, kde se velká část scén zobrazených ve filmu v čase jeho dětství skutečně odehrála (natáčení filmu ovšem proběhlo jinde, o tom ale až dále). Cestou zpět byla zorganizována jedna projekce Zrcadla pro studenty ivanovského institutu, po níž následovala beseda s režisérem. Jevgenij tehdy o Tarkovském nevěděl skoro nic, ale náhodou dostal lístek na představení a tak na něj šel. Jak se později ukázalo, bylo to setkání osudové (vedle mimořádné lásky k ruské hudbě, především k Rachmaninovi). Krátce na to se o Tarkovského dílo začal zajímat programově a dnes patří v Rusku mezi jeho uznávané propagátory. Když dorazíme k němu domů, jak říká do "chruščovky" (čtyřpodlažní bytovky s malometrážními byty, které se stavěly za Chruščova, aby se na malý prostor vešlo co nejvíce bytů), jsme u vytržení. Prohlížení Žeňova archivu výstřižků z ruského tisku je činnost na několik večerů, stejně tak bohatá knihovna. Jeho největším pokladem, který vytáhl z knihovny jako úplně první, hned po uvítání sklenkou vína a večeří, je kniha hostů studentského kulturního klubu, kterou zachránil před likvidací v 80. letech a na jejíž jedné stránce je Tarkovského podpis a poděkování za pozvání mezi studenty. Právě to se stalo Žeňovi podnětem, aby o Tarkovském i o jeho návštěvě v Ivanovu natočil v roce 1998 dokument Otražennoje vremja a v roce 2006 ještě další film Pritjaženije pamjati. Oba dokumenty jsou autorovou osobitou reflexí motivů z Tarkovského filmů, především ze Zrcadla, spojených s uvědoměním si vlastních kořenů, ale zaznamenává v nich i vzpomínky účastníků Tarkovského třídenní zastávky v Ivanovu.

Druhý den si při procházce rušným městem, kromě několika zbylých památek jinak průmyslové metropole, pár starších domů předrevoluční éry a městského Burilinova muzea (velmi zajímavé sbírky a instalace!), prohlížíme také místo, kde se před několika týdny pořádal první ročník filmového festivalu Zrcadlo, věnovaného památce Andreje Tarkovského. Mohutná plastika, symbol festivalu, připomínající něco mezi pochodní a andělem, stojí na trávníku před obstarožním betonovým kulturním domem, dříve regionálním sjezdovým palácem. Jak první ročník festivalu probíhal nám Žeňa později ukazuje na videozáznamu, sdíleje s námi rozpaky: houfy mažoretek, velká digitální obrazovka na jeřábu, červený koberec pro hosty, uřvaný moderátor... Jak se dozvídáme, organizace festivalu se dostala do rukou komerčních skupin a tak se z něj hned v jeho prvním ročníku stalo něco mezi cirkusem a reklamou. V hlavním sále kulturního klubu v budově Institutu (v Rusku je všechno velké, sál zdejšího kulturního klubu pojme několik set diváků) se seznamujeme s Žeňovou kamarádkou Irinou, která je zde hlavním dramaturgem. Tarkovského si také pamatuje a ukazuje nám jak to tu tehdy probíhalo. (Mj. v promítací a zvukové kabině obdivuji moderní, plně digitální projekční a zvukovou technologii a v přilehlé studentské prodejně sortiment CD a DVD titulů.)

Tarkovského muzeum v Jurjevci

Vstáváme brzy ráno, venku je tma a chlad, všude se válí mlha. Před domem už je přistavené auto. Nasedáme k sympatickému řidiči, kterého nám i s autem zapůjčil nějaký Žeňův přítel podnikající v právním poradenství, což musí být zejména v Rusku ošemetná profese (dozvídáme se, že spolufinancoval také vydání knihy vzpomínek Naš zemljak Andrej Tarkovskij), a vyrážíme východní výpadovkou z města. Máme před sebou několik hodin jízdy až k břehům Volhy. Když se rozední, sledujeme vyprázdněnou krajinu. Pokud je někde vesnice, je z větší části pustá, domy se rozpadají. Obdělávaných polí vidíme málo, většinou jsou zarostlá plevelem a křovím. Jen v nejtěsnější blízkosti osídlených domů jsou zahrádky. A pak jen lesy. Venkov se tady vylidňuje, na polích skoro nikdo nepracuje a dokonce je od státu ani nikdo nechce odkupovat. Většina potravin se tak musí dovážet z jižních regionů, což je jeden z důvodů, proč jsou zde tak drahé (během našeho třídenního pobytu v Ivanovu nám několikrát někdo zvonil u dveří bytu s nabídkou brambor, jablek apod.). Projíždíme Rodnik a Vičugu, objíždíme velkou Kiněšmu. Vlastně až tady, daleko od Moskvy i od turistických oblastí jako je Vladimir nebo Suzdal má člověk šanci poznat ruskou realitu opravdově. Od poslední železniční stanice je to do Jurjevce ještě přes hodinu cesty autem. Vybavují se mi vzpomínky Mariny Tarkovské v nichž popisuje, jak v březnu 1932 jela její těhotná matka do Jurjevce ke svým rodičům. Bylo ještě přes 1 metr sněhu a z této poslední vlakové stanice museli jet několik dní na saních, než dorazili do cíle. Pár dní na to se tam narodil Andrej... Nám se dělá krásný den, blížíme se k Volze. Abychom si udělali představu o její velikosti, řidič s námi odbočuje na silnici s mostem přes horní tok řeky. Na začátku mostu zapne na předním panelu počítadlo, na konci mostu ukazuje 2,3 km. Vracíme se do původního směru a konečně dorážíme na návrší z nějž je vidět Jurjevec, první cíl naší cesty.

