|
|
OSA DRAMATURGICKÉ SPIRÁLY
VE FILMECH ANDREJE TARKOVSKÉHO - pokračování
4. 6. OBĚŤ (Andrej Tarkovskij, Švédsko/Itálie/Francie 1986)
Jestliže film Zrcadlo, který stojí uprostřed Tarkovského tvorby i života, klade
osobní otázku - KDO JSEM? je jeho poslední film jasnou a čistou odpovědí - Oběť.
(1)
Jsme opět v trojičnosti vztahů. Oběť je komplexní rekapitulací jak tvorby,
tak života v ní. Uvědomění si sounáležitosti s duchem vlastního bytí a země (Rubljov),
přes základní otázku "kdo jsem a kde (Zrcadlo)", až po definitivní odpověď "tvůj
syn, Otče (Oběť)". V Oběti jsou jasně patrné styčné body v obrazech,
které se neustále promítají z jeho vědomí do skutečnosti jeho života. Tarkovskij to
činí pomocí podobenství. Od úvodního obrazu Klanění králů se stromem života, kde sám
autor stojí v údivu nad tajemstvím vlastního bytí v souvislostech duchovní tradice
(zrození Krista z čisté Panny), přes knihu ikon, které hladí a poznává jako tep svého
srdce (Rubljov). Neustálé se vracení k sobě v reflexích zrcadel a oken (Zrcadlo
a Nostalgie), až k opětovnému návratu k matce ze které se zrodil jako syn Otce
(Oběť).
Člověk je takový jaký je, svět je právě takový a jediný problém je v bezmocné zlobě
naší pýchy. Je to konflikt rozumu a srdce. Rozpor uvědomované si skutečnosti rozumem
skrze vzdělání a empirické poznání a pociťovanou emocionální znalostí, která se tomu
všemu vzpírá. Hlavní hrdina, teoretik umění, dříve herec, Alexandr, nemůže pochopit
především sám sebe, jen cítí, že je sám od sebe vzdálen a rozpor mezi tím, co chápe a
vyjadřuje slovy, a tím, co opravdu duchovně prožívá, ovšem bez hlubšího pochopení,
narůstá do zoufalého "monologického rozhovoru" se svým synkem, který jen ozřejmuje jeho
intelektuální bezmocnost nalézt souvislosti v hodnotách zdánlivě protikladných. V samém
úvodu odpovídá na otázku pošťáka Otty, že k Bohu nemá žádný vztah. Ano, protože není
účastníkem tajemství svého vlastního bytí, není tedy ve vztahu a stavu pokory ke
stvořenému světu. Sázení suchého stromu na začátku filmu je metaforou víry jako daru.
On je v této chvíli schopen předat svému synovi víru pouze jako zdevastovanou hodnotovou
kvalitu a doufat, že jeho syn znovuobnovením víry jako skutečné hodnoty této kvalitě
vrátí její původní význam.
(2)
To ovšem pouze tehdy, podaří-li se jí vyslovit ve smyslu
této obrody a tohoto navrácení. Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo
byl Bůh.
(3)
Slovo-Logos-Kristus. Tarkovskij pracuje s vnitřní, duchovní podstatou tohoto symbolu a
metafory. Alexandr se jen velmi pomalu přibližuje k prostoru ve kterém se může jeho
vědomí propojit s duchovní skutečností, která jej formuje. Proto si zatím neuvědomuje,
že člověk stojící vedle něj, pošťák Otto, je poslem, nositelem zpráv, prostředníkem,
tedy Andělem, a že je mu jako bytost nejbližší. Přirozeně k němu tíhne, ale nepřemýšlí
o tom. Alexandrův syn je Synem, tedy přímou a zejména věrohodnou duchovní hodnotou jeho
nitra.
