|
|
OSA DRAMATURGICKÉ SPIRÁLY
VE FILMECH ANDREJE TARKOVSKÉHO - pokračování
4. 2. SOLARIS (Andrej Tarkovskij, SSSR 1971)
Celým filmem od úvodní scény až po závěrečnou jde varhaní preludium z adventní
chorálové předehry Johanna Sebastiana Bacha "Gelobet seist du, Jesu Christ", (Pochválen
buď, Ježíš Kristus.)
Solaris - KRAJINA JAKO OBRAZ STAVU DUŠE
Člověk si vzal svět stvořený Bohem, otevřel zemi a vydobyl z ní hmotu. Vybagroval
pastviny, pokácel lesy, vysušil a vytěžil bažiny a z této hmoty na nich postavil města.
A jak šel čas, zapomněl na pastviny, řeky, trávu, lesy, mokřiny, zvířata, ptáky i
oblaka proháněná větrem nad hlavou. Město jako zeď, město jako labyrint, který svědčí o
lidském intelektuálním zoufalství, jež zahlušeno vlastní pýchou staví kolem sebe stále
hlubší a hlubší labyrinty a vyzdvihuje vyšší a vyšší babylonské věže pod kterými rostou
propasti tak hluboké, že člověku zastiňují oblaka, nebe i slunce. V těchto labyrintech
nerostou ani stromy ani tráva. Nelétají ptáci a nevoní květiny. Lidskou pýchu však
provokuje, že se ani ta nejvyšší věž nedotkne lazuru nebes. Není tu nic z toho, co by
svědčilo o Bohu, je tu pouze svědectví o lidské temnotě ducha. A strach, že se jednou
tato železobetonová monstra zřítí a člověk, který už bude temnotou osleplý a jeho srdce
bude jen krevní pumpa, bude zavalen ruinami a světlo se přihlásí o své právo. Toto vše
si začínáme uvědomovat až když se přítel Kelvinova otce vrací zpátky z venkovského domu
od Kelvinů. Barvu a jsoucnost tohoto nádherného přirozeného světa si uvědomíme v přímé
konfrontaci s jednotvárnou šedí a černobílou uniformitou labyrintů dálnic a tunelů,
které působí jako tepny velmi bizardního a svým způsobem zrůdného organizmu
sestrojeného k jedinému účelu. Aby pozřel vše, co s ním naváže užší kontakt. Aby zbavil
člověk jakéhokoli kontaktu se stvořenou krásou jako viditelným obrazem Boží lásky.
Tento pocit neustále narůstá během jízdy auta, které se doslova noří do hlubin temnoty.
Tarkovskij to ještě více zdůrazňuje příchodem temna o kterém nelze říci, jestli nastalo
přirozeně či je to pouze stín obludného světa, který zakrývá oblohu a staví mezi
stvořený svět a člověka člověkem vytvořenou stěnu.
Tato absurdní směsice hlouposti, pýchy a strachu se vyjevuje zcela zřetelně na planetě
Solaris, kde se člověk zcela izoluje od projevu tajemství komplexem umělé vesmírné
stanice plné chodeb, tunelů, izolovaných obytných buněk a vědeckých laboratoří. Před
světlem planety spouští do oken filtry, jinak by ho tento jas oslepil a nahrazuje
přirozené světlo umělým, jako na Zemi. Zdánlivě je vše v pořádku. Ocitáme se v zákonech
žánru sci-fi a člověk se přece nemůže vydat napospas vražednému prostředí otevřeného
kosmu. My ovšem v těchto pravidlech neuvažujeme. Jedná se nám o zcela jiné souvztažnosti.
Vesmírná stanice má stejné jméno jako planeta Solaris. Pojednou je zřejmé, že tu vedle
sebe existují dva světy v identicky totožném schématu. Svět přirozeně existující,
planety Země a Solaris, a svět vytvořený uměle jako snaha člověka vymanit se se
zadaného přirozeného stavu - městské komplexy Země a vesmírná stanice Solaris. Tak jako
na Zemi i na Solaris, člověk jen s povzdálí pozoruje ono něco, co je pro něj stále více
nepochopitelným projevem bytí. Na Zemi je to příroda, na Solaris tajemná hmota planety
samé, která je podle všech prozatím získaných indicií, velmi podobná mozku. Stav duše
člověka však nepřipouští, že i on sám je součástí tajemství tohoto existujícího jsoucna.
Pokus o komunikaci Solarisu se sebou, chápe jako agresivní útok na svou identitu a činí
vše proto, aby tento kontakt zničil a zachoval si tak svou autonomnost pýchy, která se
v těchto okamžicích mění na zoufalou vědeckou bezradnost a pudovou sebeobranu. Člověk
brání svůj svět, svůj obraz krajiny odrážející stav jeho duše. Zjevně chápe, že veškeré
vědecké poznatky ztrácejí svou platnost a účinnost tváří v tvář realitě, která je sice
přirozená, nicméně vědecky nezařaditelná a proto zpochybnitelná. Pohybuje se uvnitř
chodeb stanice jako červ bojící se slunečního světla a podvědomě tuší, že právě toto
světlo mu dalo život. Dr.Kelvin toto tušení realizuje svým definitivním rozhodnutím
pravdu těchto dvou světů prověřit nejvyšším možným nasazením - samým sebou a odevzdá
sebe jako vystřelený elektronický kód do moci Solaris. Pomoz mi, Ty. Hle kdo jsem já a
co jsem učinil...
