Jaromír Blažejovský: Spiritualita ve filmu
Nově vydaná kniha Jaromíra Blažejovského Spiritualita ve filmu (Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007) je systematickým vhledem do problematiky tzv. "spirituální kinematografie", významným nejen v českém, ale i ve světovém kontextu, protože podobnému shrnutí všech předchozích koncepcí, jejich vzájemnému propojení a doplnění o vlastní poznatky se v poslední době tak precizním způsobem věnoval málokdo.

Jaromír Blažejovský: Spiritualita ve filmu Psát o tzv. "spirituálním filmu" je pro filmového teoretika ošemetné. I když se samotný pojem "spirituální film" (nebo některé jeho alternativy jako duchovní, transcendentální aj., ponechávám teď stranou možné rozdíly mezi těmito pojmy) ve filmové literatuře poměrně často používá, leckterý teoretik a filmový odborník u něj zbystří a zpozorní. Téma budí často nedůvěru, podle některých zavání "dojmologií", psaní o něm je podle mnohých často poznamenáno více intuicí a esejističností. K takovému pohledu přispívá také fakt, že i odborněji zaměřené práce, které se spiritualitě ve filmu doposud věnovaly, se nedokázaly sjednotit v terminologii natolik, aby i přísně metodologická část odborné veřejnosti vzala spirituální film na milost. Filmová historie takový "žánr" nezná, v učebnicích se mnohem častěji operuje jen s konkrétními jmény tvůrců, jejichž dílo může mít transcendentální přesah.

Pominu-li časopisecké a sborníkové texty, z nichž by se dala sestavit vcelku slušná bibliografie, tak se v našich domácích poměrech o komplexní shrnutí celé problematiky zatím pokusil před více než pěti lety jen Vladimír Suchánek v knize Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu z roku 2002. (1) Tato kniha s podtitulem Úvod do problematiky uměleckého obrazu jako duchovně-estetické skutečnosti je vlastně zodpovídáním jedné prvotní otázky: lze film pojmout jako duchovní umění? Kolem ní pak autor rozplétá složité předivo úvah, založených často na jeho osobní zkušenosti a neobvykle inspirující intuici. Suchánek navíc dává celému svému odpovídání obecnější platnost, přesahuje leckde oblast filmu, jeho kniha je úvahou o hodnotách současného světa a umění, úvahou o duchovním rozměru lidské existence i tvorby. (Podstatnou částí jeho knihy jsou kapitoly o díle Andreje Tarkovského, které byly v upravené verzi poskytnuty i stránkám Nostalghia.cz, kde si je lze přečíst on-line.)

Jaromír Blažejovský se ve své čerstvě vydané knize k obdobnému tématu postavil jiným způsobem, dalo by se říci přísně systematicky. Jeho práci nechybí úvodní stanovení problému, kontext jeho řešení, teoretická východiska, stanovení cíle a hypotézy, vlastní výsledky apod. Přesto ale zůstává také čtivým a v mnohém i záhadným textem (ne ve smyslu nesrozumitelnosti; zkrátka ne vše musí být vždy jasně sděleno a definováno, ponechávejme prostor intuici...). Autor vychází z premisy, že mezi filmem a bohoslužbou či obdobnou duchovní aktivitou (obdobně jako třeba mezi ikonou a bohoslužbou) je vzájemná spojitost, že jde o příbuzná "média", která, každé svým způsobem, nicméně podobnými formami, zprostředkovávají člověku duchovní zkušenost. Ostatně sám to mnohem výstižněji formuloval v rozhovoru, který před lety vyšel na stránkách měsíčníku Český bratr (č. 6/2006):
Přijmeme-li bohoslužbu a další duchovní aktivity (meditaci, modlitbu...) jako svého druhu médium (neboť zprostředkovávají komunikaci člověka s Bohem, se sebou samým i s jinými lidmi), zobrazí se analogie s filmovým představením velmi naléhavě. Obě formy mají ustálenou strukturu, syntetickou povahu (spojují slovo, hudbu, optické i akustické vjemy) a vnímatel je v nich situován do srovnatelné pozice: nemá vliv na dramaturgii spektáklu, disponuje však jistou svobodou v kvalitě a intenzitě subjektivního prožitku. Film může rituální formy napodobit a žádat po divákovi, aby se podrobil dlouhému soustředění, opakování týchž informací či aby respektoval vznešenost dané chvíle. Víme například, že účastník pravoslavné mše je vystaven dlouhému nepohodlí, nesmí se posadit, mnohokrát poklekne a pokřižuje se; ruské spirituální filmy vnucují divákovi svůj čas podobně fyzickým způsobem.
V souladu s autorovým metodickým přístupem se tak v knize nejdříve probírají terminologické záležitosti a otázky související s vymezením tématu. Rozbor povícero zahraniční literatury a teoretických prací věnujících se spiritualitě ve filmu je nejen poučný a informačně bohatý (málokdo měl možnost se se všemi citovanými díly seznámit podrobněji), ale lze ho označit i za první vrchol knihy. Podrobně se zastavuje u všech významných autorů, kteří se zabývali spirituální koncepcí v kinematografii, počínaje průkopnickým dílem francouzských fenomenologů Amédée Ayfreho a Henri Agela (2), přes slavné a dnes už klasické dílo Paula Schradera (3) až k dalším zahraničním autorům (Holloway, Fraser, Marczaková); nezapomíná ani na tři česko-slovenské příspěvky k tematice, teoretické práce Josefa Valušiaka, již zmíněného Vladimíra Suchánka či osobitý příspěvek k tarkologické diskusi od Igora Kováče (4) a do svého výčtu zařazuje i obecnější uvažování dnes velmi citovaného Davida Bordwella i Deleuzeovy filozofické koncepce. Překvapením je na první pohled i zařazení Pavla Florenského, ruského filosofa klasického období (žil v letech 1882-1937), který se k filmu jako takovému nikdy nijak nevyjadřoval, ale jehož práce o ikonách se ukazuje jako velmi inspirativní i na cestě k uchopení filmového obrazu jako prostředku náboženské zkušenosti.

