Aktuality 2020


1. dubna 2020

→ Chronologie prací na filmu MARKETA LAZAROVÁ byla původně publikována na samostatné facebookové stránce, na níž byly v letech 2015–2017, vždy na den přesně po 50 letech, vyvěšovány zprávy o postupu výroby filmu, jak je zachytila dobová barrandovská produkční dokumentace. Popis dává nahlédnout do procesu natáčení, zákulisí přípravy a výroby a přibližuje různé stránky celého složitého procesu, včetně identické délky práce na filmu (den po dni po 50 letech). Protože prostředí Facebooku je do jisté míry uzavřené a do budoucna jej nelze považovat za trvale dané, byla nyní celá Chronologie výroby MARKETY LAZAROVÉ přenesena na vláčilovské stránky. Zde byly proti facebookové verzi provedeny určité úpravy, byly také opraveny překlepy, doplněna jména, upřesněna data a některé záznamy navíc doplněny o odkazy na dobové texty, případně o poznámky na okraji. [Vláčil]

→ Dnes uplynulo na den přesně 100 let od narození herce Toširó Mifuneho (1920–1997). Mifune nikdy herectví nestudoval a ani se o nějaká studia nepokoušel. Původně se věnoval práci ve fotografické dílně svého otce, později byl v armádě nasazen na letecké snímkování, v Toho Studios poté pracoval jako pomocný kameraman. Kurosawa si ho právě zde všiml, zaujal jej jeho výbušný temperament, s nímž dokázal proměňovat své emoce rychlostí blesku. Později o jejich prvním setkání Kurosawa řekl: „Herci mě zřídka ohromí, ale v případě Mifuneho jsem byl naprosto unešen.“ (Jeho temperament naopak vyvolával problémy ve spolupráci s členy filmového štábu, kteří si často stěžovali na Mifuneho nevybíravý slovník.) Spolupráce Kurosawy a Mifuneho nakonec trvala 17 let. Osobně si Mifuneho nejvíce spojuji s Kurosawovými filmy RAŠOMON (1950), kde je jeho zmíněná výbušnost maximálně využita, a z opačného emočního spektra s koncentrovanou studií venkovského lékaře RUDOVOUS (1965), posledním společným filmem dua Kurosawa–Mifune.


29. března 2020

→ Mezi ohlášenými červnovými novinkami od Criterionu zaujme především trojice filmů: „reprint“ již před lety vydaného Ičikawovova dokumentu OLYMPIÁDA TOKIO (1965), tentokrát ovšem v přepisu pro Blu-ray a proti původnímu vydání (to jsem v roce 2004 recenzoval ZDE) obohaceném o další bonusový materiál; nová edice Klimovova opusu JDI A DÍVEJ SE (1985) s kupou bonusů (dokumenty, rozhovory); a naprosto jedinečné vydání filmu KAMERAMAN (1928) spolurežisérů Edwarda Sedgwicka a Bustera Keatona, který se tímto filmem prakticky rozloučil se svobodnou nezávislou tvorbou (natočil jej sice už pod křídly MGM, ale ještě s relativní tvůrčí volností). Film bude na disku doplněn spoustou cenného bonusového materiálu. Červnovou sestavu filmů doplňují vydání filmu Paula Mazurského ROZVEDENÁ ŽENA (1978) a loňské novinky PORTRÉT DÍVKY V PLAMENECH (2019) režisérky Céline Sciamma. Detaily k vydáním viz criterionský web.



→ Dnes přinesly agentury zprávu, že ve věku 86 let zemřel polský skladatel Krzysztof Penderecki (1933–2020). Tato mimořádná osobnost světové moderní vážné hudby se zapsala i do dějin kinematografie: jeho hudba je použita např. ve filmech VYMÍTAČ ĎÁBLA (1973) Williama Friedkina, OSVÍCENÍ (1980) Stanley Kubricka nebo v Sokurovově režijním debutu OSAMĚLÝ HLAS ČLOVĚKA (1978, uvedeno 1987).