Solaris - POSEL-ANDĚL-PRŮVODCE-SVĚDEK
Do domu Kelvinova otce, kam se Kelvin přijel rozloučit a to nejen z otcem, ale se Zemí
jako svým domovem, přijíždí jeho přítel, který byl na Solaris před mnoha desetiletími,
aby jej informoval o tom, co Kelvin nezná - záznam ze starého zasedání vědecké rady a
sdružení pro výzkum Solaris. Přítel otce se zde po návratu rozhodne sdělit Radě velmi
podivnou událost, která se stala po havárii průzkumného plavidla. Z vln věčně živého
oceánu jež pokrývá celou planetu se vynořilo embryo člověka, který při havárii zahynul.
Jakoby se znovu narodil, ale jinak. Přitom ono embryo bylo obrovské, mělo několik metrů.
Tato epizoda tvoří klíč k budoucímu pochopení událostí odehrávajících se na kosmické
stanici Solaris. Kelvin se brzy po příletu seznámí se situací na stanici, ale s
rozhovoru s vědci mu není jasné o co vlastně jde. Když se probudí po první noci, stává
se sám účastníkem dějů na první pohled zcela fantastických, ale pramenících hluboko v
podstatě lidského ducha.
Tarkovskij rozehrává konflikt nejniternější podstaty lidské duše tím, že postaví
člověka do přímé kontroverze s vlastním svědomím, které materializuje do obrazu osoby
tomuto svědomí nejvlastnější. A tou je u Kelvina jeho žena Harey, která spáchala
sebevraždu pro jeho morální selhání. Od této chvíle jej neopouští ani na okamžik.
Nemůže, protože je jeho nejvnitřější součástí. Je prožitou pamětí jeho vědomí, bez jeho
vědomí neexistuje. Proto ji nelze oddělit ani fyzicky, ani duchovně. Musí být neustále
s ním. Harey se tak stává materializovanou skutečností lidského svědomí. Solaris skrze
tuto duchovní realitu komunikuje s člověkem na nejvyšší možné úrovni. Na takové úrovni
dokáže s člověkem navázat vztah pouze Bůh. Jsi ten, který se provinil a tvé provinění
tě činí takovým, jakým jsi. Přijmi tuto nabídku lásky a staň se. To je základ vztahu
mezi vlastním svědomím jako hmotnou skutečností a svým selháním, ze které tato
skutečnost vychází. Základním motivem pro otevření hlubin lidského strachu se stává
nutnost navázat vztah. To lze pouze prostřednictvím průvodce - anděla - - svědka.
Člověk na vlastní kůži prožívá reálnou přítomnost své viny jako průvodce a svědka
života. Kelvin osobně prožívá celou hloubku poselství aniž jej vážněji bere na vědomí
jako objektivní skutečnost. Uvažuje jako vědec a analyzuje jako vědec. Upozornění jeho
kolegy ještě na Zemi i Gibarianovo svědectví na stanici pochopí tak, jak je schopen.
Jako psychiatr, který byl vyslán prověřit vědce nechovající se podle předem dohodnutých
pravidel, což ohrožuje nejen drahý výzkum, ale i jejich životy. Jako dobrý profesionál
byl intelektuálně připraven na cokoli. Mimořádně náročné povolání způsobuje mimořádné
stresové situace. Teprve ve chvíli, kdy se toto poselství pro něj stává reálným
vědeckým faktem, a to je v okamžiku, kdy se s Harey vznáší v nádherné vizi spočinutí v
milosti a následně, když se Harey pokusí o úděsnou sebevraždu tekutým kyslíkem (provádí
jen to, co je v nitru vědomí Kelvina skryto jako možnost), pochopí sílu této vazby na
celou svou bytost a poskytne sám sebe jako kontakt. Je schopen překonat dělící linii
mezi svým rozumem a srdcem, ale až jako poslední možnost. Touto možností je skutečná
láska, kterou k Harey pociťuje. Nikoliv k té co existovala reálně na Zemi jako jeho
žena, ale k této seslané mu jako znovuobnovená možnost. Tím zakládá a tak i dotváří
identitu Alexandra v Oběti. Proto je jeho návrat do domu Otcova věrohodnější a
skutečnější, právě tak, jako u Alexandra v Oběti.