Tarkovského muzeum v Jurjevci

Místní správní středisko na břehu impozantní Volhy, která je zde široká už 10 km (!), působí tak trochu zapadákově a místy bizarně. Středověká tvář města (založeno v polovině 13. století) už je dávno pryč, většina domů je dřevěných, pochází z počátku 20. století, zděné stavby v centru města mají dobu své slávy už dávno zasebou. Celé městečko je ale originálním a vcelku neporušeným souborem ruské provinciální architektury konce 19. století, včetně budov bývalé školy a tržnice (a vyjma nějaké nevzhledné správní budovy na náměstí ze sovětských časů). Nejvyšší stavbou je bíle natřená zvonice u chrámu svatého Šimona s níž ostře kontrastuje vysoká Leninova socha na velmi rozlehlém náměstí. V minulosti byl Jurjevec významným obchodním centrem této části Povolží a proslavil se jako místo, kde se rekrutovali burlaci. Dnes působí ospale, o pozici přístavu jej připravila výstavba volžské přehrady, která zatopila nižší části města.

Pro ctitele díla Andreje Tarkovského je Jurjevec jedním z klíčových míst. Právě zde Tarkovskij prožil velkou část svého dětství, přičemž v nedalekém Zavražje, ležícím jen pár kilometrů proti proudu na opačném břehu řeky, se Tarkovskij 4. dubna 1932 narodil (z vyhlídky nad městem vidíme tamnější trosky chrámu Narození Bohorodičky). V Jurjevci navštěvujeme Tarkovského muzeum, umístěné ve starém dřevěném domě, v němž malý Andrej se sestrou Marinou v době svého dětství často pobývali a v letech 1941-1943, v čase evakuace z Moskvy, nastálo bydleli u svých starých rodičů. Dřevěný dům s pamětní deskou stojí na začátku Tarkovského ulice, kousíček od náměstí. Samotná ulice působí ve městě cize - je totiž pečlivě vydlážděná zámkovou dlažbou, osazená novými lucernami, podél chodníku je nový trávník, kolem domu je vztyčen laťkový plot. Ve srovnání s jinými ulicemi ve městě to působí cizorodě a nepřirozeně. Samotný dům je ale opraven pečlivě a pietně. Uvnitř se nachází čtyři menší a jedna větší místnost, rozdělené dlouhou chodbou. V první místnosti jsou složené ukázky dobového nábytku, další slouží jako pokladna, je zde i knihovna s knihami o Tarkovském z různých koutů světa. Následuje obývací pokoj, zařízený z dochovaného nábytku - stůl, židle, staré pohodlné sofa, petrolejové lampy... Nelze si nevybavit obrazy ze Zrcadla, byť je zde vše tak nějak nahuštěno a muzejně upraveno (včetně provázků s cedulkami "Nevstupovat", "Nesedat" apod.) a i okolí domu (městská ulice) má daleko k idylické přírodní scenérii z filmu. Jevgenij nás upozorňuje na jeden trám vysoko u stropu. Při rekonstrukci na něm byly odkryty zbytky textu, psaného písmem podobným Tarkovského dětskému rukopisu. Písmo je ale zrcadlově obrácené a dnes už téměř nečitelné. Jak se tam dostalo? Pravděpodobné vysvětlení je trošku cimrmanovské: v tuhých zimách se v dřevěných domech často stěny "tapetovaly" nepotřebným papírem, hlavně novinami, aby se místnosti ještě nějak zateplily. Pro tyto účely byl patrně použit i nějaký Andrejův školní sešit nebo něco podobného a napsaný text se tak obtiskl do dřevěného trámu. - Další místnost obsahuje instalaci některých dokumentů: záznam z místní matriky o Andrejově narození, první dětské dopisy otci, rodinné fotografie. Celé prostoře dominuje velký rodokmen rodiny Tarkovských. Největší síň se starými kamny přes chodbu je pak využita k instalaci panelů seznamujících s Tarkovského dílem. Každý film je představen jakousi koláží z filmových záběrů a fotografií z natáčení.

