|
|
2. VLASTNICTVÍ UNIVERSA (Světlo ducha)
Od samého počátku jdeme cestou, která nás dovede až k zakletému zámku. Snažíme se najít
vchod, projít bludištěm ve správném směru a stanout před zakázanou mýtickou třináctou
komnatou, ve které je legendární tajemství ohrožující existenci toho, kdo zákaz poruší
a vstoupí a v určitém smyslu i existenci tajemství samotného.
*
Je vůbec možné člověku vhlédnout do neviditelných významových struktur a ideových
vztahů uměleckého díla? Je vůbec možné alespoň trochu poodhalit souvislosti všech
existujících prvků, jež jsou nositely významu a stavebními kameny uměleckého filmu?
V podstatě se pokusíme o nemožné. Pomocí všeho toho, co jsme se dozvěděli z předcházejících
kapitol zkusíme jemně poodhalit tajemství chvění, které svým vznikem vytváří - osu
dramaturgické spirály uměleckého filmu. Z toho vyplývá, že nepůjde o podrobnou analýzu
filmů A. Tarkovského, ale o to, pokusit se najít vztahy mezi určitými významotvornými
prvky v jeho jednotlivých filmech a naznačit tak fatální uzavřenost uměleckého myšlení
a tvůrčí invence v rámci jednoho celoživotního díla. Pojmem uzavřenost mám na mysli
neschopnost být objektivní a mít všeobecný úhel pohledu. Umělec nemůže mít objektivní
názor. Jedná se mi o vysledování hodnotové roviny v tvůrčím procesu výstavby uměleckého
díla, o které svým způsobem sám umělec neví, ale přitom tento fakt má zřetelný vliv na
konečnou výpovědní rovinu díla. Jak jednotlivého (filmu), tak celoživotního. Nebudu se
proto zaobírat podrobnou analýzou všech záběrů, epizod či scén sledovaných filmů. Spíše
půjde o pokus významově analyzovat a u některých klíčových záběrů a scén i profesně
rozebrat nejdůležitější významotvorné prvky a řemeslně-tvůrčí postupy procházející všemi
sledovanými filmy. V závěru se pak pokusím o shrnutí všech dosažených poznatků a
zařazení do sledovaného významu.
"Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam,
neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v
hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje
k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví:
"Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi na níž ležíš, dám tobě a
tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ,
na sever i na jih. V tobě a tvém potomstvu dojde požehnání celé lidstvo. Hle, já jsem s
tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě
neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil." Tu procitl Jákob a zvolal: "Jistě je na tomto
místě Hospodin a já jsem to nevěděl." Bál se a řekl: "Jakou bázeň vzbuzuje toto místo!
Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská." Za časného jitra vzal Jákob
kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem.
Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Původně se to město jmenovalo Lúz.
Jákob se tu zavázal slibem: "Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit na cestě, na niž
jsem se vydal, dá-li mi chléb k jídlu a šat k odívání a navrátím-li se v pokoji do domu
svého otce, bude mi Hospodin Bohem. Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný
sloup, stane se domem Božím. A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.""
Gen 28, 10-22
Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl
Každé opravdové umělecké dílo lze bezesporu klasifikovat jako skutečnost, která po svém
dohotovení vyjevuje svou podstatu a svůj význam vně jakéhokoli vlivu svého tvůrce. Už
mu nepatří. Bylo inspirováno skrze otevřenost pokory tvůrce a pomocí výrazových prostředků
vyjeveno tvůrčím konáním umělce, aby se v okamžiku svého dokončení stalo majetkem
Universa. Změnilo skupenství a vyvíjí se podle předem zadaného genetického kódu, který je
i hybatelem umělcova tvůrčího konání. Tento genetický kód po dokončení díla vyjevuje
jeho skutečný obsah, smysl a význam.
