|
|
| |
|
|
|
|
Petr Soukup
Nostalgie
To, k čemu se teď chystám, je tak trochu svatokrádežné. Vycházím však z faktu, že Tarkovského film
Nostalgie se u nás nepromítal a jak to vypadá, ani promítat nebude - a informace o něm jsou veškeré
žádné. Protože jsem měl to štěstí, že jsem ho na plátně viděl několikrát a protože jsem o tom co jsem
viděl, kdysi několika přátelům podrobně psal, předkládám nyní cosi podobného i vám. Je to pokus
vtěstnat obraz do slov a tak to taky berte; vy, kteří jste Nostalgii viděli nečtěte vůbec. Jsem však
přesvědčen, že právě o tomto filmu by měl každý mít minimální povědomí - a proto tedy následující
řádky. Snad ještě tolik, že pro mne osobně je tento film z celé Tarkovského tvorby tím
nejuhrančivějším. -ps-
Zní Verdiho Rekviem. Zpod osamělého rozložitého stromu padá louka k řece ukryté v mlžném oparu a
korunách stromů. Chvíle před východem slunce. Objevují se postavy, matka, žena, dvě děti, ve
splývavých oděvech. Velebně scházejí k řece. Přibíhá pes, dole na louce se pase bílý kůň. Obraz
zmrtví. Titulky. Nostalgie.
Itálie. Na rozbahnělé louce zastavuje auto a vyskakuje Andrej se svou průvodkyní, která jakoby stála
předlohou pro Botticelliho Venuši. Andrej je rozčilený a mluví rusky: "Už mám dost vší té krásy".
Zřejmě mluví o italském umění. Nebo o ní. Nebo o Itálii. Tlumočnice nechápe a rozčiluje se - vždyť
přece právě on tolik chtěl jet do těchhle zapadlých lázní aby se podívala v kostele na Francescův
obraz Těhotné Madony. Hádka vrcholí, tlumočnice mávne rukou a odchází do mlhy vzhůru ke kostelu.
Andrej zůstává sám. Zapaluje si.
V kostele právě vrcholí svérázný obřad - ženy se modlí k Madoně za plodnost. Přinášejí na nosítkách
její těhotnou loutku, zapalují svíce, nekonečné litanie. Tlumočnice vše nejistě sleduje zpovzdálí. Přichází
k ní starý kněz a ptá se jí, proč při vstupu do kostela nepoklekla. Pokorně to zkouší, ale při pokusu se
zastydí a prudce vyskočí. Omluvně, ale vzdorovitě říká knězi, že nemůže. Získává sebedůvěru, zříká se
manželství, nechce se starat o muže. Kněz tiše poslouchá. Mezitím obřad vrcholí. Jedna z žen roztrhne
loutce Madony šaty a z pod nich vylétají stovky křičících ptáčků. Tlučou se pod klenbou, peří se snáší
mezi svíce. Obraz Francescovy Madony s vědoucím úsměvem - před ním se snáší peří, jakoby v
kostele sněžilo.
Černobílá Andrejova tvář. Má výraz jako Francescova Madona. Je doma, v Rusku, v pozadí jeho
dřevěný dům. Zeshora padá pírko a zachytne se mu ve vlasech. Rukou ho smete, ale ve vlasech mu
po něm zůstane bílé andělské znamení. Nesmytelné. Bude ho nosit až do konce.
Hala chátrajícího lázeňského hotelu, v atriu napodobeniny antických soch. Andrej se zase hádá s
tlumočnicí, tentokrát o poezii. Andrej tvrdí, že poezie je nepřeložitelná, že příslušník jednoho národa
nemůže nikdy pochopit umění národa jiného. Tlumočnice se výsměšně ptá, co tedy s tím. Andre je
stručný: "Zrušení hranic". Tlumočnice nechápe.
Do Andrejova pokoje pak přináší italský překlad veršů Arsenije Tarkovského. Na důkaz přeložitelnosti.
Když odejde, Andrej vztekle mrští knihou do kouta.
Andrejovo osamění. Podvečer. Andrej leží oblečený na posteli. Venku prší, skrz otevřené okno je vidět,
jak déšť smývá kusy omítky z popraskané zdi. Andrej má tvár zkřivenou utrpením. Z koupelny vychází
pes a uléhá vedle postele.
Čínská hudba. V černobílém detailu Andrejova vize - zpomaleně se objímá Andrejova žena s tlumočnicí.
Na tváři tlumočnice se objeví slza, do její tváře italské Venuše se tak vpíjí ruské utrpení. Na lůžku pak
natažená leží Andrejova těhotná žena. Andrej se probouzí.
Ráno. Hoteloví hosté se koupou ve starém bazénu v oblacích páry. Hovoří o Domenicovi, místním
bláznovi, který sedm let držel ve svém domě zavřené ženu a syna, aby je zachránil před koncem světa,
který nastává. Tlumočnice stojí u bazénu a poslouchá. Za ní se objeví Domenico, který si povídá se psem.
Má dlouhý černý kabát a baret. Přichází i Andrej. Domenico se u něj zastaví a prohodí: "On jí to zde řekl!"