Služebná Maria je ta, které si nikdo nevšímá pro její naprostou nenápadnost, ale je tou,
kdo je uvítána slovy: Buď zdráva, Maria. Uvítána tím, kdo jediný ví, že ji takto musí
pozdravit a tím je pouze Anděl poslaný od Boha, tedy pošťák Otto. Ona je tou, která
vykonává to, co má vykonat a je tam, kde má být a tím říká své Fiat. Ostatní osoby jsou
začleněny do struktury viditelného a základními smysly povrchně poznatelného světa,
který je vyjevován v pro ně nepřekročitelných hranicích osobního prožitku. Jako obraz
duchovní prázdnoty jejich bytí. Snaží se ji překonat, ale právě ztráta duchovního
principu života jim to neumožňuje. Doktor (Viktor-Vítěz) je přítomný jako strůjce
pokušení, je tím, který svádí člověka na nepravou cestu předkládáním možnosti úniku do
vize falešného světa. On ví co se stalo, když ráno po noci apokalyptického děsu je
všechno vráceno zpátky. I v lidské paměti. On zná i důvod této změny. Jeho úkol je
zmařen a "mise" skončila, proto musí odejít. Třeba na novou kliniku do Austrálie. (Zde
je přímá paralela s průvodkyní a jejím "úkolem" v Nostalgii). Žena spolu s
nevlastní dcerou Alexandra, jsou na doktora velmi citově vázány. Poskytuje jim jistotu
snadno pochopitelného světa oproti zdánlivé absurditě a nestabilnosti Alexadrova bytí a
je zároveň schopen uspokojovat o tomto světě i chtěné iluzorní představy.
(4)
Těžce nesou fakt jeho rozhodnutí odejít a protože nejsou schopny vztahu založeném na
duchovní blízkosti, nemohou překvapivý obrat a jeho náhlost pochopit. Tím je pro ně
zcela nepochopitelná i změna Viktorových názorů na roli ženy a manželky a na princip
rodiny. Toto je základní rozvržení Tarkovského filmu. Svět jako místo, které lze
přetvořit k obrazu svému bez ohledu na jeho podstatu s kterou jsme svázáni duchovní
jsoucností našeho bytí. Takto je svět i zobrazován, jako výsledný obraz duše člověka,
která je krajinou odduchovnělého bytí. Tento svět je časoprostorem, ve kterém se vede
zápas o člověka. Člověk je ve spirituálním smyslu do té míry ochromen, že tuto
skutečnost není schopen postřehnout. Chápe to jako dva spolu nesouvisející subjekty,
člověk a krajina jeho žití. Ale tím, že člověk postrádá intimní vztah k duchovnímu
časoprostoru světa, je zbaven možnosti komunikace s vnitřní spirituální ideou svého
bytí, která je totožná s ideou krajiny ze které vzešel. Nechápe, že živý strom vyrůstající
v krajině kde se narodil Kristus na obraze Leonarda da Vinci je totožný s mrtvým
stromem, který sází na břehu moře. Je to tatáž idea uskutečněná dvěma různými životními
podstatami.
Alexandr slaví narozeniny a je obdarován. Měl by být v této chvíli králem ke kterému
přicházejí, aby mu odevzdali symbolické dary významově definující jeho přirozenou
podstatu. Jeho blízcí však vykonávají společenský rituál darování darů narozenému králi
a nezamýšlejí se nad podstatou toho co činí. Mudrci z východu přinesli narozenému
Kristu tři dary: zlato, kadidlo a myrhu. Jsou to symboly víry, adorace a utrpení.
(5)
Také Alexandr dostává tři dary: starou mapu Evropy, knihu ikon a model domu. I když je
Alexandr tím, kdo je obdarován, pochopí význam celého obřadu až mnohem později. Teď
však je mudrcem, který pod zeleným stromem života nechápe smysl klanění a obdarovávání
Krále, který je Pán. Toto zřejmé podobenství s výjevem z obrazu Leonarda da Vinci
Klanění králů otevírá hlubinu lidského nepochopení mystéria života jako stále
trvajícího obřadu obětování se jako daru.
(6)
Soustředění pozornosti na hlavní téma tohoto výtvarného díla, spolu s neustálým odrazem
tváře Alexandra kamkoli se hne, na skle samého obrazu, v zrcátku ve skříni, na skle
otevřeného okna, vyjevuje souvislosti mezi těmito dvěma obřady klanění (obětování) a
pocitem z toho vyplývajícím, totiž zoufalé nepochopení významu největšího obřadu -
života samého. Zároveň je to vyjádření procesu meditace a vědomí souvislostí plynoucí z
této meditace. Mudrci se klaní Králi jako Synu Božímu zrozenému z člověka Marie Panny.
Ti, co jen přihlíží, jsou tedy jen přítomni, nemohou pochopit spirituální hlubinu
tohoto konání, které pro ně zůstává tajemstvím zrození.