Takový fakt musíme respektovat v podstatě jako axiom. Umělec sám už nemá jakoukoli
možnost ovlivnit další působení díla na vnímatele. Daleko významnější je ovšem ta
skutečnost, že umělec nemá možnost ovlivnit ani interpretaci svého díla. Dílo se stalo
duchovním vlastnictvím lidstva, stalo se součástí duchovního kodexu, který je lidstvu
vyjevován skrze tvůrčí schopnosti samého lidstva po celou dobu jeho existence. Tento
kodex je součástí daleko vyššího principu, který je pravděpodobně totožný s principem
stvoření. Tato skutečnost je zřejmě i rozhodujícím faktorem v zhodnocení kvality uměleckého
díla. Jednoduše řečeno - stane-li se dílo součástí tohoto kodexu, je umělecké,
nestane-li se, není uměním. A naopak, je-li dílo uměním, je zcela samozřejmou součástí
tohoto principu, protože z něj vychází. Toto konstatování vyplývá ze všeho našeho uvažování
o uměleckém díle, které chápeme a hodnotíme jako svědectví o tajemství bytí. Proto
umělec "pozná své dílo" až v okamžiku, kdy je mu umožněno je poznat. A v této chvíli,
která přichází až po úplném dokončení díla, také pochopí co a k jakému účelu vytvořil.
Abych přiblížil význam tohoto poznání, použil jsem výše uvedenou citaci z Písma svatého.
Jákob ke slávě Boží a jako znak poděkování a radosti z poznání, postavil Hospodinovi
kámen, který měl v hlavách, když snil. Dá se říci, jakýsi znak, symbol, "chrám svého
svědectví".
"Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl" - může spolu s Jákobem zvolat
umělec při pohledu na dílo svého srdce a svých rukou. Právě tak, jako zasvěcený v
megalitu postavil ke cti a slávě Boží vertikální kámen - menhir a na něj položil
horizontální a vytvořil tak dolmen. Nebo jako zasvěcený v gotice postavil obraz
archetypálního podobenství smlouvy s Bohem - katedrálu, tedy kámen, který měli ti k
bolesti touhy vyvolení při spánku v hlavách.
Umělecké dílo jako vlastnictví Universa, je jeho pravdivým obrazem, který umělec
dokázal skrze sebe vyjevit jako čisté podobenství viděného, jež prožívá v okamžiku
inspirace. Tedy ve chvíli nejužšího splynutí s tím, co je samým pramenem jeho inspirace.
Vytvořením takového díla se uzavírá řetězec vztahů, příčin a následků, které jsou z
velké části duchovní podstaty. Výsledkem je skutečnost vnímatelná smysly a navracející
nás do stavu, ve kterém bychom měli být schopni kontaktu s inspirací umělce, která dala
podnět k vytvoření takového díla. Je to jen zdánlivě velmi abstraktní. V určitém stádiu
se tvorba uměleckého díla začíná pohybovat ve stejných rovinách jako teologie. Liší se
způsoby vyjadřování a systémem výrazových prostředků. Z tohoto důvodu jsem se zmiňoval
o alchymii (Kap. VI), která se vědomě pokusila použít estetické koncepce umění k
zakódování vědeckých poznatků a definic. Tudíž jednak je utajit, ale i sdělit znakovou
obraznou formou. Alchymické spisy měly samozřejmě velmi detailně vypracovaný systém,
který by se v určitém smyslu mohl nazvat specifickým jazykem. Obraz i obraznost zde
sloužily výhradně k popisu chemických dějů a definování výsledků těchto dějů. Stalo se
však to, co se stát muselo. Obrazná forma sdělení s sebou přinesla i výtvarně konkrétní
výraz barvy, tvaru, prostoru a tím i obecně filosofické významy těchto výrazových
prostředků. Tím se sdělení částečně dostalo z roviny vědecké do umělecké. Sdělovaná
skutečnost získala obraznost znaku či symbolu. Staly se zřetelnými ideové souvztažnosti
a vnitřní souvislosti, které nemohly být definovány vědeckým způsobem myšlení. Do
informace se dostal emocionální prvek, který učinil z vědecké definice obraz, tedy
podobenství. Toto je z našeho úhlu pohledu nejpravděpodobnější určení uměleckého díla.
