|
|
| |
|
|
|
|
Osamocený hlas člověka
Do našich kin se v nejbližší době dostane film Dny zatmění. Natočil ho člověk, který je spolu s
Konstantinem Lopušanským považován za Tarkovského žáka a pokračovatele ve vlasti – Alexandr
Sokurov. Ročník 1951, syn vojáka z povolání, vystudovaný historik, absolvent moskevského VGIKu
přijatý na Tarkovského přímluvu do Lenfilmu, donedávna člověk shodného (nezáviděníhodného) osudu
se svým vzorem. Vyjímáme nejzajímavější pasáže ze srpnového rozhovoru pro časopis Ogoňok.
Og: Co si myslíte o vztahu současné kinematografie k okolnímu světu? Co je pro něj dnes typické?
Sok: V proudu současné kinematografie existují rovnocenně vedle sebe dokumentární, hraný,
televizní a animovaný film a často se vzájemně ovlivňují. Zvláštní pozornost se dnes upírá k
dokumentárnímu filmu. Dokument tíhne jednak k publicistice, jednak k umělecké stylizaci. V
druhém případě není nejdůležitější jasně zformulovat publicisticky zaměřenou myšlenku, je to
složitější, do hry vstupují umělecké prostředky. Chtěl bych zdůraznit, že ani jeden z filmových žánrů
nemůže být podle mého názoru nositelem pravdy. Vždyť zobrazení jakékoli události, přenesené ze
života na plátno, je zbaveno všech objektivních charakteristik, ať je film jakkoli realistický. Proto
považuji za neobyčejně nebezpečné současné zaujetí dokumentárním filmem, neboť obecně se
nejedná o nic jiného než velkolepý podvod.
Ale abych dokončil svou myšlenku: nikdy jsem neusiloval o tzv. pravdu. Nikdy jsem nechtěl to, co
dělám, vydávat za jistotu v poslední instanci. Vždycky se jedná o nějaký odraz toho, co nesu v sobě.
Nic víc. Proto všechno, co nazýváme kulturou a uměním, má svou osobitost a zvláštní, snad bych mohl
říct, uměleckou pravdu. Asi tak: čím výše směřuje umění, tím více se vzdaluje životu, tím více je nad ním.
Og: Nevadí vám, že na vaše filmy chodí pouze určitá část diváků?
Sok: Režisér vždycky pracuje pro určitou část publika. Jsem tu pro ty diváky, kteří jsou ještě schopni
naslouchat jinému člověku. V tom se nepotřebuji utvrzovat, jestliže předpokládám, že kultura je
demokratická. Kulturu bych nazval vybranou, elitářskou sférou lidského života. Schopnost porozumění
není závislá na sociální vyspělosti člověka, nýbrž vychází ze stavu ducha, duše. Všechno, co je spojeno
s kulturou, a tedy s lidskou prací, má povinnost usilovat o porozumění – stát se člověkem nelze bez tohoto
úsilí. Proč si někdo pořád myslí, že Leonardo da Vinci je schodištěm, po kterém je možné vylézt až na půdu?
Og: Kategoricky se vyslovujete proti závislosti filmu na literárních předlohách? Váš film Osamocený hlas
člověka se však příliš neodchyluje od předlohy Platonova.
Sok: V tomto filmu došlo k vzácnému souznění mého vnitřního rozpoložení, mých vnitřních problémů s
problémy hrdinů. Jedná se o pokus hovořit o věcech velmi prostých a zároveň velmi složitých.
Pochopitelně, nejjednoduššími a zároveň nejsložitějšími jsou vztahy mezi mužem a ženou. Bohužel
však lidský život je zavalen banálností a trivialitou. A i pro skutečného člověka je obtížné překonat je a
žít, jestliže je nucen řešit neustále otázky fysické existence – a to mnohem častěji, než bychom byli
ochotni přiznat. To je jeden z hlavních problémů duchovního života člověka.
Og: Seznámil jste se s Andrejem Tarkovským v době, kdy kolem tohoto filmu začalo vznikat mnoho dohadů...