Blažejovský všechny tyto koncepce přibližuje velmi podrobně, ale přitom jasně a výstižně, analyzuje je a připravuje z nich čtenáři kvalifikovaný "extrakt", podrobený tématu jeho práce (to zejména v případě autorů, kteří se speciálně tomuto tématu nevěnují - Bordwell, Deleuze, Florenskij). Nezapomíná ani na vzájemné porovnání jednotlivých koncepcí i na vlastní komentář k nim, který působí otevřeně a i přes cítěnou autorovu náklonnost k některým stylům vnímání je velmi objektivní.

Následně se Blažejovský věnuje rozboru díla tří klasiků - Carla Theodora Dreyera, Jasudžira Ozua a Roberta Bressona. V tomto rozvržení vlastně kopíruje již výše zmíněnou Schraderovu práci o transcendentálním stylu ve filmu v níž bylo analýze podrobeno právě dílo těchto tří tvůrců. Svůj rozbor zde ale na rozdíl od Schradera zestručnil, dá se říci, že vypreparoval to nejpodstatnější, co lze z díla těchto klasiků ke zvolenému tématu vybrat (u Bressona se omezil například jen na film DENÍK VENKOVSKÉHO FARÁŘE, který - nejen podle něj - obsahuje vše podstatné z Bressonova stylu, jenž režisér ve svých pozdějších dílech už pouze "vybrušoval").

Naopak nejvíce rozebíraným tvůrcem je v několika následujících kapitolách Andrej Tarkovskij. Jeho dílo, stejně jako u Vladimíra Suchánka, je zde podrobeno zkoumání doslova film po filmu, a v případě některých sekvencí i okénko po okénku (to je jistě nadnesené, ale jako příměr ukazující na autorovu práci s detaily v Tarkovského díle jistě výstižné tvrzení). Důvod takto vypjaté pozornosti odhaluje autor v závěru celého oddílu: dílo Andreje Tarkovského lze pokládat za periodizační mezník, v posledním dvacetiletí měly na spirituálně orientovanou kinematografii největší vliv právě jeho filmy.

Až do tohoto místa se Blažejovského práce vlastně nese na fundovaném základě předchůdců, jejichž závěry zde autor vzájemně konfrontuje a snaží se dobrat zobecňujícího závěru. Už to samo by bylo pozoruhodným dílem, shrnujícím dosavadní pohledy na tematiku. Autor ale svou práci obohacuje o několik dalších kapitol, které ji celou posouvají opět o řád výše. K již formulovaným principům "spirituálního modu" připojuje kapitoly, v nichž se zaobírá dalšími tvůrci, kteří, ať už díky své "exotičnosti" nebo prostému faktu, že jde o tvůrce modernější a mladší, bližšímu pohledu starších teoretických prací unikli. To je nepochybný (další) autorský přínos Blažejovského knihy, protože vedle mnohokrát citovaných tvůrců jako jsou Bresson, Dreyer, Tarkovskij aj. jsou náhle postavena díla Alexandra Sokurova, Andreje Zvjaginceva (logicky jen jeho debut NÁVRAT), Bély Tarra (SATANSKÉ TANGO), Istvána "Taikyo" Szaladjáka (ZACHRÁNCE PTÁKŮ, MRAKY, VÍTR), filmy asijských tvůrců, ať už z islámského nebo budhistického kulturního okruhu (Buddhaeb Dásgupta, Abbas Kiarostami, Kim Ki-duk), určité místo je věnované i mexickému snímku SOUBOJ S NEBEM Carlose Reygadase. (5) V kapitole s názvem Mimo spirituální modus nazírá pod již víceméně vymezeným úhlem pohledu širší dílo Krzysztofa Zanussiho nebo film Ulricha Seidla JEŽÍŠI, TY VÍŠ. (V závěru práce navíc autor alespoň stručně glosuje další velkou skupinu filmů, které se do analýz nedostaly (ač by si to zasloužily), většinou z důvodu nutného omezení rozsahu textu.