Solaris - MATKA (MYSTICKÁ LÁSKA - VYVOLENOST K BOŽSTVÍ)
Dr.Kelvin se jako první odváží prolomit hráz pokrytectví a vezme Harey s sebou na
večeři jako společnici. Zcela tím vyvede z míry ostatní vědecké pracovníky. Společensky
i odborně se baví a snaží se Harey nebrat příliš na vědomí. Vztah vědeckého myšlení k
tomu, co se odehrává na stanici ponechme v této chvíli stranou a svou pozornost věnujme
scéně, která se odehraje ve chvíli kdy Kelvin a Harey zůstanou v jídelně sami. Vznesou
se ve společném objetí a letí prostorem jídelny, která se ve zvláštní imaginaci mění na
obraz ztraceného ráje. Na stěnách jídelny jsou rozvěšeny obrazy, reprodukce starých
mistrů. Převládají krajinomalby P.Bruegela st. Nádherná obrazová malba kamerou
propojuje kosmickou stanici se subjektivní představou o domově jako místě spočinutí v
Kráse lásky. Až velebný klid dýchá z tohoto vznášení nad Zemí. Místem kde žijí lidé v
lůně stvořené přírody. Tato obrazně vyjádřená touha odejít tam, odkud pocházím, je
centrálním místem filmu ve kterém se propojují tři dějové souvislosti v jedinou
znakovou rovinu ráje, ze kterého vychází nejen mé bytí, ale i jeho smysl. Harey je pro
Kelvina v tomto okamžiku ztělesněním ženského principu bytí ve všech existujících
významech zároveň. Ony tři dějové souvislosti zároveň vytváří, kromě již zmiňovaného
znaku ráje i nepřetržitou linii jdoucí od začátku až po konec filmu. Na začátku se
Kelvin loučí se Zemí. Stromy, tráva, louka, les, obloha a řeka se svým věčným pohybem
proudu a pod hladinou živé řeky se vlnící vodní rostliny. Podvědomě cítí, že uvnitř něj
samého je skryto jakési tajemství, kterému sice nerozumí nicméně jej cítí jako vřelost
a do určité míry i sentiment. Je svázán se Zemí, kde se narodil a vědomí odchodu v něm
vyvolává hluboce niternou touhu po návratu.
Tento vztah lze označit jako zárodek jeho skryté lásky k principu mateřství, které je
posvěcené pro život vyvolený k božství. Matka je život dávající sebe v lásce. Je
mystickým kruhem věčnosti, která se propojuje právě v člověku. Tato úvodní scéna
pokračuje v jídelně kde se vize nekonečně vzdálené matky Země promítá jako míhavé
obrazy idylických krajinomaleb vyzařujících klid spočinutí v lůně mateřské lásky. Opět
je tu sen jako typická výrazová rovina, kterou Tarkovskij používá jako systém
vyjadřující základní duchovní souvislostí jež jsou člověku jinak nedostupná. Kelvin má
"sen" ve kterém se navrací domů na Zemi ke své dávno mrtvé matce. My v této chvíli už
víme, že Harey a jeho matka se neměly rády. A byla to právě Kelvinova matka, která na
smrti Harey nesla svůj díl viny. Proč. Jejímu synu přece nemůže nikdo dát tolik lásky
jako jeho matka. Věčný konflikt ženského principu k sobě samému je zde, sice jen
náznakově, ale o to hlouběji rozehrán do maxima souvztažností mezilidských vztahů
určovaných principem lásky jako oběti. Ve snu mu matka umývá ruce a to zcela identickým
způsobem jak to činí Alexanderovi "služebná Marie" v OBĚTI. Navíc i souvislosti jsou
identické. Alexader Marii vypráví o "zahradě u domu jeho matky". Umýt špinavé ruce od
života může pouze zpověď. Ukonejšit bolest zpovědi může pouze láska. V OBĚTI je to
Maria zobrazují Matku, v SOLARIS ji pro Kelvina zosobňuje Harey. Jejich vznášení se je
metaforou plynutí proudu života ve kterém není nic jiného než oddání se zákonu
přirozeného bytí ve stavu milosti. Tarkovskij má obraz vznášení se ve všech filmech a
vždy je svázán s metaforou zrození z matky. Je to tedy svým způsobem obrazové vyjádření
zázraku "stvoření" života. Tato emocionální vize o přirozeném bytí ve stavu milosti je
od této chvíle (vznášení v jídelně) hybným činitelem pro Kelvina, který jakoby prošel
velmi rasantní konverzí. Jedná i myslí v jediném toku, podat svědectví o nepřetržitosti
vztahu, jež v člověku vyvolává parabolu myšlenka-čin-etika-svědomí. Toho je schopen
pouze ten člověk, který se přirozeně pohybuje v zákonu věrohodného bytí, tedy bytí,
které přijalo mateřství Mariino. Můj život je vyvoleností k božství a to pouze skrze
lásku. Celá červená nit tří dějových souvislostí končí v návratu Kelvina do domu Otcova.
Tarkovskij zdůrazňuje skutečnost tohoto biblického podobenství v nádherné výtvarné
metafoře inspirované světoznámým dílem Rembrandta van Rijn.