Sok: A v této době byl jediným, o koho jsem se mohl opřít. Bylo těžké s ním přijít do styku, protože žil
izolovaně. Nakonec se nám podařilo domluvit setkání, a tak Tarkovskij pozdě v noci shlédl v Mosfilmu
můj film. V okamžiku, kdy jsme více než cokoli jiného potřebovali skutečnou podporu, získali jsme ji od
něho. A možná, že proto jsme vydrželi a přežili, jestli mám nazvat věci pravým jménem. Když se hovořilo
o případu filmu Osamocený hlas člověka, slyšel jsem pouze, že je to patologie s protisovětskou a
emigrantskou filosofií, jen Tarkovskij mluvil o filmu úplně jiným jazykem. Ocenil ho až příliš vysoko – ten
film není tak dobrý, ale byli jsme rádi, znamenalo to pro nás velmi mnoho.
Og: Proč film Moskevská elegie, věnovaný Tarkovskému, měl tak složitý osud?
Sok: Mohu se mýlit ve stanovení příčin, ale při určení následků mohu zodpovědně říci, že nás velmi často
poškozuje distribuce, její pracovníci totiž nemají rádi kino ani lidskou duši. To platí nejen pro sovětskou,
ale i zahraniční distribuci. Jenomže u nás má situace přímo tragické rozměry, neboť duchovní potřeby národa
jsou mnohem širší, než předpokládají lidé, kteří mají distribuci na svědomí.
Og: Váš film Dny zatmění byl uveden v kinech a diváci, kteří ho viděli, by asi rádi slyšeli k němu režisérský komentář.
Sok: Totiž, je to složité proto, že režisér, pokud mu jde o umění, tvoří film vlastně po celý život. Aby film vůbec
mohl vzniknout, musí nastat okamžik, kdy umělec řekne dost, kdy se zastaví čas a "práce". Rozšifrovat potom
nějaký film je velice nebezpečné, protože film žije dál svým životem, a jestli si myslíte, že můj film má nějaký
konečný smysl, který bych mu vtiskl, tak se mýlíte. Jeho problematika – to je můj život a ve filmu není pochopitelně
všechno. A jiná část toho, na co myslím a čím žiju, se nějakým způsobem dostala do nového filmu Zachraň a
uchovej. Je možné, že teprve tento film umožní pochopit a procítit Dny zatmění, jiný klíč podávají filmy Empír
nebo Osamocený hlas člověka. Jakési nejednoduché, stále přítomné emoce, které film vytváří, budou dále žít
v člověku, pokud se zachová určitý stupeň tajemství obsahu a formy.
Og: Jak reagujete na nepřízeň kritiků? Na jejich kritické statě?
Sok: Snažím se je nečíst, protože v recenzích je velmi mnoho zlého: ať už úmyslně nebo v podtextu, prostě lež.
Nejhorší je pak, když v různých místech země na základě takových článků stahují filmy z kin, takže tam lidé
nemají možnost vidět ani Dny zatmění či Smutnou necitelnost, popřípadě i jiné filmy.
V představách zdrcující většiny sovětských kritiků funguje kinematografie pouze jako kanalizace, která vypouští
veškerou sociální špínu. Nepředpokládají, že by úmysly autorů mohly být jednoduše čisté bez záludností; že
sdělují pouze to, co je ve filmu, a nic neukrývají v podtextu. Nemají jinou snahu než najít něco mezi řádky.
A pokud nic nenaleznou, dochází pak k svérázným dohadům a výmyslům. Řekl bych, že naše kritika postrádá
jakoukoli filosofii, většina je uhranuta sociální tematikou a nemůže se přes ní dostat.
Og: Co můžete říct o vztahu umělce a státu?
Sok: Jsou to vztahy principiálně antagonistické, protože stát i umění mají zcela jiné úkoly. Umělec chce učinit
člověka lepším, trpělivějším, tolerantnějším ke všemu – k bližnímu, k různým ideovým pozicím. Stát naproti
tomu potřebuje člověka hrubého, tvrdého, disciplinovaného, který nevybočuje z řady. Do určité míry je to
nutnost, proto konflikt moci a umění bude pokračovat.
Og: Pracuje se vám nyní lépe?
Sok: Život v "podzemí" byl pro mne stokrát lehčí než teď, protože mnoho mých kolegů je zneklidněno tím, že
moje existence režiséra se stala realitou...
z ruského originálu vybral a přeložil
Martin Skořepa
(Zrcadlo 1, 1989, s. 22-23)
| |
|
|
| | |
| | |
|
|