Ani to ovšem ještě není všechno. Posledním velkým oddílem knihy je pohled na českou kinematografii, zejména na dílo Františka Vláčila, Miloše Zábranského a Zdeňka Tyce, krátce jsou zmíněny i některé novější tituly jiných režisérů. Pohled na filmy těchto tvůrců ve světle předchozích závěrů je někde očekávaný, např. u MARKETY LAZAROVÉ, která zde ale v souvislosti s Vláčilem není představena tolik, jako např. Hejtmánkův paradokument SENTIMENT. Občerstvující je pasáž o Zábranského filmu DŮM PRO DVA, zejména v souvislosti s náznaky jeho bressonovské stylizace, záslužné je připomenutí zřetelných spirituálních aspektů díla Zdeňka Tyce.

Přestože jde v případě Blažejovského knihy o odbornou práci (jejím základem je autorova dizertace na Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v roce 2006), která využívá velmi zhusta odborné terminologie, musím říct, že kniha je jako celek psána srozumitelným jazykem, který se velmi dobře čte a text i přes svou analytičnost a odbornou zaměřenost neztrácí nic ani na určité poetice a autorově osobním vyznání. Text doplňují obrázky z filmů, které zde nemají jen doprovodnou funkci, ale názorně jej ilustrují (upozorňuji na velmi zajímavé kontextuální popisky u fotografií). Nechybí rejstřík jmen, rejstřík filmů (k obšírněji rozebíraným filmům je zde navíc i filmografie), soupis literatury ani poznámky pod čarou.

Neuvažovat o filmech "jako o zjevení, nýbrž jako o jisté struktuře". Je pozoruhodné, že i když autor dochází k vytyčení určitých charakteristických atributů spirituálního filmu (transcendentní čas, ústup od poetizace, autenticita, případně zapojení pasivity hrdinů aj.), je si vědom stále trvajícího tajemství. I kdybychom natočili film, obsahující všechny zde definované prvky, nemusí nutně vzniknout (a pravděpodobně ani nevznikne) duchovní, spirituální dílo. Nutné "chvění" je záležitostí jiných sil a jiných zdrojů, na které je každý rozbor krátký. Kupodivu zní tento závěr úlevně. I proto si troufám říct, že jde o jednu z nejzajímavějších filmových publikací poslední doby.


POZNÁMKY:

(1) Suchánek, V.: Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Olomouc 2002. V roce 2004 rozšířil V. Suchánek své téma o knihu A vdechl duši živou... (Olomouc - Dolní Loučky 2004), věnovanou především animovanému filmu.
(2) Agel, H. - Ayfre, A.: Le cinema et le sacré. Paris 1961.
(3) Schrader, P.: Transcendental Style in Film: Ozu, Bresson, Dreyer. Berkeley - Los Angeles - London 1972. I přesto, že jde o více než 35 let starou práci se domnívám, že by byl stále přínosný její český překlad.
(4) Valušiak, J.: Střihovou skladbou k n-té dimenzi. Praha, AMU 2000; Kováč, I.: Svetlo v chráme. Meditácie nad filmami Andreja Tarkovského. Bratislava 2005. Internetovou verzi Kováčovy knihy nabízí ve formátu PDF (po dohodě s autorem) stránky Nostalghia.cz.
(5) Zapojení asijských kinematografií vnímám navíc v tematickém zaměření celé práce jako logické. Dosavadní analýzy se totiž v naprosté většině zaměřovaly na díla tvůrců, kteří pocházejí z křesťanského kulturního okruhu (čestnou výjimkou je Jasudžiro Ozu). Pokud ale jde o vystopování spirituálního modu v kinematografii obecně, je nutné z tohoto kulturního kontextu vykročit, což lze brát i jako námět k dalšímu studiu.




Jaromír Blažejovský
Spiritualita ve filmu
Centrum pro studium demokracie a kultury
Brno 2007
287 s.
ISBN 978-80-7325-132-1
www.cdkbrno.cz

[ Na Nostalghia.cz publikováno: 15. 2. 2008 ]


TOPlist

Nostalghia.cz - stránky věnované bývalým andělům
Autorem textů P. Gajdošík (není-li výslovně uvedený jiný autor)
Petr Gajdošík © 2001-2016