Zátiší z Jurjevce

Na pozemku kolem domu jsou mladé stromky, čerstvě vysazené u příležitosti nedávno proběhnuvšího filmového festivalu "Zrcadlo", který probíhal nejen v Ivanovu, ale i zde v Jurjevci. U každého stromečku je cedulka se jménem toho kdo jej zasadil, nacházíme jména Mariny Tarkovské, kameramana Vadima Jusova, režiséra Alexandra Gordona, herce Jurije Nazarova, režisérky Donately Baglivo (autorky tří italských dokumentů o Tarkovském) aj. Ze starší vysoké jabloně si trháme zralá jablka, chvíli jen tak mlčky postáváme a pak se loučíme. Za celý den jsme asi jediní návštěvníci.

Obcházíme nároží ulice a Jevgenij nás vede strmou uličkou se starou kamennou dlažbou, mezi více či méně zachovalými dřevěnicemi, na návrší nad domem. O blízkém malém kostelíku ve svých vzpomínkách Marina Tarkovská píše, že si v něm s Andrejem hráli na schovávanou a svažitá ulička jim často sloužila k sáňkování. Podle archivních fotografií se nedaleko od tohoto místa tyčila ještě vyšší hora, hlavní místo zimních hrátek zdejší mládeže, které Tarkovskij zobrazil v Zrcadle v jedinečné brueghelovské scenérii. Ta ovšem nebyla, stejně jako celý film, natočena tady, ale v úplně jiné lokalitě. Tarkovskij sice původně chtěl Zrcadlo realizovat také v Jurjevci a v Zavražje, tedy v místech svého dětství. Když ale v roce 1973 po několika desetiletích do Jurjevce znovu přijel, byl velmi zklamán. Město zchátralo, místo Volhy se u něj rozlévala nedohlédnutelná přehrada a velký kopec, místo dětských zimních radovánek, byl kompletně celý odtěžen. Tarkovskij si o tom do svého deníku napsal:

6. prosince
Dnes večer odjíždíme do Jurjevce, kde strávíme dva nebo tři dny. Jsem z toho celý zmatený. Třicet let jsem tam nebyl. Jaký z toho budu mít dojem? Cítím, že nic nebude jako dřív, před lety, když mi bylo dvanáct let. Možná jsem tam neměl jezdit, abych nakonec ještě neztratil iluzi. Ale už je pozdě. Jet tam musíme.

8. prosince
Ráno jsem se vrátil z Jurjevce. Jeli jsme vlakem až do Kiněšmy a odtud taxíkem. Byla zima, všechno bylo pod sněhem. Jurjevec ve mně nevyvolal žádný dojem. Poznal jsem školu, do které jsem chodil, a našel dům, kde jsme za války bydleli. Za školou srovnali pískový pahorek a na jeho místě postavili kluziště. Chrám svatého Šimona oplotili a na hlavním náměstí postavili dva hnusné domy - administra- tivní centrum a radnici (kousek od školy). Na nábřeží byla část třídy zbořena, nebo přesněji celá třída byla zbořena a podél bývalé promenády postavili násep, který město chrání před povodněmi na Volze. Jestli tam něco natočíme, bude to jen několik záběrů z epizody, kterou myslím budeme dělat v Kolomanském. Neměl jsem jezdit do Jurjevce! Lepší by bylo, kdyby ta šťastná země, vlast mého dětství, zůstala jen v mých vzpomínkách.
Do scénáře filmu, který právě točím, jsem napsal velice pravdivou věc: nesmíme se vracet k troskám. Jak je moje duše prázdná! Jak je smutná! Ztratil jsem další iluzi, možná tu nejkrásnější, tu, která mi umožňovala podržet si v duši mír a pokoj. Protože tímto filmem pohřbívám dům svého dětství.

(Za tímto zápisem pak je v deníku nalepená etiketa z pivní lahve "Záporožské pivo" - do začátku 90. let se po celém Rusku vyráběla jen jedna značka piva - a u ní je připsáno: Vše co zbylo z cesty do Jurjevce.)