Hle, podobenství ke skutečnosti obrazu viděnému uvnitř. A uvnitř jsem já sám. Uvnitř mě
samého je pak ticho spočinutí v pravdě. To je nejvlastnější a skutečná podstata lidské
tvůrčí schopnosti, jež je v nás založena v pravdě jako základ nás samých. Člověk pak je
obrazem, tedy podobenstvím toho, co jej samého přesahuje, řádově vyšší skutečnosti.
(1)
Od nepaměti byla obrazná forma sdělení informace zcela samozřejmou součástí lidského
vzdělání. Z obrazu se postupně vyvinulo písmo. To mělo své důvody, které byly zcela
konkrétní a v souladu s rozvojem obecné potřeby přesně sdělované informace. Takové, jež
by sdělovala právě pouze a jenom tu určitou skutečnost bez možných výkladů a
subjektivních pocitů. Potvrzuje to tak teorii o postupném přecházení od zobecněného
obrazného vyjádření informace jako obrazu, která obsahuje veškeré dosažené poznání a
navíc i emocionální složku poznávacího procesu pro samotného adresáta sdělení
(hieroglyfická informace), k exaktní a konkrétní informaci, velmi podrobné, ale
emocionální rovinu neobsahující. Popustíme-li uzdu fantazii, můžeme říci, že zde někde
je ukryto tajemství paměti přírodních národů, které neznají (a nepotřebují) písmo a
přitom nejsou o nic více duchovně chudší než národy tzv. civilizované. Přetvořením
obrazu do písma došlo k oddělení významových složek. Písmo navyklo člověka spoléhat se
na přesnost sdělení, i když ve svých počátcích se psaná forma sdělení snažila
obraznost zachovat. Písemné záznamy zpívaných či recitativně deklamovaných eposů, ság,
mýtů a legend to dokládají více než přesvědčivě. Pěvcovo herectví, emocionalita jeho
projevu, zvuk doprovodného hudebního nástroje a pravděpodobně i velmi vysoký stupeň
použití neartikulovaných vyjádření, to už písmo samozřejmě zaznamenat schopno nebylo.
I v dobách, kdy už písmo bylo běžnou součástí života společnosti a písemný záznam se
četl na-hlas, byl přednes čteného textu zcela nejdůležitější součástí sdělované
informace. Posluchač byl navyklý chápat emocionálně a proto přijímal emocionalitu
sdělovaného jako základní obsahovou náplň toho, co slyšel. To je i možná příčina toho,
že písemně zachovaná výrazově ochuzená informace přestala být přijímána jako pravdivý
obraz světa a událostí a stala se mýtem, legendou.
(2) Toto je nejzřetelněji patrno
v uměleckém písemném projevu. Literatura jak epická tak i lyrická (zejména poezie), se
přímo či nepřímo snaží tuto emocionalitu obraznosti vyjádřit výsostnými prostředky
jazykovými při využití psaného slova jako obrazu.
(3)
Na rozdíl od literatury se výtvarnému umění podařilo tuto vlastnost zachovat v plné
míře a v nepřerušené kontinuitě od svého vzniku. Film, který principy výtvarného umění
absorboval jako svůj základní výrazový prostředek, pracuje zcela samozřejmě i s tou o
ikonografickou informační polohou. V díle Andreje Tarkovského je to zřejmé a jak dále
uvidíme, autorsky a umělecky vědomé.
Krajina duše - ikona a mystika
"Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu mém spasiteli." (Magnificat)
"I stalo se ke mně Slovo Hospodinovo." (Jer 18,5)
Zde stojí za povšimnutí tři skutečnosti, které můžeme označit v přeneseném slova smyslu
jako podstatu a smysl všeho konání, bytí a spění v umělecké tvorbě, pokud ji chápeme
jako teologii.