21. března 2020

→ Před pár dny (16. března) uplynulo 100 let od narození Tonina Guerry (1920–2012), scenáristy podepsaného pod mimořádnými filmy řady mimořádných režisérů. A současně, v dnešní den (21. března), uplynulo osm let od Guerrova úmrtí. Jeho osobnost v tyto dny připomínám čtyřmi krátkými vzpomínkami, spíš žánrovými obrázky, jež Guerra porůznu publikoval v 70. a 80. letech. [Příloha Nostalghia.cz]






19. března 2020

→ Drobný postřeh – záběr orlovce říčního v MARKETĚ LAZAROVÉ. [Vláčil]


9. března 2020

→ Max von Sydow (1929–2020)
Včera zemřel ve svém domě v Provence Max von Sydow, 10. dubna by se dožil 91 let. Herec nevšedního charismatu, s obrovským hereckým rejstříkem, z jehož filmových postav mu podle mne ovšem nejvíce „slušely“ stoické figury. V nesčetných zprávách o jeho úmrtí se přirozeně zmiňuje jeho spolupráce s Ingmarem Bergmanem, případně několik hollywoodských filmových trháků, v nichž účinkoval (především VYMÍTAČ ĎÁBLA). Mně osobně se při vyslovení jeho jména nejčastěji vybaví dva filmy: celkem očekávatelně SEDMÁ PEČEŤ (1957), kde se objevil jako rytíř Antonius Block, a potom Pollackův thriller TŘI DNY KONDORA (1975), v němž ztvárnil postavu Jouberta, vnějškově elegantního a zdvořilého muže, jinak ale chladného a metodického nájemného zabijáka, pro nějž je „práce“ pouhý obchod. Jeho gesta nasazování rukavic, podržení klobouku nebo když si posunuje na nose brýle, či třeba laskavý poloúsměv doprovázející dlouhý monolog v závěrečné scéně – to jsou mimořádné detaily přispívající ke zlověstné auře této postavy. Jakoby si zde Sydow vyzkoušel modernizovanou verzi postavy Smrti, jíž byl v SEDMÉ PEČETI protihráčem.


6. března 2020

→ Criterion spustil v předchozích dnech prodej disků se třemi filmy Karla Zemana – CESTA DO PRAVĚKU, VYNÁLEZ ZKÁZY a BARON PRÁŠIL – vydaných na Blu-ray i DVD. K této příležitosti vytahuji „z klobouku“ opět jeden starší text, který na Nostalghia.cz vyšel v roce 2006 a věnoval se srovnání CESTY DO PRAVĚKU s její upravenou americkou verzí s názvem JOURNEY TO THE BEGINNING OF TIME, která je na criterionském disku v bonusovém materiálu (tuším, že vůbec poprvé na digitálním nosiči). Článek CESTA DO PRAVĚKU na americký způsob, s řadou srovnávacích screenshotů zhotovených před lety z vydání na VHS, najdete nyní v oddílu Galerie, kam byl natrvalo přesunut z původního umístění. [Galerie]


3. března 2020

→ Týdeník Rozhlas o Vláčilovi; obsáhlá recenze BD s MARKETOU LAZAROVOU; doplnění a obohacení galerií plakátů a fotografií aj. [Vláčil]


27. února 2020

→ Proběhla další etapa převodu starších „vrstev“ stránek Nostalghia.cz (aktualizace za roky 2006 a 2007) do nového vzhledu. Ze zde „utopených“ a těžko nalezitelných textů jsem vytáhl „na světlo denní“ článek o filmu Alexandra Sokurova MATKA A SYN, který pod názvem Plakal jsem a plakal, od začátku do konce napsal v roce 1998 hudebník Nick Cave. Jeho český překlad jsem publikoval v roce 2007, nově je dostupný v Příloze. [Příloha Nostalghia.cz]

→ Soupis českých hraných širokoúhlých filmů byl k dnešku doplněn o 14 filmů z let 2004–2017 (většinou jde o filmy Jana Hřebejka). Počet hraných filmů v soupisu se tak zvýšil na 177 titulů. [Soupis ŠÚ filmů]


19. února 2020

→ 96. výročí narození Františka Vláčila; rozhlasová četba na pokračování z knihy František Vláčil. Život a dílo [Vláčil]