Solaris - ANAMNÉSIS
Kelvin se pokouší nebrat Harey na vědomí ani jako vidinu, ani jako skutečný jev. Dost
jasně se přesvědčil o tom, že existuje, ale ani na okamžik nezapomíná, že je psychiatr
se specializací na situace vznikající pod tlakem extrémně zatíženého psychického systému
člověka. Je ve vědeckém střehu a pokouší se analyzovat svůj vjem jako reakci vyšší
nervové činnosti na jemu dosud neznámý vliv. Zároveň však začíná vnitřně pociťovat, že
to čeho je svědkem nijak nezapadá do systému jeho navyklého myšlení. Harey je zde,
hmotná a až příliš skutečná a nemilosrdně jej navrací do sebe samého. Tato konfrontace
dvou hluboce niterných vztahů k vlastní identitě jej otevírá směrem k jedině možné a
tím jediné věrohodné interpretaci událostí na stanici. Kelvin brzy pochopí, že člověk
přítomný v tomto prostoru je nějak nasměrován k vlastní sebereflexi. Nikoli ovšem jak
chce on, ale tak, jak je nutné k uvědomění si pravdy. Základním problémem pro moderního
člověka je minimální otevřenost komunikace. Sděluji nikoli pro objasnění pravdy skrze
vlastní identitu, ale pro získání vlastní identity k účelu své seberealizace. Neřeším
otázku, řeším problém uplatnění sebe v této otázce bez vztahu k pravdě. Situace, která
existuje na stanici tyto dvě skutečnosti propojuje natolik jemně a důsledně, že
vyřešení otázky je spojeno s absolutním otevřením sebe jako věrohodné identity.
Odchylka od této podmínky, jakkoli minimální, činí otázku neřešitelnou. Kelvin je
jediný, kdo tuto past přijímá. Ví, že je to realita osudová a ví to právě proto, že je
vědec; psychiatr. Dokáže si zanalyzovat co lze pokládat za pravděpodobné. Touží poznat
kým je a vůlí otevírá intelekt. Harey jako obraz jeho srdce, tedy sama přirozenost
člověka - láska, připraví jeho ducha. To mu otevírá cestu k činu smíření. Vznášení se
v jídelně jej navrátí do skutečnosti znovuobnovené paměti o sobě samém. Přijímá tuto
novou zkušenost v obrazu anamnésis jako jedinou a smysluplnou časoprostorovou možnost
vstoupení do svého věrohodného bytí. Když to učiní odesláním sebe sama v elektronickém
kódu (vydání svého já v absolutním smyslu) odchází Harey jako uskutečněné smíření do
jeho vědomí. Není podstatné jak je tento odchod realizován. Důležité je, že je
uskutečněn. Realita a účinnost spirituálního prostoru tehdy-tam, ho navrací skrze lásku
k víře a tím i do věrohodnosti života. To mu umožní návrat do domu svého otce a s
pokornou znalostí pravdy pokleká a přiznává: "Otče, zhřešil jsem proti nebi a před
tebou, aniž jsem více hoden slouti synem tvým".
(1)
Solaris - SYNOVSTVÍ (NÁVRAT, KRAJINA ZTRACENÉHO RÁJE)
Loučení se Zemí a otcem je předurčením konce filmu. Tam se toto loučení obrazově a
významově transformuje na návrat a tím na vítání ztraceného syna. Kelvin se před
odletem loučí se světem svého přirozeného bytí, jako syn, který odchází. Podvědomě tuší,
že už nikdy nemusí spatřit místo, kde se stal. Zároveň jej táhne pryč povinnost vůči
svému svobodnému bytí. On není svázán s otcem ve smyslu žít na jednom místě. Protože
jako člověk chápe místo pouze ve smyslu prostoru a času. Jako syn je vychován, vzdělán,
a je mu určeno jeho konání. V tomto vztahovém mechanismu chápe sebe jako samostatného
člověka, který je vnitřně svobodnou bytostí, ale i jako syna, který existuje díky
nezrušitelné vazbě na svého otce jež byl tím, kdo jej učinil. Časoprostor jeho loučení
je vymezen dvěma k sobě přilehlými obrazy světa. Je to prostor volné přírody a prostor
domu jeho otce. Tyto dva obrazy tvoří celek tím, že jsou vzájemně prostoupeny jeden v
druhý. Volná příroda své bytí sděluje v obraze bytí domu Kelvinova otce. Je to
přirozené. Ten dům je zde jako součást většího celku do kterého neodmyslitelně patří.
To je první obraz. Druhým je Kelvin sám, protože z tohoto celku vychází. On je s ním
bytostně svázán. Jak fyziologicky, tak i duchovně. Kelvin se loučí tak, že vše vkládá
do paměti. Každé místo, travička, vlna v řece, pobíhání koně i každá řasa pod hladinou
jsou jemu natolik blízké, že si je chce uchovat. V srdci. Zdánlivý protiklad v jeho
chování (odchod z kraje, který miluji do kraje, který je mi cizí a nemám k němu žádnou
citovou vazbu) je věčným rozporem lidského chápání individuální svobody. Kelvin to
přijímá jako nezvratitelnou skutečnost, která je taková jaká má být. Koná tak i když ví,
že koná proti své přirozenosti. Jeho intelektuální vědomí tento rozpor v danou chvíli
necítí. Má své povolání, které slouží lidem a teď je ho zapotřebí někde jinde. Proto je
jeho odchod samozřejmou povinností. Musí odejít, jako každý syn, aby dospěl k pochopení
svobody jako nevyhnutelnosti návratu.