Tarkovskému tato jediná návštěva stačila k tomu, aby myšlenku na návrat do těchto míst s filmovým štábem zcela zavrhl a pro Zrcadlo si vyhlédl úplně jinou lokalitu.

Jurjevec, městské muzeum v budově bývalé školy

Městské muzeum v rohu náměstí je umístěno v budově bývalé školy, do které Andrej s Marinou chodili. Chvíli přemýšlím nad využitelností muzea ve městě, kam podle Jevgenijových slov skoro nikdo nejezdí, ale pak už se zcela ponořím do sbírek v nichž jsou chronologicky shromážděny exponáty dokumentující místní historii: od pozůstatků mamutů až po éru socialismu. Mezi osobnostmi spojenými s městem (např. bratři Vesninové, architekti, jimž je v Jurjevci věnováno také samostatné muzeum) je zde samozřejmě představen i Andrej Tarkovskij (zajímavá fotografie malého Andreje v kočárku, některé kusy nábytku z domu Tarkovských). Trošku otrávená průvodkyně nám o všem něco málo řekne, ale víceméně bychom si vystačili sami. - Projdeme se pak ještě po Jurjevci, působí zanedbaně a prázdně, nejvíce lidí potkáváme na autobusovém nádraží, což je jen rozlehlá vyasfaltovaná plocha nad níž se tyčí jako zjevení velký bilboard s portrétem Tarkovského a pozvánkou na festival "Zrcadlo". O kousek dál leží zcela zdevastované kino "Volha" a na "hlavní ulici" tržnice, dříve snad i výstavní budova, dnes z větší části připomínající skladiště. Na nábřeží není ani stopy po bývalé promenádě, dnes je to jen hlinito-písčitý násep obestavěný panely z nichž trčí kusy rezavé armatury. Impozantní vyhlídka z dřevěného altánu nad městem odkrývá široké panorama města a Volhy s několika ostrovy na obzoru.



Z Jurjevce (kliknutím lze zvětšit)

Naším nejvzdálenějším cílem z celé téměř měsíc trvající cesty vůbec je Zavražje, Tarkovského rodiště, obrazně řečeno místo, kde to všechno začalo. Z hlavní silnice se na neznačené křižovatce vydáváme na menší silničku a po pár kilometrech jízdy mezi loukami znovu odbočujeme u ručně malované směrovky "Přívoz" na polní cestu. Je vyježděná těžkými nákladními automobily, takže v ní jsou velké díry, ale naštěstí je sucho. Výmoly musíme často objíždět přes louku, protože by se z nich naše auto nedostalo. Nezdá se, že by to řidiče nějak zneklidňovalo. Po chvíli klesáme lesem k Volze, úměrně tomu ale houstne mlha. Když dorazíme k přívozu, vidíme už jen vodní hladinu ztrácející se po pár metrech v mlžném závoji. Čeká tu několik jiných aut, u břehu si asi deset místních rybářů připravuje čluny k vyplutí na vodu. Zjišťujeme, že přívoz do Zavražje nejezdí, kotví na druhém břehu a čeká až mlha stoupne. Rozhodujeme se počkat. Okukujeme rybáře, couráme po břehu a laškujeme s pobíhajícími psy, kteří zkoumají, zda-li by z nás nevypadlo něco k snědku. V mlze občas slyšíme odněkud z řeky zvuky lodních motorů, nic ale není vidět. Po dvou hodinách čekání volá Jevgenij na druhý břeh mobilem. Zdá se nám, že viditelnost cca 100 metrů by mohla pro plavbu stačit. Dostává se mu ale odpovědi, že přívoz pojede, až bude vidět úplně. Jeden místní rybář nám říká, že podle něj se to dnes už nezvedne, že se ztišil vítr a mlha podle něj zůstane sedět nad řekou. Současně nás začíná tlačit čas. Máme obavy, abychom se stihli do večera vrátit do vzdáleného Ivanova. Chvíli ještě bezradně stojíme na břehu, koukáme společně s místními rybáři do mlhy a pak se rozhodujeme k návratu. Přístavní molo se závorou trčí do vody zahalené mlhou, někde na jejím konci, na druhém břehu, leží Zavražje. Utěšujeme se tím, že Tarkovskij nám odněkud shůry tu mlhu zařídil schválně. Není přece normální, navštívit Jurjevec i Zavražje současně a ještě v tak krásném podzimním dni. "Ty dolžen prijechať jiščo raz", usmívá se na mě Jevgenij...

1. část - Moskevská zastavení

2. část - V krajinách Andreje Rubleva

4. část - Cesta na severozápad

[Na Nostalghia.cz publikováno 18. května 2008]

(poslední update: 18. května 2008)