- Manželství (svatby).
- Krajina jako stav duše.
- Ikona jako krajina srdce.
MANŽELSTVÍ (Svatby)
Je obrazem pro nejvyšší mystický stav sjednocení člověka jako duchovní bytosti s Bohem
v jedinou skutečnost, která se dá nazvat splynutí, spočinutí - Requiem
(4).
Sv.Jan od Kříže o ničem jiném nemluví ve své nenapodobitelné poezii více, než o stavu vrcho ného
blaženství (radosti s prožívané lásky) při splynutí s Bohem. Tento stav manželský se
uskutečňuje skrze obřad svatby, který můžeme nazvat okamžikem vzniku nerozdělitelného
sjednocení smyslového a duchovního v životě člověka. Je to nezrušitelná smlouva.
(5)
Manželství je obraz nenahraditelný jakýmkoli jiným podobenstvím, protože zakládá vjem
tvůrčí jednoty v lásce, která je i vědomou a úplnou odpovědností za výsledek tvorby ve
vztahu k posvěcování života. Celý komplexní problém tkví v tom, že cokoli konáme,
jakkoli jednáme, tak jsme vždy v přímé odpovědnosti k sobě jakožto partneru Božímu
skrze lásku. Tuto nezrušitelnou jednotu konání jako tvorby jsme schopni uskutečňovat
skrze vztah, který jsem obrazně přirovnal ke svátosti manželství.
A právě tento vztah a toto vědomí naprosté odpovědnosti, která z tohoto vztahu vyplývá,
je základem pro tvůrčí invenci, jež nemá přerušenou kontinuitu v našem osobním vědomí
i prožívání Boha. Je-li totiž odpovědnost tvorby vázána pouze na osobní vědomí a
svědomí, může nastat krizový okamžik, kdy převládne osobní sebestřednost v řešení
tvůrčího problému. Upřednostní se tak vlastní egoistická intelektuální seberealizace
bez ohledu na celý složitý systém jednou provždy zadaných duchovních vazeb a tím se
naruší a zdeformuje souvztažnost oněch vztahů, které jsou vázány k udržitelnosti vědomí
vztahu jako smlouvy o nezrušitelnosti tvořícího slova. V podstatě jde o ztrátu vědomí
o tom, že při této smlouvě existuje zpětná vazba v odpovědnosti za obsah mnou vytvořeného
a Universu předaného díla. A zde se dostáváme k samé podstatě tvorby jako vztahu a z
toho vyplývající odpovědnosti k vytvořenému. Dílo, ať již takto nazveme cokoli,
přechází po svém dohotovení do vlastnictví Universa. Tím má přímý vliv na sebe sama
bez možností korekce, protože ono je dohotoveno jednou provždy. Stává se tím součástí
obrazu člověka, protože vyjevuje jeho vztah k sobě, jeho stav svátostného manželství,
tedy onu skutečnou hodnotu jeho duchovního konání. Výtvorem neodevzdáváme sebe k
hodnocení, ale stvrzujeme či rušíme věrohodnost vlastního slova. Tedy doslova
potvrzujeme věrohodnost sebe sama. Vyjevuje se tím obraz duše jako stav krajiny duše.
KRAJINA JAKO STAV DUŠE
Celý svůj život procházíme jakousi reálnou krajinou, do které jsme byli zrozeni. Tato
krajina se pozvolna mění právě tím, že jsme do ní byli zrozeni a máme na její podobu
přímý vliv. Ona nám byla svěřena, protože byla vytvořena jako náš domov. Stává se tudíž
jakýmsi velmi pravdivým kouzelným zrcadlem, které odráží naši duchovní vzdálenost od
lásky a tím i pravdy a v celém kontextu pak od Boha. Čím je tato vzdálenost větší, tím
více se projevuje v obraze krajiny chaos a vytrácí se řád. Tím se mění i charakter krajiny.