Celý pobyt na vesmírné stanici se tak stává pozvolným návratem do skutečné věrohodnosti
sebe sama. Harey je definicí jeho pravdy srdce. Časoprostor stanice je negativním
(falešným) zrcadlovým odrazem časoprostoru krajiny ze které odešel. (Ve Stalkerovi
je použit stejný princip, ale zrcadlově obráceně. Negativní, falešný je svět ve kterém
žije, skutečná a pravdivá je Zóna). Stanice tak nemůže být domem jeho otce jako on sám
není přirozenou součástí stanice. Vnější a vnitřní prostor netvoří kompaktní celek, ale
existují nezávisle na sobě jako jednotky vlastního bytí. Je to rozdělený svět. Každý se
tam ocitá jako nezávislá a zcela svobodná jednotka v mnohosti jednot. Kelvin je právě
tak nezávislý jako Sartorius, Snaut i jako byl Gibarian. Dohromady však netvoří jednotu
mnohostí. Tedy přirozený, a tím i harmonický celek. Kelvin je nezávislý a je sám sobě
středem svobodné nezávislosti. Velmi brzy pochopí, že Gibariana zabila právě tato
svobodná nezávislost. Jako vědec neunesl naprosté selhání svého intelektu vůči realitě,
která má čistě duchovní princip. Podobně Gustav von Aschenbach v novele Smrt v
Benátkách umírá na nepřipravenost svého intelektu přijmout vznešenost Krásy. Pro
Kelvina je náhlé objevení Harey sice velmi překvapivé, ale toto překvapení vnitřně
očekávané. Když byl na Zemi obeznámen se situací na stanici Solaris (jak soukromě, tak
oficiálně) tak věděl, že půjde do zcela mimořádných podmínek. Byl připraven. Jediné co
jej překvapilo, byla rychlost s jakou se to stalo. Od této chvíle se nevratně otevírá
pro věrohodné hledání a díky Hareyinu vedení proniká neustále hlouběji do tajemství
lidské duše a jako psychiatr i jako intelektuál pokorně přiznává, že je v koncích. Po
neúspěšných pokusech něco udělat dochází ke dvěma událostem zásadního významu. Obě
pramení z pozitivního vztahu Kelvina k Harey nikoli jako jevu, ale jako k reálnému
objektu jeho lásky. Kelvin přestává existovat jako vědec a stává se milujícím a
milovaným člověkem. On přijímá podstatu lidského života a koná ji. To mu zcela
nemilosrdně vyčte Sartorius, který od něj očekával zásadnější a hlavně vědecké řešení.
Když Sartorius urazí v jídelně Harey a Kelvin si k ní kleká, vyděšeně a překvapivě
nejistě zakřičí na Kelvina: "Okamžitě vstaňte, … vy nemáte právo ...bože, vždyť to je
nejlehčí ze všeho ...", a rychle a dost zoufale z jídelny odchází. Tím se vyjasňuje a
zřetelně odkrývá sama podstata dění na stanici. Nejde o to, jak vědecky vysvětlit a
definovat probíhající události, jde o to neztratit tvář člověka jako tvůrce nového
světa. Snaut to definuje zcela nekompromisně: "Člověk netouží po kontaktu s cizí
civilizací. Nehledá v hlubinách Všehomíra jakýsi kontakt. Všechna ta snaha, to je jen o
to rozšířit Zemi do vesmíru. Člověk hledá sebe sama. Člověku je zapotřebí Člověk."
Snaut je v kontextu celého filmu někde mezi Sartoriusem a Kelvinem. Jakoby na stanici
ani nepatřil. Je tam proto aby připravil Kelvina na cestu zpět do domu jeho otce a tak
dokonal konverzi Sartoriovu, který se nechce vzdát obrazu "všemocné boží" podstaty
člověka. Je tím, čím je v Rubljovovi chlapec odlévající zvon, v ZRCADLE tajemná žena se
šálkem čaje, v Nostalgii Domenico a v Oběti pošťák Otto. Proto se s
takovou zvláštní
něhou dívá na Harey, proto ji v jídelně líbá ruku jako skutečné ženě, protože ví, že
ona je představitelkou světa skutečnějšího, než cokoliv může vytvořit člověk pýchou
svého intelektu bez lásky. Z toho i vychází podstata oněch dvou událostí o kterých byla
řeč výše.