Přitom přímo nad jejich hlavami vyrůstá zelený strom života jako symbol tohoto tajemství.
Uschlý strom života v úvodu i závěru filmu je symbolem konání lidské civilizace, ztráty
podstaty, která dává vytvořenému život a tím i smysl. Protože život tuto podstatu
chválí svou reálnou pravdou věrohodnosti svého směřování. V podstatě živého stromu na
obraze Leonarda da Vinci je Syn Boží a v podstatě mrtvého stromu ve filmu je syn
člověka. Ale protože i Syn Boží je zároveň Synem Člověka, my všichni jsme Synové Boží,
což nám poskytuje možnost dát uschlému stromu znovu se zazelenat. Tedy najít vědomí
souvislostí v sobě samých. Stát se součástí obřadu jak klanění tak i obětování
(7)
a být tak účasten zrození nového života jako svědek i jako dárce sebe jako oběti. To
ovšem znamená navrácení se do domu Otcova v pokoře ztraceného syna. Tarkovskij se tím
obrazově i obrazně vrací ke svému prvnímu velkému filmu Andrej Rubljov, k jeho
centrálnímu bodu, kterým je ikona Trojice. Strom života na této ikoně stejně jako na
obraze u Leonarda da Vinci je umístěn v centrální kompozici za a nad Krista, který je
nositelem života věčného. Zároveň je i zprávou o prvním Adamovi, který zhřešil a druhém
Adamovi, který přišel aby na sebe vzal všechny hříchy světa.
(8)
Sounáležitost významů obou obrazů vytváří znak ústředního tématu života, který se cele
završuje snahou člověka tento jediný věrohodný smysl bytí obnovit a tak mu navrátit
jeho původní hodnotu. Svým činem, svou vůlí a svou připraveností k pokoře oběti.
Alexandr k tomuto poznání dochází cestou velmi složitého intelektuálního utrpení a
teprve poznání, že jeho představa o podstatě světa a smyslu bytí člověka v něm je právě
tak nepravdivá jako mapa Evropy ze 17. století, kterou dostane jako dárek od pošťáka
Otty. Poznává, že nevěrohodné věci mohou být hezké (mylně považované za krásné) a
přesto zůstanou nepravdivé. Ocitá se na hranici intelektuálně poznatelného světa. Je
vnitřně připraven ji překročit, ale pýcha intelektu mu to zatím neumožňuje.
Náhodné setkání se služkou Marií před domem a nalezení modelu domu, který mu chce dát
jeho syn jako dar, mu vyjevuje hodnotu věrohodnosti jeho světa. Je to pouze náhražka -
bezcenná napodobenina. Protože stvoření světa je z hlediska Krásy jako kategorie,
pravdou Lásky, tedy vrcholným tvůrčím činem. To znamená - uměleckým dílem. A umělecké
dílo je nenapodobitelné a nepřeložitelné. Ovšem intelekt neuznává pokoru jako pravdu
své existence před tajemstvím bytí, proto ani teď tuto hranici není schopen nepřekročit.
Člověk je roven Bohu, což si dokazuje tím, že zavrhl jeho Stvoření a sám si vytvořil
svoje vlastní stvoření, tedy bezcennou napodobeninu, náhražku. Jím vytvořená skutečnost
však rozkládá svět, který je přirozený a tím i jeho nitro, tedy vlastní duchovní
podstatu jeho bytosti. Jediným pocitem, který zůstává, je pocit bezmocnosti a strachu.