18. února 2020

→ Georgij Šengelaja (1937–2020)
Včera zemřel v Tbilisi ve věku 82 let režisér a herec Georgij Šengelaja. Společně s dalšími režiséry, povícero žáky Olexandra Dovženka, především s bratrem Eldarem Šengelajou, dále Otarem Ioselianim, Lanou Gogoberidzovou nebo Nanou Mčedlizeovou patřil ke generaci, která vstoupila do gruzínské kinematografie na počátku 60. let, v době, kdy vrcholila tvorba jejich generačních předchůdců Tengize Abuladzeho a Revaze Čcheidzeho. Na rozdíl od svých starších kolegů, zaměřených na filozofická existenciání témata, se mladí filmaři soustředili více na poetickou formu, satiru i komedii, je u nich patrný velký zájem o národní minulost a tradice. Georgij Šengelaja byl v tomto směru „nejtypičtějším“ reprezentantem této skupiny. Už ve svém absolventském snímku ALAVERDOBA (1962), natočeném jako pseudodokument, se zamýšlel nad pokleslým vnímáním národních tradic, příběh legendárního gruzínského zbojníka se mu stal inspirací pro westernově laděný film NECHTĚL ZABÍJET (1966). V roce 1969 natočil pozoruhodný film NIKO PIROSMANI, životopisný snímek o světoznámém gruzínském naivistovi, stylizovaný podle Pirosmaniho obrazů. (Pirosmani byl i objektem zájmu Sergeje Paradžanova, který o něm natočil dokument.) Šengelaja se pokusil i o gruzínský muzikál ve filmu MELODIE VERIJSKÉ ČTVRTI (1973), v roce 1985 natočil snímek PUTOVÁNÍ MLADÉHO SKLADATELE, za jehož režii získal Stříbrného medvěda na Berlinale 1986. Snímek o mladém sběrateli lidových písní z počátku 20. století, který se stane carské policii podezřelým, byl vnímán jako alegorie tehdejších sovětských poměrů. V 90. letech a na počátku nového tisíciletí se k samostatné tvorbě téměř nedostal, svůj poslední film MIDIODA MATAREBELI natočil v roce 2005. Šengelajovou manželkou byla do roku 1980 Sofiko Čiaureli (1937–2008), gruzínská herecká legenda, která spolupracovala s Tengizem Abuladzem (STROM PŘÁNÍ) a především se Sergejem Paradžanovem (BARVA GRANÁTOVÉHO JABLKA, LEGENDA O SURAMSKÉ PEVNOSTI, AŠIK-KERIB), ale objevila se i v několika filmech Georgije Šengelaji. (Oba manželé na snímku vlevo.)


17. února 2020

→ Český překlad rozhovoru Richarda Raskina s Agnès Godardovou, druhou kameramankou filmu NEBE NAD BERLÍNEM, vyšel na stránkách Nostalghia.cz pod názvem Hledání identity obrazu už v roce 2007. Časem ale zůstal „utopen“ mezi ostatními zprávami a články, takže po letech je prakticky nenalezitelný. Při aktuální rekonstrukci stránek jsem se jej rozhodl přemístit na „důstojnější“ a viditelnější místo, do oddílu Příloha Nostalghia.cz, při té příležitosti také nově upravit překlad a vše ještě rozšířit o „prolog“ – fragment rozhovoru s Wimem Wendersem, k němuž následný rozhovor s Agnès Godardovou odkazuje. [Příloha Nostalghia.cz]

→ Criterion ohlásil své Blu-ray novinky na květen 2020. Vévodí jim excelentní vydání krátkých filmů Martina Scorseseho, které pod souhrnným titulem Scorsese Shorts nabídne šest krátkých snímků z 60. a 70. let: dva studentské filmy (WHAT’S A NICE GIRL LIKE YOU DOING IN A PLACE LIKE THIS? /1963/, IT’S NOT JUST YOU, MURRAY! /1964/), krátký portrét Stevena Prince AMERICAN BOY (1978), tak trochu rodinný dokument ITALIANAMERICAN (1974) či bizarní „noční můru“ THE BIG SHAVE (1967). Své fanoušky si jistě najde i Sturgesovo „zajatecké“ drama THE GREAT ESCAPE (1963), Cassavetesova „taťkovská“ hořká komedie HUSBANDS (1970) nebo třídiskový box Six Moral Tales s šesti filmy Erica Rohmera z jeho „morální série“ (PEKAŘKA Z MONCEAU /1963/, LA CARRIÈRE DE SUZANNE /1963/, SBĚRATELKA /1967/, MOJE NOC S MAUD /1969/, KLÁŘINO KOLENO /1970/, PO LÁSCE /1972/). Další novinky viz criterionský web.



15. února 2020

→ Anomálie s titulky u digitalizované ADELHEID; k německému Blu-ray s MARKETOU LAZAROVOU; doplňky na vláčilovských stránkách; vzpomínky Magdy Vášáryové; aktuální uvádění Vláčilových filmů [Vláčil]