První událostí je Kelvinův vzlet s Harey v jídelně. Je to dotek s chvěním, jež pociťoval
při loučení s domem svého otce. Rovná se to pocitu prozření. Od této chvíle není
schopen uvažovat pouze v jedné osobě. Jsou dva. Patří neodmyslitelně k sobě a jeden bez
druhého nejsou schopni existence, protože jsou jeden druhému duchovní definicí. Kelvin
si to uvědomuje natolik reálně, že v případě druhé události, sebevražedném pokusu Harey
tekutým dusíkem, je ochoten na sebe vzít riziko sebesdělení se. Je to jeho poslední
krok k úplnému pochopení svého synovství. Je to ona poslední možnost, ke které je
ochoten intelektuál přistoupit jako k naprostému a absolutnímu vydání sebe sama bez
možnosti cokoli zakrýt (viz. Oběť). Takový jsem Otče. Učiň se mnou cokoli podle TVÉ
vůle. Dávám se do TVÉ lásky a doufám v TVÉ milosrdenství. V této chvíli si je Kelvin
skoro jistý, že On nemůže jednat jinak. Je to tušení syna vůči otci. Je to okamžik ve
kterém Kelvin definitivně přiznává své synovství a veškerou odpovědnost z toho plynoucí.
Proto je schopen úplné zpovědi. A jeho tušení se beze zbytku naplňuje. Falešné body
kontaktu mizí. Zpověď byla přijata jako poselství, tedy jako účinná lítost a návrat se
uskutečňuje skrze poznání způsobu cesty. Tou cestou jsem já sám. Návrat do krajiny
ztraceného ráje není možný. Je možné a nutné přijmout a znovuzrodit sebe v poznání své
viny jako syna.
(2)
Katarze na biblické téma podle Rembrandta van Rijn se dostavuje
sama jako výtvarný obraz spočinutí v milosti smíření.
Solaris - KŘEST (ZPOVĚĎ, MODLITBA, VODA + OHEŇ)
Kelvin je svým povoláním vyvolen k tomu, aby tuto cestu prošel. Není vědec v tom
fundamentálním slova smyslu, je to člověk, který se zaobírá problémy lidské psychiky.
Přeneseně je tedy obrazem lidského zmatení pojmů a hodnot. Rozumově přistupuje k
chápání emocionálních a někdy i pudových interakcí, které lze rozumem jen velmi těžko
definovat natož vysvětlit. Přízraky, které se členům expedice objevují, nejsou nic
jiného než věrohodná cesta k sobě samým. To, co se tu pohybuje a žije se mnou proti mé
vůli, to jsem Já sám jako obraz svého svědomí. Vědecky je to nepřípustné a eticky
(duchovně) nepřijatelné. Subjektivně. Snaut i Sartorius to přijímají jako zápas o právo
na svou soukromou svobodu, která nesmí být zveřejněna. Zakrývají tím pohoršení nikoli
nad sebou a svou morálkou, kterou teď mají neustále před očima, ale nad něčím co
nedokáží pojmenovat. To něco se provinilo tím, že před jejich rozum předložilo zrcadlo
jejich věrohodného bytí. Není to zápas s něčím. Je to podání pomocné ruky k činu přijetí
pravdy o sobě a tím k znovuzrození. Gibarian to morálně nezvládl, ale pochopil.
Sartorius se ke Gibarianovu poznání začíná dopracovávat až ve chvíli, kdy na Solaris
přílétá Kelvin. Snaut stojí mimo. Kelvin než se stačí trochu rozhlédnout je vtažen
doprostřed událostí. Má však dvě výhody. Ta první je jeho připravenost už se Země a ta
druhá je právě jeho povolání. Jeho kontakt s Harey je vztahem člověka, jež podobnou věc
nepředpokládá už s principu vědeckého světového názoru. Ale to se postupem času se mění.
A dost radikálně. Kelvin své svědomí přijímá jako fakt, který od života nelze oddělit a
tím u něj dochází k prvnímu kroku. Přestává ji zamykat, což i tak nemá smysl a přizná
se k ní zcela veřejně. Scéna se odehrává ve společné jídelně a po ní následuje obraz
vznášení. Smíření se uskutečnilo jako návrat do věrohodnosti vlastního bytí. Rozdíl od
Sartoria není v tom, že je schopen přiznat skutečnost tohoto objektu a jeho pravdu v
kontextu s vlastním životem, ale přiznat skutečnost tohoto objektu vůbec. A to věřejně.
Já jsem ten, který jsem. Základní lží člověka před sebou samým je nepřiznání sebe. To
je i podstata zpovědi, tedy jak se tento duchovní úkon správně nazývá, svátosti smíření.