Marnosti, omylů a velmi intenzivního vědomí nesprávnosti směru své cesty. Nejbližší
lidé kolem Alexandra nejsou schopni tento proces myšlení, který je podoben uzavřenému
kruhu, postřehnout. Jsou jen přítomni, nikoliv účastni a stojí tudíž mimo tuto rovinu
duchovního vztahu. Také proto, že jejich pozornost je soustředěna výhradně na sebe
sama. Alexandr se jim nevěnuje a oni jsou tak opuštěné a osamělé. Alexandr to ví a ví
také, že je to způsobeno neschopností být pokorným. Jak u sebe, tak u nich. Je však,
právě tak jako oni, ohraničen svým intelektem a proto je schopen přijmout hloubku
prožité pokory pouze prostřednictvím dotyku s absolutní ztrátou naděje, totiž jako -
poslední možnost. Když tato chvíle přichází, skrytá schopnost se projevuje. Dotyk víry
se uskutečňuje skrze obraz snu, ale imaginace snu ve filosofické estetice Tarkovského
je znakem reality. Tedy pravděpodobnou skutečností. Možná realita jako sen je tedy
skutečností a nikoli snem. Hrozba vzniku atomové války takovou realitou je. Hysterický
záchvat jeho ženy, která nezvládá strach především o sebe, jen potvrzuje jeho
prohlubující se vědomí, že člověk není schopen překonat intelektuální hranice svého
poznání. Potřebuje vědět jednoduchou pravdu, můj život musí mít smysl! Pro mého syna,
pro mé konání, pro svět, pro mě samého. Stále více cítí potřebu čisté duchovní jistoty,
protože lidský svět, jak jej zná, přestal být směrem k životu důvěryhodný.
Při pochopení nevěrohodnosti a pseudohodnot časoprostoru ve kterém existuje, pocítí
dosud neznámé ponížení strachem. Kolem něj všichni propadají zoufalství a vděčně berou
od doktora drogu - náhražku. Otto odmítne, doktor sice ví, kdo to je, ale neodolá aby
nezkusil nabídnout pokušení andělu, co kdyby. Alexandr je už mimo tuto hru o život. On
už poznal co je to falešný hlas. Viktor to ví. Alexandra toto radikální vyjevování
hodnot konečně zlomí a prochází radikální konverzí, která jej duchovně zcela osvobodí a
otevře. Tiše překračuje práh horizontu svého vědomí. Pokloní se Stvořiteli v nejhlubší
pokoře, jaké je člověk schopen - odevzdá své hodnoty, svůj svět i svého syna vůli Boží
a začíná se modlit: "...posvěť se Tvé jméno, přijď Tvé království, buď Tvá vůle, jako v
nebi, tak i na zemi..." Prosí za jediné, aby Bůh zachoval svět tak, jak jej sám stvořil
a zastavil "tvůrčí" šílenství samolibé lidské pýchy. Tato náhlá a překvapivá hlubokost
pokory v Alexandrově modlitbě a rozhovoru s Bohem je důkazem toho, že je připraven k
oběti jako nevyhnutelnosti kterou může pochopit pouze mimo své vědomí, mimo intelekt -
tedy skrze spirituální invenci zdánlivého snu. V závěru této scény se objeví zvuk,
který se už jednou objevil. Když si Alexandr po hluboké modlitbě lehá na lůžko, v
pokoji něco spadne na podlahu, jako knoflík, či nějaký malý předmět. Je to jen klapnutí
a kutálení. Přesně tentýž zvuk se ozve v hotelovém pokoji v Nostalgii, když
Andrej stojí s otevřenou Biblí v ruce a tiše naslouchá, jakoby mu někdo něco říkal.
Tento dialog ticha je mimořádně důležitou součástí i Alexandrova života. Jestliže si
uvědomíme významotvornou rovinu obou scén a dále i scény následující, zjistíme, že poté
vždy přichází sen ve kterém je hrdinovi sdělena velmi podstatná skutečnost, týkající se
jeho dalšího konání. Tarkovskij propojuje významovou rovinu letu anděla. Použije
jednoduchý zvuk, kterým definuje vnitřní podstatu obrazu. Andrej v Nostalgii je
v této chvíli sám, je zcela otevřený vnitřně, duchovně, proto zvuk ohlašující přítomnost
jeho samého v transcendentním časoprostoru slyší jako stav svého srdce. Následuje
kontakt, jež je možný pouze uvnitř tohoto prostoru.