Andrej nechápe: "Kdo a komu?" Domenico odpovídá tím, že ukáže vzhůru a dodá: "Svaté Kateřině."
Andrej strne a ptá se, co jí řekl. "Ty jsi tak, že nejsi, zatímco já jsem tak, že jsem!" Domenico odejde.
Andrej říká tlumočnici, že chce jít Domenica navštívit. Tlumočnice se urazí.
Andrej přichází sám do Domenicova rozpadajícího se domu. Zní Beethovenova Óda na radost. Prochází
domem plným podivných věcí. Jedna místnost je zarostlá vegetací, která plynule prorůstá oknem ven do
údolí. Všudypřítomný vzdálený zvuk cirkulárky. Andrej se prohlíží ve starém zrcadle. V koutě obraz
černošského dítěte s nádhernýma očima. Objeví se Domenico a předává Andrejovi svíčku s tím, aby ji
přenesl hořící přes hotelový bazén, který je zasvěcený Svaté Kateřině. Domenico to několikrát zkoušel,
ale vždy ho vytáhli jako blázna. Říká, že Andrej to určitě dokáže. Domenico provádí Andreje domem.
Veliká místnost bez stropu, na stěně napsáno křídou 1+1=1, na zemi kaluže, prázdné lahve. Začíná pršet,
kapky se lámou ve slunečním světle do duhových pruhů. Přibíhá pes a uléhá na suché misto u stěny.
Déšť sílí. Šum deště.
Černobílá vzpomínka. Policie vyvádí Domenicovu rodinu z domu, Domenico stoupá po schodech do
světla s dlouhými zkadeřenými vlasy a v sandálech. Kněz v brýlích drží Domenicova synka, ten se mu
vytrhne a utíká po kostelních schodech. Domenico za ním, srovná svůj krok s jeho, nahrbí se nad ním v
ochranném gestu a drží nad ním ruce jako křídla. Žena se vrhá policistům k nohám, po zemi teče bílé
rozlité mléko. Synek se otáčí na Domenica, a ptá se: "Tatínku, tohle je konec světa?"
Andrej se objímá s Domenicem na rozloučenou před domem. Oba mlčí. V hotelovém pokoji líčí svůj rozhovor s
Domenicem Andrej tlumočnici a ukazuje jí svíčku. Ta štítívě odskočí. Dlouhý monolog o tom, že se
rozhodla Andreje definitivně opustit. Už ji nebaví starat se o něj a jeho problémy. Říká, že je jí odporná
i myšlenka na to, že by se jí Andrej měl ještě někdy dotknout. Když už Andrej řekne, že je hysterická,
uhodí ho do obličeje a uteče.
Čínská hudba. Andrej leží na podlaze a z úst mu teče krev. Ženský hlas čte dopis Višněvského,
hudebního skladatele, který v minulém století žil dlouho v Itálii a tvořil ze stesku po vlasti. Pak se vrátil
domů a upil se k smrti. Dopis je o pocitech úzkosti v cizí zemi, o touze vrátit se zpět. Velká zoufalá
Andrejova tvář. Andrej přijel do Itálie napsat o Višněvském knihu a prožívá totéž co on.
Podzemní vize. Opilý Andrej se potácí v zatopených katakombách, kde je voda plná šlahounovité
vegetace. Andrej chodí po pás ve vodě a recituje z knihy Arsenije Tarkovského báseň o tom, jak
básník v dětství onemocněl a starala se o něj matka. Hystericky se přitom směje. Povídá si: "Jeden
člověk chtěl zachránit druhého z hlubokého bahna. Nasadil vlastní život, vytáhl ho ven a zachráněný
mu povídá - co blázníš, vždyť já tady žiju!" Ve výklenku u stěny se objeví holčička v bílých šatech.
Vypadá jako andílek. Andrej na ní volá jak se jmenuje. Angela. "Žiješ dobře, jsi šťastná?" "Ano, je
mi dobře." Andrej se tomu opile směje.
Černobílá představa. Andrej bloudí starým chrámem, ze kterého zůstaly jen obvodové zdi a mezi
nimi roste tráva.
Opět katakomby. Andrej spí na zemi, za hlavou hoří ohýnek a na něm dohořívá kniha italského
překladu Tarkovského básní.
Černobíle. Liduprázdná zaneřáděná ulice se zatlučenými dveřmi a okny. Vítr honí po zemi noviny
mezi odpadky. Andrej se potácí v rozepnutém kabátě, často se zastavuje, kašle. Mluví rusky: "Jak
jsem to mohl udělat? Vždyť tam mám ženu a děti? Proč zde nemohu žít? Chybí mi ruské slunce?"
Zastaví se a pohlédne do zrcadla ve výkladu. Ze zrcadla na něj hledí vizionářská Domenicova tvař.
Katakomby. Kamera bloudí po vodní hladině, šlahouny úzké trávy vlají v proudu. Recitace
Tarkovského básně o umírajícím básníkovi.
Černobílá vize domova. Noc, Andrejova žena se probouzí a vychází před dům. V zácloně se třepe
chycená holubice. Na louce stojí Andrejova žena a matka: obě děti, pes a kůň. Za hlavami jim zpoza
štítu domu vychází slunce.