To zpětně působí na nás a my tuto krajinu nepoznáváme a proto ji duchovně opouštíme.
Začínáme bloudit a hledáme onu jinou krajinu našeho dětství, na kterou si tak dobře
pamatujeme a která byla tak překrásná. Tím se ještě více odcizujeme krajině našeho
reálného života a tím více nedbáme a opouštíme její řád. Hledáme něco, co máme kolem
sebe jako součást našeho bytí, ale už nejsme schopni vidět. Protože jsme se vzdálili
Bohu, vzdálili jsme se i pravdě této krajiny. Tato pravda nám schází, protože
představuje viditelnou krásu a tudíž i harmonii a řád. Jelikož jsme v zajetí hříchu,
tedy lži o podstatě svého života, konáme podle pravidel tohoto falešného obrazu a svým
konáním vytváříme nepravdivou krajinu, která není obrazem krásy, ale obrazem stavu naší
duše. Harmonie a krása krajiny, ze které jsme vzešli a která nás neustále obklopuje,
je námi v takovémto stavu pokládána za pokřivenou skutečnost, kterou se snažíme svými
zásahy opravit, aby odpovídala obrazu v naší duši. V našem zatmění si neuvědomujeme,
že tím ničíme jediný věrohodný stav našeho bytí a tak se neustále propadáme hlouběji
do bludného kruhu, který má konec pouze v absolutním zničení harmonie jako řádu všeho
existujícího. Umělec má schopnost tuto krajinu ukázat v obraze pravdy. To znamená, že
vyjeví ve svém díle stupeň devastace našeho nitra i stupeň odklonění od skutečnosti
krásy. Intenzita napětí, která z takového obrazu vyvěrá, je tím větší, čím větší tato
devastace je. Potíž je však v tom, že takovému uměleckému dílu jsme jen velmi těžko
schopni přiznat věrohodnost. Tedy obraz skutečného světa proti obrazu světa
zrcadlícího se v pokřiveném zrcadle naší samolibé pýchy a ješitného egoismu. Tento
základní konflikt je podstatou fabulační struktury každého uměleckého díla. Je jakýmsi
globálním výchozím pramenem pro veškeré konstrukce, jež z toho dále vyplývají.
(Hledání blouděním, krajina dětství, krajina jako paměť, krajina jako vzpomínka,
krajina jako srdce chrámu - RÁJ, nostalgie jako touha krajiny srdce. Krajina jako
stav duše, to je nostalgie, hledání domova je návratem k sobě....), a to vše je
vlastně - cestou domů, do krajiny, po které tak toužíme. A tam, v centru sebe sama, v
srdci své bytosti nakonec nacházíme sebe jako - obraz Boha.
IKONA JAKO KRAJINA SRDCE
"Nesnaž se ani tolik rozumět tomu, co čteš, jako spíše povzbudit se tím, co čteš. Ať
nezemřeme hlady uprostřed nadbytku." (sv.Bernard z Clairvaux)
Nyní si můžeme všimnout dalšího významového prvku ve filmech A.Tarkovského, a tím je
SYNOVSTVÍ.
Synovství vyplývá z vnitřního pochopení návratu, jako duchovní nutnosti bytí. Pouze v
pokoře návratu, která je potvrzena přijetím do otcovského domu, se nám vyjeví hodnota
sebe sama jako obrazu Božího (Otcova). Tímto návratem se potvrzuje skutečnost synovství
jako našeho duchovního stavu bytí v pravdě. Návrat k Otci je tak jednotným globálním
činem uskutečněným skrze naše skutečné svědomí. Je činem, ve kterém se sjednocuje jak
závěr tak i budoucí počátek jednoho jediného usilování, dychtění po vstoupení do
obrazu pravdy. Ve své podstatě se právě ve skutečnosti srdcem pochopeného synovství
uskutečňuje naše obrácení do věrohodnosti bytí.