Přichází posel anděl Otto a donutí jít Alexandra za Marií. Tomuto úkolu sice nerozumí,
ale vykonává jej, protože už jedná v časoprostoru pokory. Proto musí za Marií, protože
celý film je o jeho cestě za Marií. Celá scéna odchodu Alexandra z domu je komponována
právě tak jako závěrečná scéna, když chce zapálit dům. Při jízdě na kole spadne a silně
si pohmoždí koleno a k domu odkulhá. Když se probudí, vrazí nohou do stolu, ale zabolí
jej koleno a začne kulhat. Je to ztotožnění snu a skutečnosti jako reálnosti, která je
samojediná. Vrací se do své věrohodnosti bytí; to je přijetí sebe jako syna. On, Člověk
se musí vrátit do lůna Ženy, k Matce, ať už pod tímto pojmem chápeme cokoliv. Protože
jedině u Marie je obětní stůl s křížem, květy a svícnem. Jen Ona nám může umýt špinavé
ruce od vlastního života pod očistnou tekoucí vodou, protože pouze Ona je schopna ty
špinavé ruce uvidět. A jedině Ona má právo říci: "...miluj mne, chlapče můj." A
vyslovit tím onu podstatu, která má být vyslovena. A my ji milujeme. Alexandr si s
Marii lehá na obětní stůl po nádherné zpovědi, metafoře o zničené zahradě. Obětní stůl
se s nimi zvedá v mystickém spojení Syna a Matky jako pravé Lásky. Fakt, že to v
Alexandrovi bylo, je naznačen v úvodu filmu, kde hladí fotografii ikony v knížce,
kterou dostal darem. Na ikoně se sklání Maria nad Kristem, který leží na desce hrobu
zahalen do bílého roucha. Propojením těchto dvou scén se nám vyjeví přítomnost adorace
v nitru jeho srdce. Alexandr se k Marii vrací, protože od ní odešel a protože už nikdy
nechce zapomenout modlitbu, kterou ho naučila jako jeho Matka. Oběť je totiž v pokoře
hlubin vlastního nitra, odevzdáním sebe do vůle toho, který ti přináší absolutní
svobodu, ale ty tuto svobodu nejsi schopen zvládnout ani přijmout, protože jsi na ni
zapomněl. Sen odchází. Alexandr se probouzí a zjišťuje, že vše je jak bylo. Žádná válka
a nikdo o ničem neví. Vše se odehrává tak, jako když odcházel za Marií. Je zde i žebřík
po kterém přišel "ve snu" Otto
(9)
a on sám vyšel z domu. Je zde i kolo. Všichni sedí právě tak, jako ve snu. Uvědomuje si
hlubinu svého vzletu a vykonává oběť, kterou slíbil a je připraven nést za ni svou
osobní odpovědnost. Zapaluje svůj dům, který až do této chvíle byl pro něj smyslem
života. Zapaluje tedy obrazně to staré v sobě samém, podstatu svého minulého života,
základy bytí, které si sám vytvořil. Ničí své staré chápání hodnot. Ničí tedy vše, co
mu bylo nejdražší. Přijíždí sanitka, kterou nikdo nevolal a loučí se s Marií a Ottou,
ale stále nemůže unést a překonat rozpor svého očistného činu s dopadem této očisty na
duchovní nezralost svého vědomí Boha, které se právě jen narodilo. Proto mu do sanitky
pomáhají Marie s Ottou. Sanitka je symbolem světa budoucího Alexandrova žití, do
kterého vkročil svým obrácením se. Je to jiný svět o jehož hodnotě napovídá zmínka o
knížeti Myškinovi, kterého Alexandr kdysi jako herec hrál. Kníže Myškin je člověk ze
stejného světa, proto oba patří tam, kam odjíždí sanitka s Alexandrem, do časoprostoru
jiného bytí, než ve kterém žijí lidé bez vědomí pokory. Je to tentýž bílý vůz, který
odváží Andreje po obrazu mše svaté u Domenica v NOSTALGII. Tato parabola významů se
mění v hyperbolu souvislostí lidského vědomí jako součásti globálního smyslu konání
celého lidstva. Snad proto byzantské a ruské ikony, Leonardo da Vinci, japonská
meditativní šintoistická hudba, mapa Evropy a skandinávské pastevecké halekání. Je to
poznání souvislostí darů Ducha svatého, které ve svém souhrném smyslu přinášejí
schopnost víry, adorace a utrpení. Téma se uskutečnilo a navrací ke svému počátku, aby
kruh byl uzavřen a řád bytí obnoven.