V obsahu tohoto jediného, absolutně osobního aktu vůči sobě samému je i otevřenost ke
všem základním duchovním hodnotám člověka vůbec. Kelvin byl připraven a učinil, co
učinit musel. Právě proto je i jediným možným členem stanice, který může odeslat svůj
kód na planetu Solaris. Teď už nemůže nikam ustupovat. Stal se věrohodný ve smyslu
pravdivý. K sobě, k druhým i k planetě. Kelvin je zde jakýmsi předobrazem Spisovatele
ve STALKEROVI. Není to ještě tak úplně v pořádku, ale ty to jsi, kdo bude přijat. Proto
Stalker právě jeho posílá do tunelu jako prvního. On projde a učiní tuto cestu průchozí
i pro ostatní. Kelvin díky svému smíření projde a planeta přijme lidstvo jako celek -
tedy Člověka. Kelvin je však nejen přijat, ale sám se vrací do otcova domu. Celý pobyt
na stanici, objevení se Harey a přiznání se k samému sobě, jej otevírá natolik, že
pochopí to, co mu naznačoval Gibarian v nedokončeném videozáznamu. Přijmi svou
skutečnost ať už je jakákoli, vyznej se a uvěř v to z čeho ses vyznal. Zemřeš pro starý
život, protože poznáš pravdu a budeš chtít tuto pravdu žít. A Kelvin ji žije. Přijímá
nabídku Snauta a Sartoria a podrobí se elektronické analýze, která jako laserový kód
jeho bytosti je vyslána na Solaris. Kelvin se vrací odkud vzešel. Solaris mu na začátku
vyslala sebe - vím o tobě všechno, ty o sobě nevíš nic. Přiznej se sám sobě, přijmi se
a vrátíš se k pravdě svého života. Harey se ke Kelvinovi vrátila jako ztracená
věrohodnost jeho bytí. Kelvin se vrací po závratné smrti ponoření sebe (laserový kód)
do vod křtu (oceánu Solaris), ze kterých se vynořuje jako nový člověk. Ten, jež se
vrací do domu otce.
Solaris - MANŽELSTVÍ (SVATBY JAKO SJEDNOCENÍ)
Kelvin učiní nejvýznamnější krok ke svému návratu tím, že vezme s sebou Harey do jídelny.
Neskrývá před ostatními svou podstatu ani se netváří jako, že nic neexistuje i když se
zatím podle toho chová. Jeho vnitřní podstata se mění vzletem nad svět. Harey jako
poslaný anděl ukáže Kelvinovi vznešenou radost milosti spočinutí. Kelvin přiznává, že
někam patří a k někomu je duševně vázán. Jeho postupné sjednocování se s vlastní
duchovní podstatou je návratem k nejvlastnějšímu smyslu existence, k věrnosti jako
základu stavu věrohodnosti bytí. Harey je symbolem věrnosti, svým životem, láskou i
tím, že je zde. Je také i obrazem Kelvinova setrvávání na hodnotě, kterou mu svou
existencí v jeho životě přinesla. Je pozoruhodná myšlenka, že nejvěrohodnějším, nejvíce
identickým a nejtrvalejším obrazem duše je naše vina. A právě tato vina se stává
katalyzátorem všech dalších událostí, které se na stanici stanou. Kelvin jako první
učiní své přiznání a nevědomky se tak stane obrazem cesty k samým sobě i pro zbývající
členy posádky Solaris. Ti jsou však zdrženlivější ve svém konání. Po "zmizení" Harey i
hostů Sartoria a Snauta se Kelvin už nemůže vrátit zpět do světa ze kterého přišel. Ví,
že je to pouhá napodobenina a, že žil v ne-věrohodném stavu, když přijímal tuto
skutečnost jako pravdu. Tím, že vyslal sebe v absolutním a bezpodmínečném oddání se
jako vstřícnou nabídku, zvěrohodnil své bytí smlouvou, kterou nelze zrušit. On se stal
bytím i té druhé strany. Tento jeho čin naprostého duchovního sjednocení je
oboustranným svatebním slibem pochopené a přijaté věrnosti. Z toho zcela přirozeně
vyplývá i jeho návrat jako akt věrnosti srdce. Navrací se už jako Člověk, to jest Adam
(jako muž a žena). Jako Kelvin a Harey.
(3)
Solaris - OBRAZ BOŽÍ, JAKO KRAJINA SRDCE-IKONA
V Kelvinovi je tento obraz neustále přítomný. Intelektuálně si to neuvědomuje, protože
je to zapomenutá skutečnost jeho nitra. Je to spirituální vztah počátku a konce, který
je novým počátkem. Když se Kelvin loučí s rodným domem a okolní krajinou, loučí se jako
člověk odcházející navždy. Pocit nenávratné ztráty něčeho s čím je svázán už jen tím,
že odtud pochází v něm vyvolává nejasný sentiment, který je v takových okamžicích běžný.
Nevěnuje tomu pozornost. Tento pocit si znovu uvědomí, tentokrát velmi ostře, ale ve
zcela jiných souvislostech, až když se s Harey v jídelně vznáší a letí s ní nad touto
zapomenutou krajinou svého nitra. Ale proměněnou k obrazu vzpomínky na ztracený ráj.
Let s andělem svého srdce, jako poslem Boha, je rozhodujícím okamžikem pro Kelvinovo
pochopení vztahů, které jsou hluboko v jeho srdci jako přirozený stav věrohodného bytí.
Proto lze chápat Harey i jako posla, který s konečnou platností zvěrohodňuje Kelvinovi
Lásku jako jediný smysl bytí (myšlením, slovy i skutky). Byla na začátku (jeho láska),
je nyní (jeho svědomí), bude i na konci (jeho spočinutí jako paměť srdce na lásku
smiřující s Bohem). Kelvin si začíná uvědomovat, že na tomto principu končí i začínají
všechny cesty jeho života, které byly uskutečněny, jsou uskutečňovány a budou
uskutečněny jako jeho svědectví. Tomuto svědectví je Kelvin připodobněn sám jako svědek.