Velké panorama Říma. Andrej stojí s kufry před ruskou ambasádou a čeká na auto. Vrací se domů.
Volají ho k telefonu. Mluví s ním tlumočnice, která teď žije s dobrodruhem a chystá se na cestu do
Indie. Říká, že Domenico již tři dny řeční na shromáždění před Kapitolem a několikrát se již ptal, zda
Andrej přenesl svíčku přes bazén. Andrej položí telefon a říká řidiči, že ještě před odletem chce
odvézt do lázní.
Kapitol. Domenico stojí na lešení, kterým je obestavěna jezdecká socha Marca Aurelia. Je celý
v černém a řeční. Kolem panoptikum žebráků a bláznů z celé Itálie. Káže o současném světě, o nutnosti
zrušení hranic, o nutnosti porozumění mezi lidmi. Blázni apaticky poslouchají.
Andrej vstupuje po schůdkách v lázních do vypuštěného bazénu. Dno je zaneřáděné odpadky, kolem
něj se potácí žebračka sbírající v bazénu naházené drobné mince. Andrej se chytne okraje bazénu.
Kapitol. Domenico se během řeči polevá z kanystru benzínem. Volá: "Co jste to za lidi, když já, blázen,
vám musím říct, že byste se měli stydět". Pod sochou mladík v černém trikotu s výrazem Mefistotela
pantomimicky naznačuje cvaknutí zapalovače. Na Domenicův pokyn jeden z bláznů natáčí a pouští
gramofon. Domenico vzpřáhne ruce k nebi a volá: "Ó matko, záře, která se vznáší kolem tvé hlavy, je
radost!" Zapálí kus novin a přiloží ho k sobě. Vzplane. Z gramofonu zazní vyvrcholení Ódy na radost.
U schodů zastavuje policejní auto a vybíhá z něj tlumočnice. Mefisto se svíjí pod sochou v epileptickém
záchvatu. Domenicův pes přivázaný ke sloupu se vzpíná a vyje. U paty antického sloupu sedí zhroucný
vousatý stařec. Domenico v plameni slézá z lešení, uběhne pár kroků, křičí, pak se zhroutí na zem. Leží
s rozpřaženýma rukama jako přibitý na kříži a hoří vysokým plamenem. Gramofon zachrčí, dohraje,
poslední tóny jsou falešné.
Ticho. Andrej cvaká zapalovačem a zapaluje svíčku. Vychází. Po pár krocích mu vítr svíčku sfoukne.
Zastaví se, pomalu se vrátí zpátky. Znovu zapaluje svíčku, je mrtvolně bledý, zcela vyčerpaný. Pomalu
vychází podruhé. Snaží se krýt svíčku proti větru kabátem. Tentokrát se mu podaří dojít dál, ale v
polovině bazénu mu svíčka zhasne znovu. Zastaví se se zoufalým výrazem. Pomalu se vrátí zpátky,
cestou se několikrát zastaví vyčerpáním. Opře se o okraj bazénu a zapálí svíčku potřetí. Jde pomalu s
maximálním soustředěním. Šlape do kaluží, potácí se, schovává svíčku pod kabátem. Blíží se protilehlému
okraji bazénu, kde jsou schůdky se zábradlím. Poslední kroky se již téměř nedokáže udržet na nohou.
Velká svíčka s plamínkem v roztřesených rukou. První takty Verdiho Rekviem. Třesoucí se ruce
odkapávají trochu vosku na římsu, Andrej pomalu staví svíčku. Zachroptí, ruce pustí svíčku, ještě chvíli
křečovitě hledají oporu a Andrej se dozadu hroutí na zem.
K ležícímu Andreji přibíhá řidič v andělsky bělostných šatech. Žebračka na chvíli zdvihne hlavu a pak
dál hledá zablácené peníze. Na kraji bazénu hoří svíčka.
Andrejovy děti přibíhají k rybníčku před domem. Objímají se, ruská lidová píseň. Andrej sedí před
velikou louží, před ním leží pes. Za ním jeho dřevěný dům. Kamera pomalu odjiždí dozadu a panoramuje.
Domek stojí uprostřed rozvalin starého italského chrámu bez střechy a v rozvalinách, právě za Andrejem
a za domem je bývalý nadoltářní prostor, okny svítí slunce a odráží se v kaluži před Andrejem. Pomalu a
velebně začíná sněžit. Andrej se nehýbá. Obraz pomalu tmavne.
Do slunečního obrysu bílý titulek. Věnováno mé matce.
Nostalgie (Nostalghia)
Itálie - SSSR 1983, 120 rninut
Námět: Andrej Tarkovskij
Scénář: Tonino Guerra, Andrej Tarkovskij
Kamera: Giuseppe Lanci
Hrají: Oleg Jankovskij, Erland Jnsephson, Patrizzia Terreno, Domiziana Giordano, Milena Vukotic
Hlavní cena na MFF v Cannes 1983 (ex aquo, s Penězi Roberta Bressona).
(Zrcadlo 4, 1990, s. 25-28)
| |
|
|
| | |
|
|