14. února 2020

Bengt Ekerot (1920-1971)
Všichni ho viděli, ale skoro nikdo jej nezná... To by se dalo s určitou mírou nadsázky říct o švédském herci Bengtu Ekerotovi, představiteli Smrtky ve slavném Bergmanově filmu SEDMÁ PEČEŤ (1957), od jehož narození uběhlo 8. února přesně 100 let. Ve Švédsku není Ekerot neznámou postavou, patřil k nejuznávanějším divadelním hercům a režisérům, mimo jeho mateřskou zemi jej ale zná málokdo. Po počátečním působení v divadlech v Malmö a v Göteborgu se stal respektovaným hercem a režisérem v Královském divadle ve Stockholmu. Ve filmu začínal jako herec už ve 30. letech u Alf Sjöberga, s nímž později pracoval i pro televizi. S Ingmarem Bergmanem začal Ekerot spolupracovat v první polovině 50. let. V roce 1952 režíroval rozhlasovou adaptaci Bergmanovy hry Dagen slutar tidigt (Den brzy skončí) a o dva roky později byl obsazen do rozhlasové adaptace Bergmanovy hry Malba na dřevě, předlohy pozdějšího filmu SEDMÁ PEČEŤ, a to v roli rytíře Antonia Blocka (!). Když se krátce na to Bergman rozhodl adaptovat tuto hru pro film, vybral si Ekerota pro roli Smrtky, která se stala ikonickou nejen pro samotného Bengta, ale i pro řadu budoucích zobrazení temných a démonických postav v řadě jiných filmů. Bergman později vzpomínal, že on a Ekerot se u pojetí Smrtky shodli na tom, že by měla „nosit klaunskou masku, bílou klaunovou masku. Fúzi klaunské masky a lebky.“ Byl to z jejich strany pokus klamat divákovy instinkty, herec s bílou „klaunskou“ barvou na obličeji, ale oblečený v černém a prohlašující, že je Smrt. – Téma smrti se objevuje i v dalším Bergmanově filmu TVÁŘ (1958), kde hrál Ekerot roli alkoholika Johana. Jejich poslední spoluprací byla divadelní hra För Alice v roce 1965, jejíž režii Bergman po Ekerotovi převzal. Ekerot se v té době již potýkal se zhoršujícím se zdravotním stavem, z velké části zaviněným nestřídmou životosprávou, nadměrným kouřením a alkoholem. Erland Josephson ve své knize Rollen vzpomíná, jak se Ekerot „snažil ovládnout svůj hlad po rozkoši“, překonat všechny poživačné nástrahy. „Jeho démoni ale zničili jeho jemnost.“ Bengt Ekerot zemřel 26. listopadu 1971 v jedné stockholmské farnosti, která nese tak trochu filmové jméno – Oscarskyrkan.


9. února 2020

→ Vladimír Körner v Českém rozhlasu; audiokniha Adelheid; z minipřehlídky v Nových Zámcích, vzpomínky Magdy Vášáryové; 13. KOMNATA JURAJE KUKURY [Vláčil]


6. února 2020

Kirk Douglas (1916-2020)
Včera zemřel ve 103 letech Kirk Douglas, herecká legenda. Osobně mi ze všech jeho filmů utkvěly nejvíc v mysli STEZKY SLÁVY (1957), což byla jeho první spolupráce se Stanley Kubrickem (byl Kubrickovým oblíbeným hercem). Druhým snímkem, díky němuž si budu Douglase pamatovat, je POSLEDNÍ VLAK Z GUN HILLU (1959) Johna Sturgese, možná ne tak slavný, ale přesto působivý western se zajímavým rozvržením charakterů v rolích Kirka Douglase a Anthony Quinna. - „Ctnost není moc fotogenická, proto jsem měl raději negativní role. Ale pokaždé, když jsem někoho takového hrál, jsem se snažil v něm najít i něco dobrého. To udržovalo můj kontakt s publikem.“ /Kirk Douglas/


4. února 2020

→ Kniha František Vláčil. Život a dílo ve slevě; přírůstky v Galerii; dokument HUDBA ZDENĚK LIŠKA na Blu-ray; Aleš Dospiva vzpomíná [Vláčil]


3. února 2020

→ K dnešnímu dni získávají stránky Nostalghia.cz nový vzhled. Po letech odmlky, kdy byla část vstupního portálu překlopena do prostředí služby Blogspot a většina samotných stránek zůstávala umrtvená, především z důvodu mého zaneprázdnění, jsem se konečně dostal k zásadnějším úpravám. Jejich společným jmenovatelem je hlavně „Úklid“. A to velký. Podrobněji vše popisuji v samostatném textu Nostalghia.cz, ver. 2020.

→ K dnešnímu dni také nějaké aktualizace na stránkách o Františku Vláčilovi a v Soupisu českých ŠÚ filmů.


[...] [2006] [2007] [2008] [2009] [2010–2012] [2013–2019] [2020]



* * *
TOPlist


© 2002-2020 Nostalghia.cz
© 2002-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]