*
Otec zasadil strom života a dal mu život. Ten život byl v jeho Synovi, skrze kterého
Otec tvoří. Tento Syn vrátí zpět stromu život, který mu vzal člověk. A bude to život
věčný. Alexandrův malý syn přináší vodu k uschlému stromu, zalévá jej tak, jak mu to
jeho otec vyprávěl v legendě. Pak si pod tento strom lehá, dívá se do koruny a poprvé
ve filmu promluví: "Na počátku bylo Slovo? A proč, tati?" A my všichni už musíme vědět,
že: "Protože to Slovo bylo Bůh, v něm byl život a život byl světlo lidí, že to světlo
ve tmě svítí a tma ho nepohltila."
(10)
Jako na začátku filmu i nyní se pomalu dostáváme do koruny stromu života, ale ta je
uschlá. Všude kolem i v koruně stromu se však jako obrovská naděje třpytí nesmírně
jasné světlo; světlo Otcovy oběti. Tento všeobjímající jas vychází od hlubiny vod a
koruna se v jeho světle rozplývá jakoby přecházela do jiné dimenze.
"Na počátku bylo Slovo? A proč, tati? Protože Ty, Syn, jsi to Slovo." Všechno se třpytí
ve světle a zní Pašije podle Matouše od Johanna Sebastiana Bacha:
"Ach neodvrať se ode mne, ó Bože, viz můj pláč i slzy. Shlédni sem, srdce pláče v oku
mém hořce před Tebou. Slituj se, Bože, nade mnou."
(11)
Tato slova jsou nade všechnu pochybnost i posledním životním epitafem Andreje
Tarkovského. Cituje pláč sv. Petra, když se vyplnilo Kristovo proroctví, že jej
třikrát zapře. V Tarkovského filmových podobenstvích nejde ve své podstatě o nic
jiného, než o prosbu Člověka ke Kristu, aby mu odpustil jeho stále trvající zradu na
daru lásky.
Zachráníš-li perlu v moři, celé moře zachráněno bude.
Zachráníš-li stéblo trávy na poušti, celá země zachráněna bude.
Zachráníš-li jednoho člověka, zachráníš celý svět.
zpět na úvod >>>
|
POZNÁMKY:
| |
(1) |
Český misál. Praha, Česká katolická charita 1980, str. 299.
| |
(2) |
"Když měl děd mého otce před sebou istý těžký úkol, vydal se na jedno místo uprostřed
lesa, rozdělal oheň, oddal se tiché modlitbě a to, co měl vykonat, se stalo skutečností.
Když měl později otec mého otce před sebou týž úkol, vydal se do lesa a řekl: Neumíme
už rozdělávat oheň, ale stále se ještě umíme modlit. A to, co měl vykonat, se stalo
skutečností. Později můj otec také odešel do lesa a řekl: neumíme rozdělávat oheň,
neznáme tajemství modlitby, ale ještě známe ono místo v lese, kde to vše bylo. A to nám
musí stačit. A stačilo. Ale když byl já postaven před týž úkol, zůstal jsem doma a
řekl: Neumíme už rozdělat oheň, už se neumíme modlit, už ani neznáme to místo v lese.
Ale ještě umíme vyprávět onen příběh. A stačilo to." Chasidská moudrost.
| |
(3) |
Jan 1, 1.
| |
(4) |
Mat 7, 15-20; Mat 24, 11 a 23-24; Luk 6, 43-45.
| |
(5) |
Studený, Jaroslav: Křesťanské symboly. Olomouc 1992, str. 188.
| |
(6) |
"I skvělí řečnící o Tobě, Boží Rodičko, mohou jen mlčet. Nejsou schopni vysvětlit, že
zůstáváš Pannou, i když jsi Matka." Akathistos. Mariánský hymnus.
Velehrad-Roma, Refugium 1995, str. 1.
| |
(7) |
Nouwen, Henri J. M.: Život milovaných dětí. (Duchovní život v sekulárním světě) Praha,
Zvon 1994, str. 71-77.
| |
(8) |
"Stojí přece i v Písmě: První člověk, Adam, byl stvořen jakožto živá bytost, poslední
Adam však bude oživujícím duchem. První člověk byl utvořen ze země, je hmotný, druhý
člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, jako on jsou i jeho děti. My jsme na sobě
nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak ponesem i podobnost
s tím, který je z nebe." 1 Kor 15, 45, 47-49.
| |
(9) |
Gen 28, 10-22.
| |
(10) |
Jan 1, 1-5.
| |
(11) |
Mat 26, 69-75.
| |
<<< předchozí kapitola
zpět na úvod >>>
|
|