Hle, stalo se ke mně Slovo Hospodinovo
Chci být Tvůj syn! Toto zásadní rozhodnutí je životně důležitou etapou pro každého
člověka. A to aniž si to sám uvědomuje. Chci nést odpovědnost za lidství ve svém
počínání. To znamená vědět o smyslu svých činů a jejich duchovním obsahu i dosahu.
Cesta z ět do domu svého Otce je oním návratem do krajiny vlastního srdce. Naše bytí
se v tomto okamžiku stává spoluzodpovědným za bytí v obecném smyslu. Člověk se tak
stává součástí obrazu-ikony, která zobrazuje jeho sounáležitost a neoddělitelnost od
stvoření. Pochopením nutnosti návratu přiznává selhání sebou navrhovaného systému
světa. Návratem nejen nachází sebe sama, ale i smysl svého bytí, protože se
znovuzařadil do řádu, který byl stvořen pro něj. To je konec počáteční etapy jeho
cesty. Začíná však uskutečňovat hlavní úkol. Znovu poznat sebe v kontextu svých
věrohodných dějin. Zvedá hlavu a podívá se na svou tvář. Kdo jsem? Člověk, který se
takto, skrze svobodné rozhodnutí vlastního svědomí, vrací do skutečnosti pro něj zcela
nové, ale v žádném případě jednoduché a příjemné, je schopen být nápomocen
znovuobnovení krajiny světa k obrazu krajiny srdce. A zde se A.Tarkovskij dotýká
základního problému nejen lidského života a tvorby jako oddávající se lásky, ale
zejména zcela podstatného prvku moderního intelektuálního emancipovaného jedince.
Možnosti změny nejen úhlu pohledu, ale globální, základní proměny lidské bytosti
směrem k věrohodnému smyslu bytí.
Celá moderní doba svým pragmaticko-technokratickým myšlením výrazným způsobem znásobila
roztříštěnost kulturní autonomie. Člověk je pod vlivem "world culture". Ztrácí tradice
kulturních kořenů, ze kterých sám vyšel, přejímá jiné, jemu cizí tradice a kulturní
vlivy, ale pouze povrchně. Ztrácí pocit domovského práva a silně pociťuje nepřítomnost
vlastní identity. Jakoby existoval všude a nikde. Je globálně rozprostřen, ale není
vkořeněn. Je jako strom, který sice přijímá svým tělem světlo, teplo, vzduch, vláhu, ale základní živiny, jež může vstřebat pouze kořenovým systémem, mu chybí. Dostavuje se silný pocit nedostatku, abstinence životně důležitých hodnot. Jeho bytí je převráceno. Vztahy se nerealizují ve vertikále, odzdola nahoru, ale v horizontále a navíc při uskutečnění se vždy směřují dolů. Hledá sebe sama a nenachází. To je ona cesta, po které jde do otcova domu. Do krajiny svého dětství. Do krajiny, jež ho počala a poskytovala mu schopnost a vědomí základní jistoty života a právě ony živiny, které postrádá. A.Tarkovskij tyto tendence ve vztazích moderního člověka ukazuje většinou pomocí mimoobrazových prvků (zvuk) a dosahuje tím velmi silného emocionálního účinku. Používá filosofie, psychologie, výtvarného umění a hudby. V jeho filmech Švéd poslouchá japonskou zenovou flétnu šakuhači, medituje nad východní spirituální moudrostí a opájí se krásou ruských ikon. Rus cituje Tao-te-ťing a Konfucia, dívá se na obrazy Leonarda da Vinci a poslouchá hudbu Purcella a J.S.Bacha. Samozřejmě, že ve svém hledání cítí na sobě duchovní vliv všech těchto kontaktů, cítí chvění tajemství života, ale skrze své zmatení není schopen nalézt souvislosti mezi jednotlivými vlivy a už vůbec ne souvislost pociťovaného chvění s podstatou svého nitra. Stojí rozpačitě opodál a cítí se být nezúčasněným pozorovatelem dění, na které jeho duchovnost sice reaguje, ale on sám tuto reakci není schopen definovat jako vztah směrem k sobě.