Tak jako svět ze kterého vzešel svědčí o něm, tak i on svědčí o sobě v tomto světě.
Proto let nad krajinou své paměti ve sjednoceném spočinutí s Harey byl pro něj
mimořádnou událostí, která propojila jeho racionální bytí s emocionálním. Od této
chvíle už není schopen vnímat ji jako faux pas dětinského i když geniálního oceánu
Solaris. On, Kelvin, je totiž spolutvůrcem své nynější Harey. A to spolutvůrcem zcela
rovnocenným. Pochopením této základní otázky, sám před sebou otevírá možnost pochopení
skutečné podstaty svého sentimentu při loučení se Zemí na počátku své cesty. Kruh se
uzavírá. Tím, jak svým životem utváříme sebe, utváříme i všechno co do nás vstupuje
vzhledem k sobě i vzhledem ve vztahu k okolí. Všechno s čím přicházíme do kontaktu se
vzájemně ovlivňuje. Tento vliv se šíří jako vztah tak dlouho až se s ním zpětně setkáme
v situaci, která jej vrací do základního konfliktu našeho života, protože jím je.
Kelvin během velmi krátké doby pochopí, že v životě neexistují činy nepodstatné a
podstatné. Jeho let na Solaris je událost zcela rovnocenná s jeho loučením se Zemí.
Život s Harey byl stejně významný jako její smrt a život bez ní. Ovšem tyto informace
jeho vědomí zatím neobsahuje. Ty si musí velmi bolestně uvědomovat na každém kroku od
okamžiku objevení se Harey. Ona je organickou a přirozenou součástí jeho nevědomí.
Jestliže existuje fyziologicky vně jeho bytosti, tak byla vytvořena jako zpráva pro
jeho vědomí. Harey mu přináší zprávu nikoli o sobě, ale o něm. Ale je tu i něco více
podstatného. Vina jako obraz svědomí je zde spojena s Láskou jako touhou, která toto
svědomí očistí. Toto Kelvin pochopí. V tom se liší od Sartoria, který ve svém hostu
spatřuje zatím neřešitelný vědecký problém, i když s velmi jasných náznaků začínáme
tušit, že se v něm odehrává velmi krutý zápas jeho vědeckého intelektu s mocí lásky,
kterou pravděpodobně sám pociťuje (jeho výkřik v jídelně: "bože, vždyť to je nejlehčí
ze všeho). Sám v sobě začíná tušit souvislosti, ale odmítá taková pravidla hry
respektovat. Gibarian je stálé memento. Bojí se, že by sám sebe nezvládl a skončil by
jako on. Kelvin zvítězil tím, že ji přiznal jako skutečnost. Sám sobě a tedy svému
životu. Ona vyvstala jako souběžník všech jeho podob v pravdě. Jako čistý obraz Lásky.
Skutečné znovuobjevení a skutečný návrat k Lásce, to cesta, kterou jde Kelvin. On bez
ní není tímto Kelvinem, ona bez něj není Harey, která si kvůli Kelvinovi vzala život.
Jsou jedno. Ona mu byla poslána jako Anděl smyslu jeho života jako Člověka. Posel,
který mu zvěstuje jeho návrat. Vyšla z něj jako Eva z Adama. Oba jsou jediná bytost.
(4)
Když odejde tak odchází do něj a je s ním a v něm. Už navěky se stávají jedinou bytostí.
Kelvin se navrací k Otci jako celý člověk. Konečně. Přiznal sám sobě pravdu o sobě
(ztracený syn) a učinil první krok. Uprostřed nekonečného oceánu stojí dům jeho otce,
jeho domov. Tento oceán je připraven přijmout všechny své ztracené syny, protože tento
oceán je Bůh-Láska, který pro nás jako voda života pramení i ústí v našem srdci. Je to
nekonečnost a věčnost transcendentní roviny lidského bytí. Je to uzavřený kruh věčné
lidské cesty od sebe k sobě. To, že celý film rámuje a doprovází adventní chorálová
předehra J.S.Bacha, není samozřejmě náhodné. Advent je očekávání, spočinutí v tiché
meditaci, pokorné smíření a radost z nadcházejícího návratu do úplného a absolutního
smyslu lidského bytí, kterým je Ježíš Kristus.
další kapitola >>>
|
POZNÁMKY:
| |
(1) |
Luk 15, 21.
| |
(2) |
"Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem více hoden slouti synem tvým."
Luk 15, 21.
| |
(3) |
Gen 2,18-25; Nebo: "V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Muže a
ženu je stvořil. Požehnal jim a v den, kdy je stvořil dal jim jméno Adam (to je
člověk)." Gen 5,1b-2; (Mat 19,4)
| |
(4) |
Tamtéž.
| |
<<< předchozí kapitola
další kapitola >>>
|
|