Vejití do ikony, tedy obrazu jako předmětu zvláštní úcty, obrazu, který člověku vyjevil
Bůh a je tudíž věrohodný, znamená naprosto zásadní zvrat ve vědomí. To je i příčina,
proč je člověk tohoto činu mocen pouze tehdy, když překoná pýchu sebelítosti pram nící
z poznání, že není schopen smysluplně vytvořit vlastní svět bez Boha. V této chvíli,
kdy sám a ze svobodné vůle definuje svůj návrat jako nevyhnutelnost, jež napraví jeho
odvrácení se od pravdy, poznává hlubokost svého odklonu od přirozenosti bytí. Tento
okamžik ukazuje A.Tarkovskij jako chvíli úplné ztráty smyslu bytí v souvislostech
vlastního konání a chtění. Přichází chvíle jakési superkonverze; chvíle, kdy se
hluboko v podstatě lidské bytosti zcela přemění vnímání světa, jeho hodnot, priorit a
cílů.
Nenacházím výstižnějšího pojmu pro tuto změnu, než v katolické a ortodoxní teologii
používaný termín transsubstanciace (viz Kap.XI, pozn.č.1), který je použitelný pouze
pro jednu jedinečnou událost. Proto se mi zdá běžně používaný termín konverze poměrně
nepřesný. Toto přepodstatnění lidské bytosti není ničím jiným, než vrácením člověka do
přirozeného stavu sebe sama. Je návratem ztraceného syna do domu Otcova
(6).
S takto pochopeným synovstvím pracuje A.Tarkovskij už jako s výrazovým prostředkem,
který je prvkem k dosažení cíle cesty. Chápe jej jako akt, který vyvěrá z návratu do
reality spirituálního časoprostoru, jako do jedině možného způsobu bytí, který je
věrohodný, a to nikoli směrem k vědomí člověka, ale výrazně odstředivým směrem k
podání osobního svědectví. Návrat k pravdě sebe sama je uskutečněním tohoto svědectví.
A.Tarkovskij chápe tuto superkonverzi člověka jako jednu z podstat jeho znovuzrození a
je také jednou se základních témat všech jeho filmů. Definuje to jako mystický
prožitek, skrze který je člověk schopen (i přinucen) vykonat subjektivně zoufalý čin -
zříci se sebe sama, padnout na kolena a přiznat:
"Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem více hoden slouti synem tvým."
(Luk 15,21)
další kapitola >>>
|
POZNÁMKY:
| |
(1) |
I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil
je. Gen 1,27
| |
(2) |
Většina legend, hrdinských a historických eposů, mýtů, mytologicko-náboženských systémů
začíná skoro stejně. Jako by je napsal jediný člověk nebo jakoby vycházely ze stejného
pramene. O vzniku samého počátku nezůstalo nic, co by si lidská paměť zachovala, jen
jakési útržky. Pak se narodil HRDINA, který byl božského původu, tedy nositelem a
vtělením všech lidských i božských ctností.
Např.: STVOŘENÍ ČLOVĚKA
"Když nebe od země ze spojení pevného odděleno bylo
a bohyně matky vyrostly,
když země byla ustálena a zbudována,
když byly určeny řády nebe i země
a položeny břehy Eufratu s Tigridem tak,
že příkopy i kanály možno bylo vést,
tu An, Enlil, Utu a Enki, velcí bozi,
a Anunnakové, velcí bozi,
ve svatyni mocné, jež vzbuzuje strach,
sami se posadili a vyprávěli si.
Když plány nebe a země stanovili,
břehy Eufratu i Tigridu položili,
hráze i kanály vedli správně,
(tu pravil bohům Enlil):
"Co nyní učiníte, co vytvoříte?"
Bozi velcí, kteří tam stáli, Anunnakové, kteří osudy
rozhodují
Enlilovi odpověděli:
"V Uzumua, ve městě Duranki,
bohy Lamga zabijeme,
aby jejich krev lidem vzejít dala.
Úděl bohů nechť jejich je údělem!
Navždy již budou hraniční kanály vytyčovat,
motyku a košík (na hlínu) v rukou nosit,
pro příbytek bohů, jenž pro trůn je vhodný,
brázdu za brázdou budou řadit!"
Mýty staré Mezopotámie. Praha, Odeon 1977, str.147.
Nebo: pozn. č.1, Kap.XXI (pozn.V.S.)
| |
(3) |
Begiašvili, Arčil Fjodorovič: Filozofie a poezie. Praha, Mladá fronta 1979.
| |
(4) |
"Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a
slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina." Oz 2,21
"Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu.
Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Jako je církev podřízena Kristu, tak i
žena má být svému mužovi podřízena ve všem. Muži, každý z vás ať má svou ženu rád, jako
si Kristus zamiloval církev a vydal sám sebe za ni." 2 Kor 11,2 ; Ef 5,21-25
"A Duch i nevěsta praví: "Přijď!" Kdo žízní ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere
vody života." Zj 22,17
| |
(5) |
V té temné noci zastřené,
s plameny lásky, zprahlá v úzkostech,
ó štěstí nad štěstí!
vyšla jsem, nespatřili mne,
když ve spánku můj dům spočinul ztišeně.
V té temné noci, ve štěstí
ukrytá, že neviděl mne nikdo,
nespatřila jsem nic,
bez strážce, ani světlo,
jen to, co v srdci mi žhnulo.
Ó noci, střežila jsi!
Ó noci, dražší nad jitřní ráno!
Ó noci, spojila jsi
Milovaného s milovanou,
milou v Milovaného přetvořenou!
Jan od Kříže, svatý: Temná noc. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství l995,
str.35 ("Písně duše", sl.1.,3.a 5.)
| |
(6) |
Luk 15,11-32
Nebo: Jak obezřetná musí být duše po navštívení milosti.
"Ale dej pozor, snoubenko! Když se snoubenec vzdálí, neodchází daleko. I když ho
nevidíš, on tě přece stále vidí. Má oči vpředu i vzadu, nikde se před ním nemůžeš skrýt.
Má také kolem sebe duchovní posly, ty nejbystřejší zvědy, kteří vidí, jak se v
nepřítomnosti snoubence chováš, a kteří tě před ním obviní, jestliže u tebe uvidí
nějaké známky svévole a nerozumnosti. Tento tvůj snoubenec je žárlivý. Jestliže bys
snad jiného milence přijala, jestliže jinému více by ses chtěla líbit, hned od tebe
odejde a přilne k jiným dívkám. Tento snoubenec je půvabný, urozený, bohatý,
nejkrásnější ze synů lidských (srov.Ž 45,3) a tak si nezaslouží mít jinou snoubenku
než zvláště půvabnou. Jestliže uvidí na tobě poskvrnu nebo vrásku, hned odvrátí své
oči. Nemůže totiž snést žádnou nečistotu. Buď tedy čistá, buď skromná a pokorná, aby
sis tak zasloužila častěji být navštěvována od svého snoubence. Bojím se, že ti tento
rozhovor připadá příliš dlouhý, ale přinutil mě k tomu námět, který je zároveň velmi
bohatý a stejně tak příjemný. Neprodlužoval jsem to dobrovolně, ale touto slastí
přinucen a proti své vůli."
Scala Paradisi. Stupně k ráji (bratr Guido). Kostelní Vydří, Karmelitánské
nakladatelství 1996, str. 25.
| |
<<< úvod
další kapitola >>>